Přejít k článku

Přejít na obsah

Vydávání svědectví ve stanici lanovky v Chulu

 GRUZIE

„To je dědičné vlastnictví Jehovových sluhů.“ (Iz. 54:17)

„To je dědičné vlastnictví Jehovových sluhů.“ (Iz. 54:17)

JEHOVOVI služebníci v Gruzii neúnavně kážou dobrou zprávu a Jehova je v jejich namáhavé práci podporuje. Dobrá zpráva se tak dostala téměř do všech koutů země.

Zvěstovatelé na cestě do vesnice Ušguli, která leží 2 200 metrů nad mořem

Poslední dobou se mnoho horlivých zvěstovatelů a průkopníků zaměřuje na lidi, kteří žijí ve zřídka propracovávaných obvodech. Do některých odlehlých  vesnic a osad v horách se můžou dostat jen terénním autem nebo lanovkou.

Zvěstovatelé v oblasti Svanetie

Od roku 2009 gruzínská pobočka všem sborům každoročně posílá seznam nepřidělených území a povzbuzuje zvěstovatele, aby kazatelskou službu v těchto místech podpořili. Mnozí z těch, kdo chtěli tuto výzvu přijmout, se ale museli něčeho vzdát.

Ana a Temuri Bliadzeovi

Temuri a Ana Bliadzeovi měli krátce po svatbě a zrovna si koupili pozemek na stavbu domu. Zároveň se jim ale otevřela příležitost rozšířit svou službu. Dozvěděli se totiž, že v hornaté oblasti Adžárie by bylo potřeba pomoct s kázáním.

Nejprve jeli do Adžárie na týden. Temuri vzpomíná na první dojmy: „Na cestách do malých vesniček toho místní zvěstovatelé hodně nachodili. My jsme měli velké terénní auto, a tak mě okamžitě napadlo, že by se tu hodilo.“

Ana dodává: „Přestěhovat se pro nás nebylo vůbec jednoduché, protože jsme museli opustit svůj sbor a rodinu. Cítili jsme ale, jak nám Jehova pomáhá.“ Od té doby, co Temuri a Ana začali podporovat skupinu ve městě Keda v Adžárii, už uběhly víc než tři roky.

Vynalézavé průkopnice

V odlehlých oblastech byla velmi cenná pomoc dočasných zvláštních průkopníků. Mnozí z nich se rozhodli v místě zůstat i potom, co jejich pověření skončilo, aby mohli dál pomáhat těm, se kterými začali studovat Bibli.

 Dvě průkopnice, které se shodou okolností obě jmenují Chatuna, byly přiděleny do malebného města Manglisi, kde nežili žádní svědkové. Služba tu stála za to. Hned první měsíc vedly 9 biblických studií, druhý měsíc 12, třetí 15 a další už 18. Sestry se rozhodly v Manglisi zůstat, protože chtěly těmto lidem dál pomáhat.

Aby se uživily, musely být docela vynalézavé. Návštěvníci Manglisi často rádi kupují místní specialitu, marmeládu z borových šišek, která je velmi zdravá. Sestry tedy sbíraly zelené šišky, ze kterých proslulou marmeládu vyráběly a pak ji prodávaly na místním trhu. Potom se nečekaně objevil jiný zdroj příjmu.

Zájemkyně jim jednoho dne přinesla několik kuřat. Vysvětlila jim, že jedna z jejích slepic snesla vajíčka  mimo kurník a pak přivedla domů čerstvě vylíhnutá kuřátka. Žena se rozhodla tenhle nečekaný přírůstek darovat svým učitelkám Bible. A protože jedna z nich měla s chovem slepic zkušenosti, řekly si, že založí malou drůbeží farmu a budou se tím živit.

Jedna ze sester k tomu poznamenává: „S pomocí Jehovy, našich bratrů a zájemců jsme v Manglisi mohly zůstat pět let.“ Dnes je tam skupina horlivých bratrů a sester.

Chatuna Charebašviliová a Chatuna Culaiová ve městě Manglisi

Průkopníci v cizojazyčném poli

Gruzie v nedávných letech zažila velký příliv cizinců. Mnoho průkopníků si uvědomilo, že se tím otevírá nové odvětví služby, a tak se začali učit anglicky, arabsky, ázerbájdžánsky, čínsky, persky a turecky.

Mnoho průkopníků přešlo do cizojazyčných skupin a sborů. Někteří se dokonce přestěhovali do zahraničí na místa, kde je málo zvěstovatelů. Když se bratři Giorgi a Gela přestěhovali do sousední země, bylo jim něco přes 20. „Jehovovi jsme chtěli dát to nejlepší. Přestěhovat se tam, kde je to víc zapotřebí, jsme brali jako skvělou příležitost,“ říká Giorgi.

Gela vzpomíná: „Sloužit v takovém obvodu jako sborový starší mě hodně naučilo. Když vás Jehova používá, abyste se starali o jeho ‚ovečky‘, je to úžasný pocit.“ (Jan 21:17)

Giorgi dodává: „Všechno nešlo vždycky hladce, ale my jsme se zaměřovali na službu a ničeho jsme  nelitovali. Brali jsme to tak, že prostě děláme to, co dělat máme.“

Jiný bratr, který se také jmenuje Gela, sloužil několik let v Turecku. Vzpomíná: „Na začátku, když jsem bojoval s místním jazykem, pro mě bylo těžké udržet si radost. Když už jsem ale dokázal s bratry a sestrami komunikovat a domluvil jsem se i s lidmi ve službě, začal jsem tam být opravdu šťastný.“

Nino, která přes deset let slouží jako průkopnice v Turecku v Istanbulu, vypráví: „Od prvního dne jsem tu cítila, že mě Jehova podporuje. Díky průkopnické službě v cizojazyčném poli můžete mít téměř denně zážitky jako z Ročenky.“