Přejít k článku

Přejít na obsah

Sjezd v době zákazu; část návštěvníků poslouchá program na lodi

 INDONÉSIE

Nic je nezastavilo

Nic je nezastavilo

Když se bratři v pobočce o zákazu dozvěděli, na nic nečekali. Ronald Jacka vypráví: „Přemístili jsme důvěrné dokumenty, zásoby publikací a finanční prostředky do bezpečných úkrytů po celé Jakartě. Pak jsme přestěhovali pobočku na utajené místo a budovy staré pobočky v tichosti prodali.“

Většina bratrů nebojácně kázala dál. Náročné zkoušky zažili už v době, kdy se k zákazu schylovalo, a i teď vkládali důvěru v Jehovu. Někteří bratři to ale nezvládli. Několik starších podlehlo strachu a podepsali prohlášení, že už nebudou kázat. Jiní prozradili jména členů sboru. Pobočka vyslala do sborů zkušené bratry, aby zvěstovatele duchovně posílili a pomohli těm, kdo ve zkouškách neobstáli. Na návštěvu do Indonésie přijel i John Booth, člen vedoucího sboru, a předal bratrům mnoho cenného poučení.

Bylo vidět, že Velký pastýř Jehova se o svoje služebníky dobře stará. (Ezek. 34:15) Starší začali o sbory ještě víc pečovat a zvěstovatelé přišli na nové způsoby, jak opatrně kázat. (Mat. 10:16) Mnozí bratři si koupili cenově dostupné Bible v moderní indonéštině, které vydala Indonéská biblická společnost, nabízeli je lidem ve službě, a když se naskytla vhodná příležitost, řekli jim něco o Božím království. Dělali také to, že z našich publikací vytrhli stránku s údaji o vydavateli a pak je nabízeli. Průkopníci často ve službě dům od domu předstírali, že jsou podomní  prodejci, tak jako to dělali jejich předchůdci za japonské okupace.

Margarete a Norbert Häuslerovi

V roce 1977 přišla další rána – ministerstvo pro náboženské záležitosti odmítlo obnovit víza našim misionářům. Většina z nich se proto musela ze země odstěhovat. * Norbert Häusler, který sloužil se svou manželkou Margarete v Manadu na ostrově Sulawesi, vzpomíná: „Na letiště se s námi přišly rozloučit stovky bratrů a sester. Když jsme došli ke schodům do letadla a otočili se, uviděli jsme les rukou našich bratrů,  kteří nám mávali a volali: ‚Děkujeme! Děkujeme za všechno!‘ Nastoupili jsme do letadla a rozplakali se.“

Utrpení na Sumbě

Zpráva o zákazu naší činnosti se šířila po celém souostroví a Indonéské společenství církví vybízelo své členy, aby jakoukoli aktivitu svědků Jehovových okamžitě nahlásili úřadům. To vyvolalo na mnoha ostrovech vlnu zatýkání a výslechů.

Ve městě Waingapu na ostrově Sumba si vojenský velitel nechal do místního tábora předvolat 23 bratrů a požadoval po nich, aby podepsali prohlášení, že se zříkají své víry. Když to odmítli, nařídil jim, aby se další den dostavili do tábora znovu.

Bratři se na sedm kilometrů dlouhou cestu vydali hned brzy ráno. Když dorazili, velitel si je začal jednoho po druhém předvolávat. Každému z nich nařídil, aby podepsal prohlášení, že se zříká své víry. Když to odmítl, začali ho vojáci mlátit trnitými větvemi. Vojáci se tak rozběsnili, že některé bratry zbili do bezvědomí. Další bratři mezitím čekali, až dojde na ně. Nakonec z řady vystoupil jeden mladý bratr, který se jmenoval Mone Kele, a začal psát. V ostatních bratrech by se v tu chvíli krve nedořezal. Když se ale velitel na prohlášení podíval, rozzuřil se. Mone totiž napsal: „Jsem svědek Jehovův a zůstanu jím navždy!“ Vojáci Moneho zmlátili tak, že musel být převezen do nemocnice. Jehovovi ale zůstal věrný.

Velitel se snažil bratry zlomit jedenáct dní. Někdy jim nařídil stát od rána do večera na spalujícím tropickém slunci. Jindy je nutil lézt dlouhé kilometry po  čtyřech a běhat s těžkým nákladem na zádech nebo jim držel u krku bajonet a přikazoval, aby vzdali hold státní vlajce. Když odmítli, vojáci je znovu zbili.

Bratři se každé ráno trmáceli do tábora a říkali si, co asi budou zase muset vytrpět. Po cestě se společně modlili a povzbuzovali se, aby to nevzdali. Když se pak zbití a zkrvavení vraceli za tmy domů, byli šťastní, že zůstali věrní Jehovovi.

Jakmile se o jejich situaci dozvěděli bratři v pobočce, poslali veliteli ve Waingapu telegrafem stížnost. Obrátili se také na oblastního velitele na Timoru, divizního velitele na Bali, vrchního velitele v Jakartě a na několik důležitých vládních představitelů. Když si velitel ve Waingapu uvědomil, že se zprávy o jeho krutostech šíří po celé Indonésii, zalekl se a přestal bratrům ubližovat.

„Svědkové Jehovovi jsou jako hřebíky“

V následujících letech bylo v Indonésii zatčeno, vyslýcháno a fyzicky týráno mnoho svědků Jehovových. Misionář Bill Perrie vzpomíná: „V jedné oblasti bylo hodně bratrů, kteří měli vyražené přední zuby. Když se setkali s bratrem, který přední zuby měl, z legrace se ho ptali: ‚Ty jsi nový? Nebo jsi zapřel víru?‘ Přes hrůzy, které zažívali, tito bratři nikdy neztratili radost ani nadšení pro službu Jehovovi.“

„Ve vězení jsem se naučil víc spoléhat na Jehovu a moje víra pak byla ještě silnější.“

 Během třinácti let bylo 93 svědků odsouzeno k odnětí svobody v délce od dvou měsíců do čtyř let. Pobyt za mřížemi ale jenom posiloval jejich odhodlání zůstat věrní Jehovovi. Bratr Musa Rade strávil ve vězení osm měsíců. Po svém propuštění navštěvoval bratry a povzbuzoval je, aby se naplno věnovali kázání. Vyprávěl: „Ve vězení jsem se naučil víc spoléhat na Jehovu a moje víra pak byla ještě silnější.“ Není divu, že se o našich bratrech říkalo: „Svědkové Jehovovi jsou jako hřebíky – čím víc do nich bušíte, tím pevněji drží.“

Bratři jedou kázat na ostrov Ambon v souostroví Moluky

^ 1. odst. Dlouholetí misionáři Peter Vanderhaegen a Len Davis už byli v důchodovém věku a Marian Tambunanová (dříve Stooveová) byla vdaná za Indonésana, a proto mohli v Indonésii zůstat. Všichni tři se během zákazu naplno věnovali službě a odvedli spoustu dobré práce.