Přejít k článku

Přejít na obsah

Sbor v Surabayi, 1954

 INDONÉSIE

Přijíždějí misionáři z Gileadu

Přijíždějí misionáři z Gileadu

V červenci 1951 se bratři a sestry z malého sboru v Jakartě shromáždili, aby přivítali Petera Vanderhaegena, prvního misionáře z Gileadu, který přijel do Indonésie. Do konce roku dorazilo dalších třináct misionářů z Austrálie, Německa a Nizozemska, čímž se počet zvěstovatelů v zemi téměř zdvojnásobil.

Fredrika Renskersová, misionářka z Nizozemska, vzpomínala: „V duchu už jsem se viděla, jak se ve službě dům od domu dorozumívám rukama nohama. Hodně lidí ale mluvilo nizozemsky, a tak jsem ze začátku kázala hlavně v nizozemštině.“ Ronald Jacka z Austrálie vyprávěl: „Někteří z nás používali kartu se svědectvím, na které bylo krátké poselství v indonéštině. Než jsem zaklepal na nějaké dveře, vždycky jsem se na kartu podíval a pak jsem se snažil slova z ní odříkat zpaměti.“

Díky iniciativě misionářů vzrostl počet zvěstovatelů za jediný rok z 34 na 91. Prvního září 1951 byla v domě Andrého Eliase v centru Jakarty zřízena pobočka Watch Tower Society. Jejím služebníkem byl jmenován Ronald Jacka.

Dobrá zpráva proniká do dalších oblastí

V listopadu 1951 byl Peter Vanderhaegen přidělen do Manada na severu ostrova Sulawesi. V tomto městě už Theo Ratu s manželkou založili malou skupinu. Většina  místních se hlásila ke křesťanství a měla velkou úctu k Božímu Slovu. Svědky zvali dál a chtěli, aby jim vysvětlili biblické nauky. Na začátku bratři mluvili třeba s deseti lidmi najednou. Za patnáct minut se už ale rozhovoru účastnilo padesát lidí a za hodinu se debata musela stěhovat před dům, kde nakonec probíhala v davu až dvou set lidí.

Začátkem roku 1952 zřídili Albert a Jean Maltbyovi misionářský dům v Surabayi, což je druhé největší město Indonésie. Tam se k nim připojilo šest misionářek –  Gertrud Ottová, Fredrika Renskersová, Susie a Marian Stooveovy, Eveline Platteová a Mimi Harpová. Fredrika vypráví: „Místní byli většinou umírnění muslimové. Byli velmi přátelští a zdálo se, jako by celou dobu čekali jen na to, až budou moct poznat pravdu. Začít s nimi studovat bylo lehké. Do tří let měl sbor v Surabayi 75 zvěstovatelů.“

Misionáři v Jakartě

Přibližně tou dobou poslal do pobočky žádost o duchovní pomoc jeden muslim jménem Azis, který byl z města Padang na Sumatře. Ve třicátých letech studoval s průkopníky z Austrálie, ale za japonské okupace s nimi ztratil kontakt. Potom narazil na brožuru, kterou svědkové vydali. Napsal: „Když jsem na brožuře viděl adresu jakartské pobočky, vlilo mi to novou krev do žil.“ Pobočka okamžitě vyslala do Padangu krajského dozorce Franse van Vlieta. Když tam přijel, zjistil, že Azis mluvil o Bibli se svým sousedem. Byl to úředník Nazar Ris a dobrá zpráva ho velmi zaujala. Oba dva muži i jejich rodiny přijali pravdu. Azis byl později jmenován starším. Nazar Ris se stal zvláštním průkopníkem a mnoho z jeho dětí dodnes věrně slouží Jehovovi.

Frans van Vliet se svojí mladší sestrou Nel

Frans potom odjel na Borneo, kde navštívil jednoho nečinného bratra z Nizozemska, který pracoval na rekonstrukci válkou poničené rafinérie v Balikpapanu. Frans ho vzal do služby a povzbudil ho, aby studoval s několika zájemci. Než se tento bratr vrátil do Nizozemska, založil v Balikpapanu malou skupinu.

Nějakou dobu nato se nově pokřtěná sestra Titi Koetinová odstěhovala do města Banjarmasin na ostrově Borneo. Titi kázala svým příbuzným, kteří patřili k domorodé populaci Dajáků. Mnohým z nich pomohla  poznat pravdu. Někteří se potom vrátili do svých vesnic hluboko ve vnitrozemí, kde založili skupiny, ze kterých vyrostly silné sbory.

Vydávání publikací v indonéštině

S tím, jak docházelo k rozmachu kazatelské činnosti, potřebovali bratři víc publikací v indonéštině. V roce 1951 byla přeložena kniha „Bůh budiž pravdivý“, ale vzhledem k tomu, že indonéská vláda nařídila změnu pravopisu, musela pobočka knihu revidovat. * Když byla konečně vydána, vzbudila mezi indonéskými čtenáři velký ohlas.

V roce 1953 bylo v pobočce vytištěno 250 Strážných věží v indonéštině. Bylo to první vydání po dvanácti letech. Tento cyklostylovaný časopis obsahoval zpočátku pouze studijní články a měl dvanáct stran. O tři roky později přibyly další čtyři strany a časopis začala tisknout jedna soukromá společnost v nákladu 10 000 kusů měsíčně.

 Měsíčník Probuďte se! začal v indonéštině vycházet v roce 1957. Netrvalo dlouho a každý měsíc ho bylo potřeba také 10 000 kusů. Kvůli celonárodnímu nedostatku tiskařského papíru si ale bratři museli zažádat o zvláštní licenci na jeho nákup. Úředník, který jejich žádost vyřizoval, jim řekl: „Podle mého názoru je Menara Pengawal (Strážná věž) jedním z nejlepších časopisů v Indonésii. Proto vaší žádosti milerád vyhovím.“

^ 1. odst. Od roku 1945 prošel indonéský pravopis dvěma velkými reformami, jejichž cílem bylo především zbavit se pozůstatků vlivu nizozemštiny.