Přejít k článku

Přejít na obsah

 INDONÉSIE

Japonská okupace

Japonská okupace

Začátkem roku 1942 obsadila Indonésii japonská armáda. Mnoho bratrů bylo nuceno vykonávat namáhavou manuální práci – stavět silnice nebo hloubit příkopy. Další byli posláni do špinavých vězeňských táborů a byli mučeni za to, že odmítají bojovat. Nejméně tři bratři ve vězení zemřeli.

Johanna Harpová, její dvě dcery a rodinná přítelkyně Beth Godenzeová (uprostřed)

 Johanna Harpová, sestra nizozemského původu, která žila v jedné odlehlé vesnici na východě Jávy, byla první dva roky války na svobodě. Se svými třemi dospívajícími dětmi během té doby přeložila z angličtiny do nizozemštiny knihu Záchrana a několik čísel Strážné věže. * Tyto publikace pak byly rozmnoženy a tajně rozšířeny mezi svědky na Jávě.

Těch pár svědků, kteří zůstali na svobodě, se scházelo v malých skupinkách. Pokračovali také v kázání, ale museli při tom být velmi opatrní. Josephine Eliasová (dřív Tanová) vyprávěla: „Stále jsem hledala příležitosti vydat svědectví. Když jsem šla za zájemci, nosila jsem s sebou šachovnici, aby si lidé mysleli, že jdu prostě hrát šachy.“ Když šli Felix Tan a jeho žena Bola kázat dům od domu, předstírali, že prodávají mýdlo. Felix vyprávěl: „Často jsme měli v patách špiony z obávané japonské vojenské policie Kempeitai. Abychom nebudili podezření, navštěvovali jsme své zájemce v různou dobu. Šest z nich dělalo rychlé pokroky a ještě za války byli pokřtěni.“

Názorový rozkol

Sotva se bratři přizpůsobili válečným podmínkám, už museli řešit další závažný problém. Japonské úřady nařídily všem cizincům (včetně Indonésanů čínského původu), aby se dali zaregistrovat a aby u sebe nosili průkaz totožnosti, jehož součástí byla přísaha věrnosti Japonskému císařství. Mnozí bratři si kladli otázku, jestli se dát zaregistrovat a průkaz podepsat, nebo to odmítnout.

Josephine Eliasová se svým bratrem Felixem

 Felix Tan vyprávěl: „Bratři z Jakarty naléhali na nás ze Sukabumi, abychom ten průkaz totožnosti nepodepisovali. My jsme se ale na příslušných úřadech zeptali, jestli by bylo možné změnit znění textu na kartě z ‚níže podepsaný přísahal věrnost japonské armádě‘ na ‚níže podepsaný nebude klást odpor japonské armádě‘. Úředníci k našemu překvapení souhlasili, a tak jsme všichni kartu podepsali. Když se o tom doslechli bratři v Jakartě, označili nás za odpadlíky a přestali s námi komunikovat.“

Většina konzervativních bratrů z Jakarty byla uvězněna a bohužel se zřekla své víry. Jeden bratr, který odmítal dohodu s úřady, skončil ve vězení s Andrém Eliasem. André vyprávěl: „Povídali jsme si o otázce registrace a já jsem mu pomohl, aby se na to díval rozumněji. Pokorně se omluvil za to, že s námi přestali komunikovat. Od té doby jsme byli jeden druhému po duchovní stránce velkou oporou. Nakonec ale kvůli drsným podmínkám ve vězení zemřel.“

 Merdeka!

Když válka v roce 1945 skončila, bratři a sestry se s chutí opět pustili do kázání. Jeden bratr, který zažil vězení a mučení, napsal do australské pobočky: „Po čtyřech dlouhých, vyčerpávajících letech jsem zase připraven sloužit. Za celou tu těžkou dobu jsem nezapomněl na své bratry, zůstal jsem věrný a moje přesvědčení nezesláblo. Můžete mi prosím poslat nějaké knihy?“

Vytoužené publikace brzy dorazily. Nejdřív sice jen v malém množství, ale později ve větších dodávkách. Skupina deseti zvěstovatelů v Jakartě začala znovu překládat publikace do indonéštiny.

Vůdci indonéského hnutí za nezávislost prohlásili 17. srpna 1945 Indonésii za nezávislou republiku. To odstartovalo čtyři roky trvající revoluci proti nizozemské koloniální nadvládě. V této chaotické době zahynuly desetitisíce lidí a víc než sedm milionů jich bylo nuceno opustit své domovy.

Během revoluce bratři dál kázali dům od domu. Josephine Eliasová vyprávěla: „Vlastenci se nás snažili donutit, abychom se přidali k jejich válečnému pokřiku ‚Merdeka!‘, což znamená ‚svoboda‘. My jsme jim ale řekli, že v politických záležitostech jsme neutrální.“ Nakonec v roce 1949 předali Nizozemci vládu nad svou kolonií představitelům Spojených států Indonésie (dnes Indonéská republika). *

Bratři úspěšně zvládli náročné období čtyřicátých let. Další obrovský úkol byl ale před nimi. Jak předají dobrou zprávu všem těm milionům obyvatel Indonésie?  Z lidského pohledu bylo něco takového nemožné. Bratři se ale tohoto úkolu nezalekli a důvěřovali, že Jehova pošle „dělníky na svou žeň“. (Mat. 9:38) A on jejich důvěru nezklamal.

^ 1. odst. Nejmladší dcera sestry Harpové, Hermine (Mimi), absolvovala po válce Gilead a potom sloužila v Indonésii jako misionářka.

^ 4. odst. Západní Papua (tehdy Západní Nová Guinea) zůstala až do roku 1962 pod nizozemskou správou.