Přejít k článku

Přejít na obsah

 KÁŽEME A VYUČUJEME PO CELÉM SVĚTĚ

Evropa

Evropa
  • POČET ZEMÍ 47

  • POČET OBYVATEL 741 311 996

  • POČET ZVĚSTOVATELŮ 1 611 036

  • POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 847 343

Třída navštívila sál Království

Finsko: Čtvrťáci v sále Království

Ines žije ve Finsku a chodí do čtvrté třídy. Když slyšela, že její třída bude při probírání náboženství mluvit o svědcích Jehovových, rozhodla se pozvat spolužáky na návštěvu sálu Království. Žákům i učitelce se ten nápad líbil.

Příští týden se 38 žáků vydalo na kole do 5 kilometrů vzdáleného sálu Království. Jeli  s nimi dvě učitelky a ředitel. V sále Království na ně čekali dva bratři a tři sestry. Děti dostaly nějaké občerstvení a při tom se vyptávaly na sál a na svědky: „Co se dělá na shromáždění?“ – „Co je tamta místnost?“ Tím myslely knihovnu. „Proč je na stěně napsáno šest děleno deseti?“ Roční text byl Matouš 6:10.

Jelikož se škola účastní projektu zaměřeného na prevenci šikany ve školách, bratři dětem pustili video Jak přeprat útočníka bez rvačky z rubriky „Chytrá fixka“ na našich webových stránkách. Ukázali jim i další sekce jw.org a přehráli jim jednu píseň Království. Návštěva trvala asi hodinu.

Ředitel, učitelky i děti byli z návštěvy nadšení. Ředitel se zajímal o naše webové stránky, protože usoudil, že by se daly využít v hodinách, kde se probírají různá náboženství. Potěšilo ho, když slyšel, že i další třídy budou v sále Království vítány. Výsledkem bylo, že se učitelka jiné třídy hned druhý den spojila se svědky a ptala se, zda by mohla se svou třídou také přijít.

Na skládce našla poklad

Cristina, která žije v Rumunsku, nikdy nechodila do školy, a proto neuměla číst a psát. Byla velmi chudá a živila se tak, že na městské skládce hledala plechovky a plastové lahve. Jednoho dne na skládce něco upoutalo její pozornost – byly tam biblické publikace s krásnými obrázky šťastných lidí. Pomyslela si: Někde na světě musí takoví lidé existovat. Byla  zvědavá, co se v těch publikacích píše, a tak někoho poprosila, aby jí to přečetl. Když slyšela, že jde o náboženské náměty, byla smutná, že lidé vyhodili informace o Božím Slově do odpadků. Chodila dál na skládku a sbírala tam brožury, traktáty a časopisy. Některé byly úplné, jiné roztrhané. Naučila se číst, aby se z nich mohla dozvědět víc.

 Za nějakou dobu Cristinu oslovili svědkové a začali s ní studovat Bibli. Byla šťastná, když si uvědomila, že ji Jehova k sobě přitáhl prostřednictvím publikací, kterých si jiní lidé nevážili. Teď navštěvuje sborová shromáždění a je uchvácená tím, co se dozvídá. K jejím největším radostem patří to, že má nové časopisy, knihy a brožury a už je nemusí hledat mezi odpadky. Ano, Cristina našla na skládce skutečný poklad!

„Lesní“ biblické studium

Německo: Margret vede biblické studium v lese

Margret z Německa chodí každé ráno na procházku se psem do lesa. „Snažím se mluvit s kolemjdoucími,“ říká. „Když se rozvine nenucený rozhovor, převedu ho na Bibli.“

Jednoho dne potkala asi sedmdesátiletou ženu, která také venčila psa. Margret se s ní dala do rozhovoru. Paní si ráda popovídala a řekla Margret, že se modlí k Bohu a každý den si čte Bibli. Začaly se setkávat denně a mluvily o duchovních věcech. Jednou se ta žena Margret zeptala: „Jak to, že toho víte o Bibli tolik?“ Margret jí řekla, že je svědek Jehovův.

Několikrát té ženě nabídla domácí biblické studium, ale ta to vždycky odmítla. V rozhovorech však pokračovaly. O několik měsíců později jí Margret nabídla domácí biblické studium znovu. Tentokrát paní přiznala, že se toho bojí, protože muž, se kterým žije, nemá svědky Jehovovy rád.

 Příště si Margret vzala na procházku do lesa Bibli a knihu Co Bible říká. Když se setkala se svou zájemkyní, odvážně řekla: „Tentokrát vám nechci nabídnout domácí biblické studium, ale ‚lesní‘ biblické studium.“ Paní to se slzami v očích bez váhání přijala. Dochází na své „lesní“ biblické studium šest dní v týdnu. V závislosti na ročním období a počasí musí někdy Margret vést studium pod deštníkem a s baterkou.

Matoucí pohyb hlavy

Sestra, která se jmenuje Delphine, studovala v Bulharsku Bibli s Irinou. Irina oceňovala to, co se dozvídala, a pravidelně chodila na shromáždění. Její manžel však nechtěl, aby se se svědky stýkala. Přestěhoval rodinu do malé vesničky ve Švédsku a Irina ztratila s Delphine kontakt. Ve Švédsku oslovily Irinu dvě průkopnice, Alexandra a Rebecca. Irina neuměla švédsky, a tak sestry použily brožuru Dobrá zpráva pro lidi ze všech národů a daly Irině přečíst text v bulharštině. Potom se jí s pomocí brožury zeptaly, jestli by chtěla publikace ve svém jazyce. Irina důrazně zavrtěla hlavou. Sestry odešly, protože to pochopily tak, že nemá zájem.

Alexandra si později vzpomněla, že za několik týdnů má přijet Linda, švédská sestra, která slouží v Bulharsku. Pomyslela si, že by Irina mohla zareagovat jinak, kdyby slyšela pravdu ve svém jazyce. Když Linda přijela, Alexandra ji vzala za Irinou. Ta Lindě řekla, že se každý večer modlí k Jehovovi a prosí ho,  aby jí pomohl a ona mohla ve studiu Bible pokračovat. Často s sebou nosila bulharskou knihu Co Bible říká, aby ji mohla svědkům ukázat, kdyby je potkala na ulici. Nikdy je ale nezahlédla. Teď byla šťastná, že může dostat další publikace v bulharštině.

Linda se Alexandry ptala, proč si při své první návštěvě myslela, že Irina nemá zájem. Alexandra jí řekla, že Irina to dala najevo tím, že zavrtěla hlavou. Linda se smála a vysvětlila jí, že Bulhaři kývají hlavou na znamení nesouhlasu a vrtí hlavou, když souhlasí. Než se Irina naučí švédsky, bude s ní biblické studium vedeno v bulharštině. Jak? Prostřednictvím videohovorů s Delphine, se kterou se znovu spojila.

Tátův dobrý příklad

Jemima, která žije ve Španělsku, byla vychovávaná v pravdě, ale v sedmi letech se její život dramaticky změnil. Její máma se tehdy rozhodla, že už dál nechce být svědkem Jehovovým, a s tátou se rozvedla. Ve třinácti letech se Jemima přestala se svědky stýkat a nechtěla se s tátou o duchovních věcech vůbec bavit.

Jako dospělá se zapojila do různých sociálních a politických hnutí, protože si přála spravedlnost pro obyčejné lidi. Později přišla o práci a její táta Domingo, který byl malíř pokojů, jí navrhl, aby pracovala s ním.

Jednou, když společně pracovali, nabídl Domingo Jemimě biblické studium. Odmítla to a řekla mu, že pokud bude mít někdy zájem, dá mu vědět.  Domingo při malování poslouchal nahrávky Bible a časopisů, ale Jemima si raději nasadila sluchátka a pouštěla si populární hudbu.

V listopadu 2012 dostal Domingo, který se znovu oženil, pozvání do biblické školy pro manželské páry. Na Jemimu udělalo velký dojem, že táta půjde na dva měsíce do biblické školy, potom všechno opustí a přestěhuje se, kamkoliv bude poslán. Poprvé v životě si uvědomila, jak je pro něj pravda důležitá, a chtěla vědět proč.

Začala místo svojí hudby poslouchat tátovy nahrávky. Také na něj měla různé otázky. Jednou, když Domingo stál na štaflích, mu řekla: „Pamatuješ si, jak jsem říkala, že až budu chtít studovat Bibli, dám ti vědět? Tak už chci.“

Domingovi to udělalo radost. V lednu 2013 spolu začali dvakrát týdně studovat. V dubnu Domingo odjel do školy a pokračoval ve studiu s dcerou prostřednictvím videohovorů. Jemima přijela na jeho graduaci a program se jí moc líbil. Čtrnáctého prosince 2013 byla pokřtěna.

„Jehova se mnou měl velkou trpělivost a vím, že to se mnou nikdy nevzdal,“ říká Jemima. „Dal mi něco, co jsem ve světě nikdy nenašla – pravé přátele. Díky našemu celosvětovému společenství si ještě víc uvědomuju, jak nás Jehova miluje.“

Jakou sílu má úcta

Vasilij, dlouholetý betelita z Ruska, sloužil 30. března 2014 u pojízdného stojanu nedaleko pobočky. Zastavilo  u něj policejní auto a policista, který z něj vystoupil, Vasilije slušně požádal, aby s touto činností přestal, protože si někteří lidé v okolí stěžovali. Druhý policista rozhovor natáčel na kameru. Vasilij se rozhodl, že bude nejlepší policisty poslechnout a nediskutovat s nimi o svých právech. Mezitím se několik kolemjdoucích zastavilo a sledovalo, co se děje. Vasilij ze svého stanoviště odešel, ale dva dny nato požádal o přijetí u velitele místní policie. Během schůzky mu poděkoval za to, jakou důležitou službu policie pro společnost vykonává, a také za to, že když s ním policisté před dvěma dny mluvili, vystupovali slušně. Velitel se obrátil na svého kolegu a řekl: „Sloužím u policie 32 let, ale ještě jsem neslyšel, že by nám za naši práci někdo poděkoval.“ V průběhu rozhovoru bratr pomohl veliteli pochopit, že naše veřejná kazatelská činnost je naprosto v souladu se zákonem. Velitel se Vasilije zeptal, proč neprotestoval proti požadavku policistů, aby se svou činností přestal, když věděl, že je v právu. Vasilij odpověděl: „Mám k policii úctu. Představte si, jak by to vypadalo, kdybych před očima všech těch lidí policisty obvinil, že neznají zákony.“ Na velitele i jeho kolegu to udělalo velký dojem a ujistili Vasilije, že může se stojanem sloužit dál a ze strany policie už nebudou žádné problémy.