Časem přijeli další misionáři. Patřili k nim Pete Paschal, Amos a Barbara Parkerovi, Richard a Belva Stoddardovi, kteří sloužili v Bolívii, a Jesse a Lynn Cantwellovi z Kolumbie. Tito misionáři přispěli k dalšímu rozvoji kazatelského díla. Do roku 1973 byli zvěstovatelé hodně aktivní ve městech a městečkách Dominikánské republiky, ale dobrá zpráva se ještě nedostala k těm, kdo žili v odlehlých oblastech. Podnikly se tedy kroky, aby byly uspokojeny i duchovní potřeby venkovského obyvatelstva. Když přišla vybídka, aby zvěstovatelé strávili dva měsíce kázáním na venkově, dalo se k dispozici 19 pravidelných průkopníků. Od prosince 1973 do ledna 1977 byly skupiny průkopníků posílány do míst, kde se kázalo jen málo nebo vůbec.

Jeden průkopník, který se podílel na této zvláštní službě, tehdy vyprávěl: „Po dni, kdy jsme oznamovali biblické poselství a nechávali lidem literaturu, jsme strávili další den dodatečnými návštěvami u těch, kdo projevili zájem. Protože venkované měli málo peněz, vyměňovali jsme biblické publikace za kuřata, vajíčka a ovoce. Díky Jehovovi jsme nikdy nehladověli.“ Mnozí slyšeli poprvé v životě čtení z Bible. Dříve náboženští vůdcové říkali některým lidem, že Jehova je Ďábel. Teď tito lidé žasli, když jim byly z Bible přečteny  texty jako Žalm 83:18: „Ty, jehož jméno je Jehova, ty sám jsi nejvyšší nad celou zemí.“ Místy byl zájem tak velký, že byla organizována veřejná shromáždění.

V září 1979 přijela manželská dvojice misionářů Abigail a Georgina Pérezovi. Byli posláni do krajské služby. Později, v roce 1987, přišli kazatelské dílo podpořit absolventi Gileadu Tom a Shirley Deanovi. Velkou pomocí byl také příliv zvláštních celodobých služebníků z Portorika. V srpnu 1988 byli do Dominikánské republiky přiděleni Reiner a Jeanne Thompsonovi. Bylo to jejich páté misionářské působiště.

V roce 1989 byl průměrný počet zvěstovatelů 11 081 a počet domácích biblických studií dosáhl 20 494, takže bylo jasné, že jsou zde předpoklady k velkému růstu. To s sebou ale přinášelo určité problémy. Například budova pobočky byla dlouhou dobu vyhovující, ale koncem 80. let už tehdejším potřebám nestačila. Reiner Thompson říká: „Byli jsme tam tak natěsnaní, že jsme museli hledat ubytování a pronajímat si sklady v jiných částech města.“

„Ukázalo se, že najít vhodné místo pro novou pobočku je obtížné,“ pokračuje Reiner. „Pak se jeden podnikatel doslechl, že hledáme pozemek, a zkontaktoval se s námi. Řekl, že chce jeden prvotřídní pozemek prodat, ale pouze svědkům Jehovovým. V minulosti měl velkou oděvní firmu a jeho sekretářka  a několik zaměstnanců byli svědkové. Léta pozoroval, že jsou mimořádně poctiví a také zdvořilí, a to na něj udělalo velký dojem. Jelikož si svědků Jehovových tolik vážil, nabídl pozemek za značně sníženou cenu.“ Pozemek byl zakoupen v prosinci 1988 a později se podařilo získat tři přilehlé parcely. Celková rozloha areálu, kde stojí pobočka a sjezdový sál, je asi 10 hektarů.

Na stavbě nové pobočky a sjezdového sálu pomáhaly stovky místních a zahraničních dobrovolníků. Budovy byly zasvěceny v listopadu 1996. Na programu zasvěcení se podíleli členové vedoucího sboru Carey Barber, Theodore Jaracz a Gerrit Lösch. Následující den proběhl na dvou největších stadionech v Dominikánské republice zvláštní program a nové budovy pobočky si prohlédlo víc než 10 000 návštěvníků.

Vyprávění o historii svědků Jehovových v Dominikánské republice by nebylo úplné, kdybychom se nezmínili o velkém množství svědků, kteří se sem přistěhovali, protože chtěli sloužit v místech, kde je jejich pomoc víc zapotřebí. Koncem 80. let byli mnozí povzbuzeni zprávami o tom, že je zde velký zájem o pravdu a lze vést mnoho biblických studií, a začali přijíždět do země a tak v obrazném smyslu přešli do Makedonie. (Sk. 16:9) Tito bratři a sestry vyprávěli druhým o tom, jakou radost ze služby v Dominikánské republice zažívají. To mělo za následek, že v 90. letech nastal velký příliv dalších dobrovolníků.

 Například Stevan a Miriam Noragerovi z Dánska slouží v Dominikánské republice od roku 2001. Předtím zde Miriam sloužila asi rok a půl se svou sestrou. Co tuto manželskou dvojici podnítilo k tomu, aby se odstěhovali do vzdálené země s tak odlišnou kulturou a jazykem? Miriam říká: „Pocházíme oba z duchovně silných rodin. Naši rodiče zamlada sloužili jako zvláštní průkopníci, a když měli děti, byli v pravidelné průkopnické službě. Vždycky nás povzbuzovali, abychom dávali Jehovovi vše, co můžeme, a sloužili celodobě.“

Stevan a Miriam jsou od roku 2006 zvláštní průkopníci a pomohli už mnoha lidem poznat pravdu. „Máme obrovské požehnání,“ říká Stevan. „Ať už se potýkáme s jakýmikoli potížemi a zdravotními problémy,  nejsou ničím ve srovnání s nádhernými zážitky a s radostí z toho, že pomáháme upřímným lidem poznat Jehovu a zamilovat si ho. Získali jsme také velkou rodinu láskyplných přátel. Služba v Dominikánské republice nás naučila pokoře a trpělivosti a to, že vedeme jednoduchý život, opravdu posílilo naši víru a důvěru v Jehovu.“

Jennifer Joyová je jedna z mnoha svobodných sester ze zahraničí, které v Dominikánské republice kážou. Když v roce 1992 přijela navštívit svou tetu, dlouholetou misionářku Edith Whiteovou, vyzkoušela si, jaké vynikající výsledky tam služba přináší.  Setkala se také s dalšími sestrami, které se do země přistěhovaly, aby sloužily tam, kde je to víc potřeba. „Byla jsem plachá a moc jsem si nevěřila,“ vzpomíná Jennifer. „Ale řekla jsem si: Když to dokážou ony, dokážu to snad i já.“

Jennifer zpočátku plánovala, že v Dominikánské republice zůstane jen rok. Ale čas běžel a dnes už tam slouží víc než dvacet let. Pomohla mnoha lidem, aby se stali Jehovovými ctiteli. Podílí se na rozvoji kazatelské činnosti ve znakovém jazyce a pomáhá také s přípravou podkladů pro jazykové kurzy.

Čím se Jennifer živí? „Každý rok se vracím na pár měsíců do Kanady,“ vysvětluje. „Během těch let jsem měla spoustu různých zaměstnání, například jsem vyvolávala fotografie, fotografovala, malovala pokoje, uklízela kanceláře, montovala reflektory do auta a vyráběla koberce. Pracovala jsem také jako průvodkyně, v cestovní kanceláři, učila jsem angličtinu a dělala tlumočnici.“ Svou situaci přirovnává k situaci starověkých Izraelitů v pustině. Říká: „Žili každým výrokem, který vycházel z Jehovových úst. Jehova jim dal slovo, že se o ně bude starat, a také ho dodržel. Měli každý den co jíst a jejich oděvy a sandály se neobnosily. (5. Mojž. 8:3, 4) Jehova slíbil, že se postará i o nás. (Mat. 6:33) Staral se o mě až dosud. Proč bych tedy měla mít pochybnosti, zda to tak bude i příští rok?“

 Do Dominikánské republiky přišlo skoro 1 000 zvěstovatelů z tak rozdílných zemí, jako je Japonsko, Polsko, Portoriko, Rakousko, Rusko, Spojené státy, Španělsko, Švédsko a Tchaj-wan. Jsou zde zvěstovatelé celkem třiceti různých národností a zapojili se do sborů, kde se používá americký znakový jazyk, angličtina, čínština, haitská kreolština, italština, ruština a španělština. Podobně jako apoštol Petr i oni prohlásili: „Pohleď, opustili jsme všechno a následujeme tě.“ (Mar. 10:28)