Přejít k článku

Přejít na obsah

 DOMINIKÁNSKÁ REPUBLIKA

„Jednoho dne je najdeme“

„Jednoho dne je najdeme“

„Jednoho dne je najdeme“

Kolem roku 1935 začal číst Bibli Pablo González, který žil v údolí Cibao. Krátkou dobu se scházel s jednou skupinou protestantů, ale rozešel se s nimi, když viděl, že jejich chování neodpovídá tomu, co četl v Bibli. Dál si ale studoval Bibli sám a o tom, co se dozvěděl, začal mluvit s druhými – nejdřív se členy své rodiny a sousedy a potom i s lidmi v okolních městech a vesnicích. Prodal svoji farmu i dobytek a z utržených peněz financoval své kazatelské cesty.

V roce 1942 už Pablo navštěvoval nejméně dvě stě rodin z celého okolí a pravidelně pořádal shromáždění, ačkoli nikdy nepřišel do kontaktu se svědky Jehovovými. Vybízel lidi, aby studovali Bibli a žili v souladu s jejím učením. Mnozí si jeho slova vzali k srdci, přestali užívat tabák a vzdali se mnohoženství.

Mezi těmi, kdo věnovali pozornost Pablovu biblickému poselství, byla Celeste Rosariová. „Když mi bylo  sedmnáct, navštívil naši rodinu maminčin bratranec Negro Jiménez,“ vzpomíná. „Patřil k jedné skupině, kterou vedl Pablo González. Přečetl nám některé texty z Bible a to mi stačilo, abych se rozhodla odejít z katolické církve. V kostele se četlo latinsky a tomu jsme nerozuměli. Krátce na to nás navštívil i Pablo González a povzbudil nás. Řekl: ‚Nepatříme k žádnému z těch mnoha náboženství, která známe. Ale máme bratry po celém světě. Nevíme ještě, kdo to je nebo jak se nazývají, ale jednoho dne je najdeme.‘“

Pablo vytvořil skupiny zájemců ve městech Los Cacaos Salcedo, Monte Adentro, Salcedo a Villa Tenares. Když jednou v roce 1948 přestupoval v Santiagu na jiný autobus, uviděl dvojici svědků, jak kážou na ulici, a dostal od nich Strážnou věž. Při jiné cestě mu jedna sestra dala dvě knihy a pozvala ho do Santiaga na Slavnost na památku Kristovy smrti. To, co tam slyšel, na něj udělalo velký dojem, a dospěl k závěru,  že konečně našel pravdu a že ti, kdo přišli na toto setkání, jsou těmi, které tak toužil najít.

Misionáři navštívili ty, se kterými Pablo studoval. Na jednom shromáždění, které uspořádal, je s radostí očekávalo 27 dospělých. Někteří z nich museli jít 25 kilometrů pěšky, jiní jeli 50 kilometrů na koni. Na dalším místě se sešlo 78 lidí a ještě na dalším jich bylo 69.

Pablo dal misionářům seznam asi sto padesáti lidí, kteří projevili zájem. Tito pokorní a duchovně smýšlející lidé už studovali Bibli a uplatňovali její zásady v životě. Potřebovali jen, aby je někdo zorganizoval a vedl. Celeste vzpomíná: „Navštívili nás misionáři a uspořádali shromáždění. Zařídili, aby tam mohl proběhnout křest. Byla jsem v naší rodině první, kdo byl pokřtěn. Později byla pokřtěna i moje sestra Carmen a maminka Fidelia Jiménezová.“

Dalším podnětem ke kazatelské činnosti byl první krajský sjezd, který se konal v Santiagu 23.–25. září 1949. Přišlo mnoho lidí, kteří se chtěli dozvědět víc, a celkový počet přítomných se při nedělní přednášce pro veřejnost vyšplhal na 260. Pokřtěno bylo 28 bratrů a sester. Tento třídenní sjezd mnohé zájemce přesvědčil, že našli organizaci, kterou Bůh používá k uskutečnění své vůle.