Přejít k článku

Přejít na obsah

 SIERRA LEONE A GUINEA

1991 až 2001 „V tavicí peci trápení“ Iz. 48:10 (2. část)

1991 až 2001 „V tavicí peci trápení“ Iz. 48:10 (2. část)

Betel napaden

V únoru 1998 vládní vojáci a jednotky Vojenské pozorovatelské mise Hospodářského společenství západoafrických států (ECOMOG) spustili masivní útok, jehož cílem bylo vyhnat povstalce z Freetownu. Během této zuřivé bitvy jeden bratr tragicky zemřel, protože ho zasáhla střepina z granátu.

Asi 150 zvěstovatelů se ukrývalo v misionářských domovech ve čtvrtích Kissy a Cockerill ve Freetownu. Laddie Sandy, jeden ze dvou nočních hlídačů v betelu, vzpomíná: „Jednou pozdě v noci, když jsem měl službu s Philipem Turayem, se u betelu objevili dva vojáci Jednotné revoluční fronty a dožadovali se, abychom otevřeli prosklené vstupní dveře. Utíkali jsme se schovat a oni začali střílet do dveřního zámku. Zámek kupodivu vydržel a povstalce nenapadlo rozstřílet skleněné výplně. Nakonec otráveně odešli.

O dvě noci později se vrátili s asi 20 odhodlanými a dobře vyzbrojenými kumpány. Rychle jsme varovali rodinu betel a utíkali do připraveného úkrytu ve sklepě. Všech sedm se nás schovalo ve tmě za dvěma velkými sudy a klepali jsme se strachem. Povstalci stříleli do zámku tak dlouho, až se roztavil, a tak se dostali do budovy. Jeden z nich zařval: ‚Najděte ty svědky Jehovovy a podřízněte jim krky!‘ Sedm hodin v betelu rabovali a my jsme se potichu krčili v úkrytu. Nakonec odešli, spokojení s tím, jakou spoušť za sebou nechali.

Vzali jsme si svoje věci a utíkali do misionářského domova v Cockerillu, bývalého betelu, který ležel  několik set metrů dál ve stejné ulici. Cestou nás jiná skupina povstalců okradla. Do misionářského domova jsme dorazili celí vyděšení, ale vděční, že jsme vůbec naživu. Pár dní jsme si odpočinuli a pak jsme se vrátili do betelu tu spoušť uklidit.“

Za dva měsíce, když už měly jednotky ECOMOG kontrolu nad městem, se z Guineje začali vracet misionáři. Nemohli ale tušit, že ve Freetownu nepobudou moc dlouho.

Operace Nikdo nesmí přežít

O osm měsíců později, v prosinci 1998, měly stovky bratrů a sester radost, že se mohou na freetownském Národním stadionu zúčastnit oblastního sjezdu „Bohulibý způsob života“. Během programu najednou uslyšeli výbuch a uviděli, jak z kopců stoupá oblak kouře. Povstalci se vrátili!

V následujících dnech se situace ve Freetownu zhoršovala. Bratři z výboru odbočky pronajali malé letadlo, kterým evakuovali do Konakry 12 misionářů, 8 betelitů ze zahraničí a 5 dobrovolníků pracujících na stavbách. Tři dny nato, 6. ledna 1999, zahájili povstalci masakr označovaný jako operace Nikdo nesmí přežít. S nepopsatelnou krutostí plenili město a usekávali lidem ruce a nohy. Pozabíjeli asi 6 000 civilistů, unesli stovky dětí a zničili tisíce budov.

Milovaný bratr Edward Toby byl brutálně zavražděn. Přes 200 vyděšených zvěstovatelů se ukrývalo v betelu a v misionářském domově v Cockerillu. Jiní se schovávali doma. Svědkové, kteří utekli do misionářského domova v Kissy ve východní části Freetownu, zoufale potřebovali léky. Ale pohybovat se po městě bylo krajně  nebezpečné. Kdo na sebe vezme to riziko? Ihned se nabídli Laddie Sandy a Philip Turay, nebojácní noční hlídači z betelu.

Philip vzpomíná: „Ve městě byl chaos. Povstalečtí vojáci vytvořili spoustu kontrolních stanovišť, na kterých zastavovali a šikanovali lidi. Cestování nám komplikoval přísný zákaz vycházení, který platil od pozdního odpoledne až do rána. Dostat se do misionářského domova v Kissy nám trvalo dva dny. Zjistili jsme ale jedině to, že je vyrabovaný a spálený.

Když jsme prohlíželi okolí, našli jsme bratra Andrewa Caulkera se strašnými zraněními na hlavě. Povstalci ho svázali a mlátili sekyrou. Kupodivu to ale přežil a utekl. Rychle jsme ho dopravili do nemocnice, kde se  pomalu uzdravil. Později sloužil jako pravidelný průkopník.“

(Zleva doprava) Laddie Sandy, Andrew Caulker a Philip Turay

Jiné svědky povstalci nezabili ani jim neublížili, protože o nich věděli, že jsou politicky neutrální. Jeden bratr vypráví: „Chtěli po nás, abychom si uvázali kolem hlavy bílé šátky a tancovali na ulici na znamení toho, že je podporujeme. Řekli nám: ‚Jestli to neuděláte, usekneme vám ruku nebo nohu nebo vás zabijeme.‘ S manželkou jsme celí vyděšení poodešli stranou a potichu jsme se modlili k Jehovovi o pomoc. Náš mladý soused s povstalci spolupracoval, ale když viděl, v jaké jsme situaci, řekl veliteli: ‚Tohle je náš „bratr“. Neplete se do politiky, a tak budeme tancovat místo něj.‘ Velitel spokojeně odešel a my jsme pospíchali domů.“

Na město se snesl děsivý klid. Bratři znovu začali opatrně pořádat shromáždění a chodit do služby. Nosili sjezdové jmenovky, aby je povstalci na kontrolních stanovištích poznali. Tvořily se tam dlouhé fronty, a když v nich bratři čekali, naučili se obratně zahajovat biblické rozhovory.

Ve Freetownu byl nedostatek potravin i dalších potřebných věcí. Britská odbočka tam proto poslala 200 krabic s humanitární pomocí. Billie Cowan a Alan Jones odletěli z Konakry do Freetownu, aby zásilku dostali přes sérii kontrolních stanovišť. Se všemi krabicemi dorazili do betelu těsně před začátkem zákazu vycházení. James Koroma jezdil do Konakry a přivážel odtud publikace a zásoby potřebných věcí. Část publikací bratři přeposílali hrstce zvěstovatelů, kteří žili ve městech Bo a Kenema.

Ve Freetownu přistála helikoptéra s humanitární pomocí

Z Konakry se misionáři začali vracet 9. srpna 1999. Následující rok britské jednotky vyhnaly povstalce  z Freetownu nadobro. Nějakou dobu ještě pokračovaly sporadické boje, ale v lednu 2002 byl vyhlášen konec války. Během 11 let bylo zabito 50 000 lidí a dalších 20 000 jich bylo zmrzačeno. Bylo zničeno 300 000 domů a 1,2 milionu lidí muselo utéct.

A jak toto náročné období přečkali bratři a sestry? Je zřejmé, že Jehova je chránil a žehnal jim. Během války se dalo pokřtít asi 700 lidí. Přestože mnoho svědků z válečné zóny uteklo, počet zvěstovatelů v Sieře Leone vzrostl o 50 procent, a v Guineji dokonce o 300 procent! Nejdůležitější ale bylo, že bratři a sestry zůstali Jehovovi věrní. I „v tavicí peci trápení“ byli jednotní, projevovali křesťanskou lásku a „bez přestání dále vyučovali . . . a oznamovali dobrou zprávu“. (Iz. 48:10; Sk. 5:42)