Přejít k článku

Přejít na obsah

 SIERRA LEONE A GUINEA

1915 až 1947 Počátky (3. část)

1915 až 1947 Počátky (3. část)

Na venkov a ještě dál

Sbor ve Freetownu byl nadšený pro pravdu a začal se „důkladně zaměstnávat slovem“. (Sk. 18:5) Alfred Joseph vzpomínal: „Často jsem si na svou velkou motorku značky Norton naložil krabici plnou publikací. Thomas Grant nebo jeho bratr Sylvester si sedl za mě a vyrazili jsme kázat do vesnic a menších měst okolo Freetownu.“

Do roku 1927 zvěstovatelé sloužili převážně ve Freetownu a jeho blízkém okolí, kterému se říkalo Kolonie. Ale počínaje rokem 1928 si každý rok, než začalo období dešťů, sbor pronajal autobus a jel na venkov. Ti, kdo se nemohli zúčastnit, akci finančně podpořili. Výpravy vedl Melbourne Garber. Kázalo se ve městech a vesnicích na východ od Kailahunu a směrem na jih skoro až k hranicím s Libérií. Každou první neděli  v měsíci se tam zvěstovatelé vraceli za lidmi, kteří projevili zájem.

Někdy v té době odjel bratr Brown na Antily a vrátil se s autem. Bylo to jedno z prvních aut v Sieře Leone a navíc mělo silnou zvukovou aparaturu určenou pro vydávání svědectví na veřejnosti. Bratr Brown vždycky zaparkoval na nějakém veřejném prostranství a pustil hudbu, aby upoutal pozornost. Potom přednesl krátký proslov nebo pustil nahrávku přednášky a všem nabídl biblické publikace. Mluvící auto, jak mu lidé začali říkat, bylo velkou senzací. Všichni ho chtěli slyšet.

Badatelé Bible odvážně vydávají svědectví

Bratr Brown se potom zaměřil na území, kam dobrá zpráva ještě nedorazila – na ostatní anglicky mluvící země v západní Africe. Koncem 20. let začal podnikat  kazatelské výpravy do Gambie, Ghany, Libérie a Nigérie. V každé z těch zemí lidé projevovali zájem, ale zdálo se, že v Nigérii padlo semeno pravdy na obzvlášť úrodnou půdu. Bratr Brown s rodinou se proto v roce 1930 přestěhoval z Freetownu do Lagosu. Odtud dál dohlížel na kazatelské dílo v západní Africe.

V západní Africe je dnes víc než 500 000 Jehovových služebníků.

V roce 1950 se musel kvůli špatnému zdraví vrátit na Jamajku. Zůstal za ním obrovský kus práce. V západní Africe sloužil spolu s manželkou přes 27 let. Za tu dobu tam počet svědků vzrostl ze dvou na víc než 11 000. Brownovi na vlastní oči viděli splnění Izajášova proroctví: „Z maličkého se stane tisíc a z malého mocný národ.“ (Iz. 60:22) Dnes, jen asi o 60 let později, slouží Jehovovi v západní Africe „mocný národ“, který čítá přes 500 000 lidí.

Věrní v době zákazu

Na Afriku padl stín druhé světové války. Jehovovi služebníci v Sieře Leone však zůstali neutrální. (Mich. 4:3; Jan 18:36) Britské úřady je označily za podvratné živly, sledovaly veškerou jejich činnost a zakázaly jejich publikace. Jednu zásilku celníci ve Freetownu zabavili a spálili. Někteří bratři se kvůli držení zakázaných publikací dostali do vězení, ale brzy byli propuštěni. *

Navzdory zákazu svědkové dál mluvili s lidmi o Jehovovi. Pauline Coleová vyprávěla: „Do přístavu pravidelně  připlouvala loď, na které jeden bratr pracoval jako stevard. Zásoboval nás Strážnými věžemi a my jsme je přepisovali na stroji, abychom jich na shromáždění měli dostatek. Také jsme tiskli letáčky na různé biblické náměty a rozdávali je lidem. A zejména ve vzdálenějších vesnicích měli bratři dál veřejné přednášky a pouštěli nahrávky rozhlasových projevů bratra Rutherforda.“

Zvěstovatelé toho v té době nemohli dělat moc, ale Jehova jejich snaze žehnal. James Jarrett, dlouholetý starší a zvláštní průkopník, vzpomíná: „Během války, když jsem pracoval jako kameník, mi jedna starší sestra dala brožuru Uprchlíci. Ten název mě zaujal, protože do Freetownu přicházelo mnoho uprchlíků. Ještě ten večer jsem brožuru přečetl a uvědomil si, že jsem našel pravdu. Ráno jsem tu sestru vyhledal a vzal si od ní další výtisky pro své tři bratry. Všichni čtyři jsme přijali pravdu.“

Když v roce 1945 válka skončila, sbor ve Freetownu měl 32 věrných a duchovně aktivních zvěstovatelů. Byli připravení se s nadšením pustit do další práce.

Bratři zvou veřejnost na shromáždění

Na služebním shromáždění, které proběhlo 29. srpna 1945, se ve freetownském sboru mluvilo o nové kampani. Oznámení o tom, že bude probíhat, vyšlo v Informátoru (nyní Naše služba Království) z prosince 1944. Všechny sbory měly uspořádat čtyři veřejná shromáždění „v každém městě a vesnici“ ve svém obvodu. Na shromážděních měla zaznít hodinová přednáška. Měl ji přednést bratr, kterému bylo alespoň 18 let a dobře si vedl v teokratické škole. Potom měli  bratři vytvořit skupiny pro studium Bible a pomáhat v nich zájemcům z dané oblasti.

Jak na nový pokyn zareagovali zvěstovatelé? Na služebním shromáždění freetownského sboru zazněly tyto komentáře:

Předsedající: „Co myslíte, jak bychom měli při téhle kampani postupovat?“

První bratr: „Asi nemůžeme čekat stejný úspěch jako v Americe. Lidé tady reagují jinak.“

Druhý bratr: „S tím souhlasím.“

Třetí bratr: „Proč to nezkusit?“

Čtvrtý bratr: „Určitě nastanou komplikace.“

Pátý bratr: „Pokyny od Jehovovy organizace přece musíme poslouchat.“

Šestý bratr: „V naší zemi to ale nebude fungovat.“

První sestra: „Jenže v Informátoru to stojí jasně. Pojďme to zkusit.“

A tak to zkusili. Shromáždění se konala od Freetownu na pobřeží po Bo na jihovýchodě a až po Kabalu na severní náhorní plošině. Bratři je pořádali ve školách, na tržištích i v soukromých domech. Tato kampaň sbor vyburcovala k horlivé službě a přispěla k tomu, že „Jehovovo slovo . . . rostlo a šířilo se“. (Sk. 12:24)

Zvěstovatelé ale potřebovali teokratické školení. A přesně to jim Jehova poskytl.

^ 10. odst. Zákaz byl zrušen v roce 1948.