Přejít k článku

Přejít na obsah

 3. KAPITOLA

„Svatý, svatý, svatý je Jehova“

„Svatý, svatý, svatý je Jehova“

1, 2. Jaké vidění dostal prorok Izajáš a co se z toho dozvídáme o Jehovovi?

IZAJÁŠE se zmocnila uctivá bázeň z toho, co spatřil — tedy z vidění, které mu dal Bůh. Vypadalo velmi skutečné. Izajáš později napsal, že „uviděl Jehovu“ na jeho povýšeném trůnu. Jehovovo splývavé roucho naplňovalo obrovský chrám v Jeruzalémě. (Izajáš 6:1, 2)

2 Izajáš pocítil uctivou bázeň i z toho, co slyšel — byl to zpěv tak silný, že se chrám otřásal v samotných základech. Píseň přicházela od serafínů, což jsou duchovní tvorové ve velmi vysokém postavení. V působivé harmonii zpívali slova o absolutním majestátu: „Svatý, svatý, svatý je Jehova vojsk. Plnost celé země je jeho slávou.“ (Izajáš 6:3, 4) Slovo „svatý“ zpívali třikrát a tím mu dodávali zvláštní váhu. A právem, protože Jehova je svatý v největší možné míře. (Zjevení 4:8) Jehovova svatost je zdůrazňována v celé Bibli. Se slovy „svatý“ a „svatost“ je jeho jméno spojováno ve stovkách veršů.

3. Jaké nesprávné názory na Jehovovu svatost vedou mnohé lidi k tomu, že se od Boha odvracejí, místo aby se k němu přiblížili?

3 Skutečnost, že Jehova je svatý, tedy zřetelně patří k základním věcem, které si Jehova přeje, abychom o něm pochopili. Ta myšlenka však dnes mnoho lidí odrazuje. Někteří svatost nesprávně spojují se samospravedlností nebo s falešnou zbožností. Ty, kdo bojují se sklonem smýšlet o sobě negativně, Boží svatost možná spíše děsí než přitahuje. Možná se obávají, že nikdy nebudou hodni toho, aby se k tomuto svatému Bohu mohli přiblížit. Mnozí se tudíž od Boha kvůli jeho svatosti odvracejí. To je škoda, protože Boží svatost je skutečně mocným důvodem pro to, abychom  se k Bohu přiblížili. Proč to tak je? Než si na tuto otázku odpovíme, prozkoumejme, co je pravá svatost.

Co je svatost?

4, 5. (a) Co svatost znamená, a jaký význam nemá? (b) Ve kterých dvou důležitých ohledech je Jehova „oddělený“?

4 To, že Bůh je svatý, neznamená, že je samolibý, povýšený nebo že druhými opovrhuje. Takové vlastnosti on naopak nenávidí. (Přísloví 16:5; Jakub 4:6) Jaký je tedy skutečný význam slova „svatý“? V biblické hebrejštině je příslušné slovo odvozeno od výrazu, který znamená „oddělený“. V případě uctívání se slovo „svatý“ vztahuje na to, co je odděleno od běžného užívání, neboli co je považováno za posvátné. Svatost také velmi zřetelně vyjadřuje myšlenku čistoty a ryzosti. Jak se toto slovo týká Jehovy? Znamená to snad, že je „oddělený“ od nedokonalých lidí, tedy že je od nás velmi vzdálen?

5 To rozhodně ne. Jehova, „Svatý Izraele“, o sobě nechal napsat, že přebývá „uprostřed“ svého lidu, přestože ten byl hříšný. (Izajáš 12:6; Ozeáš 11:9) Skutečnost, že je svatý, ho od lidí nevzdaluje. V jakém smyslu je tedy „oddělený“? Ve dvou důležitých ohledech. Za prvé, je oddělen od veškerého stvoření, a to v tom smyslu, že on sám je Nejvyšší. Jeho ryzost a jeho čistota jsou absolutní a nekonečné. (Žalm 40:5; 83:18) Za druhé, Jehova je zcela oddělen od veškeré hříšnosti, a to je povzbudivá myšlenka. Proč?

6. Proč pro nás může být útěchou to, že Jehova je zcela oddělen od hříšnosti?

6 Žijeme ve světě, kde pravá svatost je vzácností. Všechno, co souvisí s lidskou společností odcizenou Bohu, je nějak znečištěno, poskvrněno hříchem a nedokonalostí. S hříchem, který v nás je, musíme bojovat všichni. A všem nám hrozí nebezpečí, že hříchu podlehneme, pokud nebudeme na stráži. (Římanům 7:15–25; 1. Korinťanům 10:12)  Jehovovi žádné takové nebezpečí nehrozí. Je zcela vzdálen od hříšnosti, a proto nikdy nebude poskvrněn ani tou nejnepatrnější stopou hříchu. To nás znovu utvrzuje v tom, že Jehova je ideální Otec. Znamená to totiž, že je naprosto spolehlivý. Na rozdíl od mnoha hříšných lidských otců, Jehova nikdy nebude mravně zkažený, nevázaný ani hrubý. Jeho svatost něco takového zcela vylučuje. S odvoláním na svou svatost Jehova někdy dokonce složil přísahy, protože nic spolehlivějšího neexistuje. (Amos 4:2) Není to povzbuzující?

7. Proč je možné říci, že svatost je podstatou Jehovovy osobnosti?

7 Svatost je podstatou Jehovovy osobnosti. Co to znamená? Znázorněme si to. Zamysleme se nad slovy „člověk“ a „nedokonalý“. Když mluvíme o člověku, ihned si ho spojíme s nedokonalostí. Ta nás prostupuje a ovlivňuje všechno, co děláme. Nyní uvažujme o dvou slovech, která se od těch prvních zcela liší — „Jehova“ a „svatý“. Svatost Jehovu prostupuje. Vše, co s ním souvisí, je čisté, ryzí a přímé. Chceme-li poznat, jaký Jehova skutečně je, musíme pochopit zmíněné hlubokomyslné slovo — slovo „svatý“.

„Svatost patří Jehovovi“

8, 9. Z čeho je patrné, že Jehova nedokonalým lidem pomáhá, aby se v relativním smyslu stali svatými?

8 Jehova je zosobněním svatosti, a proto je možné oprávněně říci, že veškerá svatost pochází od něj. Tuto cennou vlastnost neschraňuje sobecky pro sebe, ale propůjčuje ji ostatním tvorům, a dělá to štědře. Vždyť když Bůh prostřednictvím anděla mluvil z hořícího keře k Mojžíšovi, i okolní zem se ve spojení s Jehovou stala svatou. (2. Mojžíšova 3:5)

9 Mohou se s Jehovovou pomocí stát svatými nedokonalí lidé? V relativním smyslu ano. Bůh dal svému lidu, Izraeli, vyhlídku na to, že se stane „svatým národem“. (2. Mojžíšova  19:6) Tomuto národu požehnal tím, že mu dal systém uctívání, který byl svatý, čistý, ryzí. Námět svatosti se tedy v mojžíšském Zákoně stále opakuje. Velekněz měl na přední straně svého turbanu zlatou destičku, kterou všichni mohli vidět, jak se třpytí ve světle. Na ní byla vyryta slova: „Svatost patří Jehovovi“. (2. Mojžíšova 28:36) V uctívání Izraelitů a samozřejmě i v jejich způsobu života měla tedy být jasně patrná vysoká míra čistoty a ryzosti. Jehova jim řekl: „Měli byste se prokázat jako svatí, protože já, Jehova, váš Bůh, jsem svatý.“ (3. Mojžíšova 19:2) Dokud Izraelité žili v souladu s Božími radami, a to v té míře, v jaké toho jsou nedokonalí lidé schopni, byli v relativním smyslu svatí.

10. Jaký rozdíl byl mezi starověkým Izraelem a okolními národy, pokud šlo o svatost?

10 To, jak byla zdůrazňována svatost, ostře kontrastovalo s uctíváním národů žijících v okolí Izraele. Tyto pohanské národy uctívaly bohy, jejichž samotná existence byla lež a klam, bohy, kteří byli vyobrazováni jako násilní, chamtiví a promiskuitní. Byli nesvatí v každém možném ohledu. Uctíváním takových bohů se lidé stávali nesvatými. Jehova tedy své služebníky varoval, aby zůstávali odděleni od pohanských ctitelů a jejich nečistých náboženských zvyklostí. (3. Mojžíšova 18:24–28; 1. Královská 11:1, 2)

11. Jak je svatost Jehovovy nebeské organizace jasně patrná v případě (a) andělů? (b) serafínů? (c) Ježíše?

11 I v dobách, kdy na tom byl Jehovův vyvolený národ, starověký Izrael, nejlépe, mohl pouze matně odrážet svatost Boží nebeské organizace. O milionech duchovních tvorů, kteří věrně slouží Bohu, se mluví jako o jeho ‚svatých myriádách‘. (5. Mojžíšova 33:2; Juda 14) Dokonale zrcadlí jasnou, čistou krásu Boží svatosti. A vzpomeňme si na serafíny, které Izajáš spatřil ve svém vidění. Obsah jejich písně ukazuje, že tito mocní duchovní tvorové hrají významnou úlohu  v oznamování Jehovovy svatosti v celém vesmíru. Nad těmito všemi bytostmi je však jeden duchovní tvor — jediný zplozený Boží Syn. Ježíš zrcadlí Jehovovu svatost nejlépe. Právem je o něm řečeno, že je „Boží Svatý“. (Jan 6:68, 69)

Svaté jméno, svatý duch

12, 13. (a) Proč je o Božím jménu vhodně řečeno, že je svaté? (b) Proč musí být Boží jméno posvěceno?

12 A jak je to s Božím jménem? V 1. kapitole jsme si ukázali, že toto jméno není pouhý titul či nálepka. Představuje Jehovu Boha a shrnuje v sobě všechny jeho vlastnosti. Bible nám tudíž říká, že jeho „jméno je svaté“. (Izajáš 57:15) Potupit Boží jméno bylo podle mojžíšského Zákona hrdelním zločinem. (3. Mojžíšova 24:16) A povšimněme si, co Ježíš uvedl v modlitbě na prvním místě: „Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno.“ (Matouš 6:9) Posvětit něco znamená oddělit to jako posvátné a ctít to — vyzdvihovat to jako svaté. Ale proč by mělo být posvěceno něco tak opravdu čistého, jako je Boží jméno?

13 Boží svaté jméno bylo zneváženo a bylo pošpiněno lžemi a pomluvami. V Edenu pronesl lež o Jehovovi Satan a naznačil, že Jehova jakožto Svrchovaný Panovník je nespravedlivý. (1. Mojžíšova 3:1–5) Od té doby se Satan, panovník tohoto nesvatého světa, stará o to, aby lží o Bohu přibývalo. (Jan 8:44; 12:31; Zjevení 12:9) Náboženství vykreslují Boha jako despotického, povýšeného či krutého. Tvrdí, že je podporuje v jejich krvavých válkách. Úžasná Boží stvořitelská díla jsou často připisována slepé náhodě neboli evoluci. Ano, Boží jméno bylo zle potupeno. Musí být posvěceno; musí mu být vrácena jeho oprávněná sláva. Toužíme po posvěcení Božího jména a po ospravedlnění Boží svrchovanosti. A těší nás, že se na tomto velkolepém záměru můžeme podílet.

14. Proč je Boží duch označován jako svatý a proč je rouhání proti svatému duchu tak závažné?

 14 S Jehovou je velmi úzce spojeno ještě něco jiného, co je téměř vždy označováno jako svaté — jeho duch neboli činná síla. (1. Mojžíšova 1:2) Jehova tuto úžasnou sílu používá k vykonání svých záměrů. Všechno, co Bůh dělá, uskutečňuje svatým, ryzím a čistým způsobem, takže jeho činná síla je právem nazývána svatý duch neboli duch svatosti. (Lukáš 11:13; Římanům 1:4) Rouhání proti duchu svatému, což je úmyslné jednání proti Jehovovým záměrům, je neodpustitelným hříchem. (Marek 3:29)

Proč nás k Jehovovi jeho svatost přitahuje

15. Proč je vhodné, když na Jehovovu svatost reagujeme zbožnou bázní, a co taková bázeň znamená?

15 Není tedy obtížné pochopit, proč Bible spojuje Boží svatost se zbožnou bázní ze strany člověka. Například v Žalmu 99:3 čteme: „Ať chvalořečí tvému jménu. Je velké a bázeň vzbuzující, svaté.“ Tato bázeň však není chorobným děsem. Ne, je to hluboké vědomí posvátné bázně a úcty v té nejušlechtilejší podobě. Je vhodné mít takové pocity, protože Boží svatost nás tolik převyšuje. Je zářivě čistá, nádherná. Přesto by nás neměla odrazovat. Naopak, správný náhled na Boží svatost nás bude k Bohu přitahovat. Proč to můžeme říci?

Svatost by nás měla přitahovat stejně jako krása

16. (a) V jakém smyslu je svatost spojena s krásou? Uveďte příklad. (b) Jak je ve viděních popisujících Jehovu zdůrazněna čistota, ryzost a světlo?

16 Svatost je v Bibli uváděna do spojitosti s krásou. U Izajáše 63:15 je nebe popsáno jako Boží ‚povýšený příbytek svatosti a krásy‘. Krása nás vábí. Podívejte se například na obrázek na straně 33. Nepřitahuje vás snad ten výjev? Čím je tak působivý? Povšimněte si, jak průzračná se zdá být voda. I vzduch je jistě čistý, protože obloha je modrá a světlo se  jakoby třpytí. Kdyby se ale nyní tento výjev změnil — říčka by byla zanesena odpadem, stromy a skály by byly pokresleny graffiti a vzduch by byl znečištěn smogem —, pak by nás už nepřitahoval. Naopak by nás odpuzoval. Je přirozené, že krásu spojujeme s čistotou, ryzostí a světlem. Stejná slova můžeme použít k popisu Jehovovy svatosti. Není tedy divu, že nás tak fascinují vidění, která popisují Jehovu, jak září světlem, třpytí se jako drahokamy a žhne jako oheň nebo nejčistší a nejlesklejší drahé kovy. Taková je krása našeho svatého Boha. (Ezekiel 1:25–28; Zjevení 4:2, 3)

17, 18. (a) Jak v první chvíli zapůsobilo na Izajáše vidění, které dostal? (b) Jak Jehova použil serafína, aby Izajáše utěšil, a jaký význam mělo to, co serafín udělal?

17 Měli bychom si však ve srovnání s Bohem připadat kvůli jeho svatosti horší? Odpověď samozřejmě zní „ano“. Vždyť vzhledem k Jehovovi jsme horší — a to je příliš slabé vyjádření. Měl by nás ale tento fakt od Boha vzdalovat? Uvažujme o tom, jak reagoval Izajáš, když slyšel serafíny ohlašovat Jehovovu svatost. „Přistoupil jsem k tomu, abych řekl: ‚Běda mi! Vždyť jsem naprosto umlčen, protože jsem muž nečistých rtů a bydlím mezi lidem nečistých rtů; vždyť mé oči viděly samotného Krále, Jehovu vojsk!‘“ (Izajáš 6:5) Ano, Jehovova nekonečná svatost připomněla Izajášovi, jak hříšný a nedokonalý je on sám. V první chvíli si tento věrný muž připadal zdrcen. Jehova ho však v tomto stavu nenechal.

18 Jeden serafín proroka ihned utěšil. Jak? Tento mocný duchovní tvor letěl k oltáři, vzal z něho uhel a dotkl se jím Izajášových rtů. To se může zdát spíše bolestivé než utěšující. Pamatujme však na to, že šlo o vidění, které mělo hluboký symbolický význam. Izajáš byl věrný Žid, a tudíž dobře věděl, že na oltáři v chrámu byly denně předkládány oběti na smíření hříchů. A serafín prorokovi láskyplně  připomenul, že i když opravdu je nedokonalý, je „nečistých rtů“, přesto může získat čisté postavení před Bohem. * Jehova byl ochoten pohlížet na nedokonalého, hříšného muže jako na svatého — alespoň v relativním smyslu. (Izajáš 6:6, 7)

19. Jak můžeme být v relativním smyslu svatí, i když jsme nedokonalí?

19 Totéž platí dnes. Všechny ty oběti, které byly přinášeny na oltáři v Jeruzalémě, byly pouhým předobrazem něčeho většího — tedy jediné dokonalé oběti, kterou v roce 33 n. l. předložil Ježíš Kristus. (Hebrejcům 9:11–14) Jestliže činíme opravdové pokání z našich hříchů, napravíme své špatné jednání a projevujeme víru v Ježíšovu oběť, pak nám je odpuštěno. (1. Jana 2:2) I my se můžeme těšit z čistého postavení před Bohem. Apoštol Petr nám tedy připomíná: „Je napsáno: ‚Budete svatí, protože já jsem svatý.‘“ (1. Petra 1:16) Povšimněme si, že Jehova neřekl, že musíme být svatí  ve stejné míře jako on. Nikdy od nás neočekává nemožné. (Žalm 103:13, 14) Ne, Jehova nám říká, abychom byli svatí, protože on je svatý. „Jako milované děti“ se ho snažíme napodobovat tak, jak to my, nedokonalí lidé, dokážeme co nejlépe. (Efezanům 5:1) Dosažení svatosti je tedy postupný proces. Jak duchovně rosteme, pracujeme den za dnem na ‚zdokonalování svatosti‘. (2. Korinťanům 7:1)

20. (a) Proč je důležité pochopit, že v očích našeho svatého Boha můžeme být čistí? (b) Jak Izajáš reagoval, když se dozvěděl, že jeho hříchy byly smířeny?

20 Jehova miluje to, co je přímé a ryzí. Nenávidí hřích. (Habakuk 1:13) Nemá však nenávist k nám. Pokud na hřích pohlížíme stejně jako on — tedy pokud nenávidíme to, co je špatné, a milujeme to, co je dobré — a snažíme se jít v dokonalých šlépějích Krista Ježíše, pak nám Jehova naše hříchy odpouští. (Amos 5:15; 1. Petra 2:21) Když pochopíme, že v očích našeho svatého Boha můžeme být čistí, má to úžasné účinky. Pamatujme si, že Jehovova svatost Izajášovi nejdříve připomenula, že on sám je nečistý. Zvolal: „Běda mi!“ Jakmile však pochopil, že jeho hříchy byly smířeny, jeho názor se změnil. Když Jehova požádal o to, aby někdo dobrovolně vykonal určité pověření, Izajáš neprodleně zareagoval, ačkoli ani nevěděl, o jaký úkol jde. Zvolal: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Izajáš 6:5–8)

21. Na čem můžeme zakládat svou důvěru v to, že je možné pěstovat svatost?

21 Jsme stvořeni k obrazu svatého Boha a jsme vybaveni mravními vlastnostmi a schopností smýšlet duchovně. (1. Mojžíšova 1:26) Každý z nás má potenciál stát se svatým. Jestliže svatost dál pěstujeme, Jehova nám rád pomůže. Když to budeme dělat, ještě více se přiblížíme k našemu svatému Bohu. A až budeme v dalších kapitolách uvažovat o Jehovových vlastnostech, uvidíme, že existuje mnoho pádných důvodů, proč se k Jehovovi přibližovat.

^ 18. odst. Slovní obrat „nečistých rtů“ je příhodný, protože rty v Bibli často obrazně představují mluvu či jazyk. U všech nedokonalých lidí má velká část hříchů původ v tom, jak používáme svou schopnost mluvit. (Přísloví 10:19; Jakub 3:2, 6)