Přejít k článku

Přejít na obsah

 25. KAPITOLA

‚Něžný soucit našeho Boha‘

‚Něžný soucit našeho Boha‘

1, 2. (a) Jak matka přirozeně reaguje na pláč svého dítěte? (b) Který cit je ještě silnější než matčin soucit?

UPROSTŘED noci se náhle rozpláče dítě. Matka se okamžitě vzbudí. Od doby, kdy se její děťátko narodilo, už nespí tak tvrdě jako dříve. Naučila se rozeznávat různé podoby pláče svého děťátka. Často tedy pro ni není těžké rozlišit, zda miminko potřebuje nakrmit, pochovat nebo jinak utěšit. Ale ať už dítě pláče z jakéhokoli důvodu, matka na tento pláč reaguje. Neměla by to srdce přehlížet potřeby svého děťátka.

2 Soucit, který matka pociťuje ke svému dítěti, patří k těm nejněžnějším citům, jaké lidé znají. Existuje však cit, který je nekonečně silnější — totiž něžný soucit projevovaný naším Bohem, Jehovou. Zamyšlení nad touto znamenitou vlastností nám může pomoci více se přiblížit k Jehovovi. Prozkoumejme tedy, co to soucit je a jak ho náš Bůh projevuje.

Co je to soucit?

3. Jaký je význam hebrejského slovesa překládaného jako „projevovat milosrdenství“ nebo „pociťovat lítost“?

3 V Bibli je úzká souvislost mezi soucitem a milosrdenstvím. Myšlenku něžného soucitu nese řada hebrejských a řeckých slov. Uvažujme například o hebrejském slovu ra·chamʹ, které bývá překládáno jako „projevovat milosrdenství“ nebo „pociťovat lítost“. Jeden slovník vysvětluje, že sloveso ra·chamʹ „vyjadřuje hluboký a něžný soucit, jaký je například vyvolán pohledem na slabost nebo utrpení těch, kdo jsou nám drazí nebo potřebují naši pomoc“.  Tento hebrejský výraz, který Jehova uplatňuje sám na sebe, je příbuzný se slovem pro „lůno“ a může být popsán jako „mateřský soucit“. * (2. Mojžíšova 33:19; Jeremjáš 33:26)

‚Může snad žena zapomenout na syna svého lůna?‘

4, 5. Jak můžeme díky tomu, co Bible uvádí o matčiných citech k dítěti, pochopit Jehovův soucit?

Představu, kterou v nás vyvolávají matčiny city k dítěti, používá Bible k tomu, aby nás naučila chápat, jaký je Jehovův soucit. U Izajáše 49:15 čteme tato slova: „Může snad žena zapomenout na svého kojence, takže by neměla soucit [ra·chamʹ] se synem svého lůna? Ano, ženy mohou zapomenout, ale já na vás nezapomenu.“ (The Amplified Bible) Tento působivý popis zdůrazňuje, jak hluboký soucit má Jehova se svým lidem. Proč něco takového můžeme říci?

5 Jen těžko si dokážeme představit, že by matka zapomněla kojit své dítě a starat se o ně. Vždyť kojenec je bezmocný — ve dne v noci potřebuje její pozornost a projevy náklonnosti. Je však smutné, že zanedbávání mateřské péče není ničím neobvyklým, zejména v těchto ‚kritických časech‘, které se vyznačují nedostatkem „přirozené náklonnosti“. (2. Timoteovi 3:1, 3) Jehova prohlašuje: „Ale já na vás nezapomenu.“ Něžný soucit, který Jehova má ke svým služebníkům, je neselhávající. Je nesrovnatelně silnější než nejněžnější přirozený cit, jaký si dokážeme představit — soucit, jaký matka obvykle cítí ke svému děťátku. Není divu, že o slovech, která jsou zaznamenána u Izajáše 49:15, jeden komentátor řekl: „Je to jeden z nejsilnějších popisů Boží lásky zapsaných ve Starém Zákoně, ne-li nejsilnější vůbec.“

6. Jak na něžný soucit pohlíží mnoho nedokonalých lidí, ale o čem nás ujišťuje Jehova?

 6 Je něžný soucit známkou slabosti? Tento názor zastává mnoho nedokonalých lidí. Například římský filozof Seneca, který byl Ježíšovým současníkem a vůdčí osobností římských intelektuálů, učil, že „lítost je slabost mysli“. Seneca byl zastáncem stoicismu, což byl filozofický směr zdůrazňující klid, který je oproštěn od citu. Seneca tvrdil, že moudrý člověk může pomoci těm, kdo jsou v tísni. Nesmí však připustit, aby pociťoval lítost, protože tento cit by ho o klid připravil. Takový sobecký názor na život nedával upřímnému soucitu prostor. Ale Jehova je úplně jiný. Ve svém Slově nás ujišťuje, že je „velmi něžný v náklonnosti a soucitný“. (Jakub 5:11, poznámka pod čarou) Jak uvidíme, soucit není slabost, ale je to silná, životně důležitá vlastnost. Prozkoumejme, jak ji Jehova jakožto láskyplný rodič projevuje.

Když Jehova projevoval soucit s národem

7, 8. Jak Izraelité trpěli ve starověkém Egyptě a jak Jehova reagoval na jejich utrpení?

7 To, jak soucitný je Jehova, je jasně patrné z jeho jednání s izraelským národem. Koncem 16. století př. n. l. byly miliony Izraelitů otroky ve starověkém Egyptě, kde byli krutě utlačováni. Egypťané jim „ztrpčovali ... život tvrdým otroctvím při hliněné maltě a cihlách“. (2. Mojžíšova 1:11, 14) Izraelité ve své tísni volali k Jehovovi o pomoc. Jak na to Bůh něžného soucitu reagoval?

8 Jehovovo srdce to hluboce zasáhlo. Jehova řekl: „Bezesporu jsem viděl trápení svého lidu, který je v Egyptě, a slyšel jsem jejich křik kvůli těm, kdo je pohánějí do práce, protože dobře znám bolesti, jimiž trpí.“ (2. Mojžíšova  3:7) Jehova se nedokázal dívat na utrpení svého lidu a slyšet jeho úpěnlivé volání, aniž by s ním nesoucítil. Jak jsme si ukázali ve 24. kapitole této publikace, Jehova je Bohem, který má schopnost vcítit se. A právě empatie, neboli schopnost cítit bolest druhých, má k soucitu velmi blízko. Jehova však se svým lidem nejen soucítil, ale byl i podněcován jednat v jeho prospěch. U Izajáše 63:9 čteme: „Ve své lásce a ve svém soucitu je sám vykoupil.“ „Silnou rukou“ Jehova vysvobodil Izraelity z Egypta. (5. Mojžíšova 4:34) Potom jim zázračně opatřoval pokrm a dovedl je do jejich vlastní úrodné země.

9, 10. (a) Proč Jehova opakovaně osvobozoval Izraelity potom, co se usadili v Zaslíbené zemi? (b) Z jakého útlaku vysvobodil Jehova Izraelity v době, kdy žil Jefta, a co k tomu Jehovu podnítilo?

9 Tím však Jehova svůj soucit nepřestal projevovat. Když se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi, byli Jehovovi opakovaně nevěrní, a v důsledku toho trpěli. Pak se ale vždy vzpamatovali a volali k Jehovovi. Znovu a znovu je osvobozoval. Proč? „Protože pociťoval soucit se svým lidem.“ (2. Paralipomenon 36:15; Soudci 2:11–16)

10 Uvažujme o tom, co se stalo v době, kdy žil Jefta. Izraelité začali sloužit falešným bohům, a proto Jehova dovolil, aby byli 18 let utlačováni Ammonity. Izraelité nakonec činili pokání. Biblická zpráva nám říká: „Začali odstraňovat cizozemské bohy ze svého středu a sloužit Jehovovi, takže se jeho duše stala netrpělivou kvůli těžkostem Izraele.“ * (Soudci 10:6–16) Jakmile Boží lid projevoval opravdové pokání, Jehova nemohl déle snášet pohled na jeho  utrpení. Bůh něžného soucitu tedy zmocnil Jeftu k tomu, aby Izraelity vysvobodil z rukou jejich nepřátel. (Soudci 11:30–33)

11. Co se o soucitu dozvídáme z toho, jakým způsobem Jehova jednal s Izraelity?

11 Co se z toho, jak Jehova jednal s izraelským národem, dozvídáme o něžném soucitu? Za prvé vidíme, že to je víc než jen účastné povědomí o tom, že lidé zažívají nějaká neštěstí. Vzpomeňme si na příklad matky, kterou její soucit podněcuje, aby reagovala na pláč svého dítěte. Podobně ani Jehova není hluchý k úpěnlivému volání svého lidu. Něžný soucit Jehovu podněcuje, aby svůj lid zbavil utrpení. Mimoto Jehovovo jednání s Izraelity nám ukazuje, že něžný soucit rozhodně není slabost, protože Jehovu tato něžná vlastnost podněcovala k tomu, aby ve prospěch svého lidu podnikal mocné a rázné kroky. Projevuje však Jehova svým služebníkům soucit pouze jako skupině?

Jehovův soucit s jednotlivci

12. Jak se v Zákoně zračil Jehovův soucit s jednotlivci?

12 Zákon, který Bůh dal izraelskému národu, ukázal, že Bůh má soucit i s jednotlivci. Zamysleme se například nad tím, jak se Jehova zajímal o chudé lidi. Věděl, že mohou nastat nepředvídané okolnosti, kvůli nimž by se Izraelita mohl ocitnout v chudobě. Jak se mělo jednat s těmi, kdo byli chudí? Jehova Izraelitům přísně nařídil: „Nezatvrdíš své srdce ani nebudeš lakomý ke svému chudému bratrovi. Rozhodně bys mu měl dát, a tvé srdce by nemělo být skoupé, když mu dáváš, protože Jehova, tvůj Bůh, ti kvůli tomu požehná v každém tvém skutku.“ (5. Mojžíšova 15:7, 10) Jehova Izraelitům také přikázal, aby nesklízeli svá pole až po okraje ani aby nesbírali všechno, co zbylo.  Tyto paběrky byly určeny těm, kdo se dostali do nepříznivé situace. (3. Mojžíšova 23:22; Rut 2:2–7) Když národ dodržoval tyto ohleduplné zákony ve prospěch chudých, které měl ve svém středu, nemuseli nuzní obyvatelé Izraele žebrat o jídlo. Neodrážel se v tom snad Jehovův něžný soucit?

13, 14. (a) Jak nás Davidova slova ujišťují o tom, že Jehova se hluboce zajímá o každého z nás jednotlivě? (b) Jak je možné znázornit to, že Jehova je blízko těm, kdo mají „zlomené srdce“ nebo kdo jsou „zdrcení na duchu“?

13 Náš láskyplný Bůh se i dnes hluboce zajímá o každého z nás jednotlivě. Můžeme si být jisti, že dobře ví o každém utrpení, kterým snad procházíme. Žalmista David napsal: „Jehovovy oči jsou upřeny na spravedlivé a jeho uši jsou obráceny k jejich volání o pomoc. Jehova je blízko těm, kdo mají zlomené srdce, a ty, kdo jsou zdrcení na duchu, zachraňuje.“ (Žalm 34:15, 18) O lidech, o nichž tato slova mluví, jeden komentátor Bible uvedl: „Mají zlomené srdce a zdrceného ducha, to znamená, že se kvůli hříchu pokořili a nemyslí na sebe; ve svých očích mnoho neznamenají a nespoléhají na své zásluhy.“ Tito lidé si mohou myslet, že Jehova je daleko a že oni jsou příliš bezvýznamní na to, aby se o ně staral. Ale tak to není. Davidova slova nás ujišťují, že Jehova neopouští ty, kdo „ve svých očích mnoho neznamenají“. Náš soucitný Bůh ví, že ho v takových chvílích potřebujeme více než kdy jindy, a je nám tudíž nablízku.

14 Zamysleme se nad jedním příběhem. Jistá matka ve Spojených státech spěchala se svým dvouletým synem do nemocnice, protože onemocněl těžkou formou záškrtu. Když lékaři chlapce prohlédli, sdělili matce, že si ho budou muset v nemocnici nechat přes noc. Kde matka tu noc strávila? V křesle v nemocničním pokoji, hned u postýlky  svého syna. Byl nemocný a ona mu zkrátka musela být nablízku. Od našeho nebeského Otce toho můžeme očekávat samozřejmě ještě víc. Vždyť nás udělal ke svému obrazu. (1. Mojžíšova 1:26) Z působivých slov, která můžeme číst v Žalmu 34:18, se dozvídáme, že když máme „zlomené srdce“ nebo jsme „zdrcení na duchu“, Jehova jakožto láskyplný rodič „je blízko“ — je vždy soucitný a ochotný pomoci.

15. Jakými způsoby pomáhá Jehova každému z nás?

15 Jak tedy nám jako jednotlivcům Jehova pomáhá? Nutně to neznamená, že vždy odstraní příčinu našeho utrpení. Jehova ale udělal mnohá opatření pro ty, kdo k němu volají o pomoc. Jeho Slovo, Bible, předkládá praktické rady, které mohou mít vliv na náš život. Ve sborech Jehova opatřuje duchovně způsobilé dozorce, kteří se snaží zrcadlit jeho soucit, když pomáhají ostatním Božím ctitelům. (Jakub 5:14, 15) Jehova je ‚Ten, kdo slyší modlitbu‘, a proto dává „svatého ducha těm, kdo ho prosí“. (Žalm 65:2; Lukáš 11:13) Tento duch do nás může vlít „moc, která je nad to, co je normální“, a díky ní pak můžeme vytrvávat až do doby, kdy Boží Království odstraní všechny tíživé problémy. (2. Korinťanům 4:7) Nejsme snad za všechna tato opatření vděční? Nezapomínejme, že to jsou projevy Jehovova něžného soucitu.

16. Co je největším příkladem Jehovova soucitu a jak to ovlivňuje nás osobně?

16 Samozřejmě tím největším příkladem Jehovova soucitu je to, že bytost jemu nejdražší dal jako výkupné za nás. Od Jehovy to byla láskyplná oběť a otevřela cestu naší záchraně. Nezapomeňme, že opatření výkupného se vztahuje na nás osobně. Zecharjáš, otec Jana Křtitele, zcela správně předpověděl, že toto opatření oslaví ‚něžný soucit našeho Boha‘. (Lukáš 1:78)

 Kdy Jehova odmítá projevovat soucit

17–19. (a) Jak Bible ukazuje, že Jehovův soucit není neomezený? (b) Jak se stalo, že soucit, který Jehova projevoval svému lidu, dosáhl nejzazší hranice?

17 Měli bychom se snad domnívat, že Jehovův něžný soucit nemá hranic? Ne. Bible totiž jasně ukazuje, že těm, kdo se staví proti Božím spravedlivým cestám, Jehova právem odmítá projevovat soucit. (Hebrejcům 10:28) Připomeňme si příklad izraelského národa. Pomůže nám pochopit, proč to tak je.

18 Jehova sice opakovaně osvobozoval Izraelity z rukou jejich nepřátel, ale jeho soucit nakonec dosáhl nejzazší hranice. Tento tvrdošíjný národ dokonce přinášel své odporné modly přímo do Jehovova chrámu. (Ezekiel 5:11; 8:17, 18) Dále čteme: „Ustavičně si tropili žerty z poslů pravého Boha a opovrhovali jeho slovy a posmívali se jeho prorokům, dokud Jehovův vztek nevystoupil proti jeho lidu, až nebylo uzdravení.“ (2. Paralipomenon 36:16) Izraelité dospěli do stavu, kdy už nebyl žádný opodstatněný důvod k soucitu, a vyvolali tudíž Jehovův spravedlivý hněv. Jaké to mělo důsledky?

19 Jehova už svému lidu nemohl dál projevovat soucit. Prohlásil: „Neprojevím soucit ani nepocítím žal a nesmiluji se tak, že bych se zdržel a nezničil je.“ (Jeremjáš 13:14) Jeruzalém a jeho chrám byly proto zničeny a Izraelité byli odvedeni jako zajatci do Babylónu. Když se hříšní lidé stanou natolik vzpurnými, že překročí meze Božího soucitu, přináší to opravdu tragické následky. (Nářky 2:21)

20, 21. (a) Co se stane, až v dnešní době dosáhne Boží soucit nejzazší hranice? (b) O kterém daru, v němž se zračí Jehovův soucit, bude pojednávat příští kapitola?

20 A co dnes? Jehova se nezměnil. Podněcován soucitem pověřuje své svědky, aby kázali ‚dobrou zprávu o království‘  po celé obydlené zemi. (Matouš 24:14) Když na toto kazatelské dílo lidé upřímného srdce reagují, Jehova jim pomáhá, aby poselství o Království pochopili. (Skutky 16:14) Toto dílo však nebude pokračovat do nekonečna. Od Jehovy by totiž sotva bylo soucitné, kdyby dovolil, aby tento ničemný svět se všemi útrapami a neštěstími existoval věčně. Až Boží soucit dosáhne nejzazší hranice, Jehova nad tímto systémem věcí vykoná rozsudek. I potom však bude projevovat soucit — soucit se svým ‚svatým jménem‘ a se svými oddanými služebníky. (Ezekiel 36:20–23) Jehova odstraní ničemnost a zřídí spravedlivý nový svět. O ničemných Jehova prohlašuje: „Mé oko nebude litovat ani neprojevím soucit. Jejich cestu jistě přivedu na jejich vlastní hlavu.“ (Ezekiel 9:10)

21 Dříve než však tyto události nastanou, Jehova bude lidem dál projevovat soucit, a to i těm, kdo budou nakonec zničeni. Hříšní lidé, kteří upřímně činí pokání, mohou mít užitek z jednoho z Jehovových nejsoucitnějších darů — z jeho odpouštění. V následující kapitole budeme mluvit o některých překrásných biblických slovních obrazech, které nám ukazují, kam až sahá Jehovovo odpouštění.

^ 3. odst. Je však zajímavé, že hebrejské sloveso ra·chamʹ použité v Žalmu 103:13 znamená milosrdenství či soucit, které svým dětem projevuje otec.

^ 10. odst. Vyjádření „jeho duše [se] stala netrpělivou“ doslova znamená „jeho duše byla zkrácena; jeho trpělivost byla vyčerpána“. The New English Bible zde uvádí: „Už nemohl vydržet pohled na tíživou situaci Izraele.“ Tanakh—A New Translation of the Holy Scriptures překládá uvedenou větu takto: „Už nedokázal snášet utrpení Izraele.“