Přejít k článku

Přejít na obsah

 29. KAPITOLA

„Poznat Kristovu lásku“

„Poznat Kristovu lásku“

1–3. (a) Co Ježíše podněcovalo k tomu, že chtěl být jako jeho Otec? (b) Které rysy Ježíšovy lásky prozkoumáme?

POZOROVALI jste někdy malého chlapce, který se snaží vypadat jako jeho táta? Napodobuje třeba jeho chůzi, způsob vyjadřování nebo jeho jednání. Za čas se možná ztotožní i s jeho mravními a duchovními hodnotami. Ano, chlapec ke svému milujícímu otci cítí lásku a obdiv, a proto chce být jako on.

2 Platí to i ve vztahu mezi Ježíšem a jeho nebeským Otcem? „Miluji Otce,“ prohlásil Ježíš při jedné příležitosti. (Jan 14:31) Nikdo nemůže milovat Jehovu více než jeho Syn, který byl s Otcem dlouho před tím, než kdokoli z jiných tvorů vůbec začal existovat. Láska podněcovala tohoto oddaného Syna k tomu, že chtěl být jako jeho Otec. (Jan 14:9)

3 V předchozích kapitolách této knihy jsme uvažovali o tom, jak Ježíš dokonale napodoboval Jehovovu moc, smysl pro právo a moudrost. Jak ale Ježíš zrcadlil Otcovu lásku? Prozkoumejme tři rysy Ježíšovy lásky — jeho obětavost, něžný soucit a ochotu odpouštět.

„Nikdo nemá větší lásku“

4. Jak Ježíš dal ten největší lidský příklad obětavé lásky?

4 Ježíš je vynikajícím příkladem obětavé lásky. K obětavosti patří nesobecky dávat potřeby a zájmy druhých před své vlastní. Jak Ježíš projevoval takovou lásku? Sám to vysvětlil takto: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel.“ (Jan 15:13) Ježíš za nás ochotně dal svůj dokonalý život. Byl to ten největší projev lásky, jakého byl člověk kdy schopen. Ježíš ale projevoval obětavou lásku i jinými způsoby.

5. Proč bylo to, že Boží jediný zplozený Syn opustil nebeské postavení, láskyplnou obětí?

 5 V době své předlidské existence měl tento jediný zplozený Boží Syn výsadní a vyvýšené postavení v nebesích. Měl důvěrný vztah k Jehovovi a k velkému množství duchovních tvorů. Bez ohledu na tyto osobní výhody se tento milovaný Syn ‚zřekl sám sebe, přijal podobu otroka a stal se podobným lidem‘. (Filipanům 2:7) Byl ochoten jít mezi hříšné lidi a žít ve světě, který „leží v moci toho ničemného“. (1. Jana 5:19) Nebyla to snad ze strany Božího Syna láskyplná oběť?

6, 7. (a) Jakými způsoby Ježíš projevoval obětavou lásku během své pozemské služby? (b) Jaký dojemný příklad nesobecké lásky je zaznamenán v Janovi 19:25–27?

6 Během své pozemské služby Ježíš projevoval obětavou lásku různými způsoby. Byl naprosto nesobecký. Byl tak zabrán do své služby, že se vzdal běžných vymožeností, na které jsou lidé zvyklí. „Lišky mají doupata a nebeští ptáci mají hřadoviště, ale Syn člověka nemá kam složit hlavu.“ (Matouš 8:20) Ježíš byl šikovný tesař, a tak si mohl vyhradit nějaký čas na to, aby si postavil pohodlný dům nebo aby vyrobil krásný nábytek, prodal ho a přivydělal si tak nějaké peníze. On však své schopnosti nechtěl používat k získávání hmotných věcí.

7 V Janovi 19:25–27 je zaznamenán dojemný příklad Ježíšovy obětavé lásky. Představme si, kolik věcí asi zaměstnávalo Ježíšovu mysl a srdce to odpoledne, kdy měl zemřít. Když trpěl na kůlu, dělal si starosti o své učedníky, o kazatelské dílo a zejména o svou ryzost. Leželo mu také na srdci, jaký dopad to bude mít na jméno jeho Otce. Bez nadsázky je možné říci, že na Ježíšových bedrech spočívala budoucnost celého lidstva. Přesto Ježíš jen několik okamžiků před svou smrtí myslel také na svou matku, Marii, která  tehdy již patrně byla vdovou. Ježíš požádal apoštola Jana, aby se o Marii staral jako o svou vlastní matku, a apoštol pak Marii vzal k sobě domů. Ježíš tak zařídil, aby jeho matka byla hmotně i duchovně zaopatřena. To byl skutečně něžný projev nesobecké lásky.

„Byl pohnut lítostí“

8. Jaký význam má řecké slovo, které Bible používá k popisu Ježíšova soucitu?

8 Ježíš byl — podobně jako jeho Otec — soucitný. Písmo Ježíše vykresluje jako člověka, který se usilovně snažil pomáhat lidem v tísni, protože s nimi jejich situaci hluboce prožíval. Bible k popisu Ježíšova soucitu používá řecké slovo, které bývá překládáno jako „pohnut lítostí“. Jistý učenec říká: „[Toto slovo] popisuje ... emoci, která se dotkne celého nitra člověka. V řečtině je to nejsilnější slovo pro soucit.“ Zamysleme se nad několika situacemi, ve kterých byl Ježíš svým hlubokým soucitem pohnut k tomu, aby jednal.

9, 10. (a) Jaké okolnosti přiměly Ježíše a jeho apoštoly k tomu, že chtěli vyhledat klidné místo? (b) Jak Ježíš zareagoval, když zástup narušil jeho soukromí, a proč?

9 Pohnut k tomu, aby uspokojil duchovní potřeby. Zpráva v Markovi 6:30–34 ukazuje, co bylo hlavním důvodem Ježíšovy lítosti. Představte si tu situaci. Apoštolové byli nadšeni, protože se právě vrátili z rozsáhlé kazatelské výpravy. Přišli k Ježíšovi a dychtivě mu podávali zprávu o všem, co viděli a slyšeli. Jenomže kolem nich se shromáždil velký dav, a Ježíš a jeho apoštolové tak neměli čas se ani najíst. Ježíš, kterému nikdy nic neuniklo, zaregistroval, že jeho apoštolové jsou unavení. „Pojďte sami soukromě na osamělé místo a trochu si odpočiňte,“ vyzval je. Nastoupili tedy do člunu a odpluli napříč severním výběžkem Galilejského moře, aby našli klidné místo.  Jenže dav viděl, jak odjíždějí. Navíc se o tom doslechli i další lidé. Všichni si pospíšili a podél severního pobřeží se na druhou stranu dostali dokonce ještě dříve než člun.

10 Rozčílilo snad Ježíše, že přišel o své soukromí? Rozhodně ne. Když viděl ten několikatisícový zástup, který ho očekával, byl dojat. Marek napsal: „[Ježíš] viděl velký zástup, ale byl pohnut lítostí nad nimi, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je vyučovat mnoha věcem.“ Ježíš se na ty lidi díval jako na jednotlivce, kteří mají duchovní potřeby. Byli jako bezmocné ovce, které se zatoulaly a nemají pastýře, jenž by je vedl a chránil. Ježíš věděl, že lhostejní náboženští vůdci, kteří měli plnit roli starostlivých pastýřů, se o obyčejné lidi vůbec nestarají. (Jan 7:47–49) Situace těchto lidí se dotýkala jeho srdce, a proto je začal vyučovat „o Božím království“. (Lukáš 9:11) Všimněme si, že Ježíš byl pohnut lítostí k těmto lidem ještě před tím, než viděl, jak na jeho učení reagují. Jinými slovy, něžný soucit nebyl výsledkem toho, že Ježíš začal tento zástup vyučovat, ale byl pohnutkou, díky které se do toho pustil.

‚Vztáhl ruku a dotkl se ho‘

11, 12. (a) Jak se s malomocnými nakládalo v biblických dobách, ale jak zareagoval Ježíš, když ho oslovil muž „plný malomocenství“? (b) Jak asi na malomocného zapůsobil Ježíšův dotek a jak nám to přibližuje vyprávění jednoho lékaře?

11 Pohnut k tomu, aby nemocného zbavil utrpení. Lidé s nejrůznějšími onemocněními cítili, že Ježíš je soucitný, a byli k němu přitahováni. To se ukázalo zejména tehdy, když Ježíše, za kterým přicházely davy lidí, oslovil muž „plný malomocenství“. (Lukáš 5:12) V biblických dobách byli malomocní posíláni do karantény, aby se ostatní lidé nenakazili. (4. Mojžíšova 5:1–4) Časem však rabínští vůdci prosazovali svůj bezcitný náhled na malomocenství  a zaváděli vlastní tyranská pravidla. * Povšimněme si ale, jak Ježíš malomocnému odpověděl. „Přišel k němu také malomocný, snažně ho dokonce na kolenou prosil a říkal mu: ‚Jestliže jen chceš, můžeš mě očistit.‘ Byl tím pohnut lítostí, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: ‚Chci. Buď očištěn.‘ Malomocenství z něho okamžitě zmizelo a byl očištěn.“ (Marek 1:40–42) Ježíš věděl, že už samotná přítomnost malomocného je proti Zákonu. Avšak Ježíš byl tak hluboce pohnut, že malomocného nejen neposlal pryč, ale udělal ještě něco mnohem neuvěřitelnějšího. Dotkl se ho.

12 Dokážete si představit, co tento dotek pro malomocného znamenal? Abychom si to přiblížili, uvažujme o jednom zážitku. Specialista na malomocenství dr. Paul Brand vypráví o jednom malomocném, kterého léčil v Indii. Při vyšetření tento lékař položil ruku na rameno svého pacienta a s pomocí tlumočníka mu vysvětloval, jaký druh léčby bude muset podstoupit. Malomocný se z ničeho nic rozplakal. „Řekl jsem snad něco nevhodného?“ zeptal se lékař. Tlumočník se mladého muže vyptal v jeho jazyce a odpověděl: „Ne, doktore. Říká, že brečí, protože jste mu položil ruku na rameno. Než přišel sem, nikdo se ho mnoho let vůbec nedotkl.“ Pro malomocného, který oslovil Ježíše, znamenal ten dotek ještě mnohem více. Nemoc, která ho stavěla na okraj společnosti, po tomto jediném doteku úplně zmizela.

13, 14. (a) Jaký průvod Ježíš potkal, když přicházel k městu Nain, a proč to byla mimořádně smutná situace? (b) Co soucitný Ježíš udělal pro vdovu z Nain?

 13 Pohnut k tomu, aby rozptýlil zármutek. Zármutek druhých lidí Ježíš intenzivně prožíval. Přemýšlejme například o zprávě u Lukáše 7:11–15. Příběh se odehrál u galilejského města Nain, asi v polovině Ježíšovy pozemské služby. Když Ježíš přicházel k městské bráně, potkal pohřební průvod. Šlo o mimořádně tragickou situaci. Zemřel mladý muž, jediný syn, jehož matka již byla vdovou. V průvodu, jako byl tento, již jednou šla — když pohřbívala svého manžela. Tentokrát se jednalo o jejího syna, který jí možná zajišťoval veškeré živobytí. Zástup, který ji doprovázel, byl zřejmě také tvořen smutečními zpěváky a hudebníky hrajícími truchlivé melodie. (Jeremjáš 9:17, 18; Matouš 9:23) Ježíš však svůj pohled zaměřil na zarmoucenou vdovu, která nepochybně kráčela poblíž már, na nichž spočívalo tělo jejího syna.

14 Ježíš „byl pohnut lítostí“ nad truchlící matkou. Uklidňujícím hlasem jí řekl: „Přestaň plakat.“ Bez vyzvání přistoupil k márám a dotkl se jich. Nosiči — a snad i celý zástup — se zastavili. Pak Ježíš autoritativním hlasem promluvil k neživému tělu: „Mladý muži, říkám ti: Vstaň!“ Co následovalo? „Mrtvý se posadil a začal mluvit“, jako by se probudil z hlubokého spánku. Potom přichází to nejdojemnější: „A [Ježíš] ho dal matce.“

15. (a) Na jakou spojitost mezi soucitem a praktickou pomocí poukazují biblické zprávy o tom, jak byl Ježíš pohnut lítostí? (b) Jak můžeme v tomto ohledu Ježíše napodobovat?

15 Co se z těchto zpráv můžeme naučit? Všimněme si, že v každém z těch příběhů je spojitost mezi soucitem a praktickou pomocí. Ježíš se zkrátka nemohl dívat na utrpení druhých, aniž by nebyl pohnut lítostí, ani s nimi nemohl soucítit, aniž by jim neposkytl praktickou pomoc. Jak můžeme napodobovat jeho příklad? Jakožto křesťané jsme dostali  za úkol kázat dobrou zprávu a činit učedníky. K této službě nás podněcuje především láska k Bohu. Ale nezapomínejme, že je to dílo, ve kterém hraje svou úlohu i soucit. Budeme-li s lidmi soucítit jako Ježíš, bude nás naše srdce podněcovat, abychom se s nimi dělili o dobrou zprávu, a to v co největší možné míře. (Matouš 22:37–39) Můžeme soucit projevovat také spoluvěřícím, kteří trpí nebo se rmoutí? V naší moci není zázračně odstranit tělesné trápení nebo vzkřísit mrtvého. Můžeme však aktivně projevit soucit tak, že dáme najevo svůj zájem nebo poskytneme vhodnou praktickou pomoc. (Efezanům 4:32)

„Otče, odpusť jim“

16. Jak se Ježíšova ochota odpouštět projevila i tehdy, když byl na mučednickém kůlu?

16 Ježíš dokonale zrcadlil Otcovu lásku ještě v dalším důležitém ohledu — byl „přichystaný odpouštět“. (Žalm 86:5) Jeho ochota odpouštět byla zjevná i ve chvíli, kdy visel na mučednickém kůlu. O čem Ježíš mluvil, když měl ruce i nohy probodnuty hřeby, tedy v době, kdy věděl, že ho nemine potupná smrt? Vyzýval snad Jehovu, aby mučitele ztrestal? Naopak, k Ježíšovým posledním slovům patřilo: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34)  *

17–19. Jakými způsoby dal Ježíš najevo, že Petrovi odpustil trojnásobné zapření?

17 Možná ještě působivějším příkladem Ježíšovy ochoty odpouštět je to, jakým způsobem jednal s apoštolem  Petrem. Není pochyb o tom, že Petr Ježíše ze srdce miloval. Poslední večer Ježíšova života, 14. nisanu, Petr Ježíšovi řekl: „Pane, jsem přichystán jít s tebou do vězení i na smrt.“ A přesto o pouhých několik hodin později Petr třikrát zapřel, že by Ježíše byť jen znal. O tom, co se stalo, když Petr zapřel Ježíše potřetí, Bible píše: „Pán se obrátil a podíval se na Petra.“ Petr byl zdrcen závažností svého hříchu, a tak „vyšel ven a hořce plakal“. Když Ježíš později ten den zemřel, apoštol si možná říkal: ‚Odpustil mi Pán vůbec?‘ (Lukáš 22:33, 61, 62)

18 Na odpověď Petr nemusel dlouho čekat. Ježíš byl ráno 16. nisanu vzkříšen a podle všeho ještě týž den Petra osobně navštívil. (Lukáš 24:34; 1. Korinťanům 15:4–8) Proč Ježíš věnoval takovou mimořádnou pozornost apoštolovi, který ho tak rezolutně zapíral? Ježíš asi chtěl kajícného Petra ujistit, že ho jeho Pán stále miluje a váží si ho. Ujistil však Petra ještě něčím dalším.

19 O něco později se Ježíš učedníkům objevil u Galilejského moře. Při této příležitosti se třikrát zeptal Petra (který předtím Pána třikrát zapřel), zda ho miluje. Když už se ptal potřetí, Petr odpověděl: „Pane, ty víš všechno; uvědomuješ si, že mám k tobě náklonnost.“ Není pochyb o tom, že Ježíš mohl číst v srdci, a proto dobře věděl, že ho Petr miluje a má k němu náklonnost. Ježíš však dal Petrovi příležitost, aby svou lásku potvrdil. A co víc, pověřil Petra, aby ‚sytil‘ a ‚pásl‘ jeho ‚ovečky‘. (Jan 21:15–17) Petr již dříve dostal za úkol kázat. (Lukáš 5:10) Ale nyní mu Ježíš pozoruhodným způsobem projevil důvěru a svěřil mu další závažnou odpovědnost — pečovat o ty, kdo se stanou Kristovými následovníky. Nedlouho po tom Ježíš Petra pověřil, aby sehrál význačnou úlohu v činnosti učedníků. (Skutky 2:1–41) Petrovi se muselo velmi ulevit, když si uvědomil, že mu Ježíš odpustil a nadále mu důvěřuje.

 ‚Znáte Kristovu lásku?‘

20, 21. Jak můžeme plně „poznat Kristovu lásku“?

20 Jehovovo slovo popisuje Kristovu lásku opravdu nádherně. Jak bychom však na Ježíšovu lásku měli reagovat? Bible nás vybízí, abychom ‚poznali Kristovu lásku, která převyšuje poznání‘. (Efezanům 3:19) Jak jsme viděli, zprávy o Ježíšově životě a službě, jež jsou zaznamenány v evangeliích, nám toho o Kristově lásce sdělují mnoho. Ovšem plně „poznat Kristovu lásku“ znamená více než jen zjistit, co o Ježíšovi říká Bible.

21 Řecký výraz, který se překládá slovem „poznat“, znamená poznat „prakticky, na základě zkušenosti“. Jestliže tedy projevujeme lásku stejným způsobem, jakým ji projevoval Ježíš — nesobecky se rozdáváme pro druhé, soucitně reagujeme na jejich potřeby a ze srdce jim odpouštíme —, pak můžeme skutečně pochopit, co cítil. Prostřednictvím vlastní zkušenosti tak můžeme „poznat Kristovu lásku, která převyšuje poznání“. A nikdy nezapomeňme, že čím více se budeme Kristu podobat, tím více se přiblížíme tomu, koho Ježíš dokonale napodoboval, našemu milujícímu Bohu Jehovovi.

^ 11. odst. Rabínská pravidla stanovovala, že k malomocnému se nikdo neměl přiblížit víc než na čtyři lokty (necelé dva metry). Jestliže však foukal vítr, měl být malomocný vzdálen přinejmenším 100 loktů (45 metrů). Midraš Rabba píše o jednom rabínovi, který se před malomocnými skrýval, a o jiném, který po nich házel kameny, aby se nemohli dostat do jeho blízkosti. Malomocní tedy dobře věděli, jak velmi člověka bolí, když je odmítán a žije v opovržení.

^ 16. odst. Některé starověké rukopisy úvodní slova Lukáše 23:34 vynechávají. Mnoho jiných spolehlivých rukopisů je však obsahuje, a proto jsou zahrnuta do Překladu nového světa a řady dalších překladů. Ježíš zjevně mluvil o římských vojácích, kteří ho přibili na kůl. Oni nevěděli, co dělají, a ani netušili, kdo Ježíš ve skutečnosti je. Ovšem náboženští vůdci, kteří byli odpovědní za Ježíšovu popravu, byli vinni mnohem více, protože jednali vědomě a zlomyslně. Mnohým z nich nebylo možné odpustit. (Jan 11:45–53)