Přejít k článku

Přejít na obsah

 DVANÁCTÁ KAPITOLA

Přijal od Boha útěchu a povzbuzení

Přijal od Boha útěchu a povzbuzení

1., 2. Co se odehrálo v nejrušnějším dni Elijášova života?

ELIJÁŠ běží za hustého deště do Jezreelu a obloha je stále temnější. Má před sebou dlouhou cestu a není už žádný mladík. Přesto běží bez jakýchkoli známek únavy, protože na něm spočívá „samotná Jehovova ruka“. Tělem mu proudí taková energie, jakou zřejmě nikdy předtím nepocítil. Dokonce předběhl Achabův královský vůz tažený koňským spřežením! (Přečti 1. Královskou 18:46.)

2 Elijáš jako osamělý běžec pokračuje dál. Představ si, jak mu při běhu stékají po obličeji kapky deště a jak si v mysli promítá celý uplynulý den. Byl nabitý událostmi. Elijášův Bůh, Jehova, dosáhl slavného vítězství a pravé uctívání bylo vyvýšeno. Teď už Elijášovi v bouřce zmizel z dohledu vrcholek hory Karmel, kde Jehova jeho prostřednictvím vykonal zázrak a zasadil těžkou ránu uctívání Baala. Jasně se ukázalo, že stovky Baalových proroků nejsou ničím jiným než hanebnými podvodníky. Byli po zásluze usmrceni. Elijáš pak prosil Jehovu, aby ukončil sucho, které sužovalo zemi tři a půl roku. Nato začalo pršet! (1. Král. 18:18–45)

3., 4. (a) Proč si cestou do Jezreelu Elijáš možná dělal naděje, že nastává obrat k lepšímu? (b) O čem budeme uvažovat?

3 Cestou do 30 kilometrů vzdáleného Jezreelu si Elijáš možná dělal naděje, že konečně nastává obrat k lepšímu. Achab se určitě změní! Po událostech, kterých byl očitým svědkem, jistě přestane uctívat Baala, zkrotí královnu Jezábel a zamezí dalšímu pronásledování Jehovových služebníků.

„Běžel celou cestu do Jezreelu před Achabem“

4 Když se nějaká situace vyvíjí podle našich představ, přirozeně začneme být optimističtější. Možná doufáme, že se všechno bude zlepšovat a že to nejhorší už máme za sebou. Elijáš „byl člověk s pocity, jako jsou naše“, a proto by nebylo  překvapivé, kdyby si něco takového myslel. (Jak. 5:17) Jeho problémy však zdaleka neskončily. O několik hodin později měl tak velký strach a byl tak sklíčený, že si přál zemřít. Co se stalo? A jak mu Jehova pomohl, aby znovu získal víru a odvahu?

Nečekaný zvrat

5. Začal Achab po událostech na hoře Karmel uznávat Jehovu jako pravého Boha?

5 Dal Achab po příjezdu do svého paláce v Jezreelu najevo, že se změnil? Čteme: „Achab pověděl Jezábel všechno, co Elijáš udělal, a všechno o tom, jak zabil všechny proroky mečem.“ (1. Král. 19:1) Všimni si, že při líčení oněch událostí Achab zcela vynechal Elijášova Boha, Jehovu. Za zázrakem, který se ten den stal, viděl pouze člověka – mluvil o tom, „co Elijáš udělal“. Zjevně se nepoučil a nepochopil, že by měl uznávat Jehovu jako pravého Boha. A jak reagovala pomstychtivá královna?

6. Co Jezábel vzkázala Elijášovi a co její slova znamenala?

6 Jezábel byla vzteky bez sebe. Elijášovi poslala vzkaz: „Kéž tak učiní bohové a kéž tak k tomu přidají, jestli zítra v tuto dobu neučiním tvou duši podobnou duši každého z [Baalových proroků]!“ (1. Král. 19:2) Elijášovi hrozila smrt. Jezábel vlastně přísahala, že pokud Elijáš do druhého dne nezaplatí za smrt Baalových proroků svým životem, bude muset sama zemřít. Představ si, jak se Elijáš asi vyděsil, když ho v Jezreelu za té deštivé noci vzbudili a on od královnina posla dostal ten hrozný vzkaz.

Přemohl ho strach

7. Jak na Elijáše zapůsobily Jezábeliny výhrůžky a co udělal?

7 Pokud Elijáš doufal, že boj proti uctívání Baala je u konce, jeho naděje se v tu chvíli zhroutily. Jezábel zůstala zatvrzelá. Nechala už usmrtit mnoho věrných proroků a teď byl na řadě Elijáš. Jak na něj její výhrůžky zapůsobily? Bible říká: „Dostal strach.“ Začal si snad představovat, jak strašná smrt ho z rukou Jezábel čeká? Pokud se těmito myšlenkami zaobíral, není divu, že ztratil odvahu. V každém případě „začal jít kvůli své duši“ – dal se na útěk, aby si zachránil život. (1. Král. 18:4; 19:3)

Pokud nechceme ztratit odvahu, nesmíme se pořád dokola zabývat tím, co nám nahání strach.

8. (a) Jaký problém měl apoštol Petr? (b) V čem je pro nás poučné to, co se stalo Elijášovi a Petrovi?

 8 Elijáš není jediným věrným Božím služebníkem, kterého kdy přemohl strach. O mnoho staletí později potkalo totéž apoštola Petra. Když ho Ježíš vybídl, aby k němu přišel po vodě, apoštol „pohlédl na větrnou bouři“, zalekl se a začal klesat. (Přečti Matouše 14:30.) Z toho, co Elijáš a Petr zažili, se můžeme naučit něco velmi důležitého. Pokud nechceme ztratit odvahu, nesmíme se pořád dokola zabývat tím, co nám nahání strach. Musíme se zaměřovat na Boha, který je zdrojem naší naděje a síly.

„Už dost!“

9. Kam se Elijáš vydal a v jakém byl rozpoložení?

9 Elijáš z obavy o svůj život uprchl na jihozápad do asi 150 kilometrů vzdálené Beer-šeby, města nedaleko jižní hranice Judy. Tam zanechal svého sloužícího a vydal se sám do pustiny. Zpráva říká, že šel „den cesty“. Představ si, jak za svítání, zřejmě bez jídla a dalších potřebných věcí, vyráží na cestu. Je sklíčený a má strach. Za slunečního žáru se protlouká divokou a drsnou krajinou. Když zářivý kotouč začne rudnout a postupně mizí za obzorem, Elijáše opouštějí poslední zbytky sil. Vyčerpaně si sedne pod janovec, na nejbližší místo, kde může v těchto pustých končinách najít nějaký úkryt. (1. Král. 19:4)

10., 11. (a) O co se Elijáš modlil? (b) S jakými pocity podle uvedených veršů bojovali jiní Boží služebníci?

10 Elijáš se v naprostém zoufalství modlil a prosil Boha, aby ho nechal zemřít. Řekl: „Nejsem o nic lepší než moji praotcové.“ Věděl, že z jeho praotců zbyly pouhé kosti a prach a že už nemohou pro nikoho nic udělat. (Kaz. 9:10) Připadal si zrovna tak zbytečný. Proto zvolal: „Už dost!“ Proč by měl dál žít?

11 Mělo by nás šokovat, že Božího proroka přepadla taková sklíčenost? Ne. Z Bible se dozvídáme o dalších věrných mužích a ženách, kteří byli tak nešťastní, že si přáli zemřít. Stalo se to například Rebece, Jákobovi, Mojžíšovi a Jobovi. (1. Mojž. 25:22; 37:35; 4. Mojž. 11:13–15; Job 14:13)

12. V čem můžeme Elijáše napodobit, pokud se ocitneme v zoufalé situaci?

 12 Žijeme v kritických časech, se kterými je těžké se vyrovnat, a tak není divu, že se mnozí lidé občas potýkají se sklíčeností. A tyto pocity se nevyhýbají ani věrným Božím služebníkům. (2. Tim. 3:1) Pokud ses už někdy v takové zoufalé situaci ocitl, jednej jako Elijáš: svěř se se všemi svými pocity Jehovovi. Je to totiž „Bůh veškeré útěchy“. (Přečti 2. Korinťanům 1:3, 4.) Jak utěšil Elijáše?

Jehova svého proroka posílil

13., 14. (a) Jak se Jehova prostřednictvím anděla postaral o svého sklíčeného proroka? (b) V čem je pro nás útěchou to, že Jehova zná i naše omezení?

13 Jak asi Jehovovi bylo, když se z nebe díval na svého proroka, jak leží v pustině pod stromem a prosí, aby směl zemřít? Jasně to vyplývá z dalších událostí. Když Elijáš spal, Jehova k němu poslal anděla. Ten Elijáše jemně probudil a řekl mu: „Vstaň a jez.“ Elijáš ho poslechl a dal si jednoduché jídlo, které mu anděl laskavě připravil – čerstvý, teplý chléb a vodu. Poděkoval mu vůbec? Zpráva říká jen to, že se najedl, napil a zase usnul. Možná byl tak zdrcený, že ani nemohl mluvit. Ať už to bylo jakkoli, anděl ho probudil podruhé, nejspíš za svítání. Znovu ho vybídl: „Vstaň, jez.“ Pak dodal zajímavá slova: „Neboť ta cesta je na tebe příliš.“ (1. Král. 19:5–7)

14 Od Jehovy anděl věděl, kam má Elijáš namířeno. Také věděl, že nemá na cestu dost sil. Je velkým povzbuzením sloužit Bohu, který zná naše úmysly a omezení lépe než my sami. (Přečti Žalm 103:13, 14.) Posílilo Elijáše jídlo od anděla?

15., 16. (a) Co Elijáš díky posile od Jehovy dokázal? (b) Proč bychom si měli vážit toho, jak nás Jehova posiluje dnes?

15 Biblická zpráva pokračuje: „Vstal . . . a najedl se a napil se a v síle té výživy šel čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k hoře pravého Boha, Chorebu.“ (1. Král. 19:8) Podobně jako Mojžíš asi šest století před ním a jako Ježíš téměř deset století po něm, ani Elijáš 40 dní a 40 nocí nic nejedl. (2. Mojž. 34:28; Luk. 4:1, 2) To jediné jídlo, které snědl, samozřejmě nevyřešilo všechny jeho problémy, ale zázračně mu dodalo potřebnou sílu. Představ si, jak si ten starý muž razí cestu pustinou – den za dnem, týden za týdnem, téměř měsíc a půl.

16 Jehova posiluje své služebníky i v dnešní době. Sice jim zázračně neopatřuje doslovné jídlo, ale poskytuje jim něco  mnohem důležitějšího, totiž duchovní pokrm. (Mat. 4:4) Když se dozvídáme o Bohu z Bible a z publikací, které jsou na ní založené, duchovně nás to posiluje. Neodstraní to všechny naše problémy, ale pomůže nám to nevzdat se v situacích, které bychom jinak nezvládli. Díky duchovnímu pokrmu také můžeme získat „věčný život“. (Jan 17:3)

17. Kam Elijáš došel a proč to místo bylo významné?

17 Elijáš ušel téměř 320 kilometrů, až konečně dorazil k hoře Choreb. Bylo to významné místo, protože se tam kdysi Jehova Bůh skrze anděla objevil Mojžíšovi v hořícím keři a později tam s izraelským národem uzavřel smlouvu Zákona. Elijáš se na Chorebu schoval v jedné jeskyni.

Jehova Elijáše utěšil a dodal mu odvahu

18., 19. (a) Na co se Jehovův posel zeptal a jak Elijáš reagoval? (b) Které tři důvody své sklíčenosti Elijáš uvedl?

18 Na Chorebu Elijáš slyšel Jehovovo „slovo“, které mu zjevně doručil anděl. Položil mu jednoduchou otázku: „Co tu děláš, Elijáši?“ Bezpochyby se zeptal laskavě, protože Elijáš začal mluvit o svých pocitech. Řekl: „Byl jsem naprosto žárlivý pro Jehovu, Boha vojsk; izraelští synové totiž opustili tvou smlouvu, strhali tvé oltáře, a tvé proroky zabili mečem, takže jsem zbyl jenom já; a hledají mou duši, aby ji odňali.“ (1. Král. 19:9, 10) Z Elijášových slov se dozvídáme nejméně tři důvody jeho hluboké sklíčenosti.

19 Za prvé, měl pocit, že jeho práce byla úplně zbytečná. Přestože byl celé roky „naprosto žárlivý pro Jehovu“ a nade všechno vyvyšoval jeho svaté jméno a pravé uctívání, poměry v izraelském národě se jen zhoršovaly. Lidé dál jednali vůči Bohu nevěrně a vzpurně a falešné uctívání se rozmáhalo. Za druhé, Elijáš se cítil osamělý. „Zbyl [jsem] jenom já,“ posteskl si, jako by byl v Izraeli tím posledním, kdo slouží Jehovovi. A za třetí, Elijáš se bál. Mnoho ostatních proroků už bylo zabito a on byl přesvědčený, že teď je na řadě on. Možná pro něj nebylo jednoduché otevřeně mluvit o svých pocitech, ale nedovolil, aby mu v tom zabránila pýcha nebo rozpaky. Tím, že Bohu řekl, co má na srdci, nám dal vynikající příklad. (Žalm 62:8)

20., 21. (a) Co Elijáš zažil, když byl v jeskyni na hoře Choreb? (b) Co chtěl Jehova svými projevy moci Elijáše naučit?

20 Jak Jehova reagoval na Elijášovy obavy? Anděl mu řekl,  aby se postavil do vchodu jeskyně. Elijáš poslechl, aniž by tušil, co bude následovat. Najednou se zvedl prudký vichr. Musel to být ohlušující rámus, protože vítr byl tak silný, že lámal skály. Zkus si představit, jak si Elijáš zakrývá oči a při poryvech větru si přidržuje svůj těžký oděv z kůže. Pak tuto oblast zasáhlo zemětřesení a on se jen sotva udržel na nohou. Ještě se ani nevzpamatoval a objevil se mohutný oheň. Ten ho zahnal zpátky do jeskyně, kde byl chráněn před sežehujícím žárem. (1. Král. 19:11, 12)

Jehova použil svou obrovskou moc k tomu, aby Elijáše utěšil a povzbudil

21 Zpráva ve všech třech případech uvádí, že v těchto působivých projevech přírodních sil Jehova nebyl přítomen. Elijáš věděl, že Jehova není nějakým mytickým přírodním bohem, jakým byl Baal. Baala jeho pošetilí ctitelé označovali za „Jezdce na oblacích“, za boha, který přináší déšť. Jehova je sice skutečným původcem všech podivuhodných přírodních sil, ale daleko převyšuje všechno, co vytvořil. Dokonce ani samotné nebe ho nemůže obsáhnout. (1. Král. 8:27) A jak projevy obrovské Boží moci pomohly Elijášovi? Jeho problémem byl strach z Achaba a Jezábel. S Jehovou na své straně se ale neměl čeho bát! (Přečti Žalm 118:6.)

22. (a) Jak na Elijáše zapůsobil „klidný, tlumený hlas“? (b) Komu možná patřil ten „klidný, tlumený hlas“? (Viz poznámku pod čarou.)

22 Když oheň ustal, rozhostilo se ticho a Elijáš uslyšel „klidný, tlumený hlas“. * Znovu Elijášovi položil otázku a on mohl podruhé vyjádřit své obavy. Možná mu to přineslo další úlevu. Nepochybně ho však ještě víc povzbudilo, co mu „klidný, tlumený hlas“ řekl pak. Jehova Elijáše ujistil, že si vůbec nemusí připadat zbytečný. Jak to udělal? Odhalil mu, jaké kroky proti uctívání Baala v Izraeli chce podniknout. Splnění jeho záměru nemohl nikdo zabránit, a Elijášova dosavadní služba tedy rozhodně nebyla marná. Elijášova úloha navíc ještě  neskončila, protože Jehova ho pověřil dalšími úkoly. (1. Král. 19:12–17)

23. Které dvě důležité věci Jehova Elijášovi řekl, aby ho utěšil?

23 Jak Jehova reagoval na to, že se Elijáš cítil osamělý? Sdělil mu dvě důležité věci. Nejdřív mu řekl, aby pomazal za proroka Elišu, který se měl časem stát jeho nástupcem. Eliša byl mladší a měl být po několik let Elijášovým společníkem a pomocníkem. To bylo velmi praktické. Pak Jehova Elijášovi oznámil něco, co ho muselo překvapit. Řekl: „Ponechal jsem v Izraeli sedm tisíc, všechna kolena, jež neklekala před Baalem, a každá ústa, která ho nelíbala.“ (1. Král. 19:18) Elijáš rozhodně nebyl sám! Muselo ho zahřát u srdce, když se dozvěděl, že Baala odmítají uctívat tisíce dalších Izraelitů. Potřebovali, aby ve své věrné a neochvějné službě Bohu pokračoval a tak jim šel v tomto temném období izraelských dějin příkladem. Když slyšel ten „klidný, tlumený hlas“, jistě to na něj muselo hluboce zapůsobit. Bylo to, jako by k němu mluvil sám Bůh.

Jehovův „klidný, tlumený hlas“ dnes můžeme slyšet prostřednictvím Bible. Musíme se jí ale řídit.

24., 25. (a) Jak i my můžeme slyšet Jehovův „klidný, tlumený hlas“? (b) Jak víme, že Elijáš přijal od Jehovy útěchu a povzbuzení?

24 Podobně jako Elijáš, i my možná žasneme nad ohromujícími silami, které můžeme pozorovat v přírodě. Ta jasně vypovídá o moci našeho Stvořitele. (Řím. 1:20) I v dnešní době Jehova svou neomezenou moc rád používá k tomu, aby pomáhal svým věrným služebníkům. (2. Par. 16:9) Mluví k nám však hlavně prostřednictvím svého Slova, Bible. (Přečti Izajáše 30:21.) V jistém smyslu je Bible jako ten „klidný, tlumený hlas“, kterým nás Jehova vede, napravuje, povzbuzuje a ujišťuje o své lásce. Musíme se jí ale řídit.

25 Přijal Elijáš útěchu a povzbuzení, které mu Jehova poskytl na hoře Choreb? Nepochybně ano. Brzy pokračoval v prorocké činnosti a znovu odvážně a věrně vystupoval proti falešnému uctívání. My můžeme čerpat útěchu z Písma. Pokud si Bohem inspirovaná slova budeme brát k srdci, dokážeme Elijášovu víru napodobovat. (Řím. 15:4)

^ 22. odst. Ten, kdo mluvil klidným, tlumeným hlasem, byl možná tentýž anděl, který doručil „Jehovovo slovo“ zmíněné v 1. Královské 19:9. V 15. verši se o tomto andělovi mluví jen jako o Jehovovi. Možná nám to připomene anděla, jehož prostřednictvím Jehova vedl Izrael v pustině a o němž řekl: „Mé jméno je v něm.“ (2. Mojž. 23:21) Jako „Slovo“ neboli mluvčí, skrze něhož Jehova komunikoval se svými ctiteli, sloužil ve své předlidské existenci Ježíš. (Jan 1:1) To, že s Elijášem mluvil právě on, však nemůžeme tvrdit s jistotou.