Přejít k článku

Přejít na obsah

Máme právo si zvolit

Máme právo si zvolit

Současný lékařský přístup (spočívající v rozboru rizik a přínosů) usnadňuje spolupráci lékařů a pacientů, když se chtějí vyhnout léčbě krví. Lékaři zvažují činitele, jakými jsou rizika použití určitého léku nebo chirurgického zákroku i pravděpodobný přínos. Pacienti se také mohou podílet na takovém rozboru.

Vezměme si jeden příklad, který se dotýká lidí na mnoha místech — chronický zánět mandlí. Kdybychom stáli před tímto problémem, šli bychom pravděpodobně k lékaři. Snad bychom se mohli poradit na dvou místech, protože zdravotničtí odborníci doporučují, abychom si opatřili i druhý, nezávislý názor. Jeden lékař může doporučit chirurgický zákrok. Nastíní, co to znamená: délku nemocničního pobytu, rozsah bolesti a náklady. Vzhledem k rizikům řekne, že prudké krvácení není běžné a smrt při takových operacích je velmi řídká. Avšak druhý lékař, který nám nezávisle radí, na nás naléhá, abychom vyzkoušeli léčbu antibiotiky. Vysvětluje, jaký druh léku nasadit, pravděpodobnost úspěchu a cenu. Vzhledem k riziku říká, že velmi málo pacientů trpí takovými reakcemi na tento lék, které by ohrozily život.

ODSTRANIT PRÁVNÍ ZÁBRANY

Snad se můžeme ptát: 'Proč někteří lékaři a nemocnice tak rychle usilují o soudní nařízení, aby se podala krev?‘ V některých místech je obecným důvodem strach ze zákonné odpovědnosti.

Pokud si svědkové Jehovovi vyberou bezkrevní ošetření, není pro takové obavy žádný podklad. Jeden odborník na Lékařské fakultě Alberta Einsteina (USA) píše: "Většina [svědků] ochotně podepíše formulář Amerického lékařského sdružení, který lékaře a nemocnici zbavuje právní odpovědnosti, a mnozí nosí [kartu] 'Naléhavé upozornění‘. Řádně podepsaný a datem opatřený formulář 'Odmítnutí přijmout krevní deriváty‘ je smluvní dohodou a je zákonně závazný.‘ — Anesthesiology News, říjen 1989.

Ano, svědkové Jehovovi kooperativně nabízejí právní ujištění, že lékař nebo nemocnice nebudou postiženi právní odpovědností, když poskytnou požadovanou bezkrevní léčbu. Na doporučení zdravotnických odborníků každý svědek nosí kartu 'Zdravotnický průkaz‘. Karta je každoročně obnovována a podepsána vlastníkem a svědky, často jeho nejbližšími příbuznými.

V březnu 1990 Nejvyšší soud v Ontariu (Kanada) potvrdil rozhodnutí, které se pochvalně vyjadřovalo o takovém průkazu: "Karta je psaným prohlášením o platném stanovisku, které může nositel karty zákonně zaujmout a tak vložit psané omezující podmínky do své smlouvy s lékařem.“ Profesor Daniel Andersen napsal v Medicinsk Etik (1985): "Jestliže existuje jednoznačné psané prohlášení pacienta, že je jedním ze svědků Jehovových a že nechce za žádných okolností krev, úcta vůči pacientově autonomii vyžaduje, aby toto přání bylo respektováno stejně, jako kdyby bylo vyjádřeno ústně.“

Svědkové také podepíší nemocniční formuláře o souhlasu. Jeden takový se používá v nemocnici ve Freiburgu (Německo) a je v něm místo, kde lékař může vypsat informaci, kterou pacientovi podal o léčbě. Nad podpisy lékaře a pacienta je pak v tomto formuláři dodatek: "Jako člen náboženského sdružení svědků Jehovových kategoricky odmítám použití cizí krve nebo součástí krve během operativního zákroku. Uvědomuji si, že takový plánovaný a potřebný postup s sebou nese větší riziko, a to vzhledem ke komplikacím při krvácení. Ačkoli jsem k tomu obdržel zvláštní důkladné vysvětlení, žádám, aby potřebný chirurgický zákrok byl proveden bez použití cizí krve nebo součástí krve.“ — Herz/Kreislauf, srpen 1987.

Bezkrevní ošetření může s sebou nést dokonce menší riziko. Zde však jde hlavně o to, že svědkové jako pacienti ochotně a rádi zbaví lékařský personál všech zbytečných obav. Lékařský personál pak může vykonat vše, k čemu se cítí zavázán, totiž pomáhat lidem, aby se uzdravili. Z takové spolupráce mají užitek všichni, jak to ukázal dr. Angelos A. Kambouris v článku "Velké břišní operace u svědků Jehovových“:

"Předoperační dohodu by měl chirurg považovat za závaznou a měl by se jí držet bez ohledu na události, které se vyvinou během operace i po ní. [To] pacienta pozitivně naladí vzhledem k chirurgickému zákroku a chirurgovu pozornost to obrátí od zákonných a filozofických úvah směrem k problémům chirurgickým a technickým. Umožní mu to tak, aby podal optimální výkon a posloužil nejlepším zájmům svého pacienta.“ — The American Surgeon, červen 1987.

Každý z těchto způsobilých lékařů tedy uvažoval o riziku a přínosu, ale nyní musíme my sami zvážit riziko a možný přínos, a rovněž i další činitele, které snad sami nejlépe známe. (Sami jsme totiž nejlépe schopni zvážit taková hlediska jako svou citovou zralost a duchovní sílu, finanční možnosti, účinek na svou rodinu a své vlastní mravní zásady.) Pak si zvolme. Možná, že budeme po předchozích informacích souhlasit s jednou léčbou, ale druhou odmítneme.

Tak by to bylo i v případě, že je to naše dítě, které trpí chronickým zánětem mandlí. Rizika, přínos a léčebné postupy by byly nastíněny nám, milujícím rodičům, kteří jsme do situace bezprostředně zasvěceni, a my také budeme odpovědni za to, jak se pak vyrovnáme s výsledkem. Po zvážení všech hledisek můžeme učinit s ohledem na získané poučení volbu, která se dotýká zdraví našeho dítěte, a dokonce jeho života. Snad budeme souhlasit s chirurgickým zákrokem včetně jeho rizika. Jiní rodiče si vyberou antibiotika s příslušným rizikem. Jako se lékaři liší ve svých radách, tak se i pacienti nebo rodiče liší v tom, co považují za nejlepší. To se ovšem považuje za zcela pochopitelný rys při volbě, které předchází poučení o riziku a přínosu.

"Nadbytečné užívání lékařské technologie je v současnosti hlavním činitelem, proč rostou výdaje na zdravotní péči… Zvláštní význam má krevní transfúze pro svou vysokou cenu a značné potenciální riziko. Krevní transfúze byla tudíž charakterizována Americkou sdruženou komisí pro akreditování nemocnic jako postup 'velkého objemu, vysokého rizika a náchylný k omylu‘.“ — Transfusion, červenec-srpen 1989.

Co říci o použití krve? Žádný, kdo objektivně zkoumá fakta, nemůže popřít, že krevní transfúze zahrnuje velké riziko. Dr. Charles Huggins, který je ředitelem transfúzní služby na rozsáhlé Masachusettské všeobecné klinice, to vyjádřil zcela jasně: "Krev nikdy nebyla bezpečnější. Musí však být nevyhnutelně považována za nikoli bezpečnou. Je to nanejvýš riskantní látka, kterou v lékařství používáme.“ — The Boston Globe Magazine, 4. února, 1990.

Z dobrých důvodů dostal lékařský personál radu: "Je nutné přehodnotit také otázku rizika ve vztahu přínos/riziko u krevní transfúze a hledat alternativy.“ (Kurzíva od nás). — Perioperační transfúze červených krvinek, konference Národních ústavů zdraví, 27.-29. června 1988.

Lékaři se mohou rozcházet v názorech na přínos nebo riziko při použití krve. Některý snad dá mnoho transfúzí a je přesvědčen, že se riziko vyplatí. Jiný si může myslet, že riziko není ospravedlnitelné, protože sám dosáhl dobrých výsledků s bezkrevním ošetřením. Nakonec se však musíme rozhodnout sami, a to jako pacienti nebo rodiče. Proč? Protože se jedná o tělo naše nebo tělo našeho dítěte, o náš život, mravnost a hluboce závažný vztah k Bohu.

NAŠE PRÁVO SE UZNÁVÁ

Na mnoha místech má dnes pacient nepopiratelné právo, aby se rozhodl, kterou léčbu přijme. "Zákon o 'souhlasu po poučení‘ byl založen na dvou předpokladech: zaprvé, že pacient má právo, aby dostal dostatečné informace, a mohl se poučeně rozhodnout ohledně doporučované léčby… Pokud se na pacienty nepohlíží tak, že mají právo říci své 'ne‘ a rovněž 'ano‘, a též i 'ano‘ podmíněné okolnostmi, pak se mnoho z odůvodnění pro informovaný souhlas vytrácí.“ — (Souhlas po poučení-Právní teorie a klinická praxe, 1987) — Informed Consent— Legal Theory and Clinical Practice.*

Spojené státy: "Podkladem pro nezbytnost pacientova souhlasu je etická zásada o autonomii jednotlivce; rozhodnutí o vlastním ,osudu‘ by měla učinit osoba, které se to týká. Zákonným důvodem pro vyžadování souhlasu je to, že lékařský zákrok provedený bez pacientova souhlasu je ublížením na těle.“ — Souhlas po poučení pro krevní transfúzi, 1989.

Německo: "Pacientovo právo na sebeurčení převažuje nad zásadou o poskytování pomoci a zachování života. Důsledek: žádnou krevní transfúzi proti vůli pacienta.“ — Herz/Kreislauf, srpen 1987.

Japonsko: "V lékařském světě není nic 'absolutního‘. Lékaři se domnívají, že postup moderní medicíny je nejlepší, a sledují tuto dráhu, ale neměli by nutit pacientům každou její podrobnost jako něco 'absolutního‘. Rovněž pacienti mají mít svobodu volby.“ — Minami Nihon Shimbun, 28. června 1985.

Někteří pacienti se setkali s odporem, když se snažili uplatnit své právo. Mohlo to být ze strany přítele, který zastával zásadní stanovisko v otázce trhání mandlí nebo antibiotik. Nebo lékař mohl být přesvědčen o správnosti své rady. Přednosta nemocnice mohl nesouhlasit z právních nebo finančních důvodů.

"Mnoho ortopedů si zvolilo neoperovat pacienty [svědky],“ říká Dr. Carl L. Nelson. "Je to naše přesvědčení, že pacient má právo odmítnout každé lékařské ošetření. Jestliže je technicky možné poskytnout bezpečný chirurgický zákrok, a přitom se vyhnout určité léčbě, jakou je třeba transfúze, pak by měla existovat volitelná možnost.“ — The Journal of Bone and Joint Surgery, březen 1986.

Uvážlivý pacient nebude nutit lékaře, aby používal léčbu, s níž onen lékař nemá zkušenost. Jak ale poznamenal Dr. Nelson, mnoho lékařů oddaných svému povolání vyjde vstříc pacientovu přesvědčení. Jeden přední činitel v Německu poradil: "Lékař nemůže odmítnout poskytnutí pomoci… a zdůvodňovat, že u svědků Jehovových nemá k dispozici všechny lékařské alternativy. Má přesto povinnost poskytnout pomoc, i když schůdných cest je méně.“ (Der Frauenarzt, květen-červen 1983) Nemocnice také nejsou zřízeny jen proto, aby vydělávaly peníze, ale aby sloužily lidem bez rozdílu. Katolický teolog Richard J. Devine prohlašuje: "Ačkoli nemocnice musí uplatnit každou jinou léčebnou snahu, aby uchovala život a zdraví pacienta, musí se ujistit, že léčebná péče neporušuje [jeho] svědomí. Musí se nadto vyhýbat všem formám nátlaku, od přemlouvání pacienta až po žádost o soudní příkaz k nucené krevní transfúzi.“ — Health Progress, červen 1989.

SPÍŠE NEŽ SOUDY

Mnoho lidí se shodne v tom, že soud asi není nejlepším místem, kde by se mělo jednat o osobních postojích v lékařských sporných otázkách. Jak bychom se asi cítili, kdybychom si vybrali léčbu antibiotiky, ale někdo by nás hnal před soud, aby nás donutil k vytrhnutí mandlí? Lékař nám sice může chtít poskytnout to, co považuje za nejlepší péči, ale není povinen usilovat o zákonné ospravedlnění, když by chtěl pošlapat naše základní práva. A vzhledem k tomu, že Bible staví příkaz zdržovat se krve na stejnou mravní úroveň jako vyhýbat se smilstvu, nutit křesťanovi krev by tedy bylo rovnocenné násilnému pohlavnímu zneužití. — Skutky 15:28, 29.

Avšak kniha Informed Consent for Blood Transfusion (Souhlas po poučení ke krevní transfúzi, 1989) podává zprávu, že některé soudy jsou tak rozrušené, když je pacient ochoten podstoupit určité riziko kvůli svým náboženským právům, "že si vymyslí právní výjimky — a chcete-li, právní smyšlenky — aby umožnily provedení transfúze“. Mohou se snažit omlouvat to tím, že se jedná o těhotenství nebo že jde o zaopatření dětí. "Jsou to právní smyšlenky,“ říká kniha. "Způsobilí dospělí mají nárok odmítnout léčbu.“

Někteří z těch, kdo naléhají na transfundování krve, ignorují skutečnost, že svědkové neodmítají každou léčbu. Odmítají pouze jedno léčení, o kterém i odborníci tvrdí, že je spojeno s nebezpečím. Lékařský problém se dá obvykle zvládnout řadou způsobů. Jeden způsob má to, a jiný zase ono riziko. Může snad soud nebo lékař poručnicky rozhodovat, které riziko je "v našem nejlepším zájmu“? Jsme to my sami, kdo to posoudí. Svědkové Jehovovi jsou pevní v tom, že nechtějí, aby za ně rozhodoval někdo jiný; je to jejich osobní odpovědnost před Bohem.

Kdyby nás soud přinutil, abychom byli ošetřeni způsobem, s nímž zásadně nesouhlasíme, jak by to asi ovlivnilo naše svědomí a zásadní prvek naší vůle žít? Dr. Konrad Drebinger napsal: "Byla by to jistě zbloudilá forma lékařské ctižádosti, která by někoho vedla, aby pacientovi vnutil určitou léčbu, zlomil jeho svědomí a chtěl by ho pak tělesně léčit, ale přitom by zasadil smrtelnou ránu jeho psyché.“ — Der Praktische Arzt, červenec 1978.

MILUJÍCÍ PÉČE O DĚTI

Soudní případy ohledně krve se hlavně týkají dětí. Příležitostně se stává, že milující rodiče uctivě požádají o bezkrevní ošetření, ale lékařský personál vyhledá soudní pomoc, aby mohl podat krev. Křesťané samozřejmě souhlasí se soudními zásahy, které brání zneužívání nebo zanedbávání dětí. Snad jsme už četli o případech, kdy nějaký rodič jednal s dítětem brutálně nebo mu odpíral veškerou lékařskou péči. Jak tragické! Stát zřejmě může a má zasáhnout, aby ochránil zanedbávané dítě. Proto je snadné rozeznat, jak zásadně odlišné to je, když pečující rodič prosí o vysoce kvalitní lékařskou péči bez použití krve.

"Shledal jsem v rodinách [svědků Jehovových] důvěrná pouta a lásku,“ referuje dr. Lawrence S. Frankel. "Děti jsou vzdělané, pozorné a uctivé… Dokonce se zdá, že se více přizpůsobují lékařským nárokům, což by se mohlo chápat jako úsilí přijímat lékařské zákroky až do té míry, jak jim to dovoluje jejich víra.“ — Pediatrické oddělení Andersonovy nemocnice a ústavu pro nádory, Houston, USA, 1985.

Tyto soudní případy se obvykle soustředí na dítě v nemocnici. Jak se tam ale mladý člověk dostal a proč? Téměř vždy přivedli své dítě starostliví rodiče, aby se mu dostalo kvalitní péče. Stejně jako měl Ježíš zájem o děti, tak o ně pečují i křesťanští rodiče. Bible mluví o 'kojící matce něžně chovající své děti‘. Svědkové Jehovovi mají opravdu takovou vřelou lásku ke svým dětem. — 1. Tesaloničanům 2:7; Matouš 7:11; 19:13-15.

Každé rozhodnutí rodičů má přirozeně vždycky vliv na bezpečí a život jejich dětí: Bude doma rodina používat k topení plyn, nebo naftu? Pojede dítě s rodiči na dalekou cestu? Smí dítě chodit na plavání? Taková rozhodnutí zahrnují rizika, včetně možné smrti. Ale společnost uznává rodičovskou rozvahu, takže rodiče mají hlavní slovo téměř ve všech rozhodnutích, která se dotýkají jejich dětí.

V roce 1979 Nejvyšší soud Spojených států jasně prohlásil: "Pojetí zákona o rodině spočívá na předpokladu, že rodiče mají to, co dětem chybí na zralosti, zkušenostech a dostatečné soudnosti, které jsou potřebné pro závažná životní rozhodnutí… Jen proto, že rozhodnutí rodičů [o léčebných záležitostech] v sobě nese riziko, automaticky nepřenáší moc k takovému rozhodnutí z rodičů na nějakého jiného činitele nebo státního úředníka.“ — Parham v. J. R.

"Obávám se, že není výjimkou,“ komentuje dr. James L. Fletcher, jun., "když profesionální arogance nahrazuje zdravý lékařský úsudek. Ošetření, která se považují za 'nejlepší dnes‘, jsou zítra upraveny nebo odloženy. Co je nebezpečnější: 'nábožný rodič‘, nebo arogantní lékař, který je přesvědčen, že jeho léčba je absolutně nezbytná?“ — Pediatrics, říjen 1988.

V témže roce newyorský odvolací soud rozhodl: "Nejvýznamnějším činitelem při rozhodování, zda se dítěti nedostává přiměřené lékařské péče… je to, zda rodiče poskytli svému dítěti přijatelný způsob lékařského ošetření z hlediska všech okolností a souvislostí. Takové zjišťování nemůže být vedeno v tom smyslu, zda rodič učinil 'správné‘ nebo 'špatné‘ rozhodnutí, protože současný stav lékařské praxe, přes obrovské pokroky, jen velmi zřídka umožňuje takové určité závěry. Ani soud nemůže zaujmout postavení náhradního rodiče.“ — In re Hofbauer.

Připomeňme si příklad rodičů, kteří volí mezi chirurgickým zákrokem a antibiotiky. Každá léčba má svá vlastní rizika. Milující rodiče jsou odpovědní, aby zvážili rizika, přínosy a jiné činitele, a pak aby si zvolili. V této souvislosti Dr. Jon Samuels (Anesthesiology News, říjen 1989) předložil souhrnnou zprávu s názvem Příručka pro soudce, pokud jde o lékařské výnosy ohledně dětí, kde zaujímá následující stanovisko:

"Lékařské poznání není dostatečně pokročilé, aby lékaři umožnilo předvídat s rozumnou jistotou, že jeho pacient bude žít nebo zemře… Existuje-li volba postupů — jestliže například lékař doporučí postup, který má 80 procentní naději na úspěch, ale se kterým rodiče nesouhlasí, a rodiče nic nenamítají vůči postupu, který má pouze 40 procentní naději na úspěch — lékař musí přijmout variantu, která je sice lékařsky riskantnější, ale vůči níž rodiče nic nenamítají.“

Vzhledem k tolika smrtelným nebezpečím při lékařském použití krve, která se vynořila, a protože existují účinné alternativní způsoby jak postupovat, nepřinášejí snad bezkrevní postupy dokonce menší riziko?

Křesťané přirozeně zvažují mnoho faktorů, jestliže jejich dítě potřebuje chirurgický zákrok. Každá operace, ať s použitím nebo bez použití krve, s sebou nese rizika. Který chirurg však může dát záruky? Rodiče třeba vědí, že zruční lékaři již dosahují znamenitého úspěchu při bezkrevní chirurgii na dětech svědků. Když tedy nějaký lékař nebo přednosta nemocnice dávají přednost něčemu jinému, nebylo by spíše rozumnější spolupracovat s milujícími rodiči, než se pouštět do znepokojující a časově náročné právní bitvy? Nebo rodiče mohou převézt své dítě do jiné nemocnice, kde má personál již zkušenosti s takovými případy a je ochotný to udělat. Bezkrevní ošetření bude opravdu s větší pravděpodobností kvalitní péčí, protože rodině pomůže "k dosažení rozumných lékařských i nelékařských cílů“, jak jsme již dříve poznamenali.


* Viz lékařský článek "Krev: Čí je to volba a čí svědomí?“ přetištěný v dodatku na stranách 30-31.