Přejít k článku

Přejít na obsah

 107. KAPITOLA

Král svolává lidi na svatební hostinu

Král svolává lidi na svatební hostinu

MATOUŠ 22:1–14

  • PODOBENSTVÍ O SVATEBNÍ HOSTINĚ

Ježíšova služba se chýlí ke konci a on pomocí různých podobenství odhaluje, co jsou znalci Zákona a přední kněží ve skutečnosti zač. To je důvod, proč se ho snaží zabít. (Lukáš 20:19) Ježíš s nimi ale ještě neskončil. Vypráví další podobenství:

„Nebeské království se dá přirovnat ke králi, který pro svého syna uspořádal svatební hostinu. Poslal své otroky, aby svolali na hostinu ty, které pozval, ale oni nechtěli přijít.“ (Matouš 22:2, 3) Ježíš se na začátku podobenství zmiňuje o „nebeském království“. „Král“ tedy musí být Bůh Jehova. A co králův syn a ti, kdo jsou pozvaní na svatební hostinu? Znovu není těžké rozpoznat, že králův syn je Jehovův Syn, který podobenství vypráví, a že pozvaní lidé jsou ti, kdo budou se Synem v nebeském království.

Kdo jako první dostává pozvání? Je to zřejmé z toho, komu Ježíš a apoštolové kážou o Království. Jsou to Židé. (Matouš 10:6, 7; 15:24) Tento národ v roce 1513 př. n. l. uzavřel s Jehovou smlouvu Zákona, a tím se jeho členové stali prvními, kdo můžou tvořit „království kněží“. (2. Mojžíšova 19:5–8) Kdy ale začali být svoláváni na „svatební hostinu“? Je logické, že toto pozvání dostávají od roku 29 n. l., kdy Ježíš začal kázat o nebeském království.

Jak většina Izraelitů na pozvání zareagovala? Slovy Ježíše „nechtěli přijít“. Většina náboženských vůdců a ostatních lidí ho nepřijala jako Mesiáše a Bohem ustanoveného krále.

Ježíš ale naznačuje, že Židé mají dostat ještě jednu příležitost: „A tak [král] poslal další otroky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: „Připravil jsem oběd a dal jsem porazit býky a jiná vykrmená zvířata. Všechno je přichystané. Přijďte na svatební hostinu.“‘ Ale oni bez zájmu odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní se chopili jeho otroků, týrali je a zabili.“ (Matouš 22:4–6) To odpovídá tomu, co se  dělo po vzniku křesťanského sboru. V tu dobu měli Židé pořád příležitost dostat se do Království, ale většina z nich toto pozvání odmítla, a dokonce královy otroky tyranizovali. (Skutky 4:13–18; 7:54, 58)

Ježíš popisuje následky takového jednání: „Král se rozzlobil, poslal svá vojska a ty vrahy zabil a jejich město vypálil.“ (Matouš 22:7) Přesně to Židé zažili v roce 70 n. l., kdy Římané zničili „jejich město“, Jeruzalém.

Když Židé královo pozvání odmítají, znamená to, že už nebude pozván nikdo jiný? Podle Ježíšova podobenství to tak není. Pokračuje: „Potom [král] řekl svým otrokům: ‚Svatební hostina je připravená, ale ti, kdo byli pozvaní, si to nezasloužili. Proto jděte na cesty vedoucí z města a pozvěte na hostinu každého, koho najdete.‘ Otroci tedy vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, špatné i dobré. A svatební síň se naplnila hosty.“ (Matouš 22:8–10)

K těmto událostem došlo, když apoštol Petr začal pomáhat lidem z národů – těm, kdo nebyli rodilými Židy ani k judaismu nekonvertovali – stát se křesťany. V roce 36 n. l. římský důstojník Kornélius a jeho rodina dostali Božího ducha, a tím získali možnost být v nebeském království, o kterém se zmínil Ježíš. (Skutky 10:1, 34–48)

Ježíš naznačuje, že ne všichni, kdo na hostinu přijdou, budou nakonec z „králova“ pohledu přijatelnými hosty. Říká: „Když vešel král, aby se na hosty podíval, zahlédl člověka, který na sobě neměl svatební oděv. Zeptal se ho tedy: ‚Příteli, jak ses sem dostal bez svatebního oděvu?‘ Neměl na to co říct. Král potom řekl svým sluhům: ‚Svažte mu ruce a nohy a vyhoďte ho ven do tmy. Tam bude naříkat a skřípat zuby.‘ Je totiž mnoho pozvaných, ale málo vyvolených.“ (Matouš 22:11–14)

Náboženští vůdci možná nechápou význam všeho, co teď Ježíš říká. Ale i tak se jim to nelíbí a jsou ještě víc odhodlaní zbavit se toho, kdo je dostává do takových nepříjemných situací.