Přejít k článku

Přejít na obsah

 19. KAPITOLA

Ježíš mluví se Samaritánkou

Ježíš mluví se Samaritánkou

JAN 4:3–43

  • JEŽÍŠ VYUČUJE SAMARITÁNKU A DALŠÍ LIDI

  • UCTÍVÁNÍ, KTERÉ SE BOHU LÍBÍ

Když Ježíš a jeho učedníci cestují z Judeje do Galileje, procházejí samařským územím. Jsou už hodně unavení. Kolem poledne se zastaví blízko města Sychar a chtějí si odpočinout u studny, kterou před staletími pravděpodobně vykopal Jákob nebo za to někomu zaplatil. Až doteď tato studna stojí blízko dnešního města Nábulus.

Ježíš zůstává u studny a učedníci jdou do města nakoupit něco k jídlu. Mezitím přichází jedna Samaritánka, aby ze studny načerpala vodu. Ježíš jí říká: „Dej mi napít.“ (Jan 4:7)

Židé a Samaritáni se běžně nestýkají, protože mají vůči sobě hluboce zakořeněné předsudky. Žena se proto překvapeně ptá: „Jak to, že ty jako Žid prosíš o vodu mě, když jsem Samaritánka?“ Ježíš odpovídá: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‚Dej mi napít‘, poprosila bys ty jeho a on by ti dal živou vodu.“ Samaritánka namítá: „Pane, nemáš ani vědro, abys načerpal vodu, a studna je hluboká. Odkud tedy máš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuhle studnu dal a který z ní pil i se svými syny a svými stády?“ (Jan 4:9–12)

„Každý, kdo pije tuhle vodu, dostane zase žízeň,“ prohlašuje Ježíš. „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, už nikdy nebude mít žízeň, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem prýštící vody, která dává věčný život.“ (Jan 4:13, 14) I když je Ježíš unavený, je ochotný se Samaritánkou mluvit o pravdě, která jí může zachránit život.

Žena pak říká: „Pane, dej mi tu vodu, abych už neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat vodu.“ Ježíš zdánlivě mění námět rozhovoru a povídá jí: „Jdi, zavolej svého manžela a přijď sem.“ Samaritánka odpovídá: „Nemám manžela.“ Potom ji ale musí šokovat, co všechno o ní Ježíš ví, protože on na to reaguje slovy: „Správně jsi řekla, že nemáš manžela... Měla jsi totiž pět manželů a ten muž, se kterým žiješ teď, není tvůj manžel.“ (Jan 4:15–18)

Ženě je jasné, že Ježíš není obyčejný člověk, a užasle říká: „Pane, vidím, že jsi prorok.“ Pak dává najevo, že ji zajímají duchovní věci. Říká totiž: „Naši předkové [Samaritáni] uctívali Boha na této hoře [nedaleké hoře Gerizim], ale vy [Židé] říkáte, že místo, kde se má uctívat, je v Jeruzalémě.“ (Jan 4:19, 20)

Ježíš ale vysvětluje, že nezáleží na tom, kde člověk Boha uctívá. Říká: „Přichází doba, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě.“ Potom pokračuje: „Přichází doba a už je tady, kdy praví služebníci budou uctívat Otce v souladu s duchem a pravdou, protože Otec hledá ty, kdo ho budou takto uctívat.“ (Jan 4:21, 23, 24)

 Pro Otce tedy není důležité, kde ho lidé uctívají, ale jak ho uctívají. Na ženu to hluboce zapůsobí. Říká: „Vím, že má přijít Mesiáš, který je nazýván Kristus. Až přijde, všechno nám oznámí.“ (Jan 4:25)

Pak Ježíš říká zásadní věc: „To jsem já, ten, kdo s tebou mluví.“ (Jan 4:26) Jen si to představte! Ta žena jde v poledne načerpat vodu a dozví se něco úžasného. Ježíš jí otevřeně říká, že je Mesiáš! To ještě nikomu jinému neřekl.

HODNĚ SAMARITÁNŮ ZAČÍNÁ VĚŘIT V JEŽÍŠE

Ježíšovi učedníci se vrací ze Sycharu s jídlem. Najdou Ježíše u Jákobovy studny, kde ho nechali odpočívat, ale teď si tam povídá se Samaritánkou. Když k nim učedníci přichází, žena tam nechá džbán na vodu a jde do města.

Tam lidem vypráví, co všechno jí Ježíš pověděl. S přesvědčením jim říká: „Pojďte a uvidíte člověka, který mi řekl všechno, co jsem dělala.“ Potom, možná aby vzbudila jejich zvědavost, se zeptá: „Nemohl by to být Kristus?“ (Jan 4:29) Tou otázkou se dotýká důležitého námětu, o který se lidé živě zajímají už od Mojžíšovy doby. (5. Mojžíšova 18:18) Obyvatele Sycharu to podnítí, aby se na Ježíše šli sami podívat.

Mezitím učedníci Ježíše pobízí, aby si dal něco k jídlu. On jim ale říká: „Mám pokrm, o kterém nevíte.“ Učedníci se diví a jeden druhému říkají: „Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?“ Ježíš jim to laskavě vysvětluje slovy, která mají význam pro všechny jeho následovníky: „Můj pokrm je konat vůli toho, kdo mě poslal, a dokončit jeho dílo.“ (Jan 4:32–34)

Dílo, o kterém Ježíš mluví, není obilná žeň, která je ještě asi čtyři měsíce daleko. Ježíš má na mysli duchovní žeň neboli činnost, díky které  přibývá jeho učedníků. Pokračuje totiž slovy: „Rozhlédněte se a podívejte se na pole, že se bělají ke žni. Žnec už dostává mzdu a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se rozsévač i žnec radovali spolu.“ (Jan 4:35, 36)

Ježíš už možná ví, jaké výsledky rozhovor se Samaritánkou přináší. Hodně lidí ze Sycharu v něj začíná věřit, protože jim pověděla: „Řekl mi všechno, co jsem dělala.“ (Jan 4:39) A tak když přijdou za Ježíšem ke studni, poprosí ho, aby v Sycharu zůstal a řekl jim toho víc. Ježíš jejich pozvání přijímá a zůstává v Samaří dva dny.

Když Samaritáni Ježíšovi naslouchají, uvěří v něj mnoho dalších. Říkají ženě: „Teď už věříme nejen kvůli tomu, co jsi říkala. Sami jsme ho slyšeli a víme, že je opravdu zachráncem světa.“ (Jan 4:42) Samaritánka je pro nás skvělým příkladem, jak můžeme mluvit s lidmi o Kristu – vzbudit jejich zvědavost, aby se chtěli dozvědět víc.

Vzpomeňte si, že do žně zbývají čtyři měsíce. Zjevně šlo o žeň ječmene, který v této oblasti dozrává na jaře. Takže je teď pravděpodobně listopad nebo prosinec. To znamená, že po Pesachu roku 30 n. l. Ježíš a jeho učedníci vyučovali a křtili v Judeji asi osm měsíců. Teď míří domů do Galileje. Co je tam čeká?