Přejít k článku

Přejít na obsah

 86. KAPITOLA

Návrat ztraceného syna

Návrat ztraceného syna

LUKÁŠ 15:11–32

  • PODOBENSTVÍ O MARNOTRATNÉM SYNOVI

Když Ježíš vypráví podobenství o ztracené ovci a o ztracené drachmě, je nejspíš stále ještě v Pereji východně od Jordánu. Obě ukazují, že bychom měli mít radost, když nějaký hříšník činí pokání a vrací se k Bohu. Farizeové a znalci Zákona Ježíše kritizují za to, že se takovým lidem věnuje. Poučí se nějak z jeho dvou podobenství? Dojde jim, jak se náš nebeský Otec dívá na kajícné hříšníky? Ježíš teď vypráví další podobenství, které má zdůraznit tu samou myšlenku.

V tomto dojemném podobenství vystupuje otec, který má dva syny. Mladší z nich je hlavní postavou příběhu. Pro farizee, znalce Zákona i ostatní posluchače by nemělo být těžké si z toho, co Ježíš o mladším synovi vypráví, odnést něco poučného. Určitě ale stojí za pozornost také to, co Ježíš říká o otci a o starším synovi, protože i z jejich postojů je možné se něco naučit. Takže během Ježíšova vyprávění přemýšlejte o všech třech mužích.

„Nějaký člověk měl dva syny,“ začíná Ježíš. „Ten mladší řekl svému otci: ‚Otče, dej mi tu část majetku, která mi má připadnout.‘ A tak svůj majetek rozdělil mezi své syny.“ (Lukáš 15:11, 12) Všimněte si, že mladší syn se nesnaží získat dědictví kvůli tomu, že jeho otec zemřel. Je pořád naživu. Syn chce ale svou část majetku už teď, aby mohl být nezávislý a naložit s ním podle svého. Co s ním udělá?

Ježíš pokračuje: „Za několik dnů vzal mladší syn všechny svoje věci a odcestoval do daleké země. Tam svůj majetek promrhal tím, že žil rozmařile.“ (Lukáš 15:13) Místo aby syn zůstal v bezpečí domova – u otce, který se stará o své děti a zajišťuje jim všechno potřebné – odcestuje do jiné země. Tam celé dědictví promrhá tím, že se oddává všemožným požitkům a užívá si se ženami. Pak ale přijdou krušné chvíle, jak Ježíš vypráví dál:

„Když všechno utratil, v celé té zemi nastal velký hlad a on začal trpět nouzí. Šel tedy a uchytil se u jednoho občana té země a ten ho  poslal na svá pole pást prasata. A toužil se nasytit lusky rohovníku, které žrala prasata, ale nikdo mu nic nedal.“ (Lukáš 15:14–16)

Přestože Boží Zákon řadí prasata mezi nečistá zvířata, syn je nucený pracovat jako pasák vepřů. Navíc trpí hlady, takže chce jíst dokonce to, co normálně žerou jenom zvířata, včetně prasat, která hlídá. Jeho těžká situace a zoufalství ho dovedou k tomu, že se nakonec vzpamatuje. Řekne si: „Kolik otcových nádeníků má chleba víc než dost, a já tady umírám hlady! Vstanu, vydám se za svým otcem a řeknu mu: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě. Už si nezasloužím nazývat se tvým synem. Udělej mě jedním ze svých nádeníků.‘“ A tak syn vstane a vydá se za svým otcem. (Lukáš 15:17–20)

Jak otec na jeho příchod zareaguje? Rozzlobí se na syna a vyčte mu, jak hloupé bylo odejít z domova? Bude se k němu chovat lhostejně a nepříjemně? Kdybyste byli na jeho místě, co byste udělali vy? Co kdyby šlo o vašeho syna nebo dceru?

 „BYL ZTRACENÝ, ALE NAŠEL SE“

Ježíš popisuje, co otec udělá a s jakými pocity: „Zatímco byl [syn] ještě daleko, otec ho zahlédl a bylo mu ho líto. Běžel, padl mu kolem krku a něžně ho políbil.“ (Lukáš 15:20) Otec se mohl doslechnout, jak rozmařile jeho syn žil, ale i tak ho vítá zpátky. Pochopí z toho židovští vůdci, kteří tvrdí, že znají a uctívají Jehovu, co náš nebeský Otec cítí ke kajícným hříšníkům? A uvědomí si, že Ježíš vůči takovým lidem projevuje ten samý vstřícný postoj?

Vnímavý otec v podobenství nejspíš dokáže ze zdrceného výrazu svého syna vyčíst, že upřímně lituje toho, co udělal. A když syn viděl, jak láskyplně ho otec běžel přivítat, je pro něj snazší přiznat, že se zachoval špatně. Ježíš vypráví: „Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě. Už si nezasloužím nazývat se tvým synem.‘“ (Lukáš 15:21)

Otec nařizuje svým otrokům: „Rychle přineste ten nejlepší oděv, oblečte mu ho, navlékněte mu prsten a obujte mu sandály. Přiveďte vykrmené tele a porazte ho. Jezme a oslavujme, protože tento můj syn byl mrtvý, ale ožil, byl ztracený, ale našel se.“ Pak začínají slavit. (Lukáš 15:22–24)

Starší syn je mezitím na poli. Ježíš o něm říká: „Když se vracel a byl už blízko domu, zaslechl hudbu a tanec. Zavolal si tedy jednoho ze sluhů a zeptal se ho, co se děje. Ten mu odpověděl: ‚Přišel tvůj bratr. A tvůj otec porazil vykrmené tele, protože se mu vrátil živý a zdravý.‘ Ale starší syn se rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Pak vyšel otec a začal ho přemlouvat. Na to otci řekl: ‚Tolik let ti sloužím jako otrok a ani jednou se nestalo, že bych neposlechl tvůj příkaz. A přesto jsi mi ani jednou nedal kůzle, abych se potěšil s přáteli. Ale sotva přišel tenhle tvůj syn, který promrhal tvůj majetek  s prostitutkami, porazil jsi pro něj vykrmené tele.‘“ (Lukáš 15:25–30)

Kdo podobně jako starší syn kritizuje to, že se Ježíš věnuje obyčejným lidem a hříšníkům a je k nim milosrdný? Znalci Zákona a farizeové. Právě kvůli nim Ježíš toto podobenství vypráví. Poučení, které z něj vyplývá, by si samozřejmě měl vzít k srdci každý, kdo je kritický k tomu, jak Bůh projevuje milosrdenství.

Ježíšovo podobenství končí laskavými slovy, kterými se otec snaží zapůsobit na srdce staršího syna: „Můj synu, ty jsi byl vždycky se mnou a všechno, co mám, je tvoje. Ale prostě jsme museli slavit a radovat se, protože tvůj bratr byl mrtvý, ale ožil, byl ztracený, ale našel se.“ (Lukáš 15:31, 32)

Ježíš neříká, co starší syn nakonec udělá. Ale někteří z těch, kdo ho v ten den slyšeli vyprávět toto působivé podobenství, asi pochopili, co se je snažil naučit. Proč to můžeme říct? Protože po Ježíšově smrti a vzkříšení „víru přijalo i mnoho kněží“. (Skutky 6:7) Takže i oni se mohli vzpamatovat, činit pokání a vrátit se k Bohu.

Od té doby si Ježíšovi učedníci můžou toto krásné podobenství připomínat a dělají dobře, když si berou k srdci několik důležitých poučení, která z něj vyplývají. To první je, že je moudré zůstat v bezpečí Božího lidu, u našeho Otce, který nás miluje a stará se o nás, místo abychom se nechali zlákat různými pokušeními v „daleké zemi“ a zatoulali se od něho pryč.

Další poučení je, že kdybychom se snad od našeho Otce vzdálili, je potřeba, abychom se k němu s pokorou vrátili, a pak s ním zase můžeme mít blízký vztah.

A ještě další poučení si můžeme odnést z naprosto rozdílného přístupu otce, který ochotně přijal mladšího syna zpátky a odpustil mu, a staršího bratra, který se na něj zlobil a byl odtažitý. Když někdo sejde ze správné cesty, ale pak se kaje a vrací se do „Otcova domu“, chceme k němu být přátelští a odpustit mu. Vždyť náš bratr „byl mrtvý, ale ožil“, „byl ztracený, ale našel se“. A to je důvod k velké radosti!