Přejít k článku

Přejít na obsah

 97. KAPITOLA

Podobenství o dělnících na vinici

Podobenství o dělnících na vinici

MATOUŠ 20:1–16

  • „POSLEDNÍ“ DĚLNÍCI NA VINICI SE STÁVAJÍ „PRVNÍMI“

Ježíš je v Pereji a svým posluchačům právě řekl, že „mnozí, kdo jsou první, budou poslední a poslední budou první“. (Matouš 19:30) Tuto myšlenku teď zdůrazňuje podobenstvím o dělnících na vinici. Vypráví:

„Nebeské království je ... podobné hospodáři, který brzy ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Dohodl se s dělníky na denáru denně a poslal je na vinici. Když znovu vyšel kolem deváté hodiny, viděl jiné, jak stojí na tržišti a nemají práci. Řekl jim: ‚Jděte i vy na vinici a zaplatím vám, co vám právem náleží.‘ A tak šli. Vyšel znovu kolem poledne a pak kolem třetí hodiny a udělal to samé. Nakonec vyšel kolem páté hodiny, našel jiné, jak tam postávají, a zeptal se jich: ‚Proč tu stojíte celý den bez práce?‘ Odpověděli mu: ‚Protože nás nikdo nenajal.‘ Řekl jim: ‚Jděte i vy na vinici.‘“ (Matouš 20:1–7)

Když Ježíšovi posluchači slyší zmínku o „nebeském království“ a o „hospodáři“, nejspíš si vybaví Boha Jehovu. V Písmu je totiž přirovnaný k majiteli vinice, která představuje izraelský národ. (Žalm 80:8, 9; Izajáš 5:3, 4) Ty, kdo jsou účastníky smlouvy Zákona, Ježíš přirovnává k dělníkům na vinici. Nechce ale mluvit o minulosti. Ve svém podobenství popisuje situaci, která panuje v jeho době.

Náboženští vůdci, jako třeba farizeové, kteří nedávno zkoušeli Ježíše otázkami ohledně rozvodu, se údajně věnují nepřetržité službě Bohu. Jsou jako dělníci, kteří pracují celý den a očekávají plnou mzdu, která činí denár na den.

Kněží a jiní náboženští vůdci vnímají obyčejné Židy tak, že Bohu slouží v menší míře, jakoby pracují na Boží vinici kratší dobu. V Ježíšově podobenství jsou to dělníci, kteří byli najatí „kolem deváté hodiny“ nebo ještě později – v poledne, ve tři hodiny a nakonec v pět hodin.

Muži a ženy, kteří následují Ježíše, jsou v očích náboženských vůdců „prokletí lidé“. (Jan 7:49) Většinu svého života pracovali jako rybáři nebo se živili jinou fyzickou prací. Pak, na podzim roku 29 n. l., vyslal „majitel vinice“ Ježíše, který měl tyto obyčejné lidi zvát, aby se stali jeho učedníky a pracovali pro Jehovu. Právě oni jsou ti „poslední“, o kterých se Ježíš zmiňuje – dělníci najatí v pět hodin.

Svoje podobenství Ježíš uzavírá popisem toho, co se děje na konci pracovního dne: „Večer řekl majitel vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu. Postupuj od posledních k prvním.‘ Když přišli dělníci najatí kolem páté hodiny, každý dostal denár. Když pak přišli ti první, mysleli si, že dostanou víc, ale i oni dostali zaplaceno po denáru. Když ho dostali, začali si na hospodáře stěžovat a říkali: ‚Ti poslední pracovali jenom jednu hodinu! A přesto s nimi jednáš stejně jako s námi, kdo jsme celý den dřeli v tom strašném horku.‘ On ale jednomu z nich řekl: ‚Příteli, nekřivdím ti. Nesouhlasil jsi snad s tím, že dostaneš denár? Vezmi si, co je tvoje, a jdi. Chci dát těm posledním to samé co tobě. Nemám snad právo dělat si se svými věcmi, co chci? Nebo snad závidíš, protože jsem k nim štědrý?‘ Tak budou poslední první a první budou poslední.“ (Matouš 20:8–16)

Ježíšova závěrečná slova možná učedníkům vrtají hlavou. Jak se židovští náboženští vůdci, kteří se považují za „první“, stanou „posledními“? A jak se učedníci stanou „prvními“?

 Ježíšovi učedníci, na které se farizeové a ostatní dívají jako na „poslední“, mají být už brzy „prvními“, mají dostat plnou mzdu. Až Ježíš zemře, Bůh jednou provždy zavrhne doslovný izraelský národ a vyvolí si nový národ, „Boží Izrael“. (Galaťanům 6:16; Matouš 23:38) O těch, kdo ho budou tvořit, se nepřímo zmínil Jan Křtitel, když mluvil o nadcházejícím křtu svatým duchem. Ti, kdo jsou „poslední“, mají být prvními, kdo budou takto pokřtěni a budou mít tu čest svědčit o Ježíšovi „do nejvzdálenějších končin země“. (Skutky 1:5, 8; Matouš 3:11) Učedníci asi přesně nechápou, co všechno bude obnášet zásadní změna, o které teď Ježíš mluví. Možná jim ale dochází, že budou muset čelit silné nevraživosti ze strany náboženských vůdců, kteří se stanou „posledními“.