Přejít k článku

Přejít na obsah

 84. KAPITOLA

Co obnáší být Ježíšovým učedníkem?

Co obnáší být Ježíšovým učedníkem?

LUKÁŠ 14:25–35

  • CO MUSÍ BÝT UČEDNÍK OCHOTNÝ OBĚTOVAT

Když byl Ježíš na jídle v domě význačného farizea, snažil se ostatní naučit několik důležitých věcí. Teď pokračuje v cestě do Jeruzaléma a doprovází ho velký zástup lidí. Proč s ním jdou? Opravdu chtějí být jeho následovníky, ať už to od nich bude vyžadovat cokoli?

Ježíš jim cestou říká něco, co pro ně může být šokující: „Pokud někdo přichází ke mně, ale nemá v nenávisti svého otce, matku, manželku, děti, bratry a sestry, a dokonce svůj život, nemůže být mým učedníkem.“ (Lukáš 14:26) Jak to myslí?

Ježíš nechce říct, že ti, kdo se stanou jeho následovníky, musí doslovně nenávidět své příbuzné. Myslí to tak, že musí příbuzné milovat míň než jeho. Pak nebudou jako ten muž z podobenství o velkolepé večeři, který odmítl významné pozvání kvůli tomu, že se zrovna oženil. (Lukáš 14:20) O Jákobovi, který byl předkem Židů, je napsáno, že miloval Ráchel, ale Lea byla „nenáviděná“. To znamená, že Leu miloval míň než její sestru Ráchel. (1. Mojžíšova 29:31; poznámka pod čarou)

Podle Ježíše má jeho učedník nenávidět „dokonce svůj život“. Jinými slovy pravý učedník musí milovat Ježíše víc než vlastní život, a dokonce být ochotný se ho vzdát, když to bude potřeba. Je zřejmé, že když se člověk stane Kristovým učedníkem, vezme na sebe velkou odpovědnost. Do něčeho takového by se rozhodně neměl vrhnout po hlavě, bez toho, aby si to pořádně promyslel.

Být Ježíšovým učedníkem může přinášet těžkosti a pronásledování, jak to vyplývá z dalších Ježíšových slov: „Kdo nenese svůj mučednický kůl a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ (Lukáš 14:27) Ježíšův učedník musí být ochotný nést břemeno opovržení a posměchu, které zažíval i Ježíš. Ten dokonce řekl, že ho jeho nepřátelé zabijí.

Všichni, kdo teď jdou s Ježíšem do Jeruzaléma, tedy musí důkladně zvážit, co to obnáší být jeho učedníkem. Ježíš jim to zdůrazňuje jedním přirovnáním. Říká: „Když chce například někdo z vás stavět věž, copak si nejdřív nesedne a nespočítá náklady, aby viděl, jestli má dost na její dokončení? Jinak se může stát, že položí základy, ale nedokáže ji dokončit.“ (Lukáš 14:28, 29) Takže ti, kdo doprovází Ježíše, by měli být ještě předtím, než se stanou jeho učedníky, pevně rozhodnutí, že jsou ochotní podstoupit všechno, co s touto odpovědností souvisí. Ježíš tuto myšlenku podtrhuje dalším přirovnáním:

„Když král pochoduje do války proti jinému králi, copak si nejdřív nesedne a neporadí se,  jestli dokáže s 10 000 vojáky čelit tomu, který proti němu táhne s 20 000? Pokud to nedokáže, pak pošle skupinu vyslanců, dokud je ten druhý král ještě daleko, a bude žádat o mír.“ Ježíš to pak celé shrnuje slovy: „Stejně tak si můžete být jistí, že nikdo z vás, kdo se nerozloučí s veškerým svým majetkem, nemůže být mým učedníkem.“ (Lukáš 14:31–33)

To, co Ježíš říká, se samozřejmě nevztahuje jenom na lidi, kteří s ním jdou do Jeruzaléma. Platí to pro všechny, kdo se dozví víc o Kristu. Pokud chtějí být jeho učedníky, musí být ochotní obětovat všechno, co mají – svůj majetek, a dokonce i svůj život. O něčem takovém je potřeba důkladně přemýšlet a zařadit to do svých modliteb.

Ježíš teď přechází k námětu, kterého se dotkl při svém Kázání na hoře. Tehdy řekl, že jeho učedníci jsou „sůl země“. (Matouš 5:13) Nejspíš tím myslel, že podobně jako má sůl konzervační vlastnosti, i jeho učedníci svým vlivem chrání lidi před tím, aby se duchovně a morálně nezkazili. Když se teď Ježíšova služba chýlí ke konci, říká: „Sůl je určitě dobrá věc. Pokud ale ztratí svou slanost, čím se ochutí?“ (Lukáš 14:34) Jeho posluchači vědí, že běžně dostupná sůl bývá znečištěná jinými nerostnými látkami, a že když ztratí svoji slanost, skoro k ničemu se nehodí.

Ježíš tím chce ukázat, že i ti, kdo jsou jeho učedníky už dlouho, si musí dávat pozor, aby jejich odhodlání nezesláblo. Kdyby se to stalo, byli by pak stejně neužiteční jako sůl, která ztratila svoji slanost. Ostatním lidem by mohli být pro smích. A co víc, přišli by o Boží schválení, a dokonce by jeho jménu mohli udělat ostudu. Aby Ježíš zdůraznil, jak je důležité se něčemu takovému vyhnout, říká: „Kdo má uši k naslouchání, ať naslouchá.“ (Lukáš 14:35)