Přejít k článku

Přejít na obsah

 62. KAPITOLA

Důležitá lekce pokory

Důležitá lekce pokory

MATOUŠ 17:22–18:5 MAREK 9:30–37 LUKÁŠ 9:43–48

  • JEŽÍŠ ZNOVU PŘEDPOVÍDÁ SVOJI SMRT

  • PLATÍ DAŇ MINCÍ Z RYBÍCH ÚST

  • KDO BUDE NEJVÝZNAMNĚJŠÍ V KRÁLOVSTVÍ?

Potom co je Ježíš v okolí Filipovy Cesareje proměněn a uzdraví chlapce posedlého démonem, zamíří do Kafarnaum. Cestuje jenom se svými učedníky, protože nechce, aby se o tom dozvěděly zástupy lidí. (Marek 9:30) Díky tomu může učedníky dál připravovat na to, že brzo zemře, a na práci, které se pak budou věnovat. Vysvětluje: „Syn člověka bude zrazen a vydán lidem do rukou a zabijí ho a třetí den bude vzkříšen.“ (Matouš 17:22, 23)

Ta myšlenka by pro učedníky neměla být ničím novým. Ježíš už dřív mluvil o tom, že ho čeká smrt, přestože tomu Petr odmítl uvěřit. (Matouš 16:21, 22) Navíc tři apoštolové viděli Ježíšovu proměnu a slyšeli rozhovor o jeho „odchodu“. (Lukáš 9:31) Přesto jsou Ježíšovi následovníci kvůli tomu, co teď říká, hodně zarmoucení. (Matouš 17:23) Sice úplně nechápou význam jeho slov, ale bojí se ho na to dál vyptávat.

Za nějakou dobu dorazí do Kafarnaum, které slouží jako Ježíšova základna a pochází z něj někteří apoštolové. Tam za Petrem přijdou muži, kteří vybírají chrámovou daň. Možná chtějí Ježíše obvinit, že ji neplatí, a tak se Petra zeptají: „Váš učitel neplatí chrámovou daň?“ (Matouš 17:24)

„Platí,“ odpovídá Petr. Když pak vejde do domu, Ježíš už ví, co se stalo. A tak ještě než o tom Petr začne mluvit, sám se zeptá: „Co myslíš, Šimone, od koho dostávají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů, nebo od cizích lidí?“ Petr odpoví: „Od cizích lidí.“ Ježíš na to řekne: „Synové jsou tedy od daně osvobozeni.“ (Matouš 17:25, 26)

Ježíšův Otec je Král celého vesmíru a právě jeho uctívají lidé v chrámu. Boží Syn proto není povinný platit chrámovou daň. „Ale abychom je nepohoršili,“ říká Ježíš, „jdi k moři, nahoď udici a vezmi první rybu, kterou chytíš. Když jí otevřeš ústa, najdeš tam stříbrnou minci [statér neboli tetradrachmu]. Vezmi ji a zaplať jim za mě a za sebe.“ (Matouš 17:27)

Brzy jsou učedníci zase pohromadě a chtějí se Ježíše zeptat, kdo bude nejvýznamnější v Božím království. Ti samí muži se před nedávnem báli zeptat Ježíše na jeho blížící se smrt, ale teď by jim nedělalo potíže ptát se ho na svoji budoucnost. Ježíš ví, o čem přemýšlejí. Jde o stejnou věc, o kterou se přeli, když šli na cestě do Kafarnaum kus za Ježíšem. Proto se jich ptá: „O čem jste se to cestou dohadovali?“ (Marek 9:33) Učedníci v rozpacích mlčí, protože se přeli, kdo z nich je nejvýznamnější. Nakonec se ho zeptají: „Kdo je vlastně největší v nebeském království?“ (Matouš 18:1)

Zdá se neuvěřitelné, že se učedníci o něčem takovém dohadují, když už skoro tři roky můžou pozorovat Ježíše a naslouchat mu. Jenže jsou nedokonalí. A vyrostli v náboženském prostředí, ve kterém se hodně zdůrazňuje, jaké má člověk postavení. Navíc Ježíš nedávno Petrovi slíbil, že dostane klíče od Království. Cítí se snad Petr kvůli tomu nadřazený? Jakub a Jan  možná mají podobné pocity, protože byli svědky Ježíšovy proměny.

Ať je to jak chce, Ježíš teď udělá něco, aby postoj učedníků napravil. Zavolá k sobě dítě, postaví ho mezi ně a řekne jim: „Pokud se nezměníte a nebudete jako děti, rozhodně nevejdete do nebeského království. Největší v nebeském království je proto ten, kdo se pokoří a bude jako toto dítě. A kdo přijme jedno takové dítě kvůli mému jménu, přijímá i mě.“ (Matouš 18:3–5)

Ježíš používá opravdu skvělou vyučovací metodu. Nerozzlobí se na učedníky ani jim neřekne, že jsou chamtiví nebo ctižádostiví. Místo toho použije názorný příklad. U malých dětí nemůže být ani řeč o nějakém vysokém postavení. Ježíš tím ukazuje, že učedníci by se na sebe měli dívat stejně. Na závěr této lekce pokory Ježíš říká: „Ten, kdo se mezi vámi všemi chová jako menší, ten je velký.“ (Lukáš 9:48)