Přejít k článku

Přejít na obsah

Svědkové Jehovovi se snaží vštípit svým dětem pravé křesťanské hodnoty

Mravní hodnoty, které si zasluhují úctu

Mravní hodnoty, které si zasluhují úctu

V průběhu celých lidských dějin se odvážní muži a ženy stavěli proti názoru, který byl v jejich době obecně rozšířený. Snášeli politický, náboženský a rasový útlak a za svůj názor často položili život.

ZVLÁŠŤ odvážní byli první křesťané. Mnohé z nich zabili během krutého pronásledování v prvních třech stoletích pohanští Římané kvůli tomu, že odmítli uctívat císaře. Někdy byl v aréně postaven oltář. Křesťané mohli získat svobodu, jen kdyby tam spálili špetku kadidla, a tak dali najevo, že uznávají božskou podstatu císaře. Kompromisu se jich však  dopustilo jen málo. Většina z nich raději zemřela, než by zapřela svou víru.

Jehovovi křesťanští svědkové v novověku se k politické neutralitě stavějí stejně. S jakou pevností například snášeli odpor nacistů, to je možné doložit historickými záznamy. Před druhou světovou válkou a v jejím průběhu přibližně čtvrtina německých svědků přišla o život — hlavně v koncentračních táborech — proto, že zůstávali neutrální a odmítali zdravit „Heil Hitler“. Malé děti svědků byly násilím odděleny od svých rodičů. Mladí lidé však navzdory nátlaku zůstali pevní a nedali se nakazit nebiblickými naukami, které se jim snažili vnutit jiní lidé.

Vzdávání pocty vlajce

Dnes svědkové Jehovovi většinou nejsou terčem tak prudkého pronásledování. Přesto někdy vznikají nedorozumění kvůli tomu, že se mladí svědkové z důvodů svědomí rozhodnou, že se nezúčastní vlasteneckých obřadů, například vzdávání pocty vlajce.

„Dávejte tedy, co je císařovo, císařovi, a co je Boží, Bohu“ (Matouš 22:21, katolický překlad Petrů)

Děti svědků Jehovových jsou vedeny k tomu, aby jiným lidem nebránily zdravit vlajku; každý se musí rozhodnout sám za sebe. Svědkové sami jsou ovšem pevně rozhodnuti nezdravit vlajku žádného státu. Rozhodně však nemají v úmyslu projevovat jí neúctu. Mají skutečnou úctu k vlajce kterékoli země, v níž žijí, a tuto úctu projevují tím, že dodržují zákony té země. Nikdy se nepodílejí na žádné protistátní činnosti.  Svědkové věří, že současné lidské vlády jsou vlastně „Božím uspořádáním“ a že Bůh jejich existenci připouští. A tak svědkové uznávají, že se na ně vztahuje Boží příkaz platit daně a projevovat těmto „nadřazeným autoritám“ úctu. (Římanům 13:1–7) To je v souladu se známým Kristovým výrokem: „Dávejte tedy, co je císařovo, císařovi, a co je Boží, Bohu.“ (Matouš 22:21, katolický překlad Petrů)

Někdo možná řekne: ‚Když ale svědkové Jehovovi mají k vlajce úctu, proč ji tedy nezdraví?‘ Nezdraví ji proto, že vzdávání pocty vlajce považují za projev uctívání, a uctívání patří Bohu; kvůli svému svědomí nemohou uctívat nikoho a nic jiného než Boha. (Matouš 4:10; Skutky 5:29) Proto velmi oceňují, když pedagogové toto přesvědčení respektují a umožňují dětem-svědkům, aby své víře zůstaly věrné.

Není překvapující, že i jiní lidé než svědkové Jehovovi věří, že vzdávání pocty vlajce souvisí s uctíváním. Je to vidět z následujících komentářů:

„V dřívějších dobách měly vlajky téměř čistě náboženský charakter . . . Zřejmě se vždy hledala podpora náboženství, aby propůjčila svatost národním vlajkám.“ (Kurzíva od nás; Encyclopædia Britannica.)

„Vlajka, stejně jako kříž, je posvátná . . . Pravidla a předpisy, týkající se vztahu lidí k národním standartám, používají silných, expresívních slov jako ‚Služba vlajce‘ . . . ‚Hluboká úcta k vlajce‘, ‚Oddanost vlajce‘.“ (Kurzíva od nás; The Encyclopedia Americana.)

„Křesťané odmítali . . . obětovat géniu [římského] císaře — což zhruba odpovídá dnešnímu odmítání zdravit vlajku nebo odříkávat přísahu věrnosti.“ (Those About to Die [Ti, kdo jdou na smrt], strana 135, Daniel P. Mannix, 1958.)

Tři mladí Hebrejci odmítli klanět se před sochou, kterou před ně postavil babylónský král Nebukadnecar

Jak už bylo uvedeno, svědkové Jehovovi tím, že odmítají zdravit vlajku, nechtějí žádné vládě ani vládcům projevovat neúctu. Pouze se v žádném projevu uctívání nebudou klanět symbolu znázorňujícímu stát ani mu nebudou vzdávat poctu. Jejich stanovisko se podobá stanovisku, jež v biblických dobách zaujali tři mladí Hebrejci, kteří odmítli klanět se před sochou, kterou na pláni Dura postavil babylónský král  Nebukadnecar. (Daniel, 3. kapitola) I když tedy ostatní děti vzdávají pocty a přísahají věrnost, děti svědků Jehovových jsou vedeny k tomu, aby se řídily svým biblicky školeným svědomím. Chovají se tiše a zdvořile, ale uctívání se neúčastní. Z podobných důvodů děti svědků nechtějí být tam, kde se zpívají nebo hrají státní hymny.

Právo rodičů

V dnešní době většina zemí respektuje, že rodiče mají právo poskytovat svým dětem náboženské poučení podle svého přesvědčení. Toto právo podporují všechna náboženství, jak je to doloženo kanonickým právem, které dosud platí v katolické církvi: „Rodiče, protože dali život dětem, mají velmi závažnou povinnost i právo je vychovat; proto křesťanští rodiče jsou především povinni pečovat o křesťanskou výchovu svých dětí podle učení církve.“ (Kánon 226)

Děti jsou povzbuzovány k tomu, aby se zajímaly o jiné lidi

Svědkové Jehovovi nežádají víc než toto právo. Jsou to starostliví rodiče, a proto se snaží svým dětem vštípit pravé křesťanské hodnoty a vložit do nich lásku k bližnímu a úctu k majetku jiných lidí. Chtějí se řídit radou, kterou dal apoštol Pavel křesťanům v Efezu: „Rodiče, nejednejte se svými dětmi tak, aby je to dráždilo k hněvu. Naopak je vychovávejte v křesťanském ukázňování a poučování.“ (Efezanům 6:4, Today’s English Version)

Nábožensky rozdělené rodiny

V některých rodinách je svědkem Jehovovým jenom jeden z rodičů. V této situaci se doporučuje rodiči, který je svědek, aby uznával, že i ten druhý rodič, který svědek není, má právo poučovat své děti podle  svého náboženského přesvědčení. Na děti, na něž působily různé náboženské názory, to mělo málo škodlivých účinků — pokud vůbec nějaké. * Prakticky všechny děti se musí rozhodovat, jaké náboženství si vyberou. Všichni mladí lidé přirozeně nejsou ochotni řídit se náboženskými zásadami svých rodičů, ať to jsou svědkové Jehovovi, nebo nejsou.

Právo dětí na svobodu svědomí

Také byste měli vědět, že svědkové Jehovovi kladou velký důraz na svědomí každého jednotlivého křesťana. (Římanům, 14. kapitola) Úmluva o právech dítěte, kterou přijalo Valné shromáždění Spojených národů v roce 1989, uznala právo dítěte „na svobodu smýšlení, svědomí a náboženství“ a „právo svobodně vyjádřit vlastní názory ve všech věcech týkajících se dítěte s tím, že názorům dítěte bude dána náležitá váha“.

Žádné dvě děti nejsou přesně stejné. Proto je logicky možné očekávat, že v rozhodnutích, k nimž v souvislosti s určitými činnostmi či úkoly ve škole dospějí mladí svědkové nebo jiní studenti, budou nějaké odchylky. Pevně doufáme, že zásadu svobody svědomí schvalujete i vy.

^ 18. odst. V souvislosti s dětmi z těch manželství, kde má každý z partnerů jinou víru, píše Steven Carr Reuben ve své knize Raising Jewish Children in a Contemporary World (Jak vychovávat židovské děti v současném světě): „Jestliže rodiče zapírají své vyznání, jsou rozpačití a tajnůstkářští a vyhýbají se náboženským otázkám, pak jsou děti zmatené. Když však rodiče o svém náboženském přesvědčení, o hodnotách a vzorech, jimiž se řídí, mluví otevřeně, upřímně a jasně, pak děti vyrůstají s vědomím, že v náboženské oblasti jsou v bezpečí a že mají svou hodnotu, což je velice důležité pro vývoj jejich celkové sebeúcty a pro to, aby poznaly, kde je jejich místo v životě.“