Přejít k článku

Přejít na obsah

Svátky

Svátky

 Svátky

Definice: Dny, které se zpravidla vyznačují volnem ze světské práce a ze školy a jsou věnované památce nějaké události. Takové dny bývají rovněž příležitostí k rodinným nebo společenským oslavám. Účastníci na ně pohlížejí buď jako na svátky náboženské, nebo jako na příležitosti především společenské či světské.

Jsou vánoce oslavou založenou na Bibli?

Datum oslavy

McClintockova a Strongova Cyclopaedia říká: „Slavení vánoc nepramení z božského ustanovení ani nemá původ v N[ovém] Z[ákoně]. Den Kristova narození se nedá zjistit z Nového zákona, vlastně ani z žádného jiného pramene.“ — New York, 1871, Sv. II, s. 276.

Lukáš 2:8–11 ukazuje, že v noci Ježíšova narození byli pastýři na polích. Kniha Daily Life in the Time of Jesus (Každodenní život v Ježíšově době) říká: „Stáda. . . trávila zimu pod střechou; a již jen z toho můžeme vidět, že tradiční datum vánoc je stěží správné, protože evangelium říká, že pastýři byli na polích.“ — Henri Daniel- –Rops, New York, 1962, s. 228.

The Encyclopedia Americana nás poučuje: „Důvod zavedení 25. prosince jako vánočního svátku je poněkud nejasný, ale zpravidla se má za to, že byl tento den vybrán proto, aby odpovídal pohanským svátkům, které se konaly v době kolem zimního slunovratu, kdy se začíná prodlužovat den, na oslavu ‚znovuzrození slunce‘. . . Římské saturnálie (svátek zasvěcený bohu zemědělství Saturnovi a obnovené moci slunce) se rovněž konaly v této době a má se za to, že některé vánoční zvyky mají kořeny v této starověké pohanské slavnosti.“ — 1977, Sv. 6, s. 666.

New Catholic Encyclopedia uznává: „Datum Kristova narození není známé. Evangelia nenapovídají den ani měsíc. . . Podle hypotézy navržené H. Usenerem. . .  a přijaté dnes většinou učenců bylo Kristovu narození přiřčeno datum zimního slunovratu (25. prosince podle juliánského kalendáře, 6. ledna podle egyptského), protože v tento den, kdy slunce nastoupilo cestu zpět na severní oblohu, pohanští zasvěcenci boha Mithry slavili dies natalis Solis Invicti (den narození Neporazitelného slunce). 25. prosince r. 274 n. l. vyhlásil Aurelianus boha slunce za hlavního patrona říše a zasvětil mu chrám na Martově poli. Vánoce vznikly v době, kdy byl kult slunce v Římě zvlášť silný.“ — 1967, Sv. III, s. 656.

Mudrci neboli mágové vedeni hvězdou

Tito mudrci byli ve skutečnosti astrologové z východu. (Mat. 2:1, 2, NS, EP, pozn.) Přestože astrologie je dnes mezi mnoha lidmi populární, Bible ji rozhodně odsuzuje. (Viz strany 236, 237 pod nadpisem „Osud“.) Vedl by Bůh k právě narozenému Ježíšovi osoby, jejichž činnost odsuzoval?

Matouš 2:1–16 ukazuje, že hvězda vedla astrology nejprve ke králi Herodovi a potom k Ježíšovi a že Herodes se pak snažil dát Ježíše zabít. Není žádná zmínka o tom, že by „hvězdu“ viděl někdo jiný než astrologové. Po jejich odchodu varoval Jehovův anděl Josefa, aby uprchl do Egypta a ochránil dítě. Byla tato „hvězda“ znamením od Boha, nebo byla od někoho, kdo usiloval o záhubu Božího Syna?

Všimni si, že biblická zpráva neříká, že našli děťátko Ježíše v jeslích, jak je obvykle zobrazován v souvislosti s vánocemi. Když astrologové přišli, bydleli Ježíš a jeho rodiče v domě. Pokud jde o Ježíšův věk v té době, vzpomeň si, že Herodes nařídil na základě toho, co se dozvěděl od astrologů, pobít v betlémské oblasti všechny chlapce ve věku do dvou let. — Mat. 2:1, 11, 16.

Dávání dárků jako součást oslavy; historky o Mikulášovi, o Ježíškovi atd.

Dávání vánočních dárků není založeno na tom, co udělali mágové. Jak je ukázáno výše, nepřišli v čase Ježíšova narození. Navíc si nedávali dárky navzájem, ale  dávali je dítěti Ježíšovi, jak bylo tehdy zvykem při návštěvě u význačných osob.

The Encyclopedia Americana konstatuje: „Během saturnálií. . . se především hodovalo a vyměňovaly se dárky.“ (1977, Sv. 24, s. 299) V mnoha případech právě to představuje ducha vánočního dávání: výměna dárků. Duch, který se v takovém dávání zrcadlí, nepřináší skutečné štěstí, protože porušuje křesťanské zásady, které jsou zaznamenány například u Matouše 6:3, 4 a v 2. Korinťanům 9:7. Křesťan jistě může dávat druhým dárky z lásky kdykoliv během roku a jak často chce.

Podle toho, kde děti žijí, říká se jim, že dárky nosí Mikuláš, Ježíšek, děda Mráz, Père Noël, Knecht Ruprecht, tři králové, elf Jultomten (nebo Julenissen) nebo čarodějka známá jako La Befana. (The World Book Encyclopedia, 1984, Sv. 3, s. 414) Žádná z těchto historek samozřejmě není pravdivá. Budují takové historky v dětech úctu k pravdě? Ctí takový zvyk Ježíše Krista, který učil, že Boha je nutné uctívat pravdou? — Jan 4:23, 24.

Je možné něco namítat proti účasti na oslavách, které snad mají nekřesťanské kořeny, pokud se to nedělá z náboženských důvodů?

Ef. 5:10, 11: „Přesvědčujte se dál o tom, co je přijatelné Pánu; a přestaňte se s nimi podílet na neplodných skutcích, které patří tmě, ale spíše je i kárejte.“

2. Kor. 6:14–18: „Co má společného spravedlnost a bezzákonnost? Nebo jaké podílnictví má světlo s tmou? Jaký je dále soulad mezi Kristem a Belialem? Nebo jaký podíl má věřící s nevěřícím? A v jaké shodě je Boží chrám s modlami?. . . ‚„Vyjděte proto z jejich středu a oddělte se,“ říká Jehova, „a přestaňte se dotýkat nečistého“‘, ‚„a já vás chci přijmout. . . a vy mi budete syny a dcerami,“ říká Jehova, Všemohoucí.‘“ (Opravdová láska k Jehovovi a silná touha líbit se mu pomůže člověku, aby se osvobodil od nekřesťanských zvyklostí, které snad působí na city. Ten, kdo skutečně zná a miluje  Jehovu, nemá pocit, že je nějak připraven o štěstí, když se vyhýbá jednání, které ctí falešné bohy nebo podporuje lež. Opravdová láska působí, že se raduje nikoli z nespravedlnosti, ale z pravdy.) (Viz 1. Korinťanům 13:6.)

Srovnej 2. Mojžíšovu 32:4–10. Všimni si, že Izraelité převzali egyptský náboženský zvyk, ale dali mu nové jméno, „svátek Jehovovi“. Jehova je však za to tvrdě potrestal. Dnes vidíme jen zvyklosti, které se pojí se svátky ve 20. století. Některé se mohou zdát neškodné. Ale Jehova už kdysi pozoroval pohanské náboženské zvyklosti, z nichž dnešní zvyklosti pocházejí. Nemělo by nám záležet na jeho názoru?

Znázornění: Představ si, že do domu vznešeného pána přijde dav lidí a říká, že jdou slavit jeho narozeniny. Pán není oslavám narozenin nakloněn. Nelíbí se mu, když se lidé přejídají nebo opíjejí nebo když se oddávají volnému chování. Ale někteří to všechno dělají, a navíc přinášejí dárky každému, jen jemu ne! A k tomu všemu si jako datum oslavy vyberou narozeniny jednoho z pánových nepřátel. Jak se asi bude ten pán cítit? Chtěl by ses na tom podílet? Přesně tak působí oslavy vánoc.

Jaký je původ velikonoc a zvyků s nimi spojených?

The Encyclopaedia Britannica poznamenává: „Ani v Novém zákoně, ani ve spisech apoštolských Otců nic nenaznačuje, že by se zachovávaly velikonoční svátky. Myšlenka, že by určité doby byly posvátné, první křesťany ani nenapadla.“ — 1910, Sv. VIII, s. 828.

The Catholic Encyclopedia nám říká: „Velmi mnoho pohanských zvyků oslavujících návrat jara se přeneslo na velikonoce. Vejce je symbolem klíčícího života začátkem jara. . . Zajíc je pohanský symbol a vždycky byl symbolem plodnosti.“ — 1913, Sv. V, s. 227.

V knize The Two Babylons (Dva Babylóny) od Alexandra Hislopa čteme: „Co znamená samotné označení velikonoce [anglicky Easter]? To není křesťanský název. Jeho chaldejský původ je patrný na první pohled.  [Anglické Easter] není nic jiného než Astarté, jeden z titulů Beltis, královny nebes, jejíž jméno. . ., jak je nalezl Layard na asyrských pomnících, je Ištar. . . Taková je tedy historie velikonoc [anglicky Easter]. Lidové zvyky, které stále provázejí jejich oslavu, hojně stvrzují dějinné svědectví o jejich babylónské povaze. Teplé jidášky na Velký pátek a barvená vajíčka na velikonoční neděli se vyskytovaly v chaldejských obřadech stejně jako dnes.“ — New York, 1943, s. 103, 107, 108; srovnej Jeremjáše 7:18.

Jsou novoroční oslavy pro křesťany nevhodné?

Podle The World Book Encyclopedia „Římané ten den [1. leden] zasvětili bohu bran, dveří a počátků, který se jmenoval Janus. Měsíc leden [latinsky januarius] byl pojmenován právě po tomto Janovi, který měl dva obličeje — jeden hleděl dopředu a druhý dozadu.“ — 1984, Sv. 14, s. 237.

Datum i zvyky spojené s novoročními oslavami se v jednotlivých zemích liší. Mnohde je součástí oslav hýření a pití. Římanům 13:13 však radí: „Choďme slušně jako za dne, ne v hýření a pitkách, ne v nedovolených stycích a v nevázaném chování, ne v rozepři a žárlivosti.“ (Viz také 1. Petra 4:3, 4; Galaťanům 5:19–21.)

Co se skrývá za svátky na památku zemřelých?

The Encyclopaedia Britannica ve vydání z roku 1910 říká: „Dušičky. . . den vyhrazený v římskokatolické církvi k připomínání věrných zesnulých. Oslava se zakládá na nauce, že duše věrných, které nebyly při smrti očištěny od odpustitelných hříchů nebo neodčinily pokáním minulé přestupky, nemohou dosáhnout obšťastňujícího patření [na Boha] a že se jim k tomu dá pomoci modlitbou a obětováním mše. . . Jisté články lidové víry spojené s Dušičkami mají pohanský původ a tradují se od nepaměti. Tak například venkované v mnoha katolických zemích věří, že v noci o Dušičkách se mrtví vracejí  do svých někdejších domovů a přijímají potravu živých.“ — Sv. I, s. 709.

The Encyclopedia Americana říká: „Prvky zvyků spojených se svátkem Všech svatých lze sledovat až k druidským obřadům v předkřesťanských dobách. Keltové měli svátky pro dva hlavní bohy — boha slunce a boha mrtvých (který se jmenoval Samhain), jehož svátek se slavil 1. listopadu, na počátku keltského Nového roku. Svátek mrtvých byl postupně včleněn do křesťanského rituálu.“ — 1977, Sv. 13, s. 725.

Kniha The Worship of the Dead (Uctívání mrtvých) poukazuje na tento původ: „Mytologie všech starověkých národů jsou protkány událostmi kolem potopy. Sílu tohoto argumentu dokládá skutečnost, že se zachovává velký svátek mrtvých k připomínání té události nejen u národů, které mezi sebou více či méně udržují styky, ale i u jiných, které odděluje jak hranice oceánu, tak staletí času. Tento svátek navíc všichni slaví právě v den nebo ve dnech, kdy podle mojžíšské zprávy nastala potopa, totiž sedmnáctého dne druhého měsíce — měsíce, který vcelku odpovídá našemu listopadu.“ (plukovník J. Garnier, Londýn, 1904, s. 4) Takže tyto oslavy vlastně začaly poctou lidem, které Bůh za Noemových dnů zničil za jejich špatnost. — 1. Mojž. 6:5–7; 7:11.

Takové svátky k poctě „dušiček“, jako kdyby tito zemřelí žili v nějaké jiné říši, odporují biblickému popisu smrti jako stavu naprostého nevědomí. — Kaz. 9:5, 10; Žalm 146:4.

O původu víry v nesmrtelnost lidské duše viz strany 298, 299 pod nadpisem „Smrt“strany 80, 81, „Duše“.

Jaký je původ dne sv. Valentina?

The World Book Encyclopedia nás poučuje: „Den sv. Valentina připadá na svátek dvou různých křesťanských mučedníků, z nichž každý se jmenoval Valentin. Ale zvyky spojené s tímto dnem. . . pravděpodobně pocházejí ze starověkého římského svátku jménem luperkálie, který se slavil vždy 15. února. Svátek byl věnován oslavě  Junony, římské bohyně žen a manželství, a boha přírody Fauna.“ — 1973, Sv. 20, s. 204.

Jaký je původ svátku matek?

The Encyclopaedia Britannica říká: „Svátek ve starověkém Řecku odvozený ze zvyku uctívat matku. Formální uctívání matky s obřady pro Kybelé neboli Rheu, Velkou matku bohů, se v celé Malé Asii konaly o březnových idách.“ — 1959, Sv. 15, s. 849.

Jaké biblické zásady vysvětlují stanovisko křesťanů k obřadům konaným v upomínku na události v politických dějinách národa?

Jan 18:36: „Ježíš odpověděl [římskému místodržiteli]: ‚Mé království není částí tohoto světa.‘“

Jan 15:19: „Kdybyste [Ježíšovi následovníci] byli částí světa, svět by měl rád to, co je jeho vlastní. Protože však nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“

1. Jana 5:19: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ (Srovnej Jana 14:30; Zjevení 13:1, 2; Daniela 2:44.)

Jiné místní a národní svátky

Je jich mnoho. Ne všechny zde mohou být rozebrány. Ale výše uvedené historické informace naznačují, co je třeba hledat ve spojitosti s jakýmkoli svátkem; a biblické zásady, které již byly rozebírány, poskytují dostatečné vedení těm, jejichž prvořadým přáním je líbit se Jehovovi Bohu.