Přejít k článku

Přejít na obsah

Duše

Duše

 Duše

Definice: Slovo „duše“ je v Bibli přeloženo z hebrejského nefeš a řeckého psyché. Bible vztahuje slovo „duše“ na osobu nebo živočicha či na život, z něhož se osoba nebo živočich těší. Pro mnohé ovšem „duše“ znamená nehmotnou neboli duchovní složku lidské bytosti, která přežívá smrt hmotného těla. Jiní ji chápou jako životní princip. Ale tyto názory nejsou biblickými naukami.

Z jakých výroků v Bibli můžeme pochopit, co je duše?

1. Mojž. 2:7: „Jehova Bůh pak vytvořil člověka z prachu zemské půdy a vdechl do jeho chřípí dech života, a člověk se stal živou duší.“ (Všimni si, že není řečeno, že člověku byla dána duše, ale že se stal duší, živou osobou.) (Část hebrejského slova zde překládaná „duše“ je nefeš. KB ČB souhlasí s tímto překladem. EP uvádí „tvor“, He používá „bytost“.)

1. Kor. 15:45: „Tak je to i napsáno: ‚První člověk Adam se stal živou duší.‘ Poslední Adam se stal životodárným duchem.“ (V otázce, co je duše, tedy souhlasí Křesťanská řecká písma s Hebrejskými písmy.) (Řecké slovo zde přeložené „duše“ je 4. pád slova psyché. KB, EP, JB také uvádějí „duše“. Ži říká „živočišná duše“. Pe používá „bytost“, říká „živočich“.)

1. Petra 3:20: „V Noemových dnech. . . bylo několik lidí, totiž osm duší, bezpečně neseno vodou.“ (Řecké slovo přeložené zde „duše“ je psychai, množné číslo od psyché. KB, Ži také mají „duše“. JB EP říkají „lidé“, Sý, Pe užívají „osoby“.)

1. Mojž. 9:5: „Kromě toho si vyžádám zpět vaši krev vašich duší [nebo „životů“, hebrejsky z nefeš].“ (Zde se říká, že duše má krev.)

Joz. 11:11: „Sráželi ostřím meče každou duši [hebrejsky nefeš], která v něm byla.“ (Zde se ukazuje, že duše je něco, co může být zasaženo mečem, proto tyto duše nemohly být žádní duchové.)

 Kde říká Bible, že zvířata jsou duše?

1. Mojž. 1:20, 21, 24, 25: „Bůh dále řekl: ‚Ať se vody zahemží hemžením živých duší*. . .‘ Bůh pak stvořil velké mořské obludy a každou živou duši, jež se pohybuje, kterou se zahemžily vody, podle jejího druhu a každého okřídleného létajícího tvora podle jeho druhu. . . A Bůh dále řekl: ‚Ať země vydá živé duše podle jejich druhů. . .‘ A Bůh potom udělal divoké zemské zvíře podle jeho druhu a domácí zvíře podle jeho druhu a každého pohybujícího se živočicha zemské půdy podle jeho druhu.“ (*V hebrejštině je tu slovo nefeš. KB uvádí „duše“. EP říká „živočich“, He používá „živá bytost“.)

3. Mojž. 24:17, 18: „V případě, že muž smrtelně udeří nějakou lidskou duši [hebrejsky nefeš], měl by být zcela jistě usmrcen. A ten, kdo smrtelně udeří duši [hebrejsky nefeš] domácího zvířete, by za ni měl dát náhradu, duši za duši.“ (Všimni si, že téhož hebrejského slova je užito, když se mluví o lidech i o zvířatech.)

Zjev. 16:3: „Stalo se krví jako z mrtvého člověka, a každá živá duše* zemřela, ano, všechno v moři.“ (Tak ukazují i Křesťanská řecká písma, že zvířata jsou duše.) (*V řečtině je tu slovo psyché. KB překládá „duše“. Ži, Sý mají „bytost“, EP, Pe — „všechno živé“, ČB — „vše, co živo bylo“.)

Uznávají jiní učenci, kteří nejsou svědkové Jehovovi, že Bible říká o duši právě toto?

„Ve S[tarém] Z[ákoně] není žádná dichotomie [rozdělení] těla a duše. Izraelita viděl věci konkrétně, v celistvosti, a chápal tedy lidi jako osoby, ne jako složeniny. Pojem nepeš [nefeš] je sice překládán naším slovem duše, ale nikdy neznamená duši jako oddělitelnou od těla nebo jednotlivé osoby. . . Pojem [psyché] je slovem, jež v N[ovém] Z[ákoně] odpovídá slovu nepeš. Může znamenat životní princip, samotný život nebo živou bytost.“ — New Catholic Encyclopedia, 1967, Sv. XIII, s. 449, 450.

„Hebrejské slovo pro ‚duši‘ (nefeš, to, co dýchá) používal Mojžíš. . . k označení ‚oživené bytosti‘ a platilo  stejně i pro bytosti ne lidské. . . Používání psyché (‚duše‘) v Novém zákoně se dá srovnat s nefeš.“ — New Encyclopaedia Britannica, 1976, Macropaedia, Sv. 15, s. 152.

„Názor, že duše dál existuje po rozpadu těla, je věcí filozofické nebo teologické spekulace spíše než prosté víry, a proto se jí nikde ve Svatém písmu výslovně neučí.“ — The Jewish Encyclopedia (Židovská encyklopedie), 1910, Sv. VI, s. 564.

Může lidská duše zemřít?

Ezek. 18:4: „Pohleďte, všechny duše — patří mně. Jak duše otcova, tak rovněž duše synova — patří mně. Duše*, která hřeší — ta zemře.“ (*Hebrejsky nefeš. Všechny použité české překlady říkají „duše“. Některé překlady uvádějí „člověk“ nebo „osoba“.)

Mat. 10:28: „Nemějte strach z těch, kteří zabíjejí tělo, ale nemohou zabít duši [neboli „život“]; ale spíše mějte strach z toho, kdo může zahubit duši* i tělo v gehenně.“ (*Řečtina má 4. pád slova psyché. Všechny použité české překlady mají „duše“.)

Sk. 3:23: „Opravdu, jakákoli duše [řecky psyché], která nenaslouchá tomuto prorokovi, bude zcela vyhlazena z lidu.“

Je možné, aby lidské duše (lidé) žily navždy?

Viz strany 434–437 pod nadpisem „Život“.

Je duše totéž co duch?

Kaz. 12:7: „Potom se prach vrátí do země, právě jak byl, a duch [neboli životní síla; hebrejsky ruach] sám se vrátí k pravému Bohu, který jej dal.“ (Všimni si, že hebrejské slovo pro ducha je ruach; ale slovo překládané duše je nefeš. Text neznamená, že při smrti duch putuje až do osobní přítomnosti Boha; spíše veškeré vyhlídky, že osoba bude opět žít, závisí na Bohu. Znázornění: Neplatí-li ten, kdo kupuje nějakou nemovitost požadované splátky, „vrátí“ se nemovitost ke svému  majiteli.) (KB, EP, ČB He překládají ruach jako „duch“.)

Kaz. 3:19: „[Nakonec se] stává totéž lidským synům a nakonec se stává totéž zvířeti, a všem se nakonec stává totéž. Jako umírá jeden, tak umírá druhý; všichni mají jen jednoho ducha [hebrejsky ruach].“ (Tak se ukazuje, že lidé i zvířata mají stejného ruach neboli ducha. Komentář k veršům 20, 21 viz strana 72.)

Hebr. 4:12: „Slovo Boha je živé a vykonává moc a je ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč a proniká až k rozdělení duše [řecky psychés] a ducha [řecky pneumatos] a kloubů a jejich morku a je schopné rozeznávat myšlenky a úmysly srdce.“ (Všimni si, že řecké slovo pro „ducha“ není stejné jako pro „duši“.)

Pokračuje pro člověka vědomý život potom, co duch opustí tělo?

Žalm 146:4: „Jeho duch [hebrejsky z ruach] vychází, on jde zpět do své zemské půdy; v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky.“ (KB, EP, ČB [145:4] zde překládají ruach jako „duch“, He říká „dech“.) (Také Žalm 104:29)

Jaký je původ víry křesťanstva v nehmotnou, nesmrtelnou duši?

„Křesťanská představa duchovní duše stvořené Bohem a vložené do těla při početí, aby se z člověka stal živý celek, je plodem dlouhého vývoje v křesťanské filozofii. Teprve Origenem [zemřel asi r. 254 n. l.] na východě a sv. Augustinem [zemřel r. 430 n. l.] na západě byla duše prohlášena za duchovní substanci a byl vytvořen filozofický pojem o její podstatě. . . Jeho [Augustinova] nauka. . . vděčila za mnoho (včetně některých nedostatků) novoplatonismu.“ — The New Catholic Encyclopedia, 1967, Sv. XIII, s. 452, 454.

„Pojem nesmrtelnosti je produktem řeckého myšlení, kdežto naděje na vzkříšení patří židovskému myšlení. . . Po Alexandrových dobyvatelských činech přejímal  judaismus postupně řecké pojmy.“ — Dictionnare Encyclopédique de la Bible (Biblický encyklopedický slovník), vyd. Alexandre Westphal, Francie, Valence 1935, Sv. 2, s. 557.

„Nesmrtelnost duše je řecká představa vytvořená ve starověkých tajemných kultech a rozpracovaná filozofem Platónem.“ — Presbyterian Life, 1. května 1970, s. 35.

„Věříme, že je něco takového jako smrt?. . . Není to oddělení duše a těla? A být mrtev je dokončením toho; když duše existuje sama o sobě a je zbavena těla a tělo je zbaveno duše, co je to než smrt?. . . A připouští duše smrt? Ne. Je tedy duše nesmrtelná? Ano.“ — Platónův Faidón, oddíly 64, 105, vydání v edici Great Books of the Western World (Velké knihy západního světa), vyd. R. M. Hutchins, 1952, Sv. 7, s. 223, 245, 246.

„Věděli jsme, že problémem nesmrtelnosti se vážně zabývali babylónští teologové. . . Ani lid, ani vůdci náboženského myšlení nikdy nepřipustili možnost úplného zničení toho, co bylo jednou uvedeno v existenci. Smrt byla přechodem k jinému druhu života.“ — The Religion of Babylonia and Assyria (Náboženství Babylónie a Asýrie), M. Jastrow, jr., Boston, 1898, s. 556.

Viz také strany 297–299 pod nadpisem „Smrt“.