Přejít k článku

Přejít na obsah

Keňa a okolní země

Keňa a okolní země

 Keňa a okolní země

PŘED sto čtyřiačtyřiceti lety vřel Londýn vzrušením. Německý cestovatel Johann Rebmann podal zprávu, že ve východní Africe viděl velkou horu, tak vysokou, že měla vrcholek korunovaný sněhem. Mnozí sice nad tou zprávou žasli, ale zeměpisci z povolání kroutili hlavou. Sníh na rovníku? To se Rebmannovi asi jen zdálo, usoudili.

V pozdějších letech přinesli evropští cestovatelé historky z druhé ruky o tom, že v lesích žije primitivní trpasličí národ, který ještě nikdy žádný běloch neviděl. Odborníci byli opět skeptičtí. To jsou přece pohádky.

Ale odborníci se v obou případech mýlili. Další výzkumy potvrdily existenci vysokého Kilimandžára, které po celý rok zdobí sníh. Potvrdily i existenci Pygmejů: muži u nich měří v průměru 137 centimetrů.

 Východní Afrika je země zázraků. Jen málokterá část naší planety je tak vzrušující, barevná, krásná a romantická jako tento kout Afriky. Nejsou zde jen hory pokryté sněhem, ale i pouště sálající horkem. Na tomto území nežijí pouze nejmenší, ale také největší lidé na světě. Jsou to Tutsiové a Dinkové, mezi nimiž není nijak neobvyklé vidět muže, který měří 213 centimetrů.

Národy a jazyky

Je to nesmírně rozmanitá země. Žije zde 150 miliónů lidí rozdělených ve více než 350 etnických skupinách. Jen v Tanzanii je takových skupin asi 125. V Keni je jich asi 40 — od Kikajů, kteří jsou dobře zastoupeni v moderní obchodní čtvrti Nairobi, po Masaje, pastýřský lid, který se živí především mlékem a krví svých stád.

Není divu, že i jazyky východní Afriky jsou četné. Spadají sice do několika velkých jazykových skupin, ale podskupiny a místní jazyky zvyšují počet na stovky. Jen v Etiopii se mluví více než sto jazyky. Patří mezi ně i „čistý jazyk“, který jednou sjednotí nejen východní Afriku, ale celý svět. — Sef. 3:9.

Hory, jezera a živočišstvo

Z velké části má východní Afrika tropické podnebí, ale vnitrozemí, jež tvoří vysoké náhorní plošiny, je ve srovnání s horkými přímořskými kraji chladné. Území od severu k jihu přetíná údolí Velké propadliny, 6 400 kilometrů dlouhá trhlina v zemské kůře. Podél tohoto údolí jsou vyhaslé sopky. Nejproslulejší z nich je hora Kilimandžáro. Se svými téměř 6 000 metry je nejvyšší horou v Africe. Dále na sever je hora Keňa. Je paradoxní, že její základy spočívají na horkém rovníku, kdežto její dva štíty jsou trvale pokryty sněhem.

 Jezera mezi horskými hřebeny hostí velmi rozmanité a hojné vodní ptactvo — například pelikány, ledňáčky, husy, jeřáby, volavky, čápy, ibisy a kolpíky. Velký obsah sody v jezerech propadliny vyživuje slanovodní garnáty a modrozelené mořské řasy, jimiž se živí plameňáci. Ve východní Africe sídlí téměř dva milióny těchto půvabných ptáků. K jedné opravdu nejúžasnější podívané v celém světadílu patří velké hejno plameňáků v letu — růžová skvrna na modré nebeské klenbě.

Kam se podíváte, všude ptáci — zvláštní, obdivuhodní a krásní. Zářivý africký příbuzný kolibříků saje nektar z květů. Jasně žlutý snovač si staví své spletité hnízdo v papyru. V oblacích se plavně vznáší sup.

Jsou tu samozřejmě i velká zvířata. Na savanách spatříte slony, zebry, nosorožce, buvoly, žirafy, lvy, levharty a přes šedesát druhů antilop. Můžete tam pozorovat desetitisícová stáda divokého skotu, jak se dunivě ženou po pláních, opičku guenona, jak vykukuje z husté akácie, nebo nohatého pštrosa, který shání potravu.

 Ano, na Danakilské pláni, jednom z nejteplejších míst naší planety, na Měsíčních horách, kde se prohánějí gorily, i na bílých písečných plážích, po nichž lezou stoleté želvy, všude shledáte, že se východní Afrika nepodobá žádné jiné zemi.

Náboženský život

V průběhu lidských dějin pěstovali Východoafričané zpravidla kmenová náboženství. Výjimkou je Etiopie, kde vládne od 4. století n. l. etiopská ortodoxní církev. Ale Mekka leží hned za Rudým mořem a pasáty přihánějí z Perského zálivu k pobřeží východní Afriky arabské plachetnice, a tak zde brzy našel své přívržence islám. Výnosný obchod s otroky v 18. a 19. století se významně opíral o zdroj lidských sil v území mezi velkými africkými jezery a přístavem na Zanzibaru, takže muslimové pronikli dále na jih a do vnitrozemí. Dnes vyznává islám asi 40 procent východoafrické populace, třebaže v některých zemích té oblasti, jako je Uganda, Keňa, Rwanda a Seychely, je procento mnohem nižší.

Devatenácté století s sebou přineslo také evropské cestovatele a misionáře, kteří položili základ kolonialismu. Britská říše zabrala území později známé jako Angloegyptský Súdán a Britská východní Afrika. O Somálsko se podělili Britové, Francouzi a Italové. Belgie spravovala Rwandu a Urundi (dnešní Burundi). Itálie kratší dobu ovládala Eritreu (Etiopii) a Německo vládlo v Německé východní Africe, nynější Tanzanii. * Misionáři křesťanstva si oblast rozdělili na zájmové sféry a dovolili, aby vždy jedna  „církev“ měla na určitém území něco jako monopol. Stavěly se školy, zřizovaly se nemocnice a Bible se překládala do velkého počtu jazyků.

Dnes jsou dvě třetiny obyvatelstva Keni podle jména křesťané, zatímco celkově ve východní Africe netvoří ani polovinu. Některé kmeny si uchovaly svou animistickou víru, a tito vyznavači tradičních náboženství dnes tvoří čtvrtinu až pětinu obyvatelstva. Asijští přistěhovalci si ponechali východní náboženství.

V nedávné době zesílil africký nacionalismus a jedna země po druhé získala během šedesátých let nezávislost. Ve většině případů to znamenalo větší svobodu uctívání. Nacionalismus také otevřel dveře mnoha novým samozvaným prorokům, kteří poafričtili náboženství křesťanstva a založili stovky nových sekt, mezi nimiž panuje velké soupeření a zmatek. Když se tyto rozdíly ve víře proměnily v nenávist, vzplanulo prudké pronásledování vyznavačů některých náboženství.

Církve křesťanstva se svým podílem na koloniální politice a obchodním podnikání v žádném případě nepodobaly Kristu a nedosáhly ani trvalých mravních změn u většiny svých věřících. Přišel čas, aby ve východní Africe zazářila biblická pravda.

Raní průkopníci zažíhají pochodeň

Asi šedesát let poté, co se na březích jezera Tanganjiky setkali slavní cestovatelé Livingstone a Stanley, a v době, kdy ještě nebyly objeveny nejjižnější prameny Nilu, docházelo k prvním pokusům vnést paprsky biblické pravdy do této části Afriky. Tou dobou již byli badatelé Bible velmi činní v jiných částech světa, odhalovali náboženské klamy a upozorňovali lidstvo na význam probíhajících událostí.  V Africe začalo dílo na západním pobřeží a v Kapském výběžku na jihu kontinentu.

V roce 1931, kdy Mezinárodní badatelé Bible přijali nové biblické jméno svědkové Jehovovi, hledala odbočka Společnosti Strážná věž v Kapském Městě způsoby, jak zasít semena pravdy i na východním pobřeží kontinentu, a kde to půjde, i ve vnitrozemí. Dva odvážní průkopníci z Kapského Města, Gray Smith a jeho starší bratr Frank, se vydali do Britské východní Afriky zkoumat možnosti šíření dobré zprávy. Použili automobil De Soto, který předělali na obytný vůz, naložili jej i se čtyřiceti kartóny knih na loď a vypluli do keňského námořního přístavu Mombasy. Tehdy nedávno postavená železnice spojovala Mombasu s Ugandou a překračovala Keňskou vysočinu. Dva průkopníci tedy poslali z Mombasy své drahocenné knihy po železnici do Nairobi, hlavního města v nadmořské výšce 1 600 metrů, kde o dvacet let dříve nebylo nic než pár polorozpadlých železničních skladišť.

Potom se bratři Smithové vydali 580 kilometrů po silnici do Nairobi. Dnešním motoristům to trvá asi sedm hodin po moderní vozovce, ale tehdy byla taková výprava s naloženým obytným vozem velké dobrodružství. Zpráva poslaná tehdejšímu prezidentovi Společnosti Strážná věž, Josephu F. Rutherfordovi, a otištěná v anglické Strážné věži z 1. srpna 1931, nám poskytuje letmý pohled na jejich cestu a na svědecké dílo v Nairobi.

„Milovaný bratře Rutherforde:

Mnohokrát už jsme ti s bratrem děkovali za přednost odejít z Jižní Afriky do této panenské země.

Svůj obytný automobil jsme parníkem ‚Llamtepher‘ bez nehody přepravili z Kapského Města do Mombasy a po  příjemné plavbě po moři jsme nastoupili nejpříšernější cestu autem, jakou jsem kdy podnikl. Těch 360 mil z Mombasy do Nairobi nám zabralo plné čtyři dny jízdy od rána do večera. Spali jsme v buši, obklopeni divokými zvířaty.

Míli po míli jsem musel vystupovat a lopatou srovnávat hrboly, zasypávat díry, ale také sekat sloní trávu a kácet stromy, které jsem házel do bahnisek, aby kola zabrala. Jeli jsme vždy celý den až do noci, protože jsme spěchali, abychom už mohli vydávat svědectví.

Nakonec jsme dojeli do Nairobi, hlavního města Keni blízko rovníku a střední Afriky; a milý Pán požehnal našim snahám výsledkem, který je snad světovým rekordem. Oba jsme pracovali jednadvacet dní včetně všech sobot a nedělí a za tu krátkou dobu jsme rozšířili 600 brožur a 120 celých devítisvazkových sad. Hrozili nám policií, nadávali nám lhářů, uráželi nás, vyhazovali nás z úřadů, ale pokračovali jsme a naše dílo je téměř dokončeno. Byla zapálena pochodeň, která prozáří nejtemnější Afriku. Soudě podle toho, co slyšíme, dílo obrátilo náboženské Nairobi vzhůru nohama.

Vracím se do Kapského Města, ale můj bratr si zařizuje, aby mohl nést poselství dál přes Kongo a Severní Rhodesii dolů do Kapského Města, kde se opět sejdeme, připravení pro další přednost.

V Pánově službě tvůj

F. W. Smith, kolportér.“

Pod koloniální vládou byl styk s Afričany omezen, proto bratři Smithové rozšířili většinu své literatury u katolických Goanů, kteří přišli z Goy, na západním pobřeží Indie, stavět železnici. Avšak katoličtí kněží, rozzuření pravdami vysvětlenými v biblické literatuře, sebrali a spálili všechny knihy, kterých se mohli zmocnit.

 Později dostali bratři Smithové malárii, chorobu, která ukrátila život mnoha cestovatelů. Gray se po čtyřech měsících v nemocnici uzdravil, ale jeho bratr Frank zemřel, než se dostal do Kapského Města.

Odvážné pokračování

Mezitím se v Jižní Africe chystali průkopníci Robert Nisbet a David Norman pokračovat v práci první výpravy. Robert Nisbet vzpomíná, jak mu po příjezdu ze Skotska do odbočky v Kapském Městě ukázali 200 kartonů literatury připravené k odeslání do východní Afriky. Bylo to pětkrát tolik, než vzali bratři Smithové.

Před malárií se chránili tím, že spali pod sítí proti moskytům a denně brali chinin. Zahájili svou kampaň v tanganjickém hlavním městě Dar es Salaamu dne 31. srpna 1931. Nebyl to snadný úkol. Bratr Nisbet vypráví:  „Sluneční žár odrážející se od dlážděných ulic, intenzívní vlhké horko a nutnost nosit těžký náklad literatury z návštěvy na návštěvu byly jen některé z těžkostí, jimž jsme museli čelit. Ale byli jsme mladí a těšilo nás to.“

Tito dva průkopníci navštěvovali obchody, kanceláře i domácnosti a za dva týdny rozšířili skoro tisíc knih a brožur. Mezi ně patřilo mnoho takzvaných duhových sad, které se skládaly z devíti knih různých nápadných barev, a jedenáct brožur vysvětlujících Bibli. Zanedlouho vydala katolická církev oznámení, jímž zakazovala všem katolíkům mít doma takovou literaturu.

Z Dar es Salaamu se oba průkopníci přesunuli na Zanzibar, ostrov asi čtyřicet kilometrů od pobřeží, někdejší důležité středisko obchodu s otroky. Staré stejnojmenné město s bludištěm úzkých klikatých uliček bylo celé provoněné hřebíčkem, protože Zanzibar byl největším vývozcem toho koření. Tehdejší asi čtvrtmiliónová populace se skládala převážně ze svahilsky mluvících muslimů. Literatura byla v angličtině, takže jí většinu rozšířili mezi anglicky mluvícími Indy a Araby.

Po deseti dnech na Zanzibaru nastoupili průkopníci na loď do Mombasy v Keni. Měli namířeno do keňské vysočiny. Z Mombasy cestovali vlakem a kázali na území podél železniční trati až k Viktoriinu jezeru, které leží jižně od rovníku.

Pak pokračovali lodí do Kampaly, hlavního města Ugandy, kde rozšířili mnoho knih a získali předplatné na časopis Zlatý věk (nyní Probuďte se!). Jeden muž, který viděl, jak přítel nadšeně čte knihu Vláda, putoval 80 kilometrů za bratry a opatřil si všechny dostupné knihy spolu s předplatným na Zlatý věk.

 Potom se průkopníci přes Jinju a Kisumu na Viktoriině jezeře vrátili do Mombasy. Opět tam rozšířili mnoho literatury a konali dvě biblické přednášky, jichž se zúčastnilo mnoho Goanů. Odtamtud odpluli zpátky do Kapského Města po trase dlouhé 5 000 kilometrů. Bratři Nisbet a Norman rozšířili celkem přes 5 000 knih a brožur a získali mnoho předplatných.

Přes půl Afriky po souši

V roce 1935, když postupující porozumění Bibli zjevilo shromažďování velkého zástupu, který bude žít v pozemském ráji, podnikla skupina čtyř svědků třetí výpravu do východní Afriky. Byli to Gray Smith, který přežil první výpravu, jeho manželka Olga a bratři Nisbetové, Robert a George. George přijel do Kapského Města v březnu. *

Tentokrát byli dobře vybaveni dvěma třičtvrtětunovými dodávkami zařízenými na bydlení. Byly v nich postele, kuchyně, zásoba vody, rezervní benzinová nádrž a snímatelné rámy s ochrannými sítěmi proti moskytům. Teď se mohli dostat do dalších měst, přestože cesty byly někdy zarostlé třímetrovou trávou. Tito průkopníci často spali v divočině a viděli, slyšeli i cítili tepající srdce Afriky s jejími širokými obzory a hojností divoké zvěře: v noci řvali lvi, za dne se kolem pokojně pásly zebry, gazely a žirafy — ale hrozivě se rýsovali i nosorožci a sloni.

Kus cesty jeli po silnici Kapské Město — Káhira. Skutečnost, která se skrývala za tímto skvělým pojmenováním, byly dlouhé osamělé úseky prašné cesty a mezitím úseky kamenité, přerývané bahnitými jámami, měkkým pískem a řekami, přes které se museli brodit. Když dojeli do Tanganjiky, rozdělili se. Bratři Nisbetové zamířili k Nairobi,  kdežto bratr a sestra Smithovi se soustředili na Tanganjiku, která byla tehdy pod britskou vládou.

Policie však Smithovy brzy zatkla a nařídila jim, aby se vrátili do Jižní Afriky. Oni se místo toho vydali na sever k Nairobi za bratry Nisbetovými, kde dostali povolení k pobytu, až když na místní policii složili záruku 160 dolarů. Průkopníci tvrdě pracovali a rozšířili přes 3 000 knih a asi 7 000 brožur, spolu s mnoha předplatnými na časopis Zlatý věk. Po čase vedl náboženský odpor k nařízení o deportaci. Po důrazných, ale marných protestech proti deportaci se tři průkopníci vydali zpět do Jižní Afriky. Robert Nisbet, který dostal tyfus, zůstal ležet v nemocnici v Nairobi. Naštěstí se uzdravil a také se mohl vrátit do Jižní Afriky.

Později měli Robert a George Nisbetovi přednost zúčastnit se Biblické školy Strážné věže Gilead a v roce 1951 byli přiděleni jako misionáři na ostrov Mauritius v Indickém oceánu. Robert Nisbet je nyní v Austrálii, kdežto jeho bratr George sloužil v kanceláři jihoafrické odbočky až do své smrti v roce 1989.

Tito misionáři prokázali stejnou hlubokou lásku k Jehovovi a ke svým bližním, navzdory těžkostem a nebezpečí, jako misionáři z prvního století, o nichž mluví kniha Skutky. Ze šesti průkopníků, kteří přišli do východní Afriky, si čtyři pobyli v nemocnici a jeden dokonce zemřel. Přesto bylo vydáno svědectví a literatura přinesla ovoce. Například asi o třicet let později nalezl svědek propracovávající odlehlý zemědělský kraj v Keni muže, který měl výtisk knihy Smíření, jejž získal v roce 1935. Tento muž se nyní sám stal svědkem.

Další průkopník — v ukryté říši

Asi v téže době vstoupil jiný odvážný průkopník, Krikor Hatzakortzian, do Etiopie, aby předkládal duchovní osvícení  v rodné arménštině a také řecky a francouzsky. Vypravil se do země, která byla v mnoha ohledech zvláštní. Velkou část země tvoří trojúhelníková náhorní plošina o průměrné nadmořské výšce asi 2 000 metrů. Jsou tam vysoké štíty a holé seseknuté homole hor s úrodnými planinami nahoře a údolími kolem. Pramení zde Modrý Nil, který dál protéká romantickými kaňony. Také řeka Tekeze teče kaňonem, který některým cestovatelům připomíná Grand Canyon v Severní Americe. Tento hornatý terén odděluje Etiopii od súdánských nížin na západě a od Danakilské a Ogadenské pouště na východ.

Etiopie se už v raných dějinách stala samostatnou říší; někdy v době nikajského koncilu ve čtvrtém století ji císař Ézáná přiměl, aby přijala křesťanskou víru. Etiopská ortodoxní církev se svým důrazem na uctívání Marie a kříže a se svými svazky se starověkým judaismem byla mocnou silou v etiopské historii a učinila z Etiopie ukrytou „křesťanskou“ říši, která vzdorovala náporu islámu z nížin. Císař Haile Selassie, jehož jméno znamenalo „moc trojice“, si dával tituly jako „Král králů“, „Lev z Judy“ a „Vyvolený Boží“. Dále měl z ústavy vyplývající povinnost hájit zájmy církve. Lid však byl udržován v duchovní temnotě a snadno se dal podnítit k fanatickým akcím.

V tomto prostředí se v roce 1935 octl bratr Hatzakortzian sice bez průkopnického partnera, ale zato s plnou důvěrou v Jehovu. Následující úryvky z jeho dopisu, kde podává zprávu o své činnosti, zveřejněné v anglické Strážné věži z 1. listopadu 1935, nám dají představu o tom, čemu musel čelit:

„Nepovažuji za divné, že jsem pronásledován pro spravedlnost, a očekávám, že toho přijde ještě více. . . Jehova zástupů mě chránil v minulosti a udělá to i v budoucnosti.

 V poledne jsem se vracel domů z díla a jeden ze Satanových nástrojů náhle vyšel z úkrytu a dvakrát mě udeřil do hlavy tlustou holí; udeřil mě tak silně, že se hůl zlomila. Ale s Pánovou pomocí a k úžasu sousedů nebylo mé zranění příliš vážné. Zůstal jsem ležet jen dva dny. Jindy mě představitelé nepřítele napadli noži; ale právě v okamžiku, kdy mě chtěli bodnout, vlivem jakési neznámé moci nože zahodili a nechali mě být.

Pokračují však v pronásledování. Tentokrát o mně sepsali falešná udání a poslali mě do hlavního města (Addis Abeby), abych předstoupil před císaře. Během svého (čtyřměsíčního) pobytu v hlavním městě jsem chodil všude a vydával svědectví dům od domu, a rovněž i v hotelech a kavárnách. Nakonec mě předvedli před císaře. Vyslechl mě, nenašel na mně nic špatného, propustil mě a nařídil mi vrátit se domů. Chvalme Pána za toto vítězství.

Lidé žijí ve strachu a zmatku, ale já se raduji v Pánu. Kéž Vám Všemohoucí Jehova bohatě žehná a posílí Vás k dokončení díla, které Vám dal.

Váš bratr v Kristu

K. Hatzakortzian.“

Během zmatků za druhé světové války nepřišly od bratra Hatzakortziana žádné zprávy, ale počátkem padesátých let, když přijeli do Addis Abeby misionáři vyškolení v Gileadu, doslechli se o muži v Diredawě (Dire Dawa), „který mluví jako my“. Haywood Ward dojel do tohoto města na východě a našel starce, který neuměl anglicky. Když misionář řekl, kdo je, stařec se rozplakal, vzhlédl k nebi a zamumlal cosi arménsky. Zaznělo v tom Jehovovo jméno. Byl to bratr Hatzakortzian. Dočkal se vytouženého dne! Se slzami radosti objal bratra Warda. Pak hrdě vytáhl staré krabice a ukazoval Strážné věže a knihy, které nesly známky častého  čtení, a celou dobu radostně povídal jazykem, kterému návštěvník nerozuměl.

Bratr Ward byl tímto setkáním nadšen a hodlal zase přijet na návštěvu, ale už to nemělo být. Když přišli na návštěvu misionáři, nalezli lidi, jak truchlí. Bratr Hatzakortzian zemřel.

Pro misionáře byl jako „Melchizedek“. (Hebr. 7:1–3) Bylo tu mnoho nezodpověděných otázek: Kdo to byl? Odkud pocházel? Kde poznal pravdu? Co se s ním dělo během těžkých let druhé světové války? Tak či onak, byl to odvážný raný průkopník v Etiopii.

Konečně nový základ v Keni

V listopadu 1949 přesídlila z Británie do Keni Mary Whittingtonová s třemi malými dětmi. Její manžel pracoval pro Východoafrické železnice v Nairobi. Přestože byla pokřtěná jen rok, brzy se naučila samostatnosti. Štíhlá a ukázněná žena s průkopnickým duchem nedumala nad osamělostí v zemi větší než její rodná Británie, ale místo toho hleděla na toto veliké pole jako na příležitost šířit biblickou pravdu.

Byly to koloniální doby s nucenou rasovou segregací. Proto musela sestra Whittingtonová, když začala kázat ve svém okolí dům od domu, omezit svůj okruh posluchačů na Evropany. Majitelé domů byli velmi přívětiví; mnohdy ji zvali dovnitř a přijímali biblickou litetraturu. Často se jí ptali: „Kde máte svá shromáždění?“ Odpovídala, že pokud ví, je jediným svědkem Jehovovým v celé zemi.

Brzy přišla zkouška ryzosti. Neuplynuly ani tři měsíce a nadřízení informovali jejího manžela, že si policie s nelibostí všímá kazatelské činnosti jeho manželky. Jestliže bude pokračovat, může být z kolonie deportována. Manžel tedy  řekl sestře Whittingtonové, aby kázala jen svým přátelům. Odpověděla, že v Keni žádné přátele nemá a že jí křesťanská věrnost velí pokračovat v díle. Manžel jí dal jasně na srozuměnou, že bude-li deportována, nedá jí děti.

Několik měsíců nato navštívili pana Whittingtona v kanceláři příslušníci zvláštního policejního oddělení a žádali ukázky literatury, kterou šíří jeho manželka. Sestra Whittingtonová jim ráda literaturu ukázala. Důstojník, který ji vracel, řekl, že si ji přečetl s potěšením. Nezakázal jí kazatelskou činnost, ale zdůraznil, že nemá kázat africkému obyvatelstvu. V té době to nebyl problém, protože bylo víc než dost práce mezi neafrickými obyvateli Nairobi.

Brzy se objevila na scéně partnerka, i když ne tak, jak sestra Whittingtonová očekávala. Odbočka Společnosti Strážná věž v Severní Rhodesii ji upozornila na nějakou paní Butlerovou, která se zajímá o biblické otázky. Olga Butlerová, původem ze Seychel, dostávala v Tanganjice přes deset let literaturu Společnosti a po úmrtí manžela přijela do Nairobi. Bylo navázáno spojení poštou. Dohodly se, že se sejdou v kavárně v centru Nairobi. Brzy probíhalo biblické studium, zprvu ve veřejném parku, protože styk různých ras byl dosud zakázán. Po dvou letech byla Olga Butlerová pokřtěna u Whittingtonů ve vaně.

Úsilí pomoci

Otevřít toto široké pole a také pomoci sestře Whittingtonové v jejím osamění, to byl důvod, proč se usilovalo o to, aby do Keni byli vysláni misionáři. Koloniální vláda to však nechtěla povolit. V roce 1952 navštívili Nairobi prezident Společnosti Strážná věž, Nathan H. Knorr, a jeho tajemník, Milton G. Henschel, a strávili večer s hrstkou bratrů a sester z Keni a Ugandy. Byla podána další žádost o povolení vstupu misionářů, ale i ta byla zamítnuta.

 Další těžkosti přišly odjinud. Povstání Mau Mau nastolilo výjimečný stav a každé shromáždění více než devíti lidí se stalo nezákonným, pokud je předem neschválila vláda. V roce 1956 byla zamítnuta žádost o registraci křesťanských shromáždění. Během těch let přijela do Keni řada zahraničních zvěstovatelů a krátce tam pobyla, ale ke zvěstování dobré zprávy stále zůstávaly jen Mary Whittingtonová, její děti a Olga Butlerová.

Přijíždějí absolventi Gileadu

Za těchto okolností přijeli roku 1956 ze Skotska do Nairobi absolventi Gileadu William a Muriel Nisbetovi. William Nisbet byl bratr dvou raných průkopníků, kteří přijeli do Keni z Jižní Afriky ve třicátých letech. Bratr Nisbet si musel najít zaměstnání, aby mohl zůstat, ale přesto byl schopen dozírat na malou biblickou studijní skupinu. Sestra Nisbetová chodila se sestrou Whittingtonovou každé ráno nenápadně do služby dům od domu.

Pro Nisbetovy bylo Nairobi krásným přidělením. Město se rozrůstalo v moderní udržovanou metropoli. Mírné podnebí a pahorky Ngong na předměstí jim připomínaly rodné Skotsko. Při pohledu na jihovýchod bylo za jasného dne vidět, jak se sněhy na nejvyšší africké hoře Kilimandžáru třpytí ve slunci. Na severu vyvstával zubatý obrys hory Keňa, podle níž dostala celá země jméno. A přímo na prahu byl ráj milovníků zvířat — Nairobský národní park se lvy, gepardy, nosorožci, buvoly, žirafami, zebrami a antilopami.

Nisbetovým však šlo hlavně o zahájení biblických studií. Jedno se konalo s rodinou důstojníka zvláštního oddělení policie. Nisbetovi nevěděli, že důstojník dostal za úkol prošetřit svědky Jehovovy. Jeho šetření však dopadlo jinak, než předpokládal. Nejen že mohl podat příznivou zprávu o naší činnosti, ale našel také neocenitelný poklad —  pravdu. Během doby se všichni čtyři členové jeho rodiny stali pokřtěnými svědky.

Studovali i jiní. Žel, stále platily zákony výjimečného stavu a každý, kdo se účastnil shromáždění více než devíti lidí, se vystavoval hrozbě deportace nebo tří let vězení. Bratři se tedy, ač neradi, museli scházet v malých skupinkách.

Památný rok 1958

Tento rok začal přidělením dalších čtyř absolventů Gileadu do Nairobi, manželů Clarkových a Zannetových. Oba muži si museli najít světské zaměstnání stejně jako bratr Nisbet, zatímco manželky sloužily jako průkopnice. Byl dosažen nový vrchol 35 zvěstovatelů, vesměs cizinců.

Byl to však také rok mezinárodního sjezdu Božská vůle v New Yorku, jehož se zúčastnilo přes 250 000 lidí z celého světa. Pro Mary Whittingtonovou bylo vzrušující, že byla mezi nimi a podala krátkou zprávu o díle v Keni. Radost onoho roku rozhojnila zastávka letadla plného svědků z Rhodesie, kteří přistáli v Nairobi na cestě do New Yorku a měli čas na duchovně povzbudivé setkání.

Na sjezdu v New Yorku byli všichni přítomní vyzváni, aby se schopní svědkové přestěhovali do zemí, kde je větší potřeba kazatelů Království; na seznamu byla i Keňa. A tak se přestěhovalo od prosince 1958 do září 1959 do Keni na pomoc více než třicet bratrů a sester z Kanady, Spojených států a Anglie. Někteří z nově příchozích šli do Mombasy na keňském pobřeží s krásnými plážemi. Jiní začali kázat v údolí propadliny ve městě Nakuru proslulém stejnojmenným jezerem a domovem miliónů plameňáků.

Úloha příchozích

Skupina těch, kteří přišli sloužit tam, kde je větší potřeba, byla velmi horlivá a zrcadlila vysoký stupeň  křesťanské zralosti. Opustili přátele, kariéru a pohodlí, ale obdrželi bohaté požehnání. Keňa byla jejich novodobou Makedonií. — Sk. 16:9.

Ron Edwards z Anglie mluvil za mnohé, když řekl: „Od začátku tohoto období se mezi námi, kteří jsme přišli sloužit tam, kde je větší potřeba, vytvořilo silné pouto lásky a náklonnosti. Jistě to bylo díky našemu jednotnému záměru a podobným životním okolnostem. Většina z nás byla ve stejném věku (od třiceti do čtyřiceti let), ženatých a před příchodem sem jsme vedli vyrovnaný rodinný život. Ale na volání Společnosti jsme opustili svůj domov a vydali se vstříc neznámé budoucnosti.“

Mnozí museli během let odejít pro osobní potíže se zdravím, kvůli pracovnímu povolení a jiným věcem. Ale někteří mohli zůstat mnoho let jako Alice Spencerová. Přes 25 let čelila žáru v Mombase. A Margaret Stephensonová, které je přes osmdesát let, žije v Keni už přes třicet let a dosud slouží jako pravidelná průkopnice. * Tito bratři a sestry pracovali s misionářským zápalem a položili velkou část základu, na němž mnozí Keňané vybudovali svou lásku k pravému uctívání.

Ale přes příliv lidí ochotných sloužit, kde je větší potřeba, mělo dílo dosud překážky — kázání probíhalo převážně mezi Evropany, tedy bílými cizinci, a mezi asijským obyvatelstvem. Přestože někteří svědkové přicházející z ciziny studovali svahilštinu, jejich svědectví se omezovalo hlavně na domácí služebnictvo.

Opatření pro další rozmach

V roce 1959 navštívil Nairobi znovu bratr Knorr. Tou  dobou se z devítičlenné skupinky stal sbor složený ze dvou skupin s 54 zvěstovateli. Protože tu již bylo více bratrů, kteří se mohli ujímat vedení, bratr Knorr zařídil, aby se dvě skupiny rozdělily na čtyři. Bratr Nisbet měl sloužit jako krajský dozorce a navštěvovat tyto skupiny. Přitom si měl podržet své světské zaměstnání. Během té doby se mezi cizinci našlo překvapivé množství zájemců.

Jak se blížil konec koloniální vlády, svědkové Jehovovi byli první, kteří navázali kontakt s domovským obyvatelstvem. Ukazuje to následující zkušenost. Když si jedna evropská sestra kupovala ve městě boty, zeptala se prodavačky, kde bydlí. Ta řekla: „V Jerichu.“ Naše sestra odpověděla: „Jericho znám velmi dobře. Často tam chodím.“ Prodavačka okamžitě zvolala: „Tak to musíte být jedním ze svědků Jehovových!“

 Dílo Království již bylo v Keni na postupu. Ale než půjdeme dále, pozastavme se u některých okolních zemí, kde se také vyvíjelo úsilí o kázání dobré zprávy.

Uganda — „perla Afriky“

Západní soused Keni, Uganda, je zelená země, kde se můžete procházet po zelených březích Viktoriina jezera, zlézat zasněžené pohoří Ruwenzori (jež je považováno za legendární Měsíční hory), plavit se po Nilu nebo se projíždět velkolepým deštným pralesem. Hojné srážky zajišťovaly dobrou úrodu bavlny a kávy a také výborného ovoce a zeleniny. Horko bylo snesitelné a věčné léto se líbilo britským správcům stejně jako asijským podnikatelům. Rádi pobývali venku v klubech, na golfových hřištích, u bazénů, závodišť a na kriketových hřištích. Není divu, že se Ugandě říkalo „perla Afriky“.

Život byl klidný a příjemný, když v dubnu 1950 přijela do Ugandy mladá dvojice svědků z Anglie, dychtivá dělit se s druhými o své biblické poznání. Do roka pomohli jedné řecké a jedné italské rodině ocenit pravdu.

Vytvořil se malý sbor v Kampale, městě, které jako Řím stojí na sedmi pahorcích. Postupně bylo zavedeno kázání na africkém poli. Mnoho tomu napomohlo to, že společným jazykem v Ugandě byla angličtina. Poprvé byl místní jazyk použit při veřejné přednášce překládané do lugandštiny pro padesátičlenné africké posluchačstvo. Do roku 1953 tam bylo v činnosti šest zvěstovatelů.

Po dvou letech se konal v Ugandě první křest ve Viktoriině jezeru u Entebbe. Mezi pokřtěnými byl velmi  nadšený George Kadu, který dosud slouží jako věrný starší v Kampale.

Pak došlo ke krizi, když špatné chování některých vedlo k odnětí pospolitosti, odchodu ze země a k tomu, že byli jiní přivedeni ke klopýtnutí. A tak zjistil bratr Kadu koncem roku 1957, že je jediným zvěstovatelem v Ugandě. Věděl však, že zná pravdu, a miloval Jehovu.

V roce 1958 dalo nový podnět dílu promítání filmu Společnost nového světa v činnosti spolu s vydáním brožury „Toto dobré poselství o Království“ v lugandštině. Na pomoc do Ugandy se přestěhovali z Kanady a z Británie ti, kteří chtěli sloužit, kde je větší potřeba, a tři roky nato v roce 1961, podávalo zprávu 19 zvěstovatelů. O této zemi budeme mluvit ještě později.

Súdán — největší africká země

Bílý Nil, část nejdelší řeky na světě, vtéká z Ugandy do Súdánu savanou, bušem, bažinami a polopouští. Podél břehů žijí vysocí pastevci. Asi po 2 000 kilometrech se řeka spojuje s Modrým Nilem, který teče z etiopské vysočiny k východu. V těchto místech leží u řeky tři velkoměsta s milióny lidí: Chartúm, Omdurman a Severní Chartúm.

Níže po proudu se Nil valí řadou vodopádů do kraje s bohatou historií. Zde se rozkládala říše Kuš. Její trosky jsou dosud patrné v saharských píscích. To bývala biblická Etiopie, z níž pocházel Ebed-Melech i dvorní úředník pokřtěný učedníkem Filipem. — Jer. 38:7–16; Sk. 8:25–38.

Súdán, někdejší angloegyptský Súdán, je největší zemí v Africe s plochou asi čtvrtiny Spojených států amerických. Hlavním jazykem je arabština. Sever je téměř úplně islámský,  kdežto na jihu se najde více animistů a nominálních křesťanů. Súdánci jsou většinou neobyčejně pohostinní a laskaví.

Poprvé přijel do Súdánu v roce 1949 Demetrius Atzemis, absolvent Gileadu, který pocházel z Egypta. Břehy řeky v Chartúmu stejně jako v Egyptě se zelenaly obdělanými poli s okurkami, pórem a cibulí. Některé ulice u vody poskytovaly vítané oázy stínu pod obrovitými banyánovníky. Ale tyto úzké plochy bujné zeleně záhy ustupovaly nehostinné poušti. Převládala hnědá barva. Obloha byla hnědá. Domky z hliněných cihel byly hnědé. Ba i mnohé oděvy byly hnědé.

K tomu tu bylo nesnesitelné vedro. Teploty dosahují v noci 39° C. Na slunci stoupá teploměr až na 60° C. Vodovodní trubky byly vystaveny slunečnímu záření, takže se člověk mohl „studenou sprchou“ opařit, pokud vodu nenechal nejprve odtéci.

V tomto prostředí se dal bratr Atzemis do práce. Kázal hlavně v Ondurmanu a získal 600 přeplatných. Potom přešel do menšího průmyslového městečka Wad Medani a pak se vrátil do Egypta. Později se do Chartúmu přestěhovala tříčlenná rodina z Káhiry. Bratr, obchodník s vlnou, vydával svědectví svým zákazníkům a nabízel jim předplatné a literaturu, než s nimi uzavřel obchod.

Brzy se utvořil malý sbor a počet zvěstovatelů měsíčně rostl od vrcholu k vrcholu. Koncem srpna 1951 dosáhl počet šestnácti. Příští rok byla nejvýznamnějším okamžikem přednáška k dvaatřiceti osobám. Pro cizince v publiku se překládalo do tří jazyků.

Roku 1953 se z Káhiry vrátil bratr Atzemis, tentokrát na pět měsíců, a zorganizoval systematické propracování obvodu  v Chartúmu. Odměnou mu bylo, že pravdu přijali tři bratři Orphanidové. Již měsíc potom, co s ním hovořili, nabídl George Orphanides velkou část svého domu pro shromáždění. Tento bratr se časem stal sborovým dozorcem a spolu se svým bratrem Dimitrem energicky šířil poselství o Království mezi jinými. George dovedl být velmi pevný a neústupný, a zároveň nesmírně vlídný v péči o ovce. Sloužil mnoho let, až do roku 1970, kdy musel ze země odejít. Dimitri pomohl mnohým na cestě k pravdě. Tito bratři vytrvávali se znamenitým postojem přes nemilosrdný žár a pravidelné písečné bouře. George jednou řekl: „Sice bez uznání světem, ale s nebeským uznáním a s pomocí Jehovova ducha jsme se radovali z každého dne svého života a snažili se dovršit svou službu podle Pavlových slov v 2. Timoteovi 4:2–5.“

Bratr Atzemis se dál vracel na pravidelné návštěvy a v roce 1955 bylo možné, aby Společnost poslala do Chartúmu jiného misionáře, Emmanuela Paterakise, který tam mohl zůstat deset měsíců. Do té doby několik zvěstovatelů opustilo zemi. V červnu 1956 byla podána žádost o zákonnou registraci, ale vlivem koptských kněží a islámských mullů byla zamítnuta. Svědkové byli nakrátko pod dohledem, ale nedošlo k tvrdému pronásledování a kazatelské dílo nikdy neustalo.

Věrné sestry

V prvním století se staly duchovními sloupy ve sboru oddané ženy. Totéž platí ve 20. století o sestrách v Súdánu. (Sk. 16:14, 15; 17:34; 18:2; 2. Tim. 1:5) Roku 1952 přijela jedna energická řecká sestra, která si v Libanonu vzala Súdánce, do manželovy rodné země, aby povzbudila kazatelské dílo. Tato sestra, Ingilizi Caliopiová, se záhy stala  pravidelnou průkopnicí a později zvláštní průkopnicí. Byla plná elánu, dynamická a vytrvalá — což byly vlastnosti potřebné pro kázání mezi členy ortodoxní koptské církve, kteří byli velmi citoví, snadno se dali vyvést z míry a báli se kněží a příbuzných.

K těm, jimž pomohla získat poznání pravdy, patřila Marie Girgisová, která se také stala zvláštní průkopnicí a jejíž životní příběh vyšel v anglické Strážné věži z 15. února 1977. Marie bydlela v historickém městě Omdurmanu, starobylém hlavním městě Súdánu. Když ji v roce 1958 poprvé navštívila sestra Caliopiová, právě se modlila. Sestra Caliopiová ji nalezla znepokojenou kvůli strašným šelmám popisovaným ve Zjevení. Co znamenají? Rozrušovaly ji také hrůzy „pekelného ohně“. Ptala se, zda by něco takového mohla být Boží vůle. Závažnější otázkou však pro ni bylo: Kde je pravda?

 Sestra Caliopiová jí zodpověděla všechny tyto otázky. Marie se zaradovala, že Ježíš je nyní Králem. Ale její manžel Ibrahim jí řekl: „Neposlouchej tu ženu. Musí být špatná. Když tuhle vypadla z autobusu, lidé říkali: ‚Dobře jí tak, protože změnila svoje náboženství.‘“

Přesto si Ibrahim pořídil knihy „Bůh budiž pravdivý“ „To znamená věčný život“. Brzy poté se Ibrahim dusil vztekem, když ve svém koptském kostele poslouchal kněze, jak napadá muže, kteří dovolují svým manželkám studovat a kázat jiné náboženství. Bylo snadné poznat, koho tím kněz myslí. Ibrahim opustil církev. Nyní se stali s rodinou terčem pronásledování. Jednoho dne přiletěl přes zeď kámen, udeřil ho a srazil mu brýle, ale vážně nezranil ani jeho ani chlapečka, kterého držel v náručí.

Roku 1959 obvinila policie Marii Girgisovou, že obchází domy se záměrem krást. Věc přišla před soud. Stáli proti ní dva pronásledovatelé, ale pochopitelně nemohli prokázat své tvrzení. Případ byl zamítnut.

V jiném soudním případě vznesli kněží obvinění ze sionismu. Naše sestra u soudu velebila Jehovovo jméno před čtyřmi soudci. Předsedající soudce vynesl výrok v její prospěch a řekl: „Choďte, paní, po celém Súdánu a kažte, jak chcete. Zákon země je na vaší straně a bude vás chránit.“

Sestra Girgisová a také sestra Caliopiová byly až do své smrti vynikajícími příklady pro mladší. Tyto dvě horlivé sestry během let pomohly mnoha jiným. Ibrahim Girgis také zaujal postoj pro pravdu a byl až do smrti věrným svědkem.

Pokusy dosáhnout zákonného uznání selhaly, takže dílo pokračovalo bez uznání za občasného pronásledování. Přesto následoval vytrvalý růst. V roce 1960 podalo zprávu 27 zvěstovatelů a v roce 1962 už 37. Roku 1965 přišlo dílo pod  dozor nově zřízené odbočky v Keni a každý rok se konal krajský sjezd. V následujícím roce se slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 81 lidí. Ještě o této zemi uslyšíme.

Etiopie — „kraj ožehlých tváří“

Mezi Súdánem a Rudým mořem leží severní soused Keni, Etiopie, o polovinu menší než Súdán. V řečtině její jméno znamená „kraj ožehlých tváří“ a ve starověku označovala africké kraje jižně od Egypta. Biblickou Etiopii tedy tvoří především severní Súdán a výběžek dnešní severní Etiopie. Jak shledal již bratr Hatzakortzian ve třicátých letech, tato země je v mnoha směrech jedinečná. Má vlastní kulturu a převládá v ní etiopská ortodoxní církev. Takové tedy bylo přidělení tří svobodných misionářů, kteří přijeli do hlavního města Addis Abeby 14. září 1950.

Museli si zvykat na mnoho nových věcí. První byla nadmořská výška Addis Abeby, která je se svými 2 400 metry jedním z nejvýše položených hlavních měst na světě. Další byla amharština se svými závěrovými p, t spolu s etiopským písmem složeným z 33 znaků a více než 250 obměn. Navíc tu bylo přes 70 kmenových jazyků a asi 200 jiných jazyků a nářečí. K tomu používali kněží ještě napůl zaniklý jazyk nazývaný geezština, podobně jako někteří evropští učenci používali dříve latinu.

Byli tu lidé s přitažlivými, osmahlými tvářemi, neobvyklými účesy, výrazně odlišnými oděvy a slavnostními rouchy. Někteří měli na čele vytetovaný křížek. Měli zajímavá jména. Muži se třeba jmenovali Gebre Meskal, neboli „otrok kříže“, Habtemariam, neboli „služebník Marie“, či Tekle Haimanot, neboli „rostlina náboženství“. Ženy se  jmenovaly například Leteberhan, „otrokyně světla“, nebo Amareš, „jsi krásná“.

Učitelé a kazatelé

Misionáře v jejich prvním misionářském domově, v bytě v addis-abebské čtvrti Case Popolari, překvapilo, že je pravidelně chodí navštěvovat opička guareza. Toto neposedné zvířátko ustavičně do všeho lezlo a dělalo jednu neplechu za druhou. Nestačilo mu, že se dostalo k rajskému protlaku, ale muselo jej rozpatlat po celém domě a pomazat s ním stěny. Na návštěvu samozřejmě přicházeli i lidé, a na verandě misionářského domova se konala biblická studia.

 Pro ochranu zájmů etiopské církve zakazoval zákon kázání mezi křesťany. Bylo povoleno jen mezi muslimy a „pohany“. Proto byl misionářům povolen vstup jen pod podmínkou, že zřídí školy, kde se budou vyučovat předměty jako angličtina, psaní na stroji a účetnictví.

Když byly v Addis Abebě řádně ustaveny večerní kursy pro dospělé, museli se misionáři přestěhovat do většího domu na Churchill Road, hlavní ulici města. Bratři se rozhodli nesměšovat náboženské vyučování se školními předměty, ale studenti byli zváni, aby se zúčastnili shromáždění našeho sboru, budou-li chtít. Jedna třída se při shromáždění stávala sálem království.

V roce 1952 přijelo do Addis Abeby osm dalších misionářů z 18. třídy školy Gilead. Mezi nimi byli Harold a Anne Zimmermanovi, kteří měli za úkol pomáhat při večerních kursech v hlavním městě. Dvě manželské dvojice z 12. třídy, Brumleyovi a Luckovi, otevřeli školu ve starobylém Hararu blízko východní somálské hranice, kam kdysi cizinci nesměli a kde se dodnes pravidelně vyskytují hyeny. Takzvaní hyenáři dokonce každou noc baví diváky tím, že ty silné šelmy krmí. — Viz anglické Probuďte se! z 22. listopadu 1985.

Absolventi Gileadu Dean Haupt a Raymond Egilson zřídili podobnou školu v Diredawě, obchodním středisku nedaleko Hararu, strategicky položeném na jediné etiopské železniční trati z přístavu Džibuti do Addis Abeby. Právě tam kdysi zemřel bratr Hatzakortzian.

K blahobytu bylo daleko. Bratr Haupt vysvětluje: „Naše první noc byla nezapomenutelným zážitkem. Ještě jsme neměli žádný nábytek, a tak jsme při večeři místo stolu použili lodní kufr a seděli na kufřících. Dali jsme si matrace na podlahu, protože postele nám ještě nepřišly. Nebylo to  nejhorší, ale sotva jsme zhasli, ze stěn začaly lézt štěnice, aby si na nás pochutnaly. Ta část domu byla asi nějakou dobu prázdná a štěnice byly dychtivé po čerstvé krvi. Tu noc jsme oka nezamhouřili.“

Malá kancelář odbočky

Jeden misionář vysvětluje, že navzdory těmto zvířátkům bylo dílo radostné: „Jednou jsem šel po ulici, a když jsem potkal mladého Etiopa, zastavil jsem se a promluvil s ním. Jakmile se dozvěděl, že jsem misonář, zeptal se: ‚Prosím vás, pane, povídejte mi o Ježíši Kristu.‘ Pozval jsem ho na druhý den k nám a za deset minut probíhalo studium knihy „Bůh budiž pravdivý“. Druhý den přišel na další studium a přivedl s sebou jiného mladého muže. Ti dva se stali prvními etiopskými zvěstovateli.“

Misionářský domov byl zaplavován stálým přílivem zájemců, kteří prosili o studium Bible, takže jeden misionář musel být trvale doma. Někteří lidé šli několik hodin pěšky, aby se tam dostali, a chtěli studovat dvě až tři hodiny najednou. Počet zvěstovatelů brzy vzrostl na 83.

Roku 1953 byla v Addis Abebě zřízena malá kancelář odbočky. Pořizoval se rukopisný překlad látky pro shromáždění v etiopském písmu a ručně se rozmnožoval. To rozhodně pomáhalo těm novějším pevněji zakořenit v pravdě. Místní bratři se učili pracovat dům od domu, vést biblická studia a konat poučná shromáždění. Díky jejich horlivosti se dobrá zpráva rozšířila do třinácti různých míst ve vnitrozemí, odkud v roce 1954 podávalo zprávu již skoro dvacet zvěstovatelů.

Student teologie přikládá ruku k pluhu

Jeden z těch, kteří dobře reagovali na poselství o Království, byl student teologie, který neuměl ani slovo anglicky.  Při prvním rozhovoru s jedním naším misionářem potřeboval tlumočníka. Když došlo na sporné body, student se díval do své Bible ve starobylé geezštině. Otřáslo jím, když zjistil, že jeho oblíbený text na podporu trojice v 1. Jana 5:7 v jeho Bibli není. Tato Bible rychle odhalila i jiné falešné nauky.

Přicházel studovat třikrát i čtyřikrát týdně a vodil s sebou jiné. Když odešel ze semináře a nastěhoval se k jednomu svědkovi, školní zřízenec ze semináře přišel s policistou a studenta odvlekl. Později, když byl čtyři dny zavřen v semináři, poslal vzkaz bratrům, aby ho nelitovali, protože se raduje, že je vězněn kvůli Jehovovi. „Nemyslete si, že s nimi půjdu,“ řekl. „Nikdo, kdo přiložil ruku k pluhu,  se neohlíží po věcech za sebou.“ Když byl propuštěn, přestěhoval se do hlavního města, kde se účastnil shromáždění, a patřil k prvním Etiopům pokřtěným jako svědkové Jehovovi.

Konečně amharská literatura

Roku 1955 byla po zvláštním proslovu k radosti všech přítomných vydána první publikace v amharštině, brožura Boží cesta je láska. Brzy následoval traktát a příští rok studijní brožura „Toto dobré poselství o Království“.

Následující rok 1956 byl dalším milníkem v teokratické historii Etiopie. Bratři zorganizovali promítání filmu Společnost nového světa v činnosti. Na film, který se měl promítat v největším etiopském kině na hlavním náměstí v Addis Abebě, zvaly letáčky v angličtině a amharštině. Ve všech rušných částech města byly vylepeny plakáty. K čemu to vedlo? U kina se shromažďovaly davy. Do sálu se natlačilo tolik lidí, že bylo nutno uspořádat druhé představení, a tak toho večera vidělo film 1 600 lidí. Každý přítomný dostal zdarma brožuru. Další promítání následovala v Asmaře, Gondaru a Dese, třech důležitých střediscích na severu Etiopie. Celkem vidělo tento poučný film o činnosti svědků Jehovových 3 775 osob.

Byli jmenováni další zvláštní průkopníci, a sbory začal povzbuzovat místní krajský dozorce. Bratři směle kázali, podpořeni revidovanou ústavou, která zaručovala základní lidská práva svobodného náboženského projevu, svobodu slova a svobodu tisku. Počet zvěstovatelů dosáhl vrcholného počtu 103.

Pronásledování! Misionáři vyhnáni!

Všechna tato činnost a duchovní blahobyt podnítily hněv duchovních křesťanstva. V provinčním hlavním  městě Debre Markos, asi 280 kilometrů severozápadně od Addis Abeby, byli lidé dosud věrně oddaní etiopské církvi.

Když tam přišli zvláštní průkopníci, ihned vypuklo násilí. Vlivní muži shromáždili na hlavním náměstí dav a křičeli, že ti noví lidé šlapou po obrazu Panny Marie a jedí kočky a psy. Policie musela bratry ochránit, aby je neubili k smrti. Dav připravený vynutit si cestu na policejní strážnici, musel být držen v uctivé vzdálenosti namířenou zbraní. Dva průkopníci v té vřavě ztratili všechen majetek.

Vláda tuto příhodu využila k prohlášení, že svědkové Jehovovi ohrožují pokoj a bezpečnost národa. Dala zavřít misionářský domov a kancelář odbočky a 30. května 1957 nařídila misionářům, aby opustili zemi. I odvolání k samotnému císaři bylo marné, ačkoli někteří úředníci soukromě vyjádřili sympatie a poukázali na úlohu duchovenstva v celé záležitosti.

Přestože došly protestní dopisy z celého světa, misionáři byli nuceni opustit zemi. Následovalo zatýkání a výslechy. Přišlo období zkoušek a prosévání. Někteří dostali strach a opustili pravdu. Několik se stalo zrádci. Zvláštní průkopnická služba byla přerušena a několika bývalým průkopníkům musela být odňata pospolitost. Jiní však zůstali věrní. Jeden bratr trpěl 42 dní s okovy na nohách a pak byl propuštěn s přísnou výstrahou, aby přestal kázat.

Dílo tedy pokračovalo v podzemí. Daleko odtud, na mezinárodním sjezdu Božská vůle, byla roku 1958 vydána první amharská kniha „Bůh budiž pravdivý“, ale do Etiopie se podařilo propašovat jen několik výtisků. Zkoušky věrné oddanosti a odvahy tváří v tvář odporu způsobily, že někteří časem odpadli, takže roku 1962 klesl počet dosud činných zvěstovatelů na 76.

 Somálsko — do Afrického rohu!

Po vypuzení z Addis Abeby dostal misionář Dean Haupt pokyn od Společnosti, aby se přesunul do hlavního města Somálska Mogadiša. Mogadišo je již tisíc let střediskem obchodu. Bylo snad toto město kdysi součástí Ofiru, odkud král Šalomoun dostával zlato znamenité jakosti? Je to možné, ač převažující názor klade ložisko do Arábie.

Když však bratr Haupt roku 1957 přijel, somálština ještě nebyla spisovným jazykem; místo ní se užívala italština a arabština. Bratr Haupt se rozhodl propracovat nejdříve evropskou část města, nabízet předplatné tím, že bude ukazovat vzorky časopisů, ale nebude je rozšiřovat, protože jich měl k dispozici velmi málo. Tak získal asi za tři měsíce přes 90 předplatných. Potom mu skončila platnost víza a nedala se prodloužit. Bratr Haupt tedy musel odejít a pokračuje ve službě v Itálii.

Těžké přidělení

Po odjezdu bratra Haupta zařídila Společnost, aby byli do Somálska vysláni čtyři misionáři. Přijeli v březnu 1959, ale protože svědecké dílo bylo v základu omezeno na kázání cizincům, zůstali tam jen Vito a Fern Fraesovi z 12. třídy Gileadu.

Brzy začalo ty, kteří projevili zájem o dílo svědků Jehovových, navštěvovat katolické duchovenstvo. Jedna osoba, kterou takto navštívil kněz, řekla: „Proč najednou takový zájem o mne, když už do kostela nechodím léta? To protože studuji Bibli?“

V září 1959 vedli Fraesovi jedenáct biblických studií. Mnoho italských rodin, které navštěvovali, nemělo Bibli a nikdy neslyšelo, kdo je Jehova, přestože z novin věděli  o svědcích Jehovových. O biblické poselství byl tedy velký zájem. Nebylo nijak neobvyklé, že bratři strávili v každém domě, který navštívili, hodinu i více.

V roce 1961 začali kázat dva studující Bible. Příští rok se se svědky Jehovovými spojil další, takže tu byli kromě misionářů celkem tři zvěstovatelé.

Po čtyřech letech v Somálsku dostali Fraesovi nové přidělení, protože příležitosti navštěvovat místní islámské obyvatelstvo byly velmi omezené. Vzbudili však ohlas. Jeden pozorovatel poznamenal: „Ze všech skupin Evropanů, včetně laických misionářů a kněžstva, jste vy svědkové Jehovovi jediní, kteří zůstali mravní!“ Ze tří zvěstovatelů, kteří zůstali, dva později odešli do jiných zemí a jeden zanechal činnosti. Ale Fraesovi dosud plným časem slouží, a bratr je cestujícím dozorcem v Itálii.

Tanzanie — Afrika v malém

Na pobřeží jižně od Somálska je Tanganjika, nyní Tanzanie, krásná země, větší než její severní soused Keňa. Je to země planiny Serengeti — často se jí říká Afrika v malém —, kde se po savanách a lesích toulá přes dva milióny nádherných divokých zvířat, a je zde i kráter Ngorongoro, pánev o rozloze 260 čtverečních kilometrů, která se jen hemží zvířaty. Většina obyvatel jsou rolníci pěstující sisal, hřebíček, kávu a bavlnu.

Během třicátých let se v Tanganjice kázala dobrá zpráva o Království, takže v roce 1948 tam již byl malý počet zvěstovatelů, který sloužil na jihozápadě země. Kdo to byl? Jak poznali pravdu?

Byli to převážně lidé z kmene Nyakyusa, jenž sídlí na vysočině u severního konce jezera Malawi, kde se sbíhají dvě  větve Údolí velké propadliny. Muži odtamtud chodili pracovat do měděných dolů v Rhodesii. Díky tomu, že je to lid svou přirozeností přátelský a učenlivý, některým toto zaměstnání otevřelo cestu k setkání s pravdami Božího slova.

Hosea Njabula, narozený roku 1901 blízko Tukuyu, byl velmi horlivý pro svou víru protestantských Moravských bratří. Stal se diákonem a v mnoha vesnicích učil v nedělní škole. Mezi jeho žáky patřil Nehemiah Kalile. Jednoho dne v roce 1930, když Nehemiah pracoval ve Vawě (Vwawa) jako kuchař u evropských osadníků, dostal se do hlubokého biblického rozhovoru s jiným kuchařem.

Nehemiah zjistil, že ten muž zná ohromující věci z Bible. To je určitě pravda! Brzy nato překročil hranici do Mwenzo, aby se dal pokřtít. Zde na něj hluboce zapůsobilo, když prvně viděl sedm svazků Studií Písem.

Nehemiah Kalile byl plný nadšení. Toužil povědět o svém objevu svému bývalému učiteli z nedělní školy. Příští rok se tedy opět sešel se svým starším přítelem Hoseou Njabulou a pověděl mu o pravdě.

Hosea si po šedesáti letech vzpomíná na ten den: „Velmi jsem se přel, ale když mi ukázal biblické texty ohledně sabatu, poznal jsem, že je to pravda. Bez otálení jsem začal kázat jiným. Také Jobovi Kibondovi. My tři jsme se začali shromažďovat v mém domě. Šel jsem také za svými ostatními žáky z nedělní školy. Pak jsem je pozval na naše shromáždění. Někteří přijali, mezi nimi Joram Kajumba a Obeth Mwaisabila.“

Pěšky přes celou vysočinu

Po křtu bratra Njabuly v roce 1932 kázali tito bratři jako průkopníci, aniž věděli, co to je průkopník. Šli šedesát kilometrů k jezeru Malawi a vydávali svědectví v oblasti Kyela, kde se Hosea Njabula and Obeth Mwaisabila setkali se  silným odporem. Přestože neuměli plavat, odpůrci se jich zmocnili a hodili je do řeky plné krokodýlů. Nějak, snad s Jehovovou pomocí, vyvázli. Brzy nato postavili svůj první sál království blízko vesnice Buyesi na místě, které nazvali Betlém.

Mezitím se rozvinul další zájem ve Vawě, kde poprvé slyšel o pravdě Nehemiah Kalile, a postoj pro pravdu zaujali muži jako Solomon Mwaibako, Yesaya Mulawa a Yohani Mwamboneke. Bratři v Buyesi učinili láskyplné opatření, že jednou měsíčně posílali jednoho ze svých řad do vesnice Ndolezi blízko Vawy, aby tyto novější povzbuzoval. Znamenalo to putovat 100 kilometrů tam i zpátky. Někdy se trmáceli i 200 kilometrů do Isoky v Severní Rhodesii, aby předali své zprávy tamějšímu sboru a ten je poslal kanceláři odbočky.

Dnes, po šesti desetiletích, je Hosea Njabula ve svých 90 letech stále ještě „diákonem“, nyní v pravém slova smyslu — služebním pomocníkem ve sboru Ndolezi. Bratr Njabula má  uspokojení z toho, že vidí, jak jeho věrná manželka Leya Nsile neochvějně vytrvává po jeho boku a několik vnoučat se snaží v průkopnické službě.

I jiní prožili mnoho let horlivého kázání. Patřili k nim Jimu Mwaikwaba, který byl pro dobrou zprávu vězněn, Joel Mwandembo, který později sloužil jako krajský dozorce, Semu Mwasakuna, který jezdil do kazatelské služby na kole a využíval písně, Ananiah Mwakisisya a Timothy Kafuko.

Jiný bratr, který velmi pomohl šířit poselství o Království, byl David Kipengere. Narodil se v roce 1922 a pravdu poznal v roce 1935 v Mbeyi. Kázal široko daleko a později byl poslán, aby zahájil dílo v Dar es Salaamu. Posledních osmnáct let svého života, až do své smrti v roce 1983, byl pravidelným průkopníkem. Často byl zatýkán, ale neztratil odvahu a říkal: „Ve vězení je hodně práce, kterou si Jehova přeje, abych vykonal.“ Jeho bratr Barnabas Mwakahabala, který poznal pravdu s ním, dosud slouží jako starší. Tito bratři dělali ve svém odloučení, co mohli, přestože neměli literaturu ve vlastním jazyce a příliš neuměli číst.

Styky s kanceláří odbočky v Kapském Městě byly řídké a doručování zpráv nespolehlivé. Ročenka 1943 naznačuje, že se na kazatelském díle v této oblasti podílelo 158 osob a v roce 1946 podávalo zprávu 227 osob v sedmi sborech. Během předcházejících let byla činnost svědků Jehovových v Tanganjice zřejmě zahrnuta do zpráv isockého sboru v Severní Rhodesii a některé zprávy se asi ztratily. Mělo uplynout ještě několik let, než mohlo sklizňové dílo v jižní Tanganjice dostat lepší dozor.

Dozor ze Severní Rhodesie

Bylo rozhodně zapotřebí pomoci, protože svědkové čelili velkému odporu falešného náboženství a současně bojovali  s problémy polygamie, kouření tabáku a s jinými nekřesťanskými zvyky.

V roce 1948 byla otevřena nová kancelář odbočky v Lusace v Severní Rhodesii, jež měla mít dozor nejen nad Severní Rhodesií, ale nad většinou zemí východní Afriky. Ukázalo se to jako prozřetelné, protože po dlouhé přestávce se chystaly nové počátky v Keni a Ugandě. Ačkoli byla odbočka stále ještě daleko — 2 400 kilometrů špatné cesty od Nairobi —, byla mnohem blíž než Kapské Město, které bylo vzdáleno víc než dvojnásobně.

V roce 1948 tedy odbočka v Severní Rhodesii vyslala Thomsona Kangala, aby pomohl bratrům. Když v březnu toho roku dorazil do Mbeyi, bylo třeba bratry v mnohém poučit a v mnohém usměrnit.

 Bratr Kangale byl trpělivý učitel a naši bratři rychle dělali potřebné změny. Například se naučili o sobě mluvit jako o svědcích Jehovových a ne o lidu Strážné věže. Jméno svědkové Jehovovi poznali a přijali už dříve, ale veřejně s ním nevystupovali. V souladu s radou 1. Petra 3:15 se naši bratři také naučili být taktnější při předkládání poselství o Království. Nyní už jen neútočili na falešné náboženské nauky, ale předkládali dobrou zprávu. A urovnala se nedorozumění ohledně toho, jak správně hlásit čas strávený v kazatelské službě. Dále bratři vyčistili své domovy. Vylepšili i svůj osobní vzhled; někteří totiž potřebovali ostříhat své neupravené vousy.

Na shromážděních se všichni učili uspořádanějšímu a účinnějšímu vedení programu a odstranili babylónské přežitky, jako bylo používání zvonu. Ve škole teokratické služby pochopili, že je dobré neohlašovat jména těch, kteří měli dobré výsledky při písemném opakování. Někteří svědkové potřebovali opustit jisté zvyky spojené s uctíváním mrtvých. Pro jiné to byl čas odvyknout tabáku. Ale nejobtížnější  úpravou bylo pravděpodobně zákonné zanesení manželství, aby tak bylo přede všemi počestné. — Hebr. 13:4.

Právní pokusy získat úřední uznání

Kancelář odbočky v Severní Rhodesii se nejednou pokoušela přimět britskou koloniální vládu v Tanganjice, aby povolila misionářům vstup do země a úředně uznala naše kazatelské dílo. V roce 1950 byla žádost zamítnuta s vysvětlením, že „poměry v Tanganjice nejsou zcela stejné jako v jiných afrických územích“. V roce 1951 byla podána další žádost, ale opět bezúspěšně. Mezitím se jeden okresní komisař pokusil kazatelské dílo ve svém okrsku zakázat. V září 1951 bratři osobně navštívili vládní činitele v Dar es Salaamu a současně napsali memorandum vysvětlující postoj svědků Jehovových k náboženským organizacím a vlasteneckým obřadům. To vzbudilo naděje, ale v následujícím roce přišla další záporná odpověď. Žádalo se opět v roce 1956 a později, a stále marně.

Přes tento nepříznivý postoj vlády nebyly činěny zvěstovatelům dobré zprávy žádné skutečné překážky v uctívání. Zvláštní průkopníci a krajští dozorci ze Severní Rhodesie mohli dále bez problémů pomáhat.

Pokračuje úsilí o školení

V roce 1952 se podařilo Busterovi Mayo Holcombovi, absolventu Gileadu, který sloužil jako oblastní dozorce v Severní Rhodesii, přejít do Tanganjiky a postarat se o oblastní sjezd poblíž Tukuyu. Řekl: „Už jsme byli kousek od místa sjezdu. Bylo pozdě odpoledne a doufali jsme, že tam budeme do setmění. Vtom se na nás doslova zřítila nebesa přívalem vody. Nedalo se jet dál, protože po dešti nebylo vidět silnici. Zastavili jsme a chystali se přenocovat, jak nejlépe to bylo možné, protože bouře spíš sílila, než slábla. Ráno však déšť přestal, a když jsme přebrodili kus cesty, dostali jsme se konečně na místo sjezdu a našli nějaké bratry. K našemu  velkému překvapení byli ohromeni, že nás napadlo jen naznačit, že se sjezd nebude konat. Bratři přece samozřejmě přijdou!

A také přišli, přestože to pro mnohé znamenalo jít v tom počasí pěšky dva i tři dny. V neděli odpoledne dosáhla účast počtu 419, a 61 osob toho rána symbolizovalo svou oddanost ponořením ve vodě.“

Bratři dobře reagovali na rady, a zájemci činili pronikavé změny v životě. Bible například nepřipouští větší počet manželek. Říká, že každý muž by měl mít „svou vlastní manželku a každá žena svého vlastního manžela“ a že křesťanský dozorce má být „manžel jedné manželky“. (1. Kor. 7:2; 1. Tim. 3:2) A tak jeden náčelník, který měl mnoho manželek, propustil všechny kromě nejstarší a pak se dal pokřtít. Časem se stal sborovým starším. Jiný muž, který měl dvě manželky, dal svou mladší manželku svému mladšímu bratrovi a řekl, že by nechtěl, aby v jeho domě zahynuly tři duše pro jeho sobectví. I on se tak stal způsobilým pro křest.

Jiní svědkové dali najevo svou nesobeckou lásku tím, že se zřekli svých tradičních práv žádat cenu za nevěstu, když vdávali své dcery. Taková cena by mohla být pro mladé svědky, zejména průkopníky, nedostupně vysoká. Ale mnozí otcové byli šťastní, že se jejich dcery vdávají „v Pánu“. (1. Kor. 7:39) Mladé dvojici to také usnadňovalo začátek manželského života, když z ní bylo sňato břímě ceny za nevěstu. Zpočátku to vyvolávalo úžas, ale časem stále více lidí oceňovalo a respektovalo tento projev láskyplné starostlivosti.

I v Tanganjice se duchovenstvo pokoušelo vyvolat těžkosti, ale nepodařilo se mu to. Když bratra Kangale zatkla policie v Mbeyi, vyložil jim, že pouze navštěvuje své duchovní bratry. Policie pak projevila ochotu vyjít vstříc a požádala ho, aby jim nechal seznam plánovaných návštěv sborů, a oni tak  mohli informovat jiné stanice o jeho příchodu. Pak si s ním nebudou muset dělat starosti. Tak mohl bratr Kangale volně cestovat po Tanganjice celá léta. V péči o ovce se k němu připojili jiní zvláštní průkopníci a cestující dozorci ze Severní Rhodesie a Njaska — Frank Kanyanga, James Mwango, Washington Mwenya, Bernard Musinga a William Lamp Chisenga, když jmenujeme jen některé. Zajímavé je, že bratr Chisenga v roce 1957 potkal ve městě Mbeyi Norberta Kawalu. Ten žíznil po pravdě, vyžádal si biblické studium dvakrát týdně, stal se způsobilým pro křest a později sloužil jako překladatel v kanceláři odbočky v Nairobi v Keni.

Promítání filmů a šíření na sever

Mezitím se začal v Tanganjice od roku 1956 promítat film Společnosti Společnost nového světa v činnosti. Vidělo jej přes 5 000 lidí. Jiné povzbuzení přišlo v roce 1959, když začali přijíždět ze zámoří svědkové, kteří chtěli sloužit tam, kde je větší potřeba kazatelů Království. Počet zvěstovatelů v Tanganjice začal opět růst. Ve služebním roce 1960 jich bylo 507.

Pokroky však nepřicházely vždy snadno. V mnoha městech bylo velké procento muslimů. To byla výzva pro kazatelské schopnosti zvěstovatelů. Pro bratry z ciziny bylo také náročné snášet horké a vlhké podnebí. Měli však Izajášova ducha, a říkali: „Tady jsem! Pošli mě.“ A Jehova jim požehnal. — Iz. 6:8.

U svahů Kilimandžára

V roce 1961 získala Tanganjika nezávislost a v roce 1964 se spojila s ostrovem Zanzibarem a vytvořila sjednocenou republiku Tanzanii. Ale již v roce 1961 rozkvetla dobrou zprávou nová oblast v Tanzanii, okolo svahů velikého Kilimandžára. Nejvyšší hora Afriky je mohutná vyhaslá sopka přikrytá věčným sněhem. Svahy jsou mírné a z východu a jihu dostávají mnoho dešťových srážek. Výživná půda a hojné  srážky způsobují, že se svahy hodí k zemědělství, a proto je toto území hustě osídleno. Jeden zvláštní průkopník ze Severní Rhodesie tam zahájil biblické studium se skupinou pěti zájemců.

V srpnu příštího roku se v hotelu Kibo blízko Marangu konal krajský sjezd, přímo naproti majestátní hoře. Svědkové z Keni podpořili tu událost a přijeli v konvoji aut 400 kilometrů z Nairobi. Křest se konal ve studeném horském potoce, a poprvé v této krajině se stalo, že Evropan, Helge Linck, byl pokřtěn africkým bratrem.

Helge Linck se seznámil s pravdou jako dítě v Dánsku, ale nechopil se jí. Přišel do Tanganjiky pracovat na třtinové plantáži. V roce 1959 navštívil východní Afriku jeho tělesný bratr z Kanady a znovu oživil jeho zájem o pravdu. Když byl v roce 1961 jeden zvláštní průkopník uvězněn za své kázání, Helge zařídil jeho propuštění. Po svém křtu v tomto idylickém prostředí na krajském sjezdu v Kibu vstoupil Helge do průkopnické služby a později byl pro své kázání vypuzen ze země.

Opusťme na chvíli pevninu a podívejme se na hřebíčkový ostrov Zanzibar, největší korálový ostrov u afrického pobřeží.

Zanzibar — ostrov hřebíčku

Protože Zanzibar leží jen 40 kilometrů od pevniny, vycházeli odtud Arabové i Evropané na své výpravy do afrického vnitrozemí. Tamní obyvatelé se téměř všichni hlásí k islámu a jsou smíšeného afro-arabského původu. Mluví se tam svahilsky, jazykem, který obchod s otroky zanesl až na hranice Angoly v západní Africe. V 19. století se Zanzibar proslavil jako tržiště, kde se obchodovalo s otroky.

 V roce 1932 krátce navštívili tento hřebíčkový ostrov dva průkopníci z jižní Afriky. Dvacet devět let nato se na ostrov přestěhovali z Keni dva nově pokřtění zvěstovatelé, manželé Roston a Joan MacPheeovi. Ihned se dali do práce a rozšířili mnoho biblické literatury. Brzy vedli dvě biblická studia. Sbor v nedalekém Dar es Salaamu organizoval v té době každý měsíc víkendovou návštěvu Zanzibaru k vzájemnému povzbuzení.

Brzy potom, co byli MacPheesovi přeloženi zpátky do Keni, přijela na Zanzibar jiná křesťanská rodina, Burkeovi z Ameriky. Dobře se starali o zavedená studia a přidali k nim další, jež zavedli sami. Na konci roku 1963 však ostrov náhle zachvátilo povstání a Burkeovi museli prchnout. Zanechali tam takřka všechen majetek.

Brzy po odchodu Burkeových zájem o Království na ostrově úplně zmizel. Pak došlo k novému počátku: v roce 1986 se totiž na Zanzibar přestěhovali zájemci. Brzy vznikla malá skupina zvěstovatelů. Jeden zájemce naplněný výjimečnou horlivostí využíval svůj volný čas a vedl biblická studia až s třiceti lidmi. To nebyl lehký úkol, vždyť měl přitom světské zaměstnání! Na shromáždění chodilo až 45 lidí. Jaké to bylo překvapení, když v prosinci roku 1987 na oblastním sjezdu v Dar es Salaamu bylo pět z nich připraveno ke křtu! Nyní byl na tomto historickém ostrově položen základ pro sbor.

Opusťme hřebíčkový ostrov a vraťme se na africkou pevninu.

Radosti a těžkosti

Během třiceti let kázání v Tanganjice měli naši bratři málo potíží s vládními autoritami. Policie byla většinou velmi uznalá a vycházela vstříc, někdy dokonce nabízela zvukovou aparaturu na naše sjezdy. V květnu 1963, když Dar es Salaam  navštívil Milton G. Henschel ze světového ústředí Společnosti v Brooklynu, konal se sjezd v sále Karimjee, nejlepším sále v zemi. Zúčastnilo se ho 274 osob včetně starosty hlavního města a šestnáct z nich bylo pokřtěno. V sousední Keni byla právě zřízena kancelář odbočky, takže zájmům Království v Tanganjice, nynější Tanzanii, mohla být věnována větší pozornost.

Byla učiněna opatření, aby Strážná věž vycházela také ve svahilštině. První číslo vyšlo 1. prosince 1963. Téhož roku poskytl kurs školy služby království potřebné vedení dozorcům ve dvaceti pěti tanzanských sborech. V září a říjnu 1964 se konaly oblastní sjezdy s vrcholnou účastí 1 033 osob.

Dílo však provázely i těžkosti. Misionářům svědků Jehovových nebyl nikdy povolen vstup do země a všechny snahy dosáhnout zákonného uznání skončily bezvýsledně.

Obrat k horšímu

I když v letech 1963 a 1964 zůstávala situace klidná, začalo se něco proslýchat o dopise všem policejním úředníkům, v němž se prý sděluje, že svědkové Jehovovi jsou zakázáni a měli by být zatýkáni. Další rána přišla 25. ledna 1965. Tisk ohlásil, že Společnost Strážná věž je postavena mimo zákon. Byly však jisté pochyby, zda je to oficiální zpráva. V tomto ovzduší byl na 2. až 4. dubna 1965 naplánován krajský sjezd v Tanga.

Byl zajištěn sál, zamluveno ubytování a ze sisalových farem přijelo mnoho svědků. Cestou kázali spolucestujícím, z nichž jeden byl policista. Po příjezdu však nechal všechny svědky zatknout a odvézt na policejní stanici, ale brzy byli propuštěni.

Druhý den sjezdu, 3. dubna, ohlásil rozhlas, že vláda zakázala dílo svědků Jehovových a všech právnických osob  s nimi spojených. Přesto byl sjezd dokončen bez komplikací. V oficiálním vládním deníku se ohlášení zákazu neobjevilo. Ze sousedního Malawi (dříve Njaska) a Zambie (dříve Severní Rhodesie) přišly zprávy, že zákaz byl ohlášen a pak stažen. Potvrdila to Reuterova zpravodajská kancelář. Ale nakonec se stalo to, co muselo nevyhnutelně přijít. Dne 11. června 1965 vydal vládní deník zprávu, že Společnost Strážná věž a všechny s ní související právnické osoby byly prohlášeny za nezákonné.

Nyní se policie stala ostražitější, a proto se už nezdařily pokusy konat krajský sjezd na jihu země. Následovalo několik náhodných zatčení. Občas byla zabavena literatura, ale někdy byla i vrácena. Bratři usoudili, že je moudřejší scházet se v malých skupinách. V místech, kde policii podněcovali misionáři křesťanstva, byla situace napjatější.

Vleklá nedorozumění

Těsně před zákazem strávil William Nisbet z Keni osm těžkých týdnů tím, že se snažil sejít se s úředníky v Dar es Salaamu a pokoušel se dosáhnout uznání svědků Jehovových. Dostal příležitost promluvit s tajemníkem ministra vnitra. Zřejmě díky falešným informacím, které opakovaně přicházely z misií křesťanstva, spojovali mnozí vládní úředníci svědky Jehovovy s nezákonnými radikálními náboženskými skupinami v Zambii a Malawi.

Nad úředníky visel jako oblak bez deště neopodstatněný strach ze svědků Jehovových. * Tyto sekty pěstovaly cizoložství, čarodějnictví a často se bouřily proti ustanoveným vládám. Zneužívaly také božské jméno a některé naše publikace. Těch bylo třeba se bát, a ne pravých svědků Jehovových, kteří milují pokoj. Návštěva bratra Nisbeta a písemné dokumenty  připravené Biblickou a traktátní společností Strážná věž tato nedorozumění úředníkům vyjasnily.

Než bratr Nisbet odjel z Dar es Salaamu, požádal o registraci Mezinárodního sdružení badatelů Bible. S velkým překvapením jsme půl roku po oficiálním zákazu dostali telegram od bratrů v Dar es Salaamu, že Mezinárodní sdružení badatelů Bible bylo 6. ledna 1966 registrováno podle výnosu o obchodních společnostech. Přesto zůstali svědkové Jehovovi a Společnost Strážná věž zakázáni. Vládní oznámení z 24. listopadu 1966 uvedlo, že Mezinárodní sdružení badatelů Bible bylo jako obchodní společnost rozpuštěno, protože se jeho sborům nepodařilo získat registraci podle výnosu o zájmových společnostech.

Nyní museli zambijští a malawijští bratři, kteří přišli na pomoc do Tanzanie, odejít ze země. Jejich ztráta byla velmi citelná, ale pravé uctívání v Tanzanii rozhodně nevymřelo. V roce 1966 se slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 1 720 osob a 836 bylo činných v kázání Království.

Seychely — „rajské ostrovy“

„Jedinečné na tisíc mil“ — to je heslo, jímž bývaly propagovány Seychely, které leží asi tisíc mil (1 600 kilometrů) od pobřeží východní Afriky a kde mají domov obrovité želvy, na nichž se dá jezdit. Seychely tvoří asi 100 ostrovů a táhnou se až do blízkosti Madagaskaru. Některé jsou žulové, jako hlavní ostrov Mahé, a jiné jsou korálové. Je na nich vše, co tropickým ostrovům dodává přitažlivost — hory, malebné skály, stříbřitě bílé pláže, tyrkysově zbarvené vody, velkolepé mořské útesy, bujné rostlinstvo, exotické ptactvo mihající se ve vzduchu provoněném kořením, ale navíc tam nejsou tropické choroby.

 Obyvatelé, z nichž 90 procent žije na Mahé, mluví nářečím francouzštiny nazývaným kreolština. Pocházejí především z Afričanů, anglických a francouzských kolonistů, Indů a Číňanů.

V roce 1961 tam přijel z východní Afriky jeden člověk, který se zajímal o biblické učení podle výkladu svědků Jehovových. Příští rok přijeli svědkové z Jižní Rhodesie, včetně čtyř členů rodiny McLuckie, a začali vydávat příležitostná svědectví. Silný vliv římskokatolické církve však způsobil, že veřejné přednášky byly zakázány. Přesto se prvního organizovaného shromáždění v dubnu 1963 zúčastnilo dvanáct lidí a osm se jich tou dobou podílelo na kazatelské službě.

Odpor se vrací zpět na hlavy odpůrcům

Brzy ovšem nastalo pronásledování, které obvyklým způsobem vyvolaly církve křesťanstva. Přistěhovalecké oddělení požádalo McLuckieovy, aby do 25. června 1962 odjeli. Jinému bratrovi z ciziny řekla policie, že nemá kázat a že mu neobnoví povolení k návštěvě. Katoličtí kněží pronášeli kázání a psali dlouhé články do místních novin, aby varovali obyvatelstvo před svědky.

To se jim však vrátilo zpět na hlavu jako bumerang. Mnozí do té doby ještě o svědcích Jehovových nikdy neslyšeli. Nyní však byla vzbuzena jejich zvědavost a začali se dotazovat. Rozvoj biblické pravdy se na Seychelách nedal zadržet. Týden před odjezdem rodiny, 15. července 1962, byla pokřtěna první domorodá seychelská dvojice, Norman a Lise Gardnerovi. Odjíždějící rodina to přijala jako znamenitou odměnu za peníze a úsilí, které vynaložili, aby se i na těchto vzdálených ostrovech začalo kázat.

Po pěti měsících přijeli na Mahé dva důchodci, oba svědkové z jižní Ariky, aby se tam usadili a pomáhali v kazatelském díle. Zanedlouho dali do místních novin  inzerát, aby s nimi navázali spojení ti, kteří se zajímají o studium Bible. Hned druhý den dostali dopis, který rušil jejich víza. Ale za čtyři měsíce svého pobytu na Seychelách rozšířili mnoho biblické literatury a vydali velké svědectví. A tak tedy na ostrovech opět nebyli žádní svědkové, protože i Gardnerovi odešli.

Za několik málo měsíců se však dílo obnovilo, protože Gardnerovi se vrátili z Chartúmu v Sudánu, kam byli služebně vysláni. Během své nepřítomnosti zažili krásné společenství s věrnými bratry v Súdánu a také v Keni a Jižní Rhodesii. Usídlili se na ostrově Cerfu, který je asi půl hodiny plavby od Mahé. Protože na ostrově bylo jen asi dvanáct rodin, odloučení nebylo výhodné pro jejich svědecké dílo. Přesto jako jediní zvěstovatelé na Seychelách vynakládali velké úsilí a udržovali si průměr 30 hodin měsíčně v kazatelské službě.

V roce 1965 byly organizovány první návštěvy krajských dozorců. V tom roce došlo ještě k jiným příznivým událostem. Sedmdesátipěti přihlížejícím byl promítnut biblický film. Ke Gardnerovým se v kazatelské činnosti připojili tři zájemci a byli ještě téhož roku pokřtěni. Bylo učiněno vše pro to, aby se konala pravidelná shromaždění.

Přestože si Gardnerovi silně zamilovali ostrov Cerf, jejich láska k bližnímu byla silnější, a tak se v roce 1966 přestěhovali na hlavní ostrov Mahé, aby položili základ pro rozšíření pravého uctívání. U jejich domu byl vystavěn sál království a to otevřelo cestu dalšímu rozmachu.

Angličtí misionáři Stephen Hardy a jeho manželka Barbara, kteří sloužili v Ugandě, konali opakovaně krajské návštěvy na Seychelách. Při návštěvě 6. prosince 1968 tam bylo šest činných zvěstovatelů a 23 osob se zúčastnilo zasvěcení nového sálu království.

 V roce 1969 se bratři pokusili získat registraci díla a povolení ke vstupu misionářům. Obě žádosti byly zamítnuty bez uvedení důvodů.

Růst byl pomalý, protože někteří mladí lidé emigrovali kvůli zaměstnání a mnohé jiné zdržoval strach z lidí, dost běžný v poměrně malé populaci. Pro mnoho lidí byly také skutečnými překážkami negramotnost, panující bezstarostnost a rozšířená nemravnost. Ale jiní — jako jeden vládní zaměstnanec s velkou rodinou, který denně pokračoval v biblickém studiu během polední přestávky — dělali rychlé pokroky. V roce 1971 se tedy slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 40 osob a jedenáct bylo činných v kazatelské službě. Poselství o nadcházející rajské zemi dál znělo na krásných Seychelách.

Burundi — rané roky

Předtím, než Hardyovi sloužili v Ugandě a navštěvovali Seychely, byli přiděleni do Burundi, malebné zemičky s tisíci pahorky, jež leží mezi Tanzanií a Zairem. Je hustě osídlena pracovitými rolníky, kteří vesměs pěstují banány na terasách v úbočí kopců.

Za belgické koloniální vlády požádala Společnost Strážná věž, aby mohla poslat misionáře do Usumbury, nynější Bujumbury, hlavního města Burundi, ale povolení bylo odepřeno. Avšak vyhlášením nezávislosti v roce 1962 se vytvořily jiné politické poměry a v říjnu 1963 se dvěma zvláštním průkopníkům ze Severní Rhodesie podařilo získat tříměsíční vízum, jež bylo bez potíží prodlouženo. Hned za tři měsíce, v lednu 1964, přijeli čtyři absolventi Gileadu s vízem bez časového omezení.

 Náboženský nátlak

Lidé hned od počátku dychtivě přijímali dobrou zprávu o Království. Když misionáři přijeli do Burundi, zvláštní průkopníci již vedli četná biblická studia, a dobrou zprávu kázalo devět zvěstovatelů. Ale příští měsíc bylo misionářům řečeno, že bude třeba zaregistrovat jejich organizaci, aby dostali pracovní průkazy.

Bratři důvěřovali, že registraci získají. Vrchní úředník pro přistěhovalectví a jiní úředníci projevili však v následujících týdnech nepříznivý postoj. V zákulisí byl na ně vyvíjen náboženský nátlak. A tak začátkem května dostali misionáři pouhých deset dní na to, aby opustili zemi. Představte si jejich zklamání, když zde museli zanechat 70 lidí, s nimiž studovali Bibli!

Koncem května museli odejít i zvláštní průkopníci. A tak došlo například k tomu, že jeden bratr z Tanzanie měl nyní úkol starat se asi o 30 lidí, kteří studovali Bibli. Přes ztrátu průkopníků a misionářů kázali místní zvěstovatelé dál. V roce 1967 podali zprávu o vrcholu sedmnácti zvěstovatelů a o dvaatřiceti těch, kteří se zúčastnili Památné slavnosti. Příští rok pak vyvstaly těžkosti: někteří bratři nepřijali jmenované dozorce. To vedlo v tomto služebním roce k poklesu na pouhých osm zvěstovatelů. Byl zapotřebí lék, duchovní rada, a ta skutečně přišla. Bratři své problémy nakonec vyřešili. Rok 1969 zastihl ve službě 25 kazatelů a Památné slavnosti se zúčastnilo 58 osob.

Noví odolávají mučení

Píle těchto svědků vzbudila hněv duchovenstva, které vyvinulo tlak na vládu. V srpnu 1969 bylo sedm svědků zatčeno a mučeno tím, že museli dva dny stát po pás ve vodě. Stejně jako raní apoštolové se však bratři nenechali odradit. Dva měsíce nato bylo pokřtěno devět nových. Dvakrát pak  úředníci žádali bratry, aby dali zaregistrovat své náboženství, ale žádost byla po dvakrát zamítnuta. Každý následující rok přinesl nové vrcholy 46, 56, 69, 70 a 98 zvěstovatelů, a v roce 1969 byl vytvořen sbor v Bujumbuře.

V roce 1972 vypukly těžké boje mezi kmeny Tusi a Hutu. Podle zpráv bylo v konfliktu zabito přes 100 000 Hutuů, mezi nimi nejméně čtyři svědkové. Jiní byli uvězněni, někteří až na osm měsíců. Přes nepokoje byli bratři pilní v kazatelské službě a měsíčně dosahovali průměru víc než 17 hodin na zvěstovatele.

Po deseti letech růstu stále zůstával bolavý problém: náležitý teokratický dozor. Ačkoli bratři byli převážně pevní, v určitých směrech se projevovali jako duchovně mladí, scházela jim hloubka a rozlišovací schopnost. Na některé zapůsobil skrytý vliv falešného „hnutí Strážní věže“ Kitawala, rozšířeného v okolí. Nebylo divu, že vyvstaly takové problémy, protože bratry nikdy nenavštívil zónový dozorce, nikdy neviděli filmy Společnosti, neměli zvláštní školení pro sborové dozorce ani sjezdy ani žádnou publikaci ve svém jazyce. Proto byl dozor nad zemí roku 1976 předán odbočce v Zairu. Tak mohli bratři mluvící francouzsky a svahilsky přispět svědkům v Burundi na pomoc.

Je zajímavé, že v době bojů mezi kmeny dostal vypuzený vůdce Burundi, předtím, než zemřel ve vyhnanství důkladné svědectví. Misionář se s tímto mužem setkal na návštěvě v somálském Mogadišu. Následovaly dlouhé rozhovory s mnoha otázkami, které udělaly na tohoto bývalého vládce hluboký dojem. Misionář teprve dodatečně zjistil, komu to vydával svědectví.

Zlaté roky pro misionáře v Ugandě

Vypuzení misionářů z Burundi prospělo Ugandě, kde bylo v roce 1964 pevné jádro činných zvěstovatelů. Konečně po  více než třicetiletém úsilí, zároveň s příjezdem první misionářské dvojice, přišli zralí bratři a sestry sloužit tam, kde byla větší potřeba. Měli přijít ještě další misionáři.

Potom, co byl zřízen první misionářský domov v Kampale, byl otevřen druhý v průmyslovém městě Jinje, kde vytéká Nil z Viktoriina jezera na sever. Pokrok byl rychlý; brzy se vytvořil sbor.

Mezitím se poselství o Království dostalo do menších okresních měst po celé Ugandě a v roce 1967 již pracovalo 53 zvěstovatelů. Příští rok byl otevřen další misionářský domov v Mbale, rostoucím městě na západním úpatí hory Elgon blízko keňské hranice. V roce 1969 tam již bylo 75 zvěstovatelů, v příštím roce stoupl počet na 97 a v roce 1971 na 128.

Dílo bylo úředně uznáno od 12. srpna 1965. V roce 1972 vypadalo vše velmi slibně. Byl dosažen nový vrchol 162 zvěstovatelů a do země bylo právě vpuštěno pět nových misionářů. Na stadiónu Lugogo v Kampale se konaly přípravy na největší sjezd, jaký kdy svědkové Jehovovi v Ugandě pořádali. Přijeli svědkové ze sousední Keni a Tanzanie, a dokonce až z Etiopie. Šedesát pět etiopských bratrů přicestovalo najatými autobusy. Někteří ujeli téměř 3 200 kilometrů během dvou týdnů.

Bouře v Ugandě

Návštěvníci byli při vjezdu do Ugandy překvapeni proudy cizích učitelů a asijských rodin, které se hrnuly opačným směrem a rychle opouštěly zemi. Politická scéna se změnila, protože došlo k převratu, a lidé se báli o svou budoucnost. Zdálo se, že všichni kromě svědků chtějí pryč. Situace byla napjatá. Přesto uprostřed vší této vřavy osmnáctimetrový nápis přes hlavní ulici Kampaly směle ohlašoval veřejnou přednášku sjezdu. Bratři byli vděční, že oblastní sjezd „Božské  panství“ úspěšně proběhl a že na veřejnou přednášku přišlo 937 lidí, což byl vrcholný počet. Dlouholetí služebníci z celé východní Afriky dosud s láskou vzpomínají na tento sjezd v Kampale.

Ačkoli byl o biblickou pravdu velký zájem a literatura byla rozšiřována ve značném množství, na obzoru se sbíraly temné mraky. Dvěma dvojicím misionářů nebyly prodlouženy pracovní průkazy, takže museli do tří měsíců odjet. Pak 8. června 1973 vláda bez výstrahy zakázala dvanáct náboženských skupin včetně svědků Jehovových. Zbylých dvanáct misionářů muselo odjet do 17. července 1973. Bylo to smutné pro všechny zahraniční pomocníky, a stalo se to v době, kdy vznikly těžkosti se svobodou uctívání také v Keni.

Většina misionářů se musela vrátit do rodných zemí, ale některé dvojice, které sloužily v Ugandě, kde byla větší potřeba, se mohly usadit v Keni a dál pomáhat. Patřili k nim  Larry a Doris Pattersonovi a také Brian a Marion Wallaceovi. Hardyovi pokračovali ve službě na Pobřeží slonoviny a pak od roku 1983 v londýnském bételu. *

Pojmy zákon a pořádek nyní nabyly v Ugandě nového významu. Například jeden bratr průkopník byl zatčen a odveden k výslechu do kasáren. Jaký byl jeho zločin? Obdržel peníze od evropských „vyzvědačů“. Viděli ho, jak navštěvuje misionářský domov. Přestože jasně vysvětlil povahu svého dobrovolného kazatelského díla, byl zbit a pak dostal rýč, aby si vykopal vlastní hrob. Když jej vykopal, řekli mu, aby vykopal další dva pro evropské „vyzvědače“, totiž misionáře. Když to dokončil, tři vojáci s puškami ho srazili k zemi a pak na něho stříleli. Minuli. Jedna kulka sklouzla po svršku boty jednoho vojáka. Začali se mezi sebou hádat a to odvedlo jejich pozornost. Bratr tam zůstal nějaký čas ležet a druhý den ho propustili.

Sbory se nyní musely scházet tajně a přizpůsobit se novým okolnostem. Život celkově ztratil hodnotu, a zabývat se zakázaným náboženstvím znamenalo nebezpečí navíc.

Otvírá se jižní Súdán

Koncem šedesátých let byla v Súdánu napjatá situace, a to zejména mezi seveřany a jižany. Daleko od kanceláře odbočky v Nairobi a v naprosté izolaci od bratrů z okolních zemí statečně pokračoval v činnosti chartúmský sbor. V srpnu 1970 byl dosažen vrchol 54 zvěstovatelů, bylo to krátce předtím, než ze země odešel nejzkušenější sborový starší, George Orphanides.

Právě tehdy byla řada svědků obviněna ze sionismu a celé dva dny je vyslýchaly úřady. Také dvě sestry průkopnice překvapil koptský kněz, když vydávaly svědectví paní, jež  měla zájem. Zavolal policii a prohlásil je za izraelské špiónky. Sestry vydaly na policejní správě dobré svědectví a byly propuštěny. Takové zkušenosti vyvolaly u některých svědků strach, ale u jiných posílily víru.

Zatím se celý náš súdánský příběh zaměřuje na Chartúm. Bylo tu však veliké neobdělané pole: jih, kde žilo mnoho údajných křesťanů. Jak pronikne pravda do této rozlehlé oblasti? K průlomu došlo v roce 1970, když svědkové navázali spojení s mladým mužem z jihu, redaktorem katolického časopisu. Dělal rychlé pokroky v biblickém studiu a brzy začal sám studovat s přáteli a příbuznými. Jeden z jeho přátel odvážně šířil poselství o Království ve škole, přestože se proti tomu tiskly pamflety.

V roce 1973 byla již na jihu země řada malých skupin zájemců a šestnáct studujících Bibli z této oblasti bylo pokřtěno. Kromě jasného hlasu biblické pravdy tyto jižany přitahovalo náboženství, kde viděli prakticky projevovanou lásku, kde pravé bratrství překlenulo kmenové a rasové rozdíly.

Počátkem sedmdesátých let měl jih Súdánu své vlastní kouzlo, snad pro svou odloučenost. Cesta vlakem a lodí z Chartúmu do Juby trvala víc než týden. Mnozí ani nepomysleli na to, co se děje ve světě. Lidé byli výjimečně laskaví a pohostinní. Hostinské pokoje v některých hotelech ani neměly klíče a zámky. Lidé vynakládali úsilí na to, aby projíždějícím ukázali cestu, pohostili je nebo ubytovali a nic za to nečekali. Většinou dokonce rázně odmítali placení. Stále více těchto laskavých lidí slyšelo a přijímalo pravdu o Jehovově předsevzetí.

Jak se jih otevíral a byly dychtivěji přijímány biblické publikace, nastal čas pravidelného růstu a v roce 1974 byl v Súdánu dosažen vrchol 100 zvěstovatelů.

 V Eritrei vzplanulo pronásledování

Za východní hranicí Súdánu leží Eritrea. Počátkem šedesátých let — po vyhnání misionářů — byly rozhlas, noviny a jiné sdělovací prostředky rozsáhle využívány k tažení proti svědkům Jehovovým s cílem je pošpinit. Pod titulky jako „Falešní proroci“ a „Pozor na náboženské předstírání, které vede k zapření pravé víry“ byli svědkové zobrazováni jako ti, kdo nenávidí císaře a církev a odmítají trojici a Pannu Marii. Říkalo se, že jsou agenti cizích nepřátel, nemorální lidé, kteří nebojují za svou vlast. Ozývalo se volání po násilném zásahu, který by zemi zbavil Jehovova lidu.

Hlavními podněcovateli nenávisti byli kněží etiopské ortodoxní církve. Na svátku křtu, jehož se zúčastnilo více než 20 000 lidí, přečetl nejvyšší kněz rezoluci, jež exkomunikovala svědky Jehovovy a nařizovala lidem, aby je nezdravili ani nezaměstnávali ani nepohřbívali jejich mrtvé.

Mnozí měli dojem, že jsou všem povoleny „hony“ na svědky Jehovovy — že je může kdokoli zabít beztrestně. Majitelé půdy měli vyhnat nájemce, kteří byli svědkové Jehovovi. Rodičům bylo řečeno, že je-li některé z jejich dětí svědek, má být vyhnáno z domu, prokleto a vyděděno. V jedné velké domácnosti bylo vyhnáno osmnáct mladých lidí, protože studovali se svědky Jehovovými.

V jednom městě se vydal dav zbít známého bratra, ale nenašli ho. Policie začala bratry zatýkat a snažila se je přimět, aby podepsali prohlášení, jímž se zříkají víry a připouštějí, že ohrožovali bezpečnost vlády. Několik bratrů z nedostatku porozumění podepsalo, ale když si uvědomili svou chybu, okamžitě písemně odvolali svůj podpis bez ohledu na následky.

Jiným byla nastražena léčka v podobě mírného přesvědčování. „Můžete mít svou víru v srdci, ale jen prohlašte, že  nepatříte k těm svědkům,“ prosili úředníci. Mladým uvězněným svědkům zase uředníci připravovali ďábelsky vychytralé pokušení. Určitý den si vybrali jednoho mladého uvězněného svědka a zařídili, aby ho navštívilo mnoho letitých příbuzných. Příbuzní na něj po příchodu nejprve mlčky zírali, pak se rozplakali, padli na kolena a prosili ho, aby se zřekl své víry v Jehovu. Bratři, kteří čelili tomuto tlaku, na to vzpomínají jako na svou nejtěžší zkoušku. Takové prudké pronásledování spojené s nátlakem trvalo léta.

Úleva a ustálený stav v Etiopii

Ve stejné době nesli také svědkové v Addis Abebě a na jihu Etiopie také svůj díl pronásledování, ačkoli nedosáhl takového stupně jako v Eritrei. Roku 1962 se Etiopie a Eritrea sjednotily v jednu zemi. Vedlo to k politickým těžkostem, které se táhly až do devadesátých let.

V roce 1964 se ukázalo jako praktické předat dozor nad všemi etiopskými sbory nově utvořené keňské odbočce. Zástupci odbočky z Nairobi mohli konat v Etiopii krajské dílo a při navštěvování sborů pomáhali zmírňovat některé vážné neshody mezi jmenovanými sborovými staršími. V celé řadě sborů se studium Strážné věže vedlo formou diskuse. Jeden místní krajský dozorce prosazoval své vlastní myšlenky, a ne biblické, takže musel být nahrazen. Takové problémy zpomalovaly růst v letech 1964 až 1966, kdy počet zvěstovatelů trvale nepřevyšoval 200.

Přesto se pravda šířila. Svědek, který byl na dovolené v horkém přístavu Massawě u Rudého moře, oslovil na poště zájemce a zahájil biblické studium. Připojili se jiní etiopští zájemci a brzy byl založen sbor. Někdy tou dobou vznikl jiný nový sbor dál na jih v Asebu, druhém přístavu Etiopie.

I když od roku 1957 platil zákaz publikací, svědkové nacházeli způsoby, jak opatřovat duchovní pokrm v místních  jazycích. Roku 1966 se v hlavním městě konal dvoutýdenní kurs školy služby království, kde se jmenovaní dozorci poučovali o teokratické organizaci a o biblických věcech. Tak získali bratři teokratičtější a prozíravější postoj a služební rok 1967 přinesl vzrůst o 21 procent, celkem 253 zvěstovatelů.

Přestože se náboženský tlak zmenšil, svědkové se kvůli politickému napětí v zemi museli dál scházet v malých skupinách. Zatímco oficiální list císařské vlády ujišťoval všechny o svobodě uctívání a uváděl svědky Jehovovy mezi jinými náboženstvími, jež mají zaručena taková práva, všechny žádosti o registraci byly zamítány.

Kněží se poučují o Jehovovi

Podobně jako v Jeruzalémě v prvním století, věnovali i zde někteří kněží s poctivým srdcem pozornost biblickým pravdám. (Sk. 6:7) Jeden nestranně uvažující kněz přiznal jednomu svědkovi: „Vy vlastně děláte práci, kterou bych měl dělat já. Vaše dnešní návštěva je vskutku rána mému kněžskému úřadu.“

Jiný kněz se začal vyptávat na učení svědků Jehovových a našel uspokojivé odpovědi na své biblické otázky — a to v rozhovorech, které někdy trvaly dokonce 12 hodin! K čemu to vedlo? Legalizoval své manželství, stal se horlivým pro pravdu a vydal svědectví jedné jeptišce. Ta domluvila diskusi mezi svým synem (církevním starším) a svědkem a slíbila, že „zvítězí-li“ svědek, začne studovat Bibli.

Syn „prohrál“. Později odvedl do ústraní krajského dozorce, který tam byl na návštěvě, a dvacet hodin na něho útočil otázkami. Zdřímli si pouhé čtyři hodiny. Co z toho vyplynulo? Začala studovat celá rodina a patnáct jich dělalo v pravdě pěkné pokroky; i jeptiška byla pokřtěna a její syn se stal zvláštním průkopníkem.

 Lepší časy trvají krátce

Začátkem roku 1971 měli bratři v Etiopii mnoho důvodů k radosti. Bratr Henschel z vedoucího sboru navštívil Addis Abebu a Asmaru a mluvil k 912 posluchačům. Počet zvěstovatelů v zemi stoupl asi na 500. A do země přišla velká zásilka literatury.

Přicházely však těžkosti. Během roku rozhlas hněvivě odsuzoval svědky Jehovovy. Víc než dvacet odpadlíků spolupracovalo s duchovenstvem a pomáhalo mu psát pomlouvačné články.

V jedné oblasti vnikla do sálu při shromáždění policie, zabavila 70 Biblí a krátce zadržela několik svědků. Nato byl sál království v Asmaře uzavřen a sbor se opět musel shromažďovat v malých skupinách. Přesto se dílo nezpomalilo. V roce 1971 bylo celkem 142 nově pokřtěných a slavnosti na památku Kristovy smrti se zúčastnilo 2 302 osob.

V odlehlých oblastech se tvořily nové skupiny a dva krajští dozorci se pravidelně starali o 25 sborů a skupin a o další odloučené zájemce. Brzy byla překročena hranice 1 000 zvěstovatelů. V roce 1974 byl vrcholný počet 1 844.

Pronásledováni, ale neponecháni na holičkách

Odpor neustával. V roce 1972 předvolala policie několik bratrů k výslechu a varovala je, že proti nim zakročí, nepřestanou-li se svou činností. Dne 27. srpna 1972 pak přijela na místa, kde se konala pravidelná nedělní shromáždění, velká nákladní auta; policie zatkla 208 svědků a zájemců. V jednom sboru řečník právě rozebíral Ezekielovo proroctví o Gogově (Satanově) útoku a řekl: „Co byste řekli, kdyby sem teď přišla policie a zatkla nás?“ A právě to se za chvíli stalo.

Policie nahnala 59 bratrů do místnosti prolezlé štěnicemi s plochou asi třikrát tři metry. Do jiné místnosti podobné  velikosti natlačili 46 sester. Ostatní přinutili spát venku v chladu. Bylo jim odepřeno propuštění na záruku, a také obhájce. I když bratři vydali vězeňským úředníkům znamenité svědectví, 96 jich bylo odsouzeno k šesti měsícům vězení. Po několika dnech jim oholili vlasy a propustili je na záruku.

Zbylých 112 bylo obviněno z vytvoření nezákonného náboženského sdružení a odsouzeno k šesti měsícům vězení. Po měsíci byli tito bratři propuštěni na záruku. Později byli opět předvoláni k soudu, znovu uvězněni a po dvanácti dnech propuštěni na záruku. Téměř rok po prvním uvěznění projednal Nejvyšší soud odvolání a potvrdil rozhodnutí nižšího soudu, ale s přísnou výstrahou odložil vykonání rozsudku. Svědkové byli pronásledováni, ale nebyli ponecháni na holičkách. (2. Kor. 4:9) V době strávené ve vězení bratři nebojácně kázali a pomohli dvěma vězňům, kteří byli odsouzeni na doživotí, ke kroku oddanosti.

Užitečná návštěva a další duchovní pokrm

William Nisbet, z kanceláře odbočky v Nairobi, navštívil Addis Abebu a narazil na další problém. Rostoucí skupina mladých, citově založených bratrů tvrdila, že jsou pomazaní a mají nebeskou naději. Podíleli se na kazatelské službě jen jeden s druhým a odmítali radu od kohokoli, kdo se neprohlašoval za pomazaného. Při jejich setkáních byly běžné hlučné projevy „svatého ducha“. Například při slavnosti na památku Kristovy smrti někteří vykřikovali, rvali obsluhujícím symboly z ruky a vstávali, aby přijímali, takže na sebe upoutávali pozornost. Řešení těchto problémů zabralo mnoho času. Řada těch, kteří přijímali nejhlučněji a s nejpevnějším přesvědčením, se v následujících letech neprokázala jako věrná.

V roce 1973 dostali bratři některé velmi potřebné publikace včetně knih Pravda, která vede k věčnému životu Cesta  k pravému míru a bezpečí v amharštině a knihu Organizace, jež káže království a činí učedníky v jazyce tigrynya. Tento znamenitý duchovní pokrm spolu se sérií malých krajských sjezdů, jichž se zúčastnilo 1 352 osob, posílil víru bratrů.

Navíc jela skupina etiopských svědků po souši do Nairobi na mezinárodní sjezd „Božské vítězství“, jehož se zúčastnili bratři Henschel a Suiter z vedoucího sboru svědků Jehovových. Na obzoru se však rýsovaly politické změny a stav teokracie v Etiopii měla brzy změnit revoluce.

Zákonné uznání a kancelář odbočky v Keni

Vraťme se nyní do Keni, abychom sledovali tamní vývoj. Země se právě osvobodila od britské nadvlády, když na posledním krajském sjezdu, konaném v únoru 1962 se zdáním, že jde o piknik, učinil Harry Arnott, zónový dozorce, který sjezd navštívil, historické oznámení ke 184 přítomným. Mělo to být jejich poslední nezákonné shromáždění v Keni.  Svědkům Jehovovým bylo právě dáno zákonné uznání! Pět malých nairobských sborů se teď může sloučit v příjemném sále nedaleko středu města. Bratři měli velkou radost, když zjistili, že nyní tvoří větší sbor s 80 zvěstovateli. Památné slavnosti, jejich prvního svobodného shromáždění, se zúčastnilo 192 lidí.

Události se překotně řítily. Peter a Vera Palliserovi ze zambijské odbočky dostali za úkol pomáhat v Keni. Palliserovi a nedávno graduovaní McLainovi se přestěhovali do prvního misionářského domova v Nairobi-Jih, a 1. února 1963 byla otevřena kancelář odbočky. Tou dobou bylo v Keni a Ugandě asi 150 zvěstovatelů, takže v kanceláři nebylo mnoho práce, snad jen jeden či dva dny v týdnu. Jako kancelář stačil malý pokojík (2,5 krát 3 metry) v bytě.

Brzy se však pod správu keňské odbočky dostaly jiné země jako Tanzanie a Etiopie. A proto bylo najednou dvojnásobně víc práce. Bylo zařízeno, aby mezi bratry byli registrováni oddávající úředníci. Krajské sjezdy se konaly ve veřejných sálech nebo školách. Na návštěvu přijel bratr Henschel, který přispěl potřebnými pokyny, jak vést novou kancelář odbočky.

Otvírá se segregované pole

Překonat segregaci, jež přetrvala z dob kolonialismu, bylo namáhavé. Stále se vyprávělo, že je nebezpečné vstoupit i za denního světla do afrických částí města. Ale noví misionáři a bratři, kteří přijeli sloužit tam, kde byla větší potřeba, dychtili rozšířit svou činnost. Jako první obvod si vybrali sídliště železničních dělníků.

Bylo období dešťů a na boty horlivých kazatelů se lepily hroudy bláta. Byla to také období prvních pokusů, jak použít pečlivě biblické svědectví ve svahilštině. Jaká byla reakce? Mnohé ženy naslouchaly se zmateným výrazem a gesty naznačovaly, že anglicky nerozumějí. Bratrům se velmi ulevilo, když  přišli z práce jejich anglicky mluvící manželé a zjistilo se, že manželky ani moc svahilsky neumějí.

Učit se svahilsky bylo pro bratry z ciziny opravdu zážitkem, protože jen málo slov připomíná slova evropských jazyků. Mluvnice je však logická a dá se brzy pochopit. Výslovnost je snadná a slovní zásoba rozsáhlejší než u většiny afrických jazyků.

Doba učení se samozřejmě neobešla bez nehod. Jedna sestra chtěla mluvit o „serikali ya Mungu“ (Boží vládě), ale místo toho mluvila o „suruali ya Mungu“ (Božích kalhotách). Jeden bratr to měl těžké, když si popletl běžný pozdrav „Habari gani?“ (Co je nového?) s „Hatari gani?“ (Jaké hrozí nebezpečí?) Jedna sestra misionářka nedokázala zabít kuře a chtěla se zeptat zvláštního průkopníka: „Nezabil bys mi kuře?“ Místo „kuua“ (zabít) se jí podařilo říci „kuoa“ a vzniklo z toho: „Neoženil by ses mi s kuřetem?“ Jeden misionář, který vedl program pomocí otázek a odpovědí, říkal všem bratrům „Dudu“ (hmyz) místo „Ndugu“ (bratře).

Pro mnoho dětí byli tito cizinci samozřejmě senzací. Některé bratrům sahali na ruce, jestli se ta bílá barva nesetře. Za zvěstovateli se dům od domu táhly tucty dětí. Ukázalo se, že historky o nepřátelství k cizincům jsou mylné. Naopak, mnoho lidí projevilo upřímnou touhu po biblické pravdě. Návštěvníci byli většinou zváni dovnitř a byla jim nabídnuta židle, někdy i čaj nebo jídlo. Byla to zcela nová zkušenost.

Naši zahraniční zvěstovatelé se také museli naučit vybírat si při nabídce biblického studia — tolik bylo těch, kteří dychtivě přijímali, a s každým se studovat nedalo. Do konce roku se v Nairobi utvořil druhý sbor v produktivním obvodu Eastlands. Svědkové se cítili jako doma, když do jejich obvodu patřila sídliště jako „Jeruzalém“ a „Jericho“, a bratři měli brzy tolik studií, kolik jen mohli zvládnout.

 Je zajímavé, že asi deset těch, kteří tehdy poznali pravdu a připojili se ke dvěma původním sborům v Nairobi, dosud, asi po 30 letech, věrně slouží.

První kniha ve svahilštině, Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému, byla vydána v červnu 1963. Byla to vhodná pomůcka pro ty, kteří hledali pravdu, ať měli jakoukoli úroveň vzdělání. Pak se ve svahilštině rozmnožovala Služba království a v Zambii vyšla ve svahilštině Strážná věž.

Mezitím se Alan a Daphne MacDonaldovi ze školy Gilead přistěhovali za svým novým přidělením na ostrov Mombasa na keňském pobřeží, kdežto McLainovi byli přiděleni jako první misionáři do Kampaly v Ugandě. To umožnilo, aby se do kanceláře odbočky přestěhovali William a Muriel Nisbetovi. Byli šťastní, že mohou opět spolu svobodně sloužit plným časem. Bratr Nisbet pracoval totiž sedm let ve světském zaměstnání, aby mohl zůstat v zemi. Nyní zahájili Nisbetovi v Keni krajské dílo spolu s oblastním dílem v sousední Tanzanii.

Šíření do keňských měst

V Mombase našli MacDonaldovi malý sbor složený ze zahraničních svědků, kteří přišli sloužit, kde byla větší potřeba, a z malé skupiny afrických svědků, kteří přišli do Mombasy z Tanzanie za prací. Teď, když bylo kazatelské dílo svobodné, bratři neotáleli a zorganizovali své první shromáždění. Bylo jich třicet. Většina afrických bratrů však nebyla v zákonném manželství. A tak jednu neděli jeden z oddávajících úředníků Společnosti oddal čtrnáct dvojic. Příští neděli byli všichni znovu pokřtěni.

Obvod v Mombase byl pro bratry nemálo náročný, protože tam bylo zastoupeno mnoho náboženství. Zoroastriáni uctívali oheň a tvrdili, že jejich náboženství počalo za  Nimroda. K různým sektám hinduistického náboženství patřili nejen sikhové v turbanech, ale také džinisté, kteří nezašlápnou ani mravence a nezabijí ani mouchu. Dále tu bylo mnoho muslimů a formálních křesťanů. Mombasa byla plná chrámů, mešit a velkých kostelů. Předkládání dobré zprávy vyžadovalo pružnost a obratnost.

Časem přišli další misionáři a byli přiděleni do krajských měst jako Nakuru, Kisumu, Kitale, Eldoret, Kericho, Kisii, Thika a Nyeri. Koncem šedesátých let se řada Keňanů chopila zvláštní průkopnické služby a byla dobře vybavená ke kázání v menších osadách.

Z maličkého se stává tisíc

Teď opravdu nastal růst. V době uzákonění díla bylo v Keni 130 zvěstovatelů. Za dva roky se počet téměř zdvojnásobil a v roce 1970 se z maličkého stal doslova tisíc. — Iz. 60:22.

Lidé poznávající pravdu museli podniknout výrazné změny ve svém životě, například překonávat nemravnost, opilství, čarodějnictví a negramotnost. Mnozí byli také vychováni v přehnané lásce k půdě a hospodářskému zvířectvu, ke vzdělání nebo penězům. Bylo také nutné, aby překonali osobní pýchu a snahu zachovat si tvář. Zájem o pravdu tedy byl, ale lidem trvalo roky, než oblékli novou křesťanskou osobnost do té míry, aby se oddali Všemohoucímu Bohu.

Mladí lidé obvykle postupovali rychleji než starší, protože uměli číst a nepodléhali tolik tradicím. Takový byl případ dospívajícího chlapce Samuela Ndambukiho, který byl zmaten a znechucen pokrytectvím v náboženstvích křesťanstva. Ve třinácti letech se naučil kouřit, krást, lhát, vedl nemravný život a navykl si na drogy. Osm let poté, v roce 1967, za ním přišli dva bývalí spolužáci s dobrou zprávou z Bible. Zapůsobilo  na něj, jak ti mladí lidé používají Písma. Jak odlišní byli svědkové Jehovovi ve svém čistém chování! Samuel se tak pronikavě změnil k lepšímu, že si toho všimli sousedé. Přes své mravní polepšení narážel na velký odpor vůči své nově nalezené víře, ale vytrvale dělal pokroky a ještě téhož roku byl pokřtěn. Příští rok zahájil pravidelnou průkopnickou službu, pak zvláštní průkopnickou službu, potom sloužil v bételu a nakonec v krajském díle. Dnes má rodinu a pomohl řadě lidí poznat pravdu, čímž položil základ rostoucího sboru v Ukambani.

Jiným příkladem byl Raymond Kabue z Nairobi, který poznal pravdu spolu se svým tělesným bratrem a další skupinou mladých mužů. Plný horlivosti se vydal do domovské končiny v pohoří Aberdare a kázal tam lidem. Tak vznikl sbor, který se stal líhní mnoha pravidelných a zvláštních průkopníků. Jedno z jeho dětí vstoupilo do průkopnické služby, jiné sloužilo v bételu.

Jeho bratr Leonard pomohl Ruth Nyamburové, ženě, která přečetla celou Bibli, ale nenašla odpovědi na své otázky. Když přišel na návštěvu, měla připravený seznam otázek. S pomocí jednoho bratra ze zámoří jí bratr Kabue otázky zodpověděl — mimo jiné i otázky, jaký je význam čísla 666 ze Zjevení 13:18. Tato upřímná žena byla jednou z prvních svahilsky mluvících lidí, kteří přijali pravdu. To bylo v roce 1965. Manžela měla nevěřícího, a to je typické pro mnoho věrných sester v Keni, kde na rozdíl od jiných afrických zemí počet žen ve sborech často převyšuje počet mužů. Vychovala v pravdě sedm dětí, sloužila nějaký čas jako pravidelná průkopnice a stále věrně slouží jako zvěstovatelka.

Jedna z jejích dcer, Margaret MacKenzieová, zažila tragickou smrt svého manžela při nehodě v roce 1974. Zůstala  s třemi malými dětmi. Nevěřící příbuzní jejího manžela měli podle kmenových zvyků v plánu, že ji při pohřbu unesou a „vdají“ za jejího švagra. Byla však předem varována a utekla, čímž se vzdala všech nároků na dům, který pomáhala stavět, a na pole, které pomáhala obdělávat. Příbuzným se podařilo vyrvat jí synáčka a nechali jí jen obě dcerky. Nebylo snadné uživit děti a přitom jim věnovat dostatečnou duchovní pozornost, ale sestře MacKenzieové se to s Jehovovou pomocí podařilo. Brala velmi vážně rodinné studium a kazatelskou službu. V roce 1987 měla radost z toho, že se obě její dcery, jedna čtrnáctiletá a jedna patnáctiletá, daly na krajském sjezdu pokřtít. Také její syn se po jedenácti letech vrátil domů a činil pokroky, až se stal Jehovovým služebníkem.

Zvětšuje se rozsah díla Království

Kancelář odbočky se usilovně snažila, aby dílo Království nabylo na rozsahu. Traktáty a knihy se překládaly do jazyků kikamba, kikuju a luo. Ve svahilštině vyšly další knihy, totiž „Věci, ve kterých Bůh nemůže lhát“, Pravda, která vede k věčnému životu„Tvé slovo je lampou mé noze“. Svahilské vydání Strážné věže se rozrostlo na 24 stránek. Rozšiřovalo se tedy mnoho literatury.

Publikace byly oblíbené u asijského obyvatelstva, které obvykle dobře přijímalo evropské svědky a ochotně si bralo literaturu, ale vesměs zůstávalo při svém náboženství. Byly však i výjimky. Jedna dospívající dívka se pevně držela pravdy přes tvrdý odpor rodiny a nátlak sikhského společenství. Otec ji vyhnal z domu, a dokonce hrozil, že ji zabije. Nastěhovala se k jedné rodině svědků a po důkladném studiu Bible oddala svůj život Jehovovi, vstoupila do průkopnické služby a nakonec se zúčastnila školy Gilead. Nyní je Goody Poulsenová vdaná, stále je horlivou průkopnicí a má pěkné výsledky zejména mezi asijskými obyvateli.

 Řešení manželského problému

Mnoho lidí v celé Keni nebylo zákonně oddáno. Někteří se ženili podle kmenových zvyků, kde vládla velká volnost ve věcech rozvodu, jiní spolu žili na základě dohody. To neodpovídalo Jehovovým vysokým požadavkům. — Hebr. 13:4.

Proto byli další bratři registrováni jako oddávající úředníci podle afrického zákona o křesťanském manželství. Tito bratři se hodně nacestovali, protože zájemci postupně přijímali pravé uctívání a dospívali k rozhodnutí, že chtějí legalizovat své manželství. Ve většině případů to šlo ruku v ruce se způsobilostí stát se zvěstovatelem dobré zprávy. Vytvářelo to také základ pro lepší rodinný život, protože byl odstraněn strach, že by manželství mohlo být zrušeno, jestliže se nenarodí děti nebo nebude vyplacena plná cena za nevěstu. Během následujících let využilo tohoto opatření více než 2 000 dvojic.

Nová odbočka

Na oblastním sjezdu roku 1970 bylo ohlášeno, že Společnost koupila novou budovu pro odbočku na Woodlands Road v Nairobi. Kancelář o jedné místnosti v Nairobi-Jih se už předtím přestěhovala do bytu v sousedství, ale nyní podávalo zprávu téměř 3 000 zvěstovatelů v osmi zemích, které spadaly pod správu odbočky. Literatura musela být rozesílána do vzdálenějších míst, bylo zapotřebí více překládat a vést rozsáhlejší korespondenci.

Nová budova na ploše větší než půl hektaru, v klidném prostředí, a přitom blízko středu města, byla ideální pro další rozmach. Spousta stromů a nízké trávníky lemované pestrými květinami a živými ploty z něj udělaly malý ráj.

Program zasvěcení byl naplánován na sobotu 26. června 1971. Později byla budova přestavěna, aby se lépe hodila pro  kancelářské a ubytovací účely. Byly přidány další ložnice. Pěkný prostor v dolní části parcely byl použit ke stavbě velkého sálu království — prvního v Nairobi. Měl sloužit dvěma sborům. Pro pozdější přístavby ještě zbýval velký palouk. Tento sál království byl dokončen zhruba současně se sály v Mombase, Kisumu a Nakuru.

Růst vyvolává žárlivost duchovenstva

Čím více zájemců opouštělo své církve, tím popuzenější bylo duchovenstvo. Pokoušelo se svědky Jehovovy znemožnit. Jeden mylně informovaný člen parlamentu sdělil sněmovně, že svědkové neposílají své děti do školy a nedovolují svým  členům, aby se léčili v nemocnici. Tento poslanec brzy vypadal jako hlupák, když jej mluvčí sněmovny opravil, protože obdržel správné informace od úředníka, který měl svědka v příbuzenstvu.

Dále tedy převládal demokratický, svobodymilovný postoj. Počátkem roku 1972 znovu navštívil Nairobi bratr Knorr a později během roku se konal velký sjezd v Mombase s účastí 2 161 osob při veřejné přednášce. Vyhlídky byly jasné a všechno vypadalo klidně a pokojně.

Rána — zákaz v roce 1973

Byla to rána, když se 18. dubna 1973 z rozhlasu ozvalo hlášení, že svědkové Jehovovi jsou považováni za nebezpečné pro dobrou vládu a jsou v Keni zakázáni. Pravda, tu a tam se předtím vyskytlo štvaní a trochu záporné publicity, ale nikde nedošlo k výslovnému obvinění ani k zásahu policie. Zčista jasna bylo pravé biblické vzdělávání nezákonné!

Bratři se pokoušeli sejít se s vysokými úředníky, aby se věci vyjasnily. Dne 8. května bylo podáno řádné odvolání, ale po šesti dnech bylo zamítnuto. Mezitím přednosta odboru registrace zrušil registraci Sdružení svědků Jehovových. Poté byla zamítnuta audience u prezidenta. Potom, 30. května, bylo podáno odvolání proti zrušení registrace. Ústředí svědků Jehovových v Brooklynu to z New Yorku podpořilo osobním dopisem prezidenta Společnosti Strážná věž.

Svědkové Jehovovi byli 5. července na pořadu jednání keňského národního shromáždění. Stále byli zaměňováni s malou politickou sektou a popisováni jako osoby neuznávající světskou vládu a odmítající nemocniční léčbu. Dokonce jim říkali Ďáblovi svědkové. To vše samozřejmě ukazovalo, jak špatně mohou být lidé informováni, stejně jako kdysi ti, kteří vznášeli obžaloby proti Božímu Synovi Ježíši Kristu. — Mar. 3:22; Luk. 23:2.

 Pak vláda rychle přistoupila k vyhoštění 36 misionářů. Museli odjet 11. července 1973. Byl to skutečně smutný okamžik v teokratické historii Keni. Zařízení deseti misionářských domovů v zemi se muselo rychle zlikvidovat, osobní majetek musel být naskládán do krabic a uložen k odeslání na různá jiná místa přidělení.

Přesto zůstala kancelář odbočky otevřená. Konaly se přípravy k soudnímu procesu, který by označil zákaz jako porušení keňské ústavy, jež zaručovala svobodu uctívání.

Zákaz zrušen!

Rozumní úředníci brzy rozpoznali, že celá věc není v souladu s přáním, aby se na Keňu pohlíželo jako na umírněnou, rozumnou, demokratickou zemi, otevřenou turistům a držící se lidských práv. A tak v srpnu 1973 vláda učinila odvážný krok a zákaz zrušila. Objevilo se vládní  oznámení v tom smyslu, že zákaz vlastně nikdy neexistoval. Bratři jásali.

Svědkové, kteří zůstali v kanceláři odbočky, neměli snadnou práci. Na pomoc přišlo několik svědků, kteří nepatřili do rodiny bétel, včetně Helgeho Lincka, Stanleyho Makumby a Bernarda Musingy. Jen málokterý znal kancelářskou práci a to, co je k tomu zapotřebí. Museli se naučit zvládat korespondenci a účetnictví a také udržovat záznamy.

Za daných okolností se sjezdy právem považovaly za prvořadé. Série krajských sjezdů, konaných v říjnu, dala bratrům nové podněty a vedení ve službě. Byla také nutná reorganizace plánů na mezinárodní oblastní sjezd, aby se mohl konat 26. až 30. prosince v Nairobi. Námět sjezdu „Božské vítězství“ byl v této době po zákazu velmi přiléhavý a časový. Znamenalo to sice mnoho tvrdé práce v krátkém čase, ale bylo velmi radostné, když se sjeli hosté z jiných zemí, aby ještě více povzbudili místní bratry. Vrcholná účast byla 4 588 a 209 osob bylo pokřtěno.

V tisku byl pěkný ohlas a také televize vysílala osmadvacetiminutový rozhovor s Grantem Suiterem, hostujícím členem ústředí Společnosti Strážná věž v Brooklynu. To vše  ukázalo, že svědkové Jehovovi jsou stále živí a činní. Následovaly další krajské sjezdy a starší byli povzbuzeni školením, které dostali ve škole služby království.

Předchozí náhlý zákaz byl pro svědky otřesnou zkušeností a zkouškou víry. Přesto měl zdravý účinek v tom, že se proseli ti, kteří neměli úzký vztah ke svému milujícímu Stvořiteli a nevybudovali svou víru na skutečném základě, našem vzoru, Ježíši Kristu. (1. Kor. 3:11) Stalo se zjevným, že je třeba, aby se keňští bratři naučili převzít sami více práce a odpovědností a nespoléhali jen na misionáře a bratry z jiných zemí, kteří přišli sloužit tam, kde byla větší potřeba. Bylo také nutné, aby více osobně studovali Bibli a vroucně se modlili.

Brzy mohli přijít Keni na pomoc další misionáři, mezi nimi John a Kay Jasonovi, kteří již strávili 26 let v misionářské službě, krajském díle a v bételu v Zambii. Jehova dal najevo, že je v Keni třeba vykonat ještě velmi mnoho práce, a svědkové se tedy odhodlaně do ní pustili.

Nový rozmach

Dosáhlo se také pokroků v duchovním smýšlení. Zvěstovatelé do té doby převážně vydávali svědectví s časopisy. Nyní byl kladen zvláštní důraz na používání Bible, jak ukazovala Naše služba království. Hřálo to u srdce, když jsme viděli, jak i malé děti v kazatelské službě otvírají Bibli a vydávají svědectví k úžasu majitelů bytů i starších zvěstovatelů.

Služba království se také poprvé dotkla námětu nekřesťanských tradic. Poukázala na to, že existují sice dobré a prospěšné tradice, ale jsou i jiné, založené na nesprávných naukách jako je nesmrtelnost duše, a ty by mohly křesťany spojit s falešným náboženstvím. A tak se bratři a sestry postupně osvobozovali od některých zvyklostí, které souvisely  například s bděním u mrtvých, pohřebními obřady, strachem z uhrančivého pohledu, nošením amuletů, s kmenovými zasvěcovacími obřady a obřadnými obřízkami.

Jiným důležitým krokem vpřed bylo zavedení jediného jazyka v každém sboru ve velkých městech; buď svahilštiny, nebo angličtiny. Předtím se na sborových shromážděních mluvilo oběma jazyky, takže stálé překládání z jednoho do druhého vedlo k tomu, že se dala probrat jen polovina látky. Nyní se bratři mohli těšit z celého programu v jednom či druhém jazyce.

„Makedonie“ se stává běžným pojmem

Návštěva zónového dozorce Wilfreda Goocha z odbočky v Londýně mezitím pomohla k reorganizaci v Keni a k položení základu pro první soustavné propracování odlehlých území ve východní Africe. Například v Keni žily v takových odlehlých územích tři čtvrtiny obyvatelstva.

Zvěstovatelé zareagovali s velkým nadšením, a od roku 1975 byla běžně používána slova ze Skutků 16:9 o Makedonii. I nesvědkové se dávali slyšet: „Dnes svědkové konají své shromáždění v Makedonii.“ Pro práci v novodobé Makedonii jsou vyhrazeny tři měsíce každého roku.

Kancelář odbočky navíc povzbuzovala všechny zvěstovatele, aby svou každoroční dovolenou využívali ke kázání v té venkovské oblasti, odkud pocházejí. Jedna sestra v odpovědi napsala: „Když jsem přijela domů, oznamovala jsem lidem Jehovovu dobrou zprávu a brzy jsem zavedla mnoho biblických studií. Osm z nich bylo s příbuznými. Šest jich začalo chodit na shromáždění, která se konala ve vzdálenosti 16 kilometrů.“

Toto svědecké dílo přineslo mnoho dopisů od zájemců. Každý měsíc jich chodily stovky a prosily o publikace nebo  o biblické studium, takže bylo nutné zvětšit počet těch, kteří v kanceláři odbočky vyřizovali korespondenci.

Jinou důležitou novinkou roku byla škola služby království pro sborové starší ze sedmi zemí východní Afriky. Bylo tam nejen mnoho duchovního poučení, ale v lecčem se také bratrům teprve otevřely oči. Mnozí poprvé v životě pomáhali při domácích pracech — myli nádobí a připravovali jídlo — něco, co se obvykle úplně ponechávalo ženám. Starší se však prokázali jako pokorní a přizpůsobiví. Pro některé dozorce bylo také novou myšlenkou to, že by si měl otec hrát s dětmi. Jeden starší to vyjádřil: „Mé děti budou po všech těch letech překvapené, až se vrátím a budu s nimi hrát hry.“

Rok 1975 tedy v Keni skončil novým vrcholem 1 709 zvěstovatelů. Přes 300 osob bylo pokřtěno. Ale jak pokračovalo dílo Království u jižního souseda, v  Tanzanii?

V Tanzanii se změnily poměry

Na rozdíl od Keni trval v Tanzanii dál zákaz, který platil od 3. dubna 1965. Tato situace vedla spolu s měnícími se rodinnými i ekonomickými poměry k dalšímu vývoji. Bratři z ciziny, kteří přišli sloužit tam, kde byla větší potřeba, museli jeden po druhém odjet. Také většina zambijských zvláštních průkopníků se musela vrátit do vlasti, často z ekonomických důvodů spojených s rychlým růstem rodiny. Například zvláštní průkopník, jmenovaný v roce 1961 s dvěma dětmi, měl v roce 1967 sedmičlennou rodinu.

Jediný z průkopníků, který neodešel, byl Lamond Kandama. Přijal pravdu roku 1932 v Zambii a v letech 1940 a 1941 tam byl pro svou víru zatčen a uvězněn. V roce 1959 se ve věku 47 let chopil průkopnické služby a byl poslán do Tanzanie. I tam byl zatčen. Konečně byl přidělen do Keni,  kde již sloužil v několika přiděleních, a nyní, když mu táhne na osmdesátý rok, je stále zvláštním průkopníkem, a stále není ženatý. Je to znamenitý příklad věrné vytrvalosti.

„Ovce“ před soudem

Příští dvě desetiletí s sebou přinesla desítky zatčení a soudních jednání po celé Tanzanii. Svědky to nepřekvapilo. Ježíš řekl: „Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mě nenáviděl dříve, než nenáviděl vás. . . Otrok není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (Jan 15:18, 20) Radostně tedy vytrvávali a nedělali kolem toho žádný rozruch.

Mírumilovná a ochotná povaha bratrů často nahrávala nenávistným žalobcům. Odpůrci předstírali přátelství nebo zájem a svědkové je ve vší nevinnosti pozvali k sobě domů a hrdě jim ukazovali svou teokratickou knihovnu. Někdy dokonce těmto lidem půjčili i své biblické studijní pomůcky, které pak posloužily u soudu jako svědecký materiál proti bratrům. Ti často ochotně přiznávali, že jsou členy sdružení svědků Jehovových, což v pojmech zákona znamenalo, že podporují nezákonnou společnost. Někteří bratři přiznali na policejní stanici, že z hlediska zákona jsou vinni, a tak nesměli svědčit před soudem. Jejich důvěřivá povaha vedla také k tomu, že i když nebyl vystaven soudní příkaz k prohlídce, připouštěli vpády do svých domovů, které pak vyústily v jejich zatčení. Jiní se domnívali, že musí při výslechu odpovědět na každou otázku, a tak se rychle sami obvinili.

Svědkové byli obžalováni z členství v nezákonné společnosti jen proto, že se účastnili shromáždění ke studiu Bible, kázali dobrou zprávu nebo vlastnili biblickou literaturu. Soudy udělovaly pokuty a vynášely rozsudky na tři až devět měsíců vězení.

 Ačkoli svědků v Tanzanii nebylo ve služebním roce 1973 mnoho, jen asi jeden na 10 000 obyvatel země, jejich horlivost nezůstala bez povšimnutí. Například 7. září 1974, když se v domě Isaacka Siuluty v Dar es Salaamu právě konalo křesťanské shromáždění, policisté obklíčili dům. Z přítomných bylo 46 zatčeno, včetně dvou průkopnic. Ostatní ženy poslala policie domů. Veškeré biblické studijní pomůcky nalezené v aktovkách nebo v rukou zúčastněných byly použity jako doličné předměty v soudním procesu, který následoval.

Soud projednával případ 29. listopadu. Předložené doklady svědčily o tom, že svědkové jsou pokojní lidé, dbalí zákonů. Přesto soudce vyhlásil, že „jejich náboženské vzezření je jen zástěrka“ a že jsou všichni vinni. Byli odsouzeni k pokutám nebo k šesti měsícům vězení za to, že vlastnili biblické studijní pomůcky nebo že se zúčastnili shromáždění nezákonné společnosti.

Svědkové se ve vězení navzájem povzbuzovali biblickým studiem a biblickými proslovy, například na námět „Denně se raduj z Jehovy“. Po šesti měsících byli všichni propuštěni. Dílo Království v Tanzanii se nezastavilo; ve služebním roce 1975 podal zprávu vrcholný počet 1 609 zvěstovatelů.

Nějakou dobu to trvalo, než si kancelář odbočky v Keni uvědomila právní problémy těchto nezkušených bratrů. Ale potom dostaly všechny sbory užitečné rady ohledně zákonných práv v případě zatčení a soudního jednání. Vyšly v jednoduché svahilštině a prokázaly se jako velká pomoc.

V pozdějších letech se vyskytla řada soudních případů, v nichž byli bratři zproštěni obžaloby. Někteří soudci vyhlásili, že svědkové obžaloby neměli žádný důkaz ohledně nějakého „kázání ve vztahu k zakázané společnosti“ a že „pouhé vlastnictví knih není důkazem, že je někdo členem  nezákonné společnosti“. To vše se stalo přesvědčivým svědectvím proti Jehovovu velkému Protivníkovi. — Přísl. 27:11.

Jehova dává sílu

Vlna pronásledování svědků v sousedním Malawi měla špatné účinky, zejména v blízké oblasti kolem Tukuyu. Zatímco odpůrce to rozvášnilo, jiným to zase pomohlo k hlubšímu pochopení. Jeden vězeňský dozorce to vyjádřil: „V Malawi [odpůrci] plýtvali silami na pronásledování a zabíjení těchto lidí [svědků]. Stejně tak zde. Oni [svědkové] se nikdy nedopustí kompromisu. Jenom jich přibývá.“

Přesto nebylo pronásledování v zemi rozhodně všude stejné. Byly sbory, které si mohly stavět nové sály království a veřejně se shromažďovat, dokonce s nadšeným zpěvem. Publikace většinou svědkům bezpečně docházely poštou. Keňská odbočka stále posílala cestující dozorce, aby je budovali, a zástupce odbočky, aby se scházeli se staršími a s některými sbory. Více svahilských publikací posílilo víru bratrů v Tanzanii. Řada svědků se chopila průkopnické služby, a bratři se dokonce stali způsobilými nahradit zambijské zvláštní průkopníky.

Pro mnohé tanzanijské bratry byla světlým bodem každoroční cesta na oblastní sjezd do Keni. Obvykle nebylo těžké dostat se do Keni autobusem. V říjnu 1968, a dokonce i v pozdějších letech, si velké skupiny asi 80 bratrů najímaly autobus na cestu dlouhou až 1 500 kilometrů z jižní Tanzanie do Keni. Byla to velká oběť, protože na tuto velkou událost roku museli celé měsíce šetřit. Někteří tanzanijští pohraničníci byli rozumní, a dokonce bratrům říkali: „Jeďte a modlete se prosím za nás.“ V roce 1970 potřebovalo 350 svědků, kteří přijeli na sjezd v Nairobi z jižní Tanzanie, čtyři autobusy.

 Vydávání svědectví při práci

Tanzanijští bratři byli ve své kazatelské činnosti nebojácní a vynalézaví. Svědkové, kteří v zaměstnání pracovali s velkým počtem dělníků, kteří nebyli svědky, se třeba dohodli, že jeden bratr bude dělat zájemce a bude klást biblické otázky jiným svědkům. A ti mu velmi rádi odpovídali. Dělali to hlasitě, takže se brzy připojili jiní dělníci a bylo možné celé hodiny svědčit o Bibli, a přitom nepřerušit práci.

Když vyšla ve svahilštině kniha Pravda, která vede k věčnému životu, stala se tak populární, že ji podle jejích modrých desek brzy poznávali i nepřátelé dobré zprávy. Proto se Společnost rozhodla vydat ji jinak, s deskami méně nápadné barvy.

Pravda osvobozuje

V některých částech země přicházely těžkosti od duchovenstva křesťanstva. Na svazích hory Meru západně od Kilimandžára horlivě studovala biblické pravdy skupina šesti lidí. Na konci jednoho studia zorganizoval luteránský kněz, aby dav hlučně povykoval před místem, kde studovali. Několik dní nato se tito zájemci vrátili domů ze sborového shromáždění vzdáleného asi 20 kilometrů a zjistili, že na ně čeká něco nepříjemného. Otec jednoho z těchto studujících čekal na něj doma se sekyrou v ruce a vyhrožoval, že ho zabije. Jiný našel svůj dům poničený a koza a dítě byly pryč. Třetího studujícího ztloukli a okradli o dobytek. Ztratili tito zájemci odvahu studovat biblickou pravdu? Kdepak! Každý z nich napsal, že vystupuje z církve.

Brzy všichni dospěli tak daleko, že by mohli být nepokřtěnými zvěstovateli. Chybělo jim jen jedno: předložit oddací listy. Ty však byly dosud v rukou kněží, kteří je odmítli vydat. Věc se musela řešit soudně. Kněží dokazovali,  že tito lidé patří k nezákonné skupině, ale městský úředník se na kněze rozzlobil, dal jim pokutu a nechal oddací listy vydat jejich majitelům.

Pomoc pro Seychely

Vzpomínáte ještě na jedenáct odloučených zvěstovatelů žijících velmi daleko od africké pevniny na Seychelách? Naléhavě si přáli pomoc zvenčí. Začátkem roku 1974 přijeli z Anglie Ralph a Audrey Ballardovi s dětmi, aby sloužili, kde byla větší potřeba, a podařilo se jim získat povolení k pobytu. Jejich nadšení a horlivost ve službě pomohly k zahájení mnoha nových biblických studií. Přestože byl misionářům zakázán vstup jak v roce 1969, tak v roce 1972, Mezinárodní sdružení badatelů Bible dosáhlo 29. srpna 1974 zákonného uznání a to také přispělo k rozmachu díla.

Tehdy tam podávalo zprávu 32 zvěstovatelů a následující rok počet vzrostl na 51. Pro místní lidi nebylo snadné zaujmout postoj pro Jehovu, protože katoličtí kněží hrozili lidem ztrátou zaměstnání nebo obydlí. Během let vliv duchovenstva zeslábl a milovníci pravdy udělali odvážné kroky.

V roce 1974, když byla kázána dobrá zpráva již na celém hlavním ostrově Mahé, podnikli také svědkové tříhodinovou plavbu na druhý největší ostrov, Praslion, známý svým Vallée de Mai s vějířovými palmami. Tyto palmy rodí takzvaný dvojitý kokosový ořech, neboli coco de mer, snad nejtěžší semeno na světě (14–18 kilogramů), po němž touží mnoho sběratelů kvůli jeho neobvyklému tvaru. Při necelých pěti tisících obyvatel samozřejmě každý znal každého. Za takového tlaku okolí bylo třeba lidí s pevnou odvahou, aby se rázně postavili za pravdu. A přece se takoví našli, i když to nějaký čas trvalo, než se naučili kázat dobrou  zprávu taktně, a ne jen útočit na uctívání model nebo kázat záhubu zlých v Armagedonu.

Konečně se v roce 1976 usídlila ve Victoria on Mahé jedna misionářská dvojice. Přispěla k duchovnímu upevnění sborů a mnoha dětem z rodin svědků pomohla, aby chodily v pravdě. Nebyl to snadný úkol, protože některé byly zvyklé na velmi snadný život bez mravních zábran. Jen málo místních svědků se namáhalo v osobním studiu a kazatelské službě. Proto byli někteří velice snadno zmítáni každým novým světským trendem, a tak mnozí odpadali. Řada těch, kteří se scházeli se sborem, také nesloužila se zrakem upřeným na věčnost, ale myslí se upínala k určitému datu konce tohoto ničemného světa. To vše brzdilo duchovní pokroky.

Pevně stát bez pomoci zvnějšku

Převrat nastolil 5. června 1970 novou vládu a novou zkušenost pro tyto kdysi klidné ostrovy. Nový parlament jednal o svědcích Jehovových a jejich neutralitě ke všem pozemským vládám. Jeden člen parlamentu navrhl svědky zakázat, ale jiní se moudře zastali ústavních záruk svobody náboženství.

Nicméně v roce 1978 byl misionářský domov uzavřen a misionáři byli přiděleni do Keni. Také rodina Ballardova se odstěhovala. Místní bratři se teď museli postavit na vlastní nohy. Byli však již lépe vybaveni pro dílo Království, protože těžili ze společenství se zkušenými bratry a starší několikrát prošli školou služby království. Přes rozšířenou negramotnost a náchylnost ke spiritismu se stále nacházeli lidé podobní ovcím. V roce 1982 již bylo na Seychelách opět 50 zvěstovatelů a někteří vstoupili do pravidelné průkopnické služby, jako Lise Gardnerová. Nakonec byla v lednu 1987 schválena registrace Sdružení svědků Jehovových na Seychelách, ale vstup misionářů stále nebyl povolen.

 Žeň na ostrovech

První oblastní sjezd se konal od 16. do 18. ledna 1987. Do té doby všechna shromáždění a krajské sjezdy probíhaly v sále království; sjezd měl být prvním shromážděním jinde.

Kde? V krásně položeném pavilónu velkého hotelu pro turisty. Zpola otevřená budova s doškovou střechou seděla mezi skalisky a měla výhled na jednu z nejkrásnějších zátok na Mahé. Delegáti se netěšili jen z duchovního programu, ale blažil je konejšivý zvuk mořských vln a osvěžující mořský vánek, který se proháněl hledištěm.

První den se účastnilo 173 osob. V neděli byl pavilón přeplněn 256 účastníky. To svědčilo o dalším možném vzrůstu na ostrovech, neboť zvěstovatelů bylo z nich pouze 80.

Na sjezdu byla pokřtěna také žena, která bývala odpůrkyní. Co změnilo její smýšlení? Účast při slavnosti na památku Kristovy smrti. Tehdy viděla, jací svědkové Jehovovi skutečně jsou. Potřebovala ovšem podniknout jisté změny v životě. Živila se tím, že měla malý obchůdek u silnice, kde si zákazníci mohli mimo jiné koupit tabák. Varovali ji, že přestane-li prodávat tabákové výrobky, podnik se zhroutí. Nezalekla se, vložila svou důvěru v Jehovu a přestala tabák prodávat. Její podnik neutrpěl. Aby měla více času na důležité dílo kázání Království, napsala na svůj obchod, kdy otvírá a kdy zavírá, a tak si zorganizovala čas, aby mohla nejlepší hodiny dne strávit v kazatelské službě.

Evangelizační úsilí zvěstovatelů nese bohatou žeň. V roce 1990 byl na ostrově Praslinu zasvěcen sál království. Na třetím největším ostrově La Digue se vede řada biblických studií. V září 1990 byl dozor nad Seychelami předán odbočce na Mauritiu, kde se mluví podobnou kreolštinou.

 Rwanda — africké utajené Švýcarsko

A teď zpátky na pevninu. Severně od Burundi se mezi Tanzanií, Ugandou a Zairem rozkládá stejně krásná a kopcovitá Rwanda, nejhustěji osídlená země Afriky. Od východu na západ a od severu na jih měří něco přes 160 kilometrů, ale za posledních 20 let vzrostlo obyvatelstvo ze tří miliónů na více než sedm. Rwanda produkuje jeden z nejlepších čajů na světě, a značná část horských goril, které jsou na světě, žije právě tam. Je to země hor, jezer a více než 10 000 pahorků a jsou v ní nejvzdálenější prameny Nilu.

Stejně jako v sousedním Burundi tvoří v Rwandě většinu Hutuové a menšinu kmen urostlých Tusiů. V tomto ‚africkém utajeném Švýcarsku‘ žije většina lidí v osamocených zemědělských usedlostech obklopených banánovníkovými háji. (Viz Probuďte se! z 22. února 1976, angl.) Všichni obyvatelé mluví jazykem rwanda; vzdělanější umějí také francouzsky.

Jak se dostala do této odlehlé hornaté země životodárná pravda z Božího slova? V roce 1969 přidělil vedoucí sbor do Rwandy čtyři absolventy Gileadu, ale jejich žádost o povolení ke vstupu byla zamítnuta, pravděpodobně zásluhou dosud silného vlivu katolické církve.

Příští rok se však v hlavním městě Kigali usadili dva zvláštní průkopníci, Oden a Enea Mwaisobovi z Tanzanie, a začali kázat. Protože neznali jazyk rwanda, začali navštěvovat lidi mluvící svahilsky, především ze Zairu a Tanzanie. V únoru 1971 již podávali zprávu o kazatelské službě čtyři sboroví zvěstovatelé. Změna vlády otevřela dveře větší náboženské snášenlivosti, ale jazykové problémy stále zpomalovaly  růst, protože zatím nebyly žádné publikace v rwandštině.

Přišli na pomoc další průkopníci ze Zairu a Tanzanie. V roce 1974 tu bylo 19 činných zvěstovatelů. V roce 1975 rozšířili přes tisíc knih. Toho roku se staly i jiné významné události: zemi navštívil bratr z kanceláře odbočky v Nairobi, šest lidí bylo pokřtěno a sedm rwandských bratrů prošlo školou služby království. Kladl se opravdu dobrý základ pro růst. Vznikaly i malé studijní skupiny mimo Kigali.

Vrací se vystěhovalec

Mezitím poznal pravdu v měděných dolech v Kolwezi v jižním Zairu jeden Rwanďan, Gaspard Rwakabubu. Pomáhal v dozoru nad místním sborem a tak získal užitečné duchovní zkušenosti. Přesto se v myšlenkách a modlitbách často vracel domů do Rwandy, kde dobrou zprávu slyšel jen málokdo.

Co dělat? Gaspard promluvil s instruktorem ve škole služby království, který byl také misionářem. Instruktor se ho zeptal: „A co kdybys vstoupil do průkopnické služby plným časem a přestěhoval se zpátky do Rwandy?“

Zaradoval se nad tou možností a nedal se zdržet ani postupem v zaměstnání, ani odrazováním příbuzných. Byla také zřejmá Jehovova pomoc. Nejenže se úřední věci vyřídily v rekordním čase, ale jeho zaměstnavatel, důlní společnost, mu dokonce zaplatil letenky zpět do Rwandy. Přijel do Kigali v červnu 1975. Toto přestěhování znamenalo pro bratra Rwakabubu hmotné oběti; již nebydlel ve velkém domě důlní společnosti, ale měl jen prosté obydlí z nepálených cihel.

Jeho nadšení a porozumění pro osobnost Rwanďanů pomohlo v rychlém duchovním pokroku. Pravdu přijali  i jiní Rwanďané se stejným nadšením jako bratr Rwakabubu. V Kigali vzrostla účast na shromážděních a počet zvěstovatelů stoupl z 29 v roce 1975 na 46 v roce 1976 a v roce 1977 na 76. Prvního krajského sjezdu se účastnilo čtyřicet osob. Konal se v obývacím pokoji bratra Rwakabubua.

Roku 1976 se objevila první publikace v rwandštině, brožura „Toto dobré poselství o království“. V roce 1977 byl učiněn další pokus dostat do Kigali misionáře. Dvěma dvojicím byl povolen vstup do země na dočasné vízum. Po obtížném hledání našli vhodný misionářský domov. Dům byl sice prostorný, ale neměl ještě zavedenou vodu, takže se misionáři museli sprchovat pod okapem. Při každém lijáku běželi ven a nastavovali kdejakou nádobu, aby nachytali dešťovou vodu. Jednou s velkým úsilím naplnili vanu, a pak zjistili, že zátka netěsní a že všechna jejich drahocenná voda odtekla do kanálu!

Mluvit místním jazykem

Misionáři věděli, že dobrá zpráva se dotkne srdce domorodců až tehdy, když budou mluvit jejich jazykem, a tak začali ihned studovat rwandštinu. Dělali pěkné pokroky a zapůsobili i na místní úředníky, z nichž mnozí byli příznivě nakloněni poselství o Království. Brzy však byl cítit vliv falešného náboženství; misionáři nedostali nová víza. A tak po pouhých třech měsících odjeli misionáři do Zairu.

Rwandu museli z různých důvodů opustit i zahraniční zvláštní průkopníci. Místní rwandští bratři se chopili díla, začali sloužit jako průkopníci a rozšířili kazatelskou činnost do všech oblastí země. K čemu to vedlo? Svědkové kázali poselství o Království na více než stovce venkovských trhů. Bylo úžasné vidět tento pokrok po tak pozdním začátku.

 Svědkové v Rwandě planuli nadšením pro pravdu a přáli si okusit radost ze společenství s bratry odjinud. V roce 1978 tedy cestovalo 30 lidí z Rwandy do 1 200 kilometrů vzdáleného Nairobi, aby se zúčastnili sjezdu „Vítězná víra“. Z mnoha důvodů to byla obtížná cesta. Jedním problémem byla nespolehlivá doprava. Jiným bylo to, že cestování přes politicky nestabilní Ugandu znamenalo desítky ozbrojených kontrol u silničních závor, dokonce i zatýkání a vyhrožování popravou. K tomu se přidávaly časté poruchy na vozidlech a potíže na hraničních přechodech. Cesta do Nairobi trvala celkem čtyři dny. Jak se však tito bratři zaradovali, když viděli tisíce jiných svědků z různých národů, kteří se mírumilovně sjednotili na nairobském sjezdu!

Bouřlivé roky v Ugandě

V sousední Ugandě se v polovině sedmdesátých let neozývaly žádné radostné výkřiky. Panovaly tísnivé poměry. Nejenže museli zemi opustit všichni misionáři a bratři ze zahraničí, ale všechno obyvatelstvo se denně bálo o život. Bratrům přibyly ke starostem hospodářské problémy a obnovený zákaz svědků Jehovových v roce 1975. Odvolání proti zákazu bylo bezúspěšné, přestože se vláda předtím zavázala k náboženské svobodě.

V těch letech nevedla nedorozumění se zákonem k soudnímu jednání, ale spíš k mučení a smrti. Pro bázlivé tu nebylo místo. Zůstat svědkem pro pravého Boha vyžadovalo být pevný jako z oceli. A jak upadalo hospodářství, hmotné starosti se v mysli lidí jevily stále větší, a rozhodně nevymizely ani sklony k nemravnosti. Svědkové tedy bojovali na mnoha frontách; strach z člověka, hmotařství, nemravnost a spiritismus — to byly jen některé z problémů, jimž čelili. Tak došlo k poklesu zvěstovatelů ze 166 v roce  1976 na 137 v roce 1979. Tento pokles lze samozřejmě zčásti vysvětlit tím, že mnoho lidí uprchlo ze země. Odešel více než každý čtvrtý zvěstovatel. Přesto v zemi zůstalo mnoho těch, kteří měli velkou úctu k Bohu a byli přátelsky nakloněni svědkům.

Byly to těžké roky pro každého v Ugandě a díky zákazu byly ještě těžší pro svědky. Naštěstí nebyl tento zákaz všude přísně uplatňován. V některých končinách pokračovalo dílo zvláštních průkopníků, a dokonce se rozrostlo. Do měst na severu země byli přiděleni zvláštní průkopníci a brzy vznikly další sbory. V Soroti, městě na severovýchodě, dokonce okresní komisař povolil, aby se navzdory zákazu používala ke sborovým shromážděním jedna z nejlepších škol ve městě!

Zato v Kampale byli dva bratři, přistižení při kázání, uvrženi do nejvyhlášenějšího vězení v zemi. Přátelé se báli,  že je vícekrát neuvidí, ale naštěstí byli za týden propuštěni. V Liře byli tři svědkové za kázání uvězněni na tři měsíce.

Pro místní obyvatelstvo se stalo běžným, že zmizel někdo z příbuzných a sousedů, běžné bylo noční střílení, prázdné obchody, trojciferná inflace a nedostatek dopravních prostředků. Na autobusových zastávkách čekaly stovky lidí připravené vzít útokem vozidlo, kde bylo místo jen pro osm cestujících. Pevné ceny za dopravu stanovené vládou byly většinou přehlíženy. Za „jízdenky“ se normálně platilo tak, že vozidlo zastavilo na osamělém místě a každý cestující musel dát řidiči tolik, kolik požadoval.

Literatura posílaná z Nairobi a návštěvy bratrů z kanceláře odbočky byly jako nebeská manna — duchovní pokrm v pravý čas a osvěžující zdroj povzbuzení pro svědky v Ugandě. Některým se navzdory překážkám podařilo zúčastnit se oblastních sjezdů v Keni. Pokračovaly i malé místní sjezdy; na jednom takovém shromáždění byla jedna žena pokřtěna den poté, co porodila.

Podporováni Jehovou

Svědkové, kteří za těchto bouřlivých poměrů zůstávali kazateli plným časem, byli pozoruhodnými příklady víry. Patřila mezi ně Anna  Nabulyová, starší sestra z Masaky. Slavnou chvílí jejího života bylo, když se zúčastnila školy průkopnické služby v Keni. Přicházela do třídy ve svém vlajícím ugandském rouše s velkým květinovým vzorem a velmi se radovala z hloubky duchovní látky a praktických poučení, jež byly předkládány.

Příbuzní sestry Nabulyové na ni vyvíjeli nátlak, aby se nevracela do Ugandy, ale raději se s nimi usídlila v Keni, čímž by se vyhnula hospodářským těžkostem, nebezpečí a nepohodlí. Stála na svém; chce kázat v Ugandě, kde lidé potřebují útěšné poselství dobré zprávy. Řekla: „I při slabostech stáří využiji tu trochu síly, kterou mám, abych svým krajanům pomohla navázat dobrý vztah k Jehovovi.“ Vrátila se tedy do Ugandy a sloužila věrně svému lidu a svému Bohu až do smrti.

Jiným příkladem víry byl bratr průkopník, který statečně kázal všem vojenským a policejním činitelům v odlehlém místě svého přidělení. Když mu došly peníze na dříví a neměl na čem vařit, pálil židle a jiné kusy svého nábytku, dokud nepřišly peníze a velmi potřebná zásilka biblické literatury. Lidé v jeho obvodu byli tak hladoví po duchovním pokrmu, že dokázal snadno rozšířit 40 až 50 knih za jeden den.

Svědkové byli stále šikanováni, zatýkáni a vyslýcháni, ale vytrvávali. Jehova dopřál svému lidu „jazyk poučených“, a oni směle vydávali svědectví úřadům. — Iz. 50:4.

Pro mnohé svědky v Kampale byly zdrojem povzbuzení ovdovělé sestry. Nejenže prošly utrpením spojeným se ztrátou manžela, ale utrpěly také ztrátu svého hmotného majetku. Přesto kladly na první místo Jehovovy zájmy, tvrdě pracovaly ve službě a vštěpovaly svým dětem božská měřítka. Pomáhaly také svým sousedům k poznání pravdy a později s radostí shledaly, jak se některé děti těch, s nimiž studovaly Bibli,  stávají průkopníky. (Viz anglickou Strážnou věž z 15. února 1985, strany 27–31.) Jehova požehnal horlivé práci těchto věrných, a počet zvěstovatelů Království rostl.

Horké a suché Džibutsko

Naproti jihozápadnímu konci arabského poloostrova je mezi Etiopií a Somálskem malá země Džibutsko, bývalé Francouzské Somálsko. Je sídlem důležité vojenské základny francouzského námořnictva. Hlavní město země, které se jmenuje Džibuti, je podle některých almanachů nejteplejším městem na světě. Navzdory pouštním podmínkám má tato zemička své půvaby, zejména její moře s nádhernými korálovými útesy, kde se to hemží mořskými živočichy.

Je to právě zde, kde údolí Velké propadliny, které se táhne z Libanonu přes Rudé moře, vstupuje na africkou pevninu. Kolem jezer Assal a Abbé jsou vidět úžasné přírodní jevy — útvary ze soli a sádrovce, vápencové věže, horká zřídla a mnohobarevné vody.

Více než polovina obyvatel země je z kmene Afar, jehož území sahá až do pouště Danakilu v Etiopii. Druhý kmen, Issaové, jsou Somálci, kteří žijí v hlavním městě ležícím blízko Somálska. Žár jako v peci působí, že lidé jsou ospalí a někdy se i kvůli devadesáti metrům raději svezou autobusem. Mnozí mají návyk na khat, mírně povzbudivou drogu z listí stromu, který roste na vysočině v Jemenu, Etiopii a Keni. Odpoledne je zvykem popíjet khat a většina činností v tu dobu ustává. Lidé zde jsou převážně muslimové a mluví francouzsky, arabsky, somálsky a afarsky.

První kazatelkou dobré zprávy v Džibutsku byla Claudine Vaubanová, francouzská sestra provdaná za vojáka.  V této islámské zemi bylo pro bělošku nebezpečné, aby sama vycházela na veřejnost. Sestru Vaubanovou to však nezarazilo. Během tří let strávených v Džibutsku se podílela na kazatelské službě a vedla dvě biblická studia. Asi dva roky nato, koncem roku 1977, přijel do země mladý Džibuťan, který poznal pravdu ve Francii. Vyvstaly však u něho duchovní problémy a později mu musela být odňata pospolitost.

V roce 1978 se do Džibutska přistěhovala sestra, která uprchla z Etiopie. Později se naučila francouzsky a zůstala věrná přes dlouhá období úplné odloučenosti od jiných svědků. Bratři z Francie a Etiopie jí při návštěvách přinášeli duchovní povzbuzení. To bylo však jen občas, dokud v roce 1981 nepřijeli do místa větší potřeby Jean Gabriel Masson, mladý služební pomocník z Francie, a jeho manželka Sylvie. Byl to od Massonových smělý krok: čekala je odloučenost, byli noví v pravdě, podnebí bylo nepříznivé a životní náklady vysoké.

Jejich organizované kázání začalo brzy nést ovoce. Několik etiopských uprchlíků, než odjeli z Džibutska do jiných zemí, přijalo pravdu. V roce 1982 již tam bylo šest činných zvěstovatelů; Památné slavnosti se zúčastnilo dvanáct lidí. Po dvou měsících byli při návštěvě krajského dozorce z Francie tři z nich pokřtěni.

V oněch dnech se konala shromáždění na dvoře skromného obydlí bratra Massona, někdy za dost nezvyklých okolností. Jednou měl bratr, který přijel na návštěvu z Nairobi, biblický proslov, když tu v popínavých rostlinách přivázaných k mřížce nad dvorkem začali prskat, mňoukat a prát se kocouři. Přehlušilo to proslov a samozřejmě to velmi rušilo, dokud oba zápasící kocouři z mřížky nespadli a nepřistáli přímo před řečníkem. A aby toho nebylo málo,  chvíli nato došlo k výpadku elektrického proudu, takže všichni seděli v naprosté tmě. Přesto shromáždění dopadlo dobře. Účast vzrostla na osmnáct. Byla to zvláštní podívaná, protože i při tak malém počtu posluchačů se shromáždění konala ve čtyřech jazycích: anglicky, francouzsky, amharsky a somálsky.

Mnich zaujímá postoj

Pro bratra Massona nebylo snadné najít práci, ale nakonec si našel učitelské místo. Ve škole se setkal s Louisem Pernotem, katolickým mnichem a ředitelem školy, který tam prožil již téměř dvacet let. Když Louis projevil živý zájem o biblickou pravdu, bratr Masson ho pozval na Památnou slavnost. „Vyloučeno,“ řekl Louis. „Tady v Džibuti mě každý zná a ví, kdo jsem. Jak bych se mohl zúčastnit shromáždění svědků Jehovových?“

Ale bratr Masson měl nápad. Navrhl, aby Louis přišel do jeho domu během odpolední siesty, kdy celé Džibuti spí ve slunečním žáru. Může si sednout do ložnice za závěs a čekat, až shromáždění začne. Nikdo se nedozví, že tam byl, a po skončení shromáždění se může bezpečně za tmy odplížit domů.

Tak to také Louis udělal. Svého prvního shromáždění se zúčastnil za závěsem v ložnici u Massonů. Z biblických informací sice mnoho nepochopil, ale zapůsobila na něj hloubka biblického rozboru.

Bratr Masson ho pak povzbudil, aby si vybral některou z jeho knížek a vzal si ji domů na čtení. Louis si jako pedagog vybral knihu Využij co nejlépe své mládí. Často si kladl otázku, proč jeho náboženství neposkytlo žádné jasné poučení, které by pomohlo mladistvým s jejich problémy v dnešním světě. Soudil, že Boží pravé náboženství by mělo dávat lidem  pevné vedení a neznevažovat Boží slova. Knihu Mládí začal číst ještě ten večer. Nemohl se od ní odtrhnout. Druhý den řekl bratru Massonovi, že našel pravdu. Ještě v tom týdnu vystoupil nejen z mnišského řádu, ale i z katolické církve.

To samozřejmě způsobilo rozruch a bratru a sestře Massonovým zanedlouho nařídili opustit tuto malou republiku. Byla to smutná rána pro místní svědky, protože Památné slavnosti se zúčastnilo 44 osob. Bratr Masson se odvolal k vládě a pobyt mu o měsíc prodloužili; pak odjel na francouzské území Mayotte v Indickém oceánu.

Až do odjezdu Massonovi denně studovali Bibli s Louisem, který si uvědomoval, že se musí postavit na vlastní nohy. Po jejich odjezdu mohl do Džibuti jezdit jeden průkopník a Louisovi duchovně pomáhat.

Avšak svědkové z různých důvodů přicházeli a zase odcházeli, takže nově pokřtěný Louis musel pevně stát navzdory tomu, že byl po léta v poměrné duchovní osamělosti. Znovu a znovu byl předvoláván na úřady, vyslýchán a pak varován kvůli své kazatelské činnosti. Nikdy nezakolísal; dokonce sloužil jako pomocný průkopník. Časem však pro svou víru přišel o zaměstnání. Vložil vše do Jehovových rukou a sloužil dál, až se mu podařilo najít jiný zdroj obživy.

Dnes malá skupina zvěstovatelů v Džibutsku dále předkládá obyvatelstvu biblické pravdy. Nedávno se do Džibutska přestěhovali svědkové z cizích zemí, kteří přinesli nový podnět.

Obnovené úsilí v Somálsku

Když misionáři Vito a Fern Fraesovi odjeli roku 1963 za jiným přidělením, po léta se v Somálsku nevydávalo žádné jasné svědectví o Království. Potom, koncem roku 1980, byl v té přímořské zemi na dovolené evropský bratr, který se  v Somálsku narodil. Za svého pobytu nalezl lidi, kteří měli zájem o dobrou zprávu. Těmto lidem podobným ovcím dále pomáhali různí svědkové, kteří zemi čas od času navštěvovali.

Později přijel do přístavu a hlavního města Mogadiša za prací jeden italský bratr. V čem neměl zkušenosti, to nahrazoval nadšením. Neohlížel se na nebezpečí a říkal dobrou zprávu každému, koho potkal, i muslimům. Jeden muslim středního věku mu bedlivě naslouchal. Spatřil světlo pravdy. Protože to byl muž zcestovalý, měl otevřenou mysl a souhlasil se studiem Bible. Italskému bratrovi pak skončila pracovní smlouva a musel odjet ze země. Do Somálska se však přistěhovala jiná italská rodina a poskytovala zájemci další pomoc.

Pak se do Somálska vrátila s manželem jedna žena, která předtím v Evropě projevila zájem o pravdu. Vyhledala svědky. Tak se utvořila malá skupina. Konala se shromáždění a přijížděli i krajští dozorci. Konečně byla tato žena v roce 1987 pokřtěna. Měla nesmírnou radost. Trvalo jí mnoho let, než k tomu dospěla. Není divu, že při častém přesouvání ze země do země, kdy se musela učit nové jazyky, byl její duchovní pokrok zpomalený, ale nyní ji nemohlo nic zadržet. Brzy vedla biblická studia s jinými a byla vzrušena, když se k ní připojila jedna manželská dvojice, aby také chválila Boha. Žena z tohoto páru se stala první svědkyní somálského původu.

Hospodářství a bezpečnost země se však naneštěstí zhoršily tak, že mnoho cizinců, a dokonce i domorodců opustilo zemi. Koncem roku 1990 již odešli i všichni zvěstovatelé. Možná, že to bylo prozíravé, protože občanská válka v roce 1991 zemi rozvrátila a Mogadišo bylo zachváceno hrůzou živelného zabíjení.

 Somálsko nebylo jedinou zemí, jíž otřásla revoluce. Téměř o dvě desetiletí dříve se bouře občanské války přehnala Etiopií.

Revoluce v Etiopii

V roce 1974 se zhroutila historická říše v Etiopii. Vojenští činitelé, kteří dychtili prosadit novou ideologii, vyrvali moc stárnoucímu císaři a zahájili dalekosáhlé reformy. Mladí revolucionáři poprvé v životě poznali moc, která vyplývá z vědomí, že člověk vlastní zbraň, jež může na místě zabít. Byl nastolen zákaz nočního vycházení, ozývala se hesla jako „Etiopie nade vše!“ a netrpěla se politická opozice.

To vše se dělo v době slibného rozvoje Jehovova lidu v Etiopii. V roce 1974 bylo dosaženo vrcholu 1 844 zvěstovatelů a kniha Pravda byla přeložena do amharštiny. Účast na Památné slavnosti vzrostla na 3 136. Svědecké dílo se s pomocí nově jmenovaných zvláštních průkopníků poprvé rozšířilo do všech provincií Etiopie. Byla to rozporuplná doba. Některé sbory se mohly scházet veřejně, kdežto někteří zvláštní průkopníci byli uvězněni.

V severní provincii Eritrej pokračovala partyzánská válka. Sbor v městě Cherenu (Keren) byl odříznut od světa. Nebyla ani voda ani potrava ani elektřina. A jak konat slavnost na památku Kristovy smrti, která může začít až po západu slunce, když se mělo vycházet jen ve dne? Důstojná oslava se stala velmi neobyčejnou událostí, protože všichni svědkové museli přijít brzy, před západem slunce, a být připraveni strávit na místě shromáždění celou noc, dokud za svítání neskončí zákaz vycházení. Byla to noc krásného společenství.

Pro svědky se situace dále vyvíjela příznivě. V roce 1975 se pro etiopské starší konala první škola služby království  za devět let. Program krajského sjezdu sledovalo více než 2 000 lidí. Bratři dostali povolení dovážet naši literaturu. Do Addis Abeby přišla sedmitunová zásilka obsahující 40 000 knih ze zahraničí. Příští rok zažilo město Asmara období neobvyklého klidu od partyzánských akcí, takže se mohla konat škola služby království. Místní svědkové sdělili, že vzápětí po ukončení školy znovu začala střelba a výbuchy raket.

Rudý teror

Blížily se však změny k horšímu. Počátkem roku 1976 vydaly úřady oběžník proti svědkům Jehovovým. Asi v polovině roku začalo tažení Rudého teroru a vrhlo se na nepřátele revoluce. Jehovovi ctitelé byli také jeho cílem. Byli neprávem obviněni z nepřátelství. Následovalo zatýkání.

Jak se musela radovat etiopská ortodoxní církev! Využili situace k zahájení vlastních útoků proti svědkům. Jižně od hlavního města v městečku Mojo podnítili kněží dav více než 600 lidí a chtěli společně napadnout a pobít svědky, ale policie jim nedovolila způsobit vážnější škody. Podobná davová akce se vyskytla v Bahir Daru u pramene Modrého Nilu.

Po celé zemi následovaly domovní prohlídky konané s nebývalou důkladností. I zahrady se přeorávaly a trhala se prkna z podlahy, aby se našly biblické publikace, psací stroje a další potřebný materiál.

V Asmaře zadrželi policisté zvláštního průkopníka, který přišel z venkova, kde zuřila partyzánská válka. Prohledali ho a našli jeho formulář o kazatelské službě. Bylo na něm několik ručně psaných zkratek, které v nich vzbudily podezření. Pak přinutili průkopníka, aby je dovedl k městskému dozorci Gebregziabherovi Woldetnsaemu. V naději,  že dopadnou vůdce partyzánů, vyslali k pracovišti bratra Gebregziabhera * kamióny plné ozbrojených vojáků. Obklíčili jeho úřad a pak vpadli s namířenými puškami. Vyvolali jméno bratra Gebregziabhera, zmocnili se ho a odvedli ho. Jeho kolegové byli přesvědčeni, že ho víckrát neuvidí.

Na vojenském velitelství vojáci bratra Gebregziabhera vyslýchali. Otevřeně jim odpověděl na všechny otázky, vydal svědectví o našem kazatelském díle a vysvětlil záhadné zkratky „č, dn, bs“ a tak dále. Byly to jen nevinné záznamy o tom, co zvláštní průkopník vykonal v kazatelské službě za ten měsíc, například kolik rozšířil časopisů, vykonal dodatečných návštěv a vedl biblických studií. Chrlili na něho otázky: „Cože? Chcete říct, že se to nevztahuje na zbraně a na střelivo? Kdo tomu má věřit? Proč používáte kód?“

Upřímnost a ochota bratra Gebregziabhera na ně zapůsobila, ale přece jen pochybovali. Nakonec se nejvyšší důstojník zeptal: „Jak si můžeme být jistí, že jste opravdu svědek Jehovův?“ Bratr prohledával své věci, ale nemohl najít nic, co by se hodilo k prokázání totožnosti. Ale okamžik — mezi ostatními věcmi měl zastrčenou kartičku s nápisem: „Nepříjímám transfúze krve!“ Když ji nejvyšší důstojník viděl, řekl: „Ano, to stačí. Můžete jít.“ Když se bratr vrátil do úřadu, kolegové si mysleli, že byl vzkříšen!

Nečekaný obrat

V Asmaře se několik bratrů sešlo v jednom domě. Místo vyslídila skupina mladíků a okamžitě informovala policii o shromáždění. Vysvětlili, že jsou tam dvě vily a před jednou si hraje malá holčička. Tam mají právě svědkové shromáždění!

 Policie se vydala svědky hledat. Holčička se mezitím přesunula a začala si hrát před tou druhou vilou. Policie vtrhla do domu a našla tam jen skupinku lidí v rodinném prostředí. Policisté upadli do rozpaků a vrátili se na stanici, rozzlobení na ty mladíky, protože si mysleli, že je oklamali.

Politické a sociální ovzduší nebylo pro svědky zdravé. Lidé byli vybízeni, aby opakovali politická hesla, účastnili se voleb a přispívali penězi, potravinami a výstrojí na válečné úsilí. Přesto se v té situaci do Etiopie dostávala za pomoci odvážných bratrů drahocenná biblická literatura ze zahraničí.

Obětaví pastýři

V Eritreji odřízli partyzáni několik sborů od světa. Byli tam však láskyplní pastýři, kteří bratry povzbuzovali. Jeden krajský dozorce si zařídil, že podnikne do Cherenu cestu dlouhou 92 kilometrů s konvojem aut, které vezou zboží. Představme si, jak cestuje se stovkou nákladních aut chráněných pěti tanky a třiceti obrněnými vozidly.

Cestou vypukl silný boj. Konvoj obklopili partyzáni. Útočníci se chtěli zmocnit všech zásob, jak už to dříve často udělali. Po třiceti minutách těžkého boje konvoj prorazil a unikl. Tak mohl krajský dozorce navštívit odříznutý sbor a budovat bratry.

Ale na cestu zpět nebyl žádný konvoj a žádný jiný dopravní prostředek. Nezbývalo mu nic jiného než jít celou cestu zpátky pěšky. Bylo to velmi nebezpečné. Cesta mu trvala tři dny a pochodoval celou noc.

Během tohoto děsivě neklidného období někteří zvěstovatelé, a dokonce i někteří v odpovědném postavení, opustili společenství. Jiní upadli do nečinnosti a další uprchli ze země. Tak došlo k poklesu zvěstovatelů.

 V roce 1979 bylo 80 bratrů ve vězení pro svůj neutrální postoj. V dubnu toho roku zahynul tragicky při nehodě asmarský městský dozorce Gebregziabher Woldetnsae cestou za bratry na obležený venkov. Přes všechny skličující zprávy ti, kteří s věrnou oddaností vytrvali, nikdy nepřestali vidět Jehovovu láskyplnou podporu.

Další tříbení a zkoušky víry

Když pominulo první období revoluce a země se začala uklidňovat, občané měli pocit, že žijí v duchovním vakuu. Viděli na vlastní oči, jak se jejich církve dopouštějí kompromisů a jak mizí jejich podporovatelé. I někteří svědkové ztratili duchovní rovnováhu. Bylo to bolestné, ale nutné, že 23 starších a služebních pomocníků ztratilo v roce 1981 své přednosti. Stali se totiž nepravidelnými v kazatelské službě. Následoval obrat ve sborech a většina z těch bratrů naštěstí již od té doby získala zpět své dřívější sborové přednosti.

Následovaly další zkoušky včetně velkého nedostatku potravin. Roky zkoušek tak vytvořily v etiopských bratrech pevnou, vyzkoušenou víru. — 1. Petra 1:6, 7.

Súdán — vzrůst za těžkých podmínek

Trvalo to dva roky, od srpna 1974 do srpna 1976, než byl v Súdánu dosažen nový vrchol 101 zvěstovatelů. Toto  období se vyznačovalo napjatými situacemi. Často docházelo k převratům. V politickém ohledu bylo běžné podezírání. Zvěstovatelé a starší byli občas vyslýcháni policií. Hospodářské těžkosti se stoupajícími cenami a nedostatkem zboží vytvářely hmotné starosti, které mnohé zotročily. Proto počet zvěstovatelů rostl pomalu. V dubnu 1981 byl vrchol pouhých 102.

Na jihu bránily pravidelným návštěvám krajských dozorců ve sborech dvě věci: šarvátky nebo nedostatek paliva, které mohly kdykoli přerušit dopravu, a problémy se způsobem cestování. Někdy to znamenalo vecpat se na korbu přeplněného nákladního auta a celý den se drkotat, nebo se ploužit desetikilometrovou rychlostí v nabitém vlaku, na každém sedadle dva cestující a na střeše černí pasažéři. Ani létání nebylo nic příjemného. Někdy to znamenalo být celý týden na seznamu náhradníků, čekat, kdy přiletí letadlo, a pak se ani ne hodinu předem dovědět o odletu. Jak ale sbory oceňovaly návštěvy krajských dozorců! Jejich radost a pohostinnost nelze popsat.

V roce 1982 byl zažehnut průkopnický duch. To vedlo k záplavě požehnání. Za pět let vzrostl počet průkopníků ze sedmi na 86. Během jednoho měsíce bylo ve službě plným časem 39 procent všech zvěstovatelů, a přitom to byl jeden z nejteplejších měsíců v roce s průměrnou polední teplotou víc než 40°C. V roce 1987 sloužilo přes 300 zvěstovatelů a slavnosti na památku Kristovy smrti se zúčastnilo skoro tisíc lidí. Sboroví zvěstovatelé měli v průměru 20 hodin kazatelské služby každý měsíc.

Mnoho mladých mužů dělalo rychlé duchovní pokroky. Stali se způsobilými ke jmenování služebními pomocníky a časem staršími. Tak se sbory dále posilovaly. V roce 1987 se konečně utvořil sbor za Nilem v historickém Omdurmanu.  Sbor se staral o obvod s miliónem lidí. Také ve městě Port Súdán vznikla skupina svědků.

Hlavní vzrůst však byl patrný mezi jižany, vysokými lidmi s tmavou pletí, atletické postavy, kteří jsou často na obličeji nebo na těle ozdobeni hojnými zářezy. I severní Súdánci nebo lidé egyptského původu přijímají pravdu a různí utečenci spatřili světlo Boží naděje pro lidstvo. Všechny skupiny projevují vytrvalost v Jehovově službě. Svědecké dílo dosud často vyžaduje dlouho chodit a vystavovat se tak palčivému slunci. Je třeba s vynalézavostí pořádat shromáždění, protože dílo ještě není zákonem uznáno.

Ochutnáváme Boží Chléb života

V roce 1983 zavedli muslimští fundamentalisté v Súdánu Šáríi, islámský zákon. Nepřátelé Jehovova lidu využili této nábožensky vyhrocené situace, aby upoutali pozornost na svědky, kteří nyní museli konat sborová shromáždění v menších skupinách.

Ze sdělovacích prostředků víme, že v nedávných letech postihla africkou oblast Sahel včetně Súdánu velká sucha. Stalo se to v době, kdy opět vzplanula občanská válka, a vedlo to k velkému hladu a utrpení. Zajímavý však byl vedlejší účinek: mnoho mladých lidí se přestěhovalo z nejvzdálenějších krajů Súdánu do hlavního města. Tam ochutnali Boží Chléb života, který by ve svém někdejším odloučení možná nenalezli. (Jan 6:35) To urychlilo vzrůst.

Tělesné hladovění, ale duchovní hojnost

V roce 1988 přineslo náladové počasí do oblasti Chartúmu lijáky nebývalé síly. Tisíce lidí zůstaly bez domova a někteří zahynuli. Utrpěly desítky svědků a jejich dětí. Jeden otec stál venku v husté tmě a držel své malé dítě nad  hlavou, zatímco lilo a voda mu stoupala až k bokům. Padaly pouliční svítilny, domy z nepálených cihel se hroutily a venkovní záchody se propadaly a nechávaly po sobě skryté jámy a znečištěné vody. Silnice byly zaplaveny a celé městské čtvrti odříznuty. Auta vázla v tekutém bahně bez naděje na vyproštění. Trvalo mnoho dní, než nová „jezera“ vyschla.

Tváří v tvář takovým nebezpečím začali jednat starostliví starší. Rychle se snažili navázat spojení se svým trpícím stádem. Brzy začali se záchrannými opatřeními. Vedoucí sbor pak zajistil, aby se provedla ještě další. Je ohromující, že během toho všeho pokračovalo ve velkém rozsahu kazatelské dílo.

Súdánem se přehnala také bouře jiného druhu. Převratem se změnila vláda a islámské společenství se opět dostalo do popředí. Pokračující občanská válka, sucho a omezení dovozu velmi vyčerpaly celé hospodářství. Hlad stále proniká i do velkoměst a žádá si oběti.

Jak mnozí utíkali před hladem a válkou, rozrostlo se obyvatelstvo hlavního města jihu, Juby, na čtvrt miliónu. Ale partyzáni zesílili sevření Juby. Proto bylo město na dlouhá období odříznuto od světa. Hmotná pomoc bratrům často docházela za pět minut dvanáct, právě než vyčerpali zásoby.

Přesto pokračovalo školení rostoucího počtu průkopníků, stejně jako pravidelné duchovní společenství. Zásoba duchovního pokrmu se nevyčerpala. Jak se pravda šířila stále dál na jih, v jednom městě za druhým vznikaly nové skupiny a sbory.

V roce 1990 se uprostřed všech těchto tlaků staly překvapivé věci. Za prvé, jedna jižní provincie zákonně uznala svědky Jehovovy.

 Svědectví nesvědka

Dále, 2. listopadu jeden muslimský profesor mezinárodního věhlasu pronesl velice příznivou řeč o svědcích Jehovových k velké skupině vládních činitelů shromážděných na semináři. Vyložil jim naši víru, naši neutralitu v politických záležitostech, naše veřejné vzdělávací úsilí a naši prospěšnou práci pro společnost vůbec. Navíc byl celý jeho proslov příští neděli vysílán národní televizí, a tak dostali svědectví lidé všeho druhu v rozsahu, jaký by se zdál nepředstavitelný. K čemu vedlo toto velkolepé svědectví? Ozvalo se mnoho příznivých komentářů, vyjasnila se nedorozumění a vznikl další zájem o pravdu. Vládní úředníci byli dokonce povzbuzeni k tomu, aby napodobovali obětavého ducha svědků Jehovových.

Svědkové v Súdánu opravdu stále hledají nejprve Boží království a ochotně tráví každý měsíc mnoho času v kazatelské službě — skoro 20 hodin na zvěstovatele. Proto se navzdory mnoha soužením a metle hladomoru v Súdánu káže pravda o Božím království, jediném trvalém řešení problémů lidstva, jako nikdy dříve.

Jemen — kadidlová stezka

V nedávných letech měla jedna oddaná sestra ze Súdánu neobvyklou příležitost nechat zasvítit své světlo v odlehlé zemi Jemenu na jihozápadním konci Arabského poloostrova. Za časů moudrého krále Šalomouna tam začínala kadidlová stezka a procházela územím, o kterém se předpokládá, že bylo říší královny ze Šeby. Nyní bylo v Jemenu spolu s naší súdánskou sestrou několik svědků z jiných zemí, protože zde měli uzavřené pracovní smlouvy. S Jehovovou  pomocí se spolu setkali. Rozvážně kázali o své víře jiným a dokonce našli lidi, kteří chtěli studovat Bibli.

V této hornaté zemi, kde vládnou věkovité tradice, je dosud silný islám. Většina žen chodí úplně zahalená a muži pyšně nosí na odiv dýku za opaskem. Smutné bylo, když přišla zpráva, že jeden bratr středního věku z Afriky, který se těšil dobrému zdraví, jednoho večera náhle zemřel. Příčina zůstává neznámá. Přesto kázání pokračuje.

V roce 1986 se 15 lidí zúčastnilo slavnosti na památku Kristovy smrti. Někteří se od té doby ze země odstěhovali. Proto jsou zprávy o kazatelské službě a shromážděních kusé, ale shromáždění se konají stále. Jedna sestra z jiné země zde vede několik biblických studií, přestože je odříznuta od ostatních zvěstovatelů. Tak se ve splnění Matouše 24:14 vydává určité svědectví i v této zemi.

Naproti Jemenu, na druhé straně Rudého moře, je země, kde šlo koncem sedmdesátých let při vydávání svědectví o život.

Ti, kteří zachovávají ryzost v Etiopii

V Etiopii začal být odpor státu trvalý. Autority vynesly rozsudek smrti nad dvěma svědky, ale bratři popraveni nebyli. Na svědky byl vyvíjen nátlak, aby znásilnili své svědomí, a pronásledovatelé jim dokonce přikládali hlavně pistole k spánku.

Hospodářký tlak přivodil takřka doslovné splnění proroctví ze Zjevení, které říká, že „nikdo nemohl kupovat ani prodávat kromě osoby, jež má to označení, jméno divokého zvířete nebo číslo jeho jména“. (Zjev. 13:17) Bible se stala vzácností. Život lidí byl stále více pod kontrolou státu. Pro cestování ve vnitrozemí se vyžadovala víza. Muži, ženy i děti byli začleněni do stranických organizací.

 V březnu 1978 byl Wubie Ayele ubit k smrti, protože se držel biblických zásad. V následujících měsících byli zabiti Ayele Zelelew, průkopník a starší, a Hailu Yemiru, zvěstovatel, a jejich těla zůstala celý den ležet na ulici v Addis Abebě, aby je každý viděl.

Tlak sílil. Rozhlas, noviny i policie napadly svědky. Někdy bylo ve vězení přes sto bratrů. Někteří byli propuštěni, včetně těch, kteří strávili ve vězení dva a půl roku s mučením. Řada jich dokonce ve vězení sloužila jako pomocní průkopníci!

Pak byl vytvořen zlovolný plán na vyhlazení svědků Jehovových. Když se o tom někteří svědkové dověděli, přemohl je strach z člověka. Navíc tu byly hospodářské útrapy; byl nedostatek masa a obilnin a také pneumatik, benzínu a jiných potřebných věcí.

Více než sto svědků věrně vytrvávalo, dokonce i když ztratili zaměstnání — což byla skutečná zkouška víry pro muže, kteří museli živit početnou rodinu. Hřálo však u srdce, když svědkové, kteří zaměstnání měli, pomáhali nést hospodářské břímě těm potřebným. Svým projevem lásky napodobovali rané křesťany. (Sk. 4:32) Ve všech těchto hrozných situacích potřebovali svědkové mnoho duchovního vedení a povzbuzení, a toho se jim Jehovovým řízením dostávalo.

Vždy odvážní!

Zatýkání a soudní procesy napřestávaly a připomínaly hnisající bolák. Jeden zvláštní průkopník byl od roku 1972 zatčen patnáctkrát. Byly vězněny i čtrnáctileté děti a některé strávily ve vazbě až čtyři roky. Ale nedopustily se kompromisu! Pak přišlo povolání na práci pro válečné účely. Teď došlo i na mladé ženy. Mnoho svědků využívalo čas ve  vazbě, aby sloužili jako pomocní průkopníci a pomáhali jiným vězňům poznat biblickou pravdu. Jedné sestře dovolili nakrátko opustit vězení, aby porodila, ale potom se musela vrátit do své cely.

Jeden odvážný bratr si cestou autem na venkov náhle uvědomil, že zapomněl schovat svůj balík biblické literatury. Ležel pod řídící deskou a bylo snadné jej zahlédnout. Modlil se, aby našel vhodný úkryt, ale ten objemný předmět nebylo kam dát. Musel jej nechat tam, kde byl, a důvěřovat v Jehovu. Představte si, jak byl ohromen, když při devíti silničních kontrolách, z nichž některé znamenaly důkladnou prohlídku auta, se balík nezdál podezřelý ani jednomu úředníkovi!

V prosinci 1982 bylo šest svědků zatčeno pro svůj neutrální křesťanský postoj. I oni byli odvážní muži a pomohli mnoha spoluvězňům uchopit naději na Království. Po třech letech byli z vězení odvezeni a už je nikdo neviděl. Všichni byli popraveni.

V Dese, na severu střední části této země strávil Demas Amde, učitel a otec pěti dětí, ve vězení víc než pět let plných útrap: nejprve těžká práce, pak šest měsíců samovazby, kdy byl přikovaný ve skrčené poloze, potom nemoc bez lékařské péče; dále dva měsíce nahoty a vší; pak přemístění do cely, kde jiní vězni umírali na tyfus. Nakonec, když měl zničené zdraví a dostal rakovinu, pustili ho z vězení zemřít. Zemřel 4. února 1991 věrný až do konce a s pevnou nadějí na vzkříšení. — Srovnej Hebrejcům 11:37–40.

Jiní svědkové byli ušetřeni. Jeden bratr byl zatčen cestou na venkov jako podezřelý z členství v partyzánském hnutí. Nemohl mlčet, a přestože mnoho riskoval, směle prohlásil, že je svědek Jehovův. Nikdo mu nevěřil, a strčili ho do cely s jinými vězni.

 Jak strávil noc? Místo, aby naříkal nad osudem, chopil se příležitosti a mluvil s ostatními o dobré zprávě. Jaké to bylo překvapení, když byli ráno spoluvězni vyváděni z cel a vyslýcháni úředníky. „Co je zač ten člověk, kterého jsme večer dali k vám do cely?“ ptali se úředníci.

„Myslíte toho, co nám skoro celou noc kázal a nenechal nás vyspat?“ odpovídali. Úředníci snadno poznali, že ten muž je opravdu jeden ze svědků Jehovových. Jeho veřejné prohlášení víry otevřelo dveře žaláře: byl propuštěn!

Na jihu země jeden zájemce věrně snášel vězení více než čtyři roky. První rok měl nohy spoutané řetězem; šest měsíců strávil v samovazbě. Když jeho příbuzným vrátili jeho osobní majetek, byli přesvědčeni, že byl popraven. Přežíval na nízkých dávkách potravy a pak, zcela vysílený, odsouzen k smrti. Rozsudek však byl zrušen vyššími úředníky.

Jindy mu dávali do cely prostitutky, aby ho pokoušely. Po třech letech byl povzbuzen, když se mohl konečně podělit o svou víru s jiným zájemcem, který byl s ním uvězněn. Ale s propuštěním to vypadalo beznadějně. Jednoho dne mu naprosto nečekaně řekli, že může jít. Teď měl konečně příležitost symbolizovat svou oddanost Jehovovi křtem!

Osmkrát odsouzen k smrti!

V Debre Zeit, v městě uprostřed Etiopie byl pro svůj neutrální postoj zatčen průkopník Worku Abebe. Rozsudek — popravit ještě té noci. Ale než byl rozsudek vykonán, bylo v nedalekém městě zatčeno dvacet jiných bratrů a sester. Autority se domnívaly, že se těch dvacet dopustí kompromisu, když uvidí popravu bratra Worku. (Úředníci ho považovali za „vůdce“.) Proto chtěli úředníci v tomto nedalekém městě, aby jim byl bratr Worku vydán k popravě.

 Stěhování z věznice do věznice umožnilo bratrovi Worku, aby o své víře hovořil k 300 osobám. Využil místního zvyku nepřerušovat někoho, když mluví, a čtyři hodiny jim vyprávěl svůj příběh. Vylíčil dějiny svědků Jehovových od Abela po dnešek. Když skončil, jeden úředník řekl: „Toho člověka je třeba oddělit od ostatních. Málem mě přesvědčil!“

Jednou večer ho žalářníci spolu s ostatními svědky odvedli k řece na popravu. Namířili na svědky zbraně a zeptali se: „Zřeknete se své víry, nebo ne?“ Svědkové jednohlasně a odhodlaně odpověděli, že Jehovu nikdy nezapřou. Nebyli popraveni; místo toho je začali bít a tloukli je několik hodin. „Utrpení bylo tak silné, že jsme je prosili, ať nás raději zabijí, ale nepřestali,“ vzpomínali bratři.

Potom byl k popravě vyčleněn bratr Worku. Zazněl výstřel. Chviličku byl zmaten. Nepadl a nic ho nebolelo. Pak mu svitlo — kulka ho nezasáhla. Pronásledovatelé neotáleli. Zuřivě ho udeřili pažbou pušky. Ztratil vědomí a byl odvezen zpět do cely.

V žaláři dostali dozorci pokyny, aby zajistili, že svědkové té noci budou zlomeni. Brzy se celami rozlehly ostré rány střelných zbraní. Svědkům bylo řečeno: „Slyšeli jste ty výstřely? Vaši bratři byli zabiti. Zítra uvidíte jejich těla na ulicích. A jestli se nepodřídíte, budete také zabiti.“

Svědkové odpovídali: „Z poháru, z něhož pijí naši bratři, jsme také ochotni pít.“

Během noci začali dozorci bít bratra Worku a ostatní svědky holemi. Jeden zvlášť surový dozorce svázal bratrovi Worku paže tak pevně, že mu popraskala kůže na prstech a začala mu téct krev. Bratr Worku skrýval své zmrzačené prsty před druhými bratry, aby je nezbavil odvahy. Když  došlo k chvilkové úlevě, svědkové se pomodlili a usnuli. Ale v jednu hodinu po půlnoci opět vpadli rozezlení žalářníci a znovu a znovu je bili až do čtyř do rána. Potom se svědkové ještě jednou pomodlili a děkovali Jehovovi za jeho sílu a prosili ho, aby je dále podporoval.

Ráno přišli do cely jiní surovci. Ti začali svědky kopat. Odpoledne byl bratr Worku opět vyčleněn a celkem dvacet mužů ho tlouklo a šlapalo po něm. Přesto se nevzdal. Opět bylo rozhodnuto, že má být zabit. V deset večer dorazilo dalších dvacet dozorců a tloukli ho až do dvou do rána. Jeden z mučitelů byl tak divoký, že popadl jednoho dalšího svědka a tak krutě ho ztloukl, že mu zůstala trvalá jizva. Svědkové byli čtyři dny zavřeni v temné místnosti bez jídla a pití a opakovaně byli biti. Všichni měli zlomeniny různých kostí, včetně žeber a lebky. Tělesně velmi zeslábli.

Vězení navštívil vysoký úředník, pocítil lítost, když viděl, v jakých jsou podmínkách, a nařídil dát jim najíst. Ale onen surový dozorce zuřil, když viděl, že svědkové dostali jídlo a pití. Pod záminkou údajného spiknutí je obvinil z pokusu o útěk. Uvěřili mu, a byla naplánována další poprava. Bratři se úpěnlivě modlili o vysvobození, zejména kvůli falešným, hanebným obviněním. Ještě vyšší úředník popravě zabránil, ale bratři byli celou noc biti holemi.

Po několika dnech přišel jiný úředník a ohlásil, že bratr Worku bude popraven a ostatní propuštěni. Kupodivu byli propuštěni nejen tito bratři, ale po několika dnech řekli i bratrovi Worku, že může jít.

Okamžitě využil příležitosti k tomu, aby se sešel s bratry v jednom soukromém domě a povzbudil je. Neuvědomil si, že je sledován a že se o něm podávají zprávy. A tak byl příští den opět zatčen a pak znovu odsouzen k smrti.

 Došlo k dalšímu pokusu oklamat ho, aby se dopustil kompromisu. Přistoupili k němu přátelsky, a laskavě ho vyzvali, aby provolal jistá hesla. Bratr Worku odmítl; opakoval jen svá vlastní biblická hesla k poctě pravého Boha. A tu se ti „přátelští“ lidé proměnili opět v ohavné mučitele.

Za několik dní si s ním chtěli jeho věznitelé pohovořit. Rozhovor trval čtyři hodiny. Nabídli mu důležitý politický úřad. Odmítl. Řekli mu: „Jistě vás odstřelí a budou vás žrát červi.“

Nakonec se začali o případ bratra Worku zajímat nějací nezaujatí úředníci a hlasovali pro jeho propuštění. Pokládal své strasti za radost; nevzdal se. (Hebr. 12:2) Dříve než začalo období jeho zkoušek, vždy bral vážně pravidelné rodinné studium a modlitbu. To mu nepochybně pomohlo vytrvat. Vyprávěl, co řekl jeden „Nikodém“, pastor z řad křesťanstva, o svědcích, kteří prošli ohnivou pecí pronásledování, když je srovnal s příslušníky vlastního náboženství: „My jsme se zalekli a dopustili se kompromisu. My jsme Boha zklamali, ale vy jste se ho pevně zastávali a nebáli jste se ani smrti. To jste udělali dobře.“ A tak byl bratr Worku celkem osmkrát odsouzen k smrti, ale Jehova ho zachoval naživu.

Velké poučení

Během těch roků ohnivých zkoušek zjistili svědkové v Etiopii, že na ně se vztahují slova apoštola Pavla: „Ze stavu slabosti byli učiněni silnými.“ (Hebr. 11:34) Jedna pokorná sestra, služebná, která se učila číst, se dostala do vězení se skupinou vzdělaných svědků. Zatímco se někteří uvěznění svědkové modlili o propuštění, ona své modlitby soustředila na sílu zůstat věrná. Jednoho dne přinesli pronásledovatelé misku vroucího oleje a vyhrožovali, že do ní každému vězni  namočí prsty. Někteří svědkové se strachem zhroutili, ale ta pokorná sestra zůstala pevná. A její prsty zůstaly nezraněné. Potom byla propuštěna.

To bylo velkým poučením pro ty, kteří připisovali přílišnou důležitost společenskému postavení a vzdělání. Nyní viděli, že to, na čem nejvíce záleží, je věrnost.

Nebyli ponecháni na holičkách

Bylo potěšující vidět, jak se mezi těmito svědky, kteří tolik vytrpěli, prohlubovala zralost, vyrovnanost, důvěra v Jehovu a obětavý duch. Stejně jako jinde nebyli ponecháni na holičkách. Pravé uctívání zvítězilo.

Během té doby se lidé neobvyklými způsoby stavěli na Jehovovu stranu. Jeden starší například na svém pracovišti vydal svědectví ženě z východní Evropy. Protože měla živý zájem, půjčil jí biblickou publikaci, která mu byla drahá. K jeho žalu žena odjela ze země a nevrátila ji. Po létech ho rozradostnil dopis, který mu poslala. Vysvětlila mu, že ta publikace změnila její život a že je nyní pokřtěnou duchovní sestrou.

Jiným případem byla plachá služebná, která tajně v sousední místnosti naslouchala biblickému studiu vedenému s jejím zaměstnavatelem, učitelem. Cítila se velmi nehodná, a přesto toužila poznat ony podivuhodné pravdy. „Ty biblické hodiny musí stát spoustu peněz,“ pomyslela si. A tak od učitele odešla a hledala zaměstnání, kde by si vydělala víc a mohla si takové biblické studium zaplatit. Když si ušetřila tolik, kolik myslela, že by mohlo na biblické hodiny stačit, šla přímo do domu svědka, který studoval s jejím bývalým zaměstnavatelem. Plná úžasu zjistila, že jsou zdarma. Ve studiu dělala pěkné pokroky a později se vdala za toho učitele; oba jsou nyní oddanými služebníky Jehovy.

 Mladí svědkové Jehovovi byli v této zemi vystaveni zvláštnímu tlaku. Pro jejich neutralitu jim byly odpírány mnohé základní potřeby, jako nemocniční léčba, zkoušky ve škole a zaměstnání. Cítili se proto opuštěni? Ne. S pevnou vírou, že jejich soužení je přechodné, postupovali dál v síle, kterou dává Jehova. — Fil. 4:13.

Skutečné řešení

Problémy, které sužují Etiopii, jsou podobné jako v celém světě. Svědkové věří, že našli lék, a těší je, že od roku 1990 polevily mnohé tlaky, pod jejichž tíží dosud žili, takže se mohou o ten lék dělit s jinými.

Například v hlavním městě Eritreje, v  Asmaře, vydaly úřady pokyny, aby svědkové Jehovovi nebyli diskriminováni. Jiný příklad: více než 50 etiopských bratrů dostalo cestovní povolení, takže se mohli zúčastnit oblastního sjezdu v Nairobi v Keni. A ještě dva příklady: opět je možné posílat zvláštní průkopníky do různých obvodů, aby kázali dobrou zprávu. A některé sbory začaly se slibnými výsledky kázat dům od domu. Přesto zůstávají v Etiopii mnohé problémy.

Když padl strategický přístav Massawa, občanská válka v roce 1990 zesílila. Celé město bylo v troskách. Naštěstí nebyl raněn žádný z tamních svědků. V Asmaře řádil hladomor a stejně i mnohde na venkově. Vedoucí sbor rozšířil pomoc tomuto postiženému koutu světa. Dva zvláštní průkopníci nasadili vlastní život, a proplížili se válečnou zónou, aby se dostali do Mekele, hlavního města provincie Tigre, a poskytli potřebné povzbuzení tamním svědkům. V květnu 1991 partyzáni zbavili revoluční vládu moci a podepsali chartu slibující větší svobodu. Eritrea měla oddělenou správu a byla téměř odříznuta od ostatního světa. Svědkové však zůstali uprostřed těch nepokojů přísně  neutrální, protože vědí, že trvalé řešení lidských problémů přijde jedině s Božím královstvím. Koncem služebního roku proběhl svobodně v několika městech Etiopie zvláštní sjezdový den. Konaly se přípravy na krajské a oblastní sjezdy, na velké zásilky literatury a na zákonnou registraci. V Etiopii stejně jako na jiných místech, se „scéna tohoto světa mění“ rychle a bratři se s nadšením dívají do budoucnosti na velké závěrečné shromažďování. — 1. Kor. 7:31.

Co jiného se však dělo na pevnině východní Afriky od poloviny sedmdesátých let? Podívejme se.

Zkoušky vytrvalosti v Tanzanii

Amnestie v Tanzanii umožnila v roce 1976 propuštění některých uvězněných svědků. Naneštěstí se opět našli vládní úředníci, kteří považovali naše bratry za nebezpečné. Proč? Pletli si revoluční zastánce Kitawaly v Sumbawanze se svědky Jehovovými. Bratři byli pod přísným dohledem a mnozí zvláštní průkopníci byli ‚ve vězeňských poutech jako zločinci‘, stejně jako kdysi apoštol Pavel v Římě. — 2. Tim. 2:9.

Byly i jiné potíže. V únoru 1977 byla uzavřena hranice mezi Tanzanií a Keňou a zůstala tak déle než šest let. Načas byla přerušena i poštovní služba a mnoho zásilek se ztratilo. V některých oblastech bylo problémem sucho, a propukající cholera bránila cestování krajských dozorců. Účast Tanzanie na ugandské válce v roce 1979 vyvolala další tíseň. Upadající hospodářství přinášelo hmotné starosti. Toto vše byl velký nápor na starší, takže v některých sborech nebyli schopni konat tolik pastýřské práce, kolik bylo třeba.

Mělo to však i své kladné stránky. V roce 1979 se konečně otevřela kazatelskému dílu jihovýchodní část  země, takže svědkové teď byli činní od Kilimandžára na severu až k hranici Mosambiku na jihu.

Soudní úředníci začali vynášet rozhodnutí ve prospěch svědků. Jeden vězeňský dozorce z Tukuyi se stal svědkem, protože znamenité chování svědků v něm vzbudilo zájem o pravdu. V červenci 1981 byl konečně překonán vrchol 1 609 zvěstovatelů z roku 1975, když podalo zprávu 1 621 kazatelů.

Vytrvalost je odměněna

V roce 1979 a opět v roce 1981 požádali bratři o zákonné uznání díla. Byly to neúspěšné pokusy. Úsilí o legalizaci pokračovalo dopisem vedoucího sboru, datovaným 5. května 1983. Další pokusy bratrů Faustina Lugory a Elikany Greena později v srpnu 1984 se setkaly se zdvořilým odmítnutím.

Svědkové vytrvali a odvolali se. Slyšení na ministerstvu vnitra vedlo roku 1985 k dalšímu odmítnutí. Věc se zdála beznadějná, ale objevily se náznaky, že jsou sbory zkoumány. Možná, že se našli nestranní úředníci, kteří chtěli o svědcích vědět více.

Bratři usilovali o uznání také roku 1986. Jednalo se s nimi slušně a zdvořile. Nakonec se jejich vytrvalost vyplatila. Po důkladném prošetření se vyjasnila dlouhotrvající nedorozumění a 20. února 1987 obdrželi zástupci svědků vládní dopis, který udílel zákonné uznání Sdružení svědků Jehovových v Tanzanii. Po dvaadvaceti letech zákazu to byl čas radosti.

Ráj misionářů

Celou Tanzanií se šířil jásot. Pořádaly se krajské sjezdy. Mezi uchazeči o křest na těchto sjezdech se našli takoví, kteří kázali tolik jako pravidelní průkopníci a vedli devět  i více biblických studií. Jeden nový bratr se dal dokonce pokřtít spolu se svým zájemcem!

Během roku 1987 požádali bratři o povolení vstupu misionářů do Tanzanie a bylo jim vyhověno. Ještě toho roku přijeli do Dar es Salaamu, tehdy města s půl druhým miliónem obyvatel, absolventi Gileadu. Byl to obrovský obvod pro pouhé dva sbory s necelými 200 zvěstovateli dohromady.

Obvod byl pro misionáře opravdový ráj. Majitelé domů je zvali dovnitř a rádi přijímali publikace. Byl otevřen misionářský domov v Mbeyi, která byla takovým centrem více než poloviny zvěstovatelů v zemi. Za několik měsíců pak přijeli další misionáři do Aruši a Dodomy.

Položení základu pro pomoc dalším poctivým Tanzáncům, aby uctívali pravého Boha, vyžaduje mnoho organizačního školení. Předpoklady jsou skvělé a nechybí horlivost, jak ukazuje následující srovnání: V roce 1982 bylo 160 průkopníků — v roce 1991 jich bylo 866; v roce 1982 strávili svědkové v kazatelské službě 374 831 hodin, kdežto v roce 1991 to bylo 1 300 085; v roce 1982 se Památné slavnosti zúčastnilo 5 499 lidí — v roce 1991 to bylo 10 441; v roce 1982 bylo 41 pokřtěných, kdežto v roce 1991 jich bylo 458.

V roce 1988 se opět vynořily právnické otázky ohledně svědků a kvůli nim zůstaly dosud nevyřízeny žádosti několika misionářů o vstup. Vláda však poprvé vyhověla žádosti svědků, aby jejich starší mohli působit jako oddávající úředníci.

Opakovaný sled záplav a období sucha způsobil, že na dalekém jihu a v okolí Viktoriina jezera bylo zapotřebí hmotné pomoci, a tyto akce trvaly až do roku 1991. Ale  přes potíže a nejistotu pokračuje Jehovův lid s duchem naléhavosti ve shromažďování lidí podobných ovcím.

Očištění v Keni

Léta po roce 1975 vyčistila sbory. Ti v pravdě, kteří měli mysl upnutou jen k roku 1975, kdy měl údajně skončit tento ničemný systém věcí, odpadli, když ten rok minul. Podle jednoho přehledu z toho období se stalo nečinnými 49 ze 77 nových. Ti, kteří vynechávali shromáždění a osobní studium, padli za oběť Satanovým léčkám nemravnosti, opilství a hmotařské chamtivosti. Je smutné, že v určitých letech musela být odňata pospolitost více než třem procentům všech zvěstovatelů.

Mnohé sbory byly ovšem malé a postrádaly dobré vedení. V roce 1978 mělo 49 z 90 sborů v Keni méně než deset zvěstovatelů a jen dvanáct sborů mělo víc než 40 zvěstovatelů. Proto ležel náklad teokratických odpovědností většinou na ramenou jednoho nebo dvou bratrů. K zátěži starších přispívaly i přírodní pohromy. Oblast východně od Nairobi zakusila takové sucho, že se musela zorganizovat hmotná pomoc.

Všechno samozřejmě nebylo tak černé. Dělo se i mnoho dobrých, pozitivních věcí. Účast na Památné slavnosti roku 1977 byla 5 584 osob. Byl velký hlad po literatuře. Návštěva Lloyda Barryho z vedoucího sboru roznítila ve všech horlivost pro Království. A nové uspořádání výboru odbočky, působící od roku 1976, dalo dílu další podněty.

Větší bétel

V únoru 1979 byl dosažen nový vrchol 2 005 zvěstovatelů. Počet zvěstovatelů způsobil, že velikost rodiny bétel přerostla možnosti budovy odbočky. Výbor odbočky tudíž požádal vedoucí sbor o schválení přístavby čtyř místností  k bételu. K překvapení výboru přišla odpověď ve velké obálce, jež obsahovala stavební plány přístavby zcela nové budovy s dalšími šestnácti ložnicemi.

Výkop pro novou budovu odbočky začal v prosinci 1978 a do června 1979 byla již část atraktivní budovy v užívání. V lednu 1980 přijel na program zasvěcení Don Adams ze světového ústředí a promluvil na nairobském městském stadiónu k 2 205 přítomným. Pak si asi tisíc osob za mrholení prohlédlo nové prostory bételu. Mnozí tak poprvé viděli, jak pracuje jejich kancelář odbočky. Rok skončil menšími sjezdy, mezi nimi i anglickým sjezdem v Nakuru, jehož se zúčastnili bratři z válčící Ugandy.

Další rok znamenal jiný velký krok vpřed. Keňská odbočka dostala moderní tiskařské vybavení. Přímo na místě se teď daly tisknout formuláře, programy, hlavičkové papíry, Služba království, a dokonce i časopisy. Už nebude dlouhé čekání na dodávky ze zámoří! Zatímco se v roce 1980 vytisklo asi 120 000 kusů, za dva roky vzrostl počet na 935 000 a v roce 1990 na více než 2 000 000 kusů.

V roce 1983 překročilo Nairobi počet 1 000 zvěstovatelů a Keňa jako celek dosáhla 3 005. V dubnu bylo 28 procent všech zvěstovatelů ve službě plným časem. Na pomoc také přišli další misionáři.

Publikace pomáhají Slovu k rychlému postupu

Publikace Společnosti jsou v Keni populární. Některé školy používají při náboženské výuce Moji knihu biblických příběhů. Časopisy dostaly přitažlivější vzhled, a tak během dvou let, 1984–85, vzrostlo rozšiřování hodně přes 50 procent. Zvěstovatelé rozšiřovali někdy v průměru přes deset časopisů za měsíc. Některá vydání měla okamžitý účinek na veřejnost. Příkladem je muž, který přistoupil k zvěstovateli,  jenž vydával svědectví na ulici. Muž ukázal na časopis s úvodním článkem: „Zbavíme se vůbec někdy kouření?“ [g81 3/8] a prohlásil: „Jsem bývalý kuřák.“ Co ho přimělo, aby přestal kouřit? Ten článek, který si přečetl o několik dní dříve!

Rok 1982 se vyznačoval vydáním brožury Raduj se navždy z pozemského života! což byla publikace vhodná zejména pro africké podmínky. Chtěli ji i vzdělaní lidé, někteří ji doslova brali zvěstovatelům z tašky. To se stalo jednomu svědkovi, jemuž zbyla ve služební tašce už jen jediná drahocenná brožura. Šetřil si ji pro svého nového zájemce. Jeden cestující si brožury všiml. Chtěl ji. Žádná jiná publikace ho nemohla uspokojit. Svědek mu vysvětlil, že je vyhrazena jen pro toho, kdo je ochoten pravidelně studovat Bibli. „Proč ne?“ řekl odhodlaný cestující, „to mi vyhovuje.“ A tak měl zvěstovatel nové biblické studium!

Tato brožura vydává jedinečné svědectví o Jehovovi a jeho předsevzetích, o vládě Království a o spravedlivých měřítkách Bible. Byl to tak znamenitý nástroj, že byl přeložen do dalších 35 jazyků, jimiž se mluví ve východoafrickém obvodu, čtrnácti keňských a jednadvaceti jazyků okolních zemí. V některých těchto jazycích je tato brožura jedinou dostupnou literaturou kromě Bible. Jeden misionář křesťanstva řekl o brožuře v jazyce masai: „To je ta nejlepší věc, která se kdy Masajům přihodila.“

Průkopnický duch

A ještě něco proměnilo pole v Keni: rostoucí průkopnický duch mezi svědky. Dny, kdy byli průkopníci považováni za výstřední nebo za ty, kterým se život nevydařil, minuly. Bylo zjevné, že Jehova průkopníkům bohatě žehná radostnými zkušenostmi a ovocem Království. Někteří sloužili  jako průkopníci, přestože byli slepí nebo měli amputovanou nohu. Nebylo nijak neobvyklé, že do řad průkopníků patřil někdo, kdo se musel starat o osm i více dětí.

V dubnu 1985 sloužilo plným časem asi 37 procent všech zvěstovatelů. S pomocí těchto mnohých průkopníků bylo toho roku ve službě stráveno přes milión hodin.

Horliví Rwanďané si vynahrazují ztracený čas

Také ve Rwandě byl znatelný pohyb. Biblická pravda tam přišla poměrně pozdě, avšak mnozí hladověli po životodárném poselství. V únoru 1980 silně povzbudilo zvěstovatele vydání knihy Pravda, která vede k věčnému životu v jazyce rwanda. Vrcholný počet zvěstovatelů byl tehdy 165. V Kigali byl během roku 1980 postaven jednoduchý, ale velký sál království a shromáždění se brzy účastnilo přes 200 lidí, takže stáli až na dvoře.

Zájem Rwanďanů o pravdu se nelíbil nepřátelům dobré zprávy. V říjnu 1979 nebyli svědkové Jehovovi na seznamu náboženství uznaných v zemi. Bylo vyvinuto úsilí o zákonnou registraci svědků. V březnu 1980 přijel do Kigali Ernest Heuse, který pocházel z Belgie a sloužil v Zairu, aby navštívil úřady. Přestože předložil mnoho dokladů, zákonná registrace nebyla udělena.

Ale zvěstování Království stále postupovalo. V roce 1982 se oblastního sjezdu zúčastnilo 750 osob a 22 jich bylo pokřtěno a v březnu podalo zprávu o kazatelské službě 302 osob. Na čtyřech krajských sjezdech bylo dohromady 1 200 přítomných a 40 bylo pokřtěno. Konala se škola služby království a poskytla potřebné školení odpovědným mužům v malých sborech. Horlivost neutuchala; zvěstovatelé měli každý měsíc v průměru 20 hodin ve službě. Dvě sestry, zvláštní průkopnice, otevřely nový obvod a do tří měsíců  vedly 20 biblických studií. Všichni chodili na shromáždění. Rwandou hýbalo poselství!

Stále více lidí kladlo otázky ohledně biblických pravd. Hodně to podnítila látka z časopisu Probuďte se!, která byla pravidelně předčítána v rozhlase. Rádiové vlny přenášely biblickou pravdu, jež otevřeně odhalovala lži, které učí různá náboženství. Není divu, že náboženské noviny, které mají ve Rwandě velký vliv, brzy zaútočily na svědky Jehovovy. Jako obvykle to přitáhlo k pravdě další lidi. Asi v téže době však začali být svědkové zastavováni a vyslýcháni a byly ukládány pokuty za práci v ilegální společnosti.

Výnos vytvářející těžkosti

V listopadu 1982 byli tři zvláštní průkopníci, kteří předtím podepsali žádost o zákonnou registraci, předvoláni do Kigali, při příjezdu zatčeni a uvězněni bez soudního přelíčení a bez právního odvolání. Sál království byl zavřen. Kazatelské dílo bylo zahnáno do podzemí.

Dopis ministra spravedlnosti všem prefekturám postavil svědky mimo zákon. Následovalo další zatýkání. Většina zahraničních průkopníků musela opustit zemi. Pro místní bratry to bylo období zkoušek, čas přečišťování. V ten pravý čas se začala tisknout Strážná věž ve rwandštině a poskytovala další duchovní pokrm.

Tři zvláštní průkopníci, Gaspard Rwakabubu, Joseph Koroti a Frederick I’Mugarula, měli ve velké věznici v Kigali spoustu práce. Pravidelně konali biblická studia s jinými vězni, a řada z nich tak poznala pravdu. Plynuly měsíce bez soudního přelíčení. Konečně na ně došlo v říjnu 1983. Tito tři bratři byli obžalováni ze zpronevěry peněz nějakých lidí, vzpoury proti vládě a jiných zcela nepodložených provinění.  Během celého soudního jednání nebyl jako doličný předmět předložen ani jediný číselný údaj nebo finanční doklad a nebyli ani předvedeni svědkové, kteří by obvinění podpořili.

Bratři byli odsouzeni na dva roky do vězení a nebyl jim odpuštěn ani jediný den. (Vrahové mezitím měli užitek z amnestie.) V Gisenyi pět jiných svědků vytrpělo ve věrnosti téměř dva roky věznění bez soudního výroku.

Krátká úleva v roce 1985 umožnila některým rwandským bratrům, aby se zúčastnili sjezdu v Nairobi a setkali se s bratry z vedoucího sboru. Ale v březnu 1986 se již zatýkání stalo v zemi běžným. Mnozí byli zatčeni doma. Nebyly ušetřeny ani těhotné ženy a děti. V některých územích byli svědkové dostiženi tak, že se dostali na seznamy hledaných osob. Časem bylo do vězení uvrženo  přes 140 svědků — téměř třetina všech činných svědků v zemi!

Tělesná paže, nebo důvěra ve Všemohoucího?

Záležitost svědků přišla konečně před soud 24. října 1986. Tou dobou již byli někteří přes půl roku ve vězení. Ve vězení se dokonce narodilo dítě a dostalo přiléhavé jméno Šikama Hodari (zůstaň stálý). Vynesené rozsudky byly otřesně kruté, v rozmezí od pěti do dvanácti let. Jedna zájemkyně, která ještě nebyla zvěstovatelkou, byla odsouzena k deseti letům vězení.

Tyto případy vzbudily mezinárodní pozornost a byly dokonce předmětem rozhovorů mezi šéfy vlád v Evropě a v Africe. Mnoho lidí ze zahraničí poslalo odpovědným činitelům protestní dopisy. Rozhlas se zmínil o tom, že v některých dnech docházelo vládě až 500 dopisů zastávajících se svědků Jehovových.

To vše poskytlo znamenité příležitosti k vydávání svědectví ve vězení. Svědkové se stali vynikajícím příkladem toho, jak držet při sobě. Spolu se modlili, spolu studovali Boží slovo. Mnozí spoluvězňové začali být zvědaví a začali také studovat Bibli. Nyní dělají bývalí zločinci a prostitutky pěkné pokroky na cestě k věčnému životu.

Svědkové si zachovali veselého ducha i přes uložené dlouhé tresty. Říkali: „Dostali jsme dvanáct let, ale Satan dostane tisíc!“ Říkali také: „Tady máme větší svobodu než bratři venku, protože my můžeme na shromáždění zpívat a oni ne.“

Příjemné překvapení

Při 25. výročí nezávislosti Rwandy se 1. července 1987 rwandský prezident v rozhlasovém projevu omluvil za porušování lidských práv a oznámil, že všichni, kteří byli  odsouzeni 24. října 1986, budou propuštěni. To bylo rozhodně odvážné, chvályhodné rozhodnutí! Několik dní nato bylo propuštěno všech 49 bratrů a sester, kteří byli odsouzeni.

Zůstala však otázka, co bude s těmi, kteří ještě odsouzeni nebyli. Uplynulo několik týdnů, ale nakonec byli všichni předvoláni před soud a bylo jim řečeno, že víc dobrého pro svou vlast udělají, když půjdou domů a budou hospodařit a dělat jinou užitečnou práci.

To byl přirozeně důvod k velké radosti. Přes třicet nepokřtěných zvětovatelů a studujících, kteří dělali během věznění rychlé pokroky, požádalo po propuštění o křest. Po této „škole“ vězením všichni rychle vyzráli. Většina jich hned po křtu vstoupila do pomocné průkopnické služby. A všichni svědkové, kteří byli propuštěni, zase nalezli světskou práci. — Viz Žalm 37:25, 28.

Jedna z těch, kteří radostně snášeli zkoušky, byla Pascasie. Její manžel se zalekl toho, že svědkové Jehovovi byli postaveni mimo zákon, a odvedl ji na policejní stanici, aby ji zatkli. I když ještě nebyla pokřtěná, byla uvězněna se sestrami. Byla odsouzena na deset let. Přestože ji bolelo, že nechává doma děti, uznala, že je nutné trpět pro pravé uctívání. Ve vězení dělala duchovní pokroky a patřila k těm, kteří byli po propuštění pokřtěni. Oč větší však byla její radost, když se vrátila domů a zjistila, že její manžel je připraven studovat Bibli se svědky Jehovovými! Její stálost byla opravdu odměněna, protože její manžel se stal jejím duchovním bratrem a rodina se sjednotila v pravém uctívání.

Počátkem roku 1990 bylo v jiné části země připomenuto nedořešené obvinění z roku 1985 a čtyři bratři byli odsouzeni k deseti letům vězení. Jiná území to naštěstí neovlivnilo,  takže se tam mohly konat krajské sjezdy a škola pro průkopníky. Poprvé také přijel na návštěvu zónový dozorce a přírůstek duchovního pokrmu v kinyarwandštině vedl k prohloubení duchovního smýšlení. Navíc byli naši čtyři bratři po šestiměsíčním věznění prezidentským výnosem propuštěni.

Koncem roku 1990 se přihnala občanská válka i do Rwandy. Neutrální postoj našich bratrů v souladu s biblickou zásadou u Jana 17:14, že „nejsou částí světa“, pomohl někdejším odpůrcům pochopit, že Jehovův lid není nepřítelem nikoho. Na začátku roku 1991 způsobil další starosti hladomor a bylo nutné vytvořit program potravinové pomoci Rwandě, zejména na jihu země. Nedávno se volně konaly krajské sjezdy. Bratři doufají, že jednoho dne jim bude ve Rwandě dopřána úplná náboženská svoboda spolu se zákonným uznáním, ale mezitím dále pomáhají mnoha lidem v rostoucí populaci Rwandy, kteří hledají pravdu.

Teokratické oživení v Ugandě uprostřed těžkostí

V roce 1979 přivodila změny „osvobozenecká válka“. Drancování, násilí a utrpení vyvolalo potřebu hmotné pomoci; bylo přerušeno poštovní i telefonické spojení. Potom však přišla k moci nová vláda a ugandské Times z 29. listopadu 1979 ohlásily zrušení zákazu svědků Jehovových a rovněž svobodu uctívání pod titulkem „Misionáři se smějí vrátit“.

Brzy v Ugandě zorganizovali novou sérii krajských sjezdů, jichž se zúčastnilo 241 lidí. Ale hospodářství bylo v troskách a život měl malou cenu. Mnoho lidí se zmocnilo zbraní a z někdejších vojáků se stávali zločinci. Skoro každou noc se ozývala střelba. Cestovat po silnicích nebylo bezpečné.

 Kancelář odbočky v Nairobi projevila živý zájem o budování a povzbuzení bratrů tím, že hledala statečné dobrovolníky, kteří by do Ugandy dovezli literaturu. Pamatujme, že lidé byli ozbrojení a vojáci často vedli dvojí život a v noci byli bandity. Dobrovolníci museli projet lesnatým územím mezi Jinjou a Kampalou, které bylo pověstné přepadeními. Lidé zpravidla museli jet nejvyšší rychlostí, dokud se nedostali do hustěji obydlených končin.

Jeden misionář trávil noc u jednoho bratra v Mbale, když tu slyšel, jak lidé něco dělají s jeho autem zaparkovaným na dvoře. Uvědomil si, že zloději asi budou ozbrojení, a rozhodl se, že je nechá ukrást, co chtějí. Ráno u auta chyběla dvě kola a také rezerva a přední sklo. Se dvěma vypůjčenými koly, jež měly takřka ojeté pneumatiky, a bez předního skla, které by jej chránilo před deštěm, se vydal na 240 kilometrů dlouhou cestu do Kampaly. Musel jet nebezpečnými lesy. Ale všecho šlo dobře — nepíchl, jen vítr a déšť ho šlehaly do tváře.

V prosinci 1980 bylo dosaženo nového vrcholu 175 zvěstovatelů. Příští rok začal oblastním sjezdem na stadiónu Lugogo v Kampale s účastí 360 osob. Uprostřed pokračujících násilností lidé poznávali pravdu a v červenci jich v zemi zvěstovalo již 206 a každý rozšířil měsíčně v průměru 12,5 časopisu.

Protože byl v Ugandě jen jeden starší na osm sborů, bylo velmi třeba pomoci. Bylo tudíž učiněno rozhodnutí znovu požádat o misionáře. V září 1982 přijeli za trvajících nepokojů do Kampaly dva svobodní bratři misionáři, Ari Palviainen a Jeffrey Welch. Stále platil zákaz vycházení po půl sedmé večer a v noci byla běžná střelba, dokonce celé přestřelky. Někteří zvěstovatelé zmizeli a byly obavy, že zahynuli, ale opět se objevili. Jiní už ne. Celkem přišlo  v nepokojích po válce roku 1979 o život osm ugandských zvěstovatelů.

V únoru 1983 byla schválena povolení k pobytu pro misionáře a v dubnu již byl v provozu misionářský domov na bezpečném místě, se čtyřmi statečnými absolventy Gileadu včetně Heinze a Marianny Wertholzových. Zdvořilost Uganďanů a jejich zájem o Bibli dával misionářům snadno zapomenout na hospodářské potíže, špatné cesty, nebezpečí a noční výtržnosti. Nebylo nic zvláštního, když měli každý deset až patnáct biblických studií. Za jeden měsíc dokonce čtyři misionáři rozšířili 4 084 časopisů!

„To je on!“

V jedné vesnici ve vnitrozemí Ugandy se dostala kniha Pravda do rukou muži středních let, který brzy rozpoznal, jaký to je poklad. Četl ji znovu a znovu a pak začal vydávat svědectví každému, koho potkal. Dokonce se prohlašoval za svědka Jehovova, přestože nikdy žádného nepotkal a věděl, že v celém okolí žádní nejsou.

Uvědomoval si, že musí najít své „bratry“. A tak se jednoho dne vydal na kole do Kampaly hledat svědky Jehovovy. Když viděl na kostelech kříže, věděl, že tam je nenajde. Lidé, kterých se ptal, o svědcích Jehovových věděli, ale nemohli mu dát přesnou adresu. V zoufalství vešel do knihkupectví a ptal se na svědky. Pokladní řekl, že tam svědkové občas chodí s časopisy, ale nevěděl, kde bydlí. „Až zase přijdou,“ řekl zájemce, „prosím vás, dejte jim mou adresu. Musí mě navštívit.“

V tu chvíli konali dva misionáři dodatečné návštěvy u těch, kteří předtím projevili zájem; ale nikdo nebyl doma. Opět procházeli své poznámky, narazili na jméno pokladního a řekli si: „Tak ho zase navštívíme.“

 Když přišli do knihkupectví, pokladní jim řekl: „Byl tu někdo, kdo vás potřebuje.“ Vyhlédl ze dveří a ukázal na silnici. „To je on!“

Za chviličku se tito evropští misionáři seznamovali s vesničanem, který měl zájem. Oba je objal! Stal se samozřejmě velmi pilným studujícím Bible. Brzy byl v jeho vesnici postaven maličký sál království a on sám se stal po svém kroku oddanosti a křtu v plném slova smyslu bratrem.

Opět válka

Pro většinu lidí byl život v Ugandě drsný. Naprosto chybělo bezpečí. Lidé byli odvlékáni vojskem a víckrát je nikdo neviděl. Ceny závratně stoupaly. Například cena chleba vzrostla od roku 1974 do roku 1984 o 1 000 procent. Někteří při nákupu přestali počítat peníze a místo toho jen měřili hromádku bankovek pravítkem.

Nespokojenost dláždila cestu partyzánské válce v zemi. Po měsících bojů vyrvalo Národní hnutí odporu vládě moc nad zemí. Prchající vojenské oddíly mezitím drancovaly a nesmyslně střílely lidi.

Boje vypukly přímo kolem misionářského domova. Druhý den se začalo střílet, když byli misionáři na cestě na křesťanská shromáždění. Kolem hlavy jim bzučely kulky, ale nikdo nebyl zraněn. Pak jednoho nedělního odpoledne přišla nezvaná návštěva: prchající, drancující vojáci. Vojáci se zlobili, že jsou vstupní dveře zamčené. Ale když jejich vůdce spatřil průkazy totožnosti misionářů, rázem se změnil, začal se chovat přátelsky a nedotkl se jejich věcí. Muži si s omluvou vzali nějaké šaty a ložní prádlo, ale nic cennějšího.

Na odchodu misionářům poradili, aby nadělali v celém domě nepořádek, strhali záclony, vyprázdnili zásuvky a rozházeli  věci po zemi a vyvolali tak dojem, že dům již byl vydrancován. Vyplatilo se to; bylo jim ukradeno poměrně málo. Než se vrátil klid a zatímco se okolo nich vedly těžké boje, strávili misionáři celý den a noc v malé komoře. Byla to nejbezpečnější místnost v domě. Celý ten čas cítili Jehovovu ochranu a láskyplné pouto svého bratrství.

Ugandští bratři mají co vyprávět o Jehovově ochranné ruce. Někteří mohou ukázat díry po kulkách ve zdech svých domů a na šatech. Jeden zvláštní průkopník musel přes pět hodin ležet na břiše, zatímco mu nad hlavou křižovaly střely vládních vojáků a povstalců. Když se vše uklidnilo, zjistil, že je obklopen mrtvými těly.

Zlepšená bezpečnost a nové radosti

Během následujících měsíců se bezpečnost zlepšila a děly se překvapivé věci. Misionáři museli například cestou domů jít kolem velkého domu jednoho vysokého úředníka, který byl vždy střežen náladovými, natolik nevypočitatelnými  vojáky, že se lidé báli napadení. Sami misionáři si pokaždé vydechli, když to místo měli za sebou, a návštěvníků misionářského domova ubylo. Ale za nové vlády byl dům náhle nabídnut k pronájmu právě v době, kdy se misionáři museli vystěhovat ze svého domova. Brzy se octli právě v tom domě, kolem něhož se báli chodit, a těšili se za večerního tropického vánku z jídla na velké terase. Kdyby to byl někdo před rokem předpověděl, nikdo by mu nevěřil!

Dílu v Kampale se dařilo. Na mnoha územích ve městě se už víc než deset let nekázalo a bylo ještě mnoho práce. Ugandští bratři zvýšili činnost a v roce 1987 dosáhli průměru 14,3 hodin služby za měsíc na zvěstovatele.

Mezi těmito svědky se vytvořilo těsné pouto lásky. Byli plní ochoty přinášet oběti, přestože měli velmi omezené hmotné prostředky. (Jan 13:34, 35) Mnozí museli vydělávat několik měsíců, aby mohli cestovat na oblastní sjezd. Vždy si navzájem projevovali pohostinnost a pomáhali misionářům s jakýmikoli problémy. Není pochyb, že je Jehova mnoha způsoby podporoval, a často byl „zázrak“, že se vůbec mohly konat sjezdy, někdy bez zvukové aparatury nebo i bez možnosti si sednout.

Když byly otevřeny misionářské domovy v Kampale a Jinje, byl zřízen třetí na druhém konci Kampaly. Nyní má Uganda osmnáct sborů, vrcholný počet 820 zvěstovatelů, vrcholnou účast na Památné slavnosti 3 204 osob a více než 140 pravidelných a zvláštních průkopníků. Sály království byly postaveny v Jinje, Tororu, Mbale a Kampale. Podmínky pro svědecké dílo však stále nejsou snadné a budoucnost je nejistá.

Roku 1989 se znovu vynořil odpor. Začal poznámkami duchovenstva, pak přišly kritické články v novinách, svévolné  ústní zrušení schváleného povolení ke stavbě, odmítnutí povolit na některých místech sjezdy a jiné zásahy špatně informovaných úředníků. Časem byla všechna sdružení požádána, aby se znovu registrovala, ale Mezinárodnímu sdružení badatelů Bible byla registrace odmítnuta. Většina misionářů musela opustit zemi. Přes to všechno se v prosinci 1990 úspěšně konaly oblastní sjezdy. Někteří vysocí úředníci projevili velkou ochotu a nezaujatost a vzbudili naději, že se všichni misionáři budou moci brzy vrátit do Ugandy a pokračovat ve svém vzdělávacím díle. Toto pole má velké předpoklady a bratři prosí Pána žně, aby vyslal více dělníků. — Mat. 9:37, 38.

Keňa se připravuje na větší rozmach

Jehovova organizace postupuje vpřed na celé zeměkouli, a v celé východní Africe jsou patrné stálé přírůstky. Proto přišel čas použít v Keni zlepšenou techniku. V roce 1984  zavládlo v kanceláři odbočky velké vzrušení, když německá odbočka poslala první dva osobní počítače IBM.

Zprvu byli těmito novými přírůstky všichni vyvedeni z míry, ale s Jehovovou pomocí a s jednoduchými příručkami to netrvalo dlouho a počítače se rozběhly. Počítače umožnily vkládat text, který je možno přenést na diskety, a ty se daly posílat do zámořských odboček, kde jsou tiskárny. To nabízelo nové velké možnosti. Již nebylo třeba dvakrát i třikrát posílat korektury do Británie a zpět, než bylo možné vytisknout svahilskou Strážnou věž. Nyní se svahilská Strážná věž tiskne současně s anglickou a všechny keňské sbory mohou v tomtéž týdnu studovat stejnou biblickou látku.

Ruku v ruce se stálým přírůstkem zvěstovatelů výrazně vzrostlo i pevné duchovní smýšlení. Svědkové trávili více času ve službě, zachovávali si prosté  oko, upřené na zájmy Království. Více se jich snažilo lépe pomáhat svým početným dětem na rodinném biblickém studiu. Byli jmenováni noví starší a stále více mladých bratrů usilovalo o způsobilost stát se služebními pomocníky. Mnozí projevili ryzost ve zkouškách křesťanské neutrality. Více jich bylo ochotno přinést hmotné oběti, aby měli své vlastní sály království.

Sjezd „Lid, který zachovává ryzost“ v roce 1985

Na konci roku 1985 patřila Keňa k zemím, které byly vybrány, aby se v nich konal zvláštní mezinárodní sjezd se zahraničními návštěvníky. Přijelo jich téměř 2 000. Hostující delegáti se sice těšili z keňské krajiny a zvířeny, ale jednomyslně prohlásili, že vrcholem jejich pobytu byl sjezd a kazatelská služba, do níž je místní bratři doprovodili.

Když Nairobští viděli všechny ty wazungu (bělochy neboli Evropany), jak chodí se svými místními průvodci, vyvolalo to nemalý rozruch. Na návštěvníky zase zapůsobil zájem Keňanů o Bibli a i zástupy malých dětí, které je všude provázely.

I na sjezdu byli hosté okouzleni tisíci pozorných malých dětí. Park Jamhuri v Nairobi naplnilo přes 8 000 lidí. Byl to do té doby největší sjezd. Zvláštním zážitkem pro posluchače byla přítomnost dvou bratrů z vedoucího sboru, Theodora Jaracze a Alberta Schroedera.

Během příštích let přibývalo pracovníků kanceláře odbočky a do Keni přišli další misionáři. Misionáři byli odměněni mnoha duchovními dětmi. Například Eldoretský sbor vzrostl s pomocí misionářů za čtyři roky ze 45 na 129 zvěstovatelů. S rostoucím průkopnickým duchem postupovaly zájmy Království stále vpřed. V roce 1987 se sloužilo přes půl druhého miliónu hodin a v činnosti bylo  přes 4 000 zvěstovatelů. Každý sloužil měsíčně v průměru 16,4 hodiny.

Účast na Památné slavnosti vzrostla na 15 683 osob a 466 bylo pokřtěno. Každý měsíc sloužilo v průměru víc než tisíc průkopníků a přes 500 z nich byli pravidelní průkopníci. Stavěly se nové sály království a kreslily se plány nové sjezdové budovy na předměstí Nairobi. Poprvé bylo pod dozorem odbočky v činnosti více než 10 000 zvěstovatelů, včetně 1 000 pravidelných průkopníků. A pak se stalo něco otřesného.

Nový zákaz

Brzy po ukončení krajských sjezdů, které se zabývaly zkouškami víry, a když se konaly přípravy na oblastní sjezd „Důvěřuj v Jehovu“, podstoupila tato důvěra skutečnou zkoušku. V keňském listu Gazette se 19. listopadu 1987 objevilo právní prohlášení datované 9. listopadu, jež rušilo registraci Sdružení svědků Jehovových ve východní Africe, přestože bylo v činnosti přes 25 let. Výnos povoloval 21 dní na ukončení činnosti a rozdělení majetku mezi členy. Ještě téhož odpoledne dopis od registračního úřadu rozhodnutí potvrdil. Nebyly uvedeny žádné důvody.

Druhý den ráno tu zprávu uvedly jedny noviny jako noticku na páté straně, ne jako hlavní zprávu jako v roce 1973. Ale zahraniční tiskové agentury okamžitě telefonovaly a pak zveřejnily tuto neuvěřitelnou zprávu. Okamžitě se vyvinulo úsilí o setkání s vládními úředníky, ale ti byli buď zaměstnáni státní návštěvou, nebo nebyli ochotni o věci mluvit.

Hledala se právní rada a po mnohých modlitbách bylo podáno odvolání. Poté, 27. listopadu vyhlásil jeden soudce, že se případ může projednat, čímž se Sdružení opět stalo  legálním až do vyšetření záležitosti. Proto v celé Keni otevřeně pokračovala shromáždění a kazatelská činnost, což pro ten čas přineslo jistou úlevu.

A jak se sjezdy? Bylo potřeba víry k tomu, aby se pokračovalo v plánování, ale tím větší byla radost, když přišlo potřebné schválení. Po určitých nesnázích byly najaty prostory pro sjezdy a tak se všechny tři oblastní sjezdy „Důvěřuj v Jehovu“ v prosinci konaly. Celková účast v zemi byla 10 177 osob a křtů bylo 228.

Potom se poměry jevily jako normální. Svědkové si plně uvědomovali, že věci jsou nyní v Jehovových rukou, ať jde o budoucnost kanceláře odbočky či díla v Keni.

Tento nedořešený právní stav trvá už léta, protože soud případ opětovně odkládal. To způsobilo mnoho potíží v těch místech, kde si úředníci nebyli vědomi toho, že jsme dále legální, a zatýkali bratry, zdržovali povolení nebo i odmítali povolit sjezdy. Mezitím zasahovalo duchovenstvo křesťanstva do politiky jako ještě nikdy. To mnohým pomohlo postřehnout rozdíl mezi duchovenstvem a zákonů dbalými, mírumilovnými svědky.

To vše vedlo k přírůstku zvěstovatelů Království. V čase Památné slavnosti 1991 bylo v zemi téměř 6 000 zvěstovatelů a slavnosti se zúčastnilo 19 644 lidí. V Nairobi a Nanyuki, které leží na rovníku, byly postaveny sjezdové sály. Přírůstek zvěstovatelů přidal odbočce větší náklad, takže se rodina bétel rozrostla na 38 členů a začalo být naléhavé rozšířit existující budovu.

Hledíme do budoucnosti s důvěrou v Jehovu

Prostor neumožňuje zmínit se o mnoha jiných důležitých věcech a vzrušujících zkušenostech ve východní Africe. Nesčetní jiní věrní se vydávali ve prospěch dobré zprávy  a snášeli zlo jako služebníci pravého Boha. Mnozí na sebe vzali těžké odpovědnosti a jako apoštol Pavel po léta v sobě nosili úzkost o všechny sbory. (2. Kor. 11:28) Hospodářské, právní a politické těžkosti pokračují. Trvalé řešení všech těchto problémů přijde jen prostřednictvím Jehovova království, a do té doby ještě zbývá mnoho sklidit.

Počet obyvatel této části světa se za uplynulých 20 let  zdvojnásobil. V srpnu 1991 měly všechny země patřící pod odbočku dohromady vrchol 15 970 zvěstovatelů. Odbočka píše: „Víme, že Jehova zná své ovce, a modlíme se, aby ‚Jehovovo slovo rychle postupovalo‘ před spěšně se blížícím koncem a časem, kdy tento krásný kout země se všemi svými stvořitelskými divy bude částí opravdového celosvětového ráje.“ — 2. Tes. 3:1.

[Poznámky pod čarou]

^ 17. odst. Po skončení koloniálního panství v Africe se jména mnoha zemí uvedených v tomto výčtu změnila. Ze Severní Rhodesie se stala Zambie, z Jižní Rhodesie Zimbabwe, z Tanganjiky se stala Tanzanie, z Urundi Burundi, z Njaska se stalo Malawi a z Belgického Konga Zair.

^ 44. odst. Životní příběh George Nisbeta vyšel v anglické Strážné věži z 1. srpna 1974.

^ 84. odst. Její životní příběh vyšel v anglické Strážné věži z 1. května 1985 (česká Strážná věž 20, 1985).

^ 208. odst. Podrobnosti hledej v historické zprávě o Jižní Africe v Ročence svědků Jehovových 1976, angl.

^ 245. odst. Barbara Hardyová zemřela po dlouhé nemoci v únoru 1988.

^ 443. odst. V Etiopii je obvykle hlavním jménem osoby její první jméno.

[Tabulky na straně 206]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Keňa 8,000

1950 3

1960 108

1970 947

1980 2,266

1991 6,300

Vrcholný počet zvěstovatelů

2,000

1950

1960 5

1970 132

1980 317

1991 1,256

Průměrný počet průkopníků

[Tabulky na straně 207]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Devět zemí patřících pod keňskou odbočku

17,000

1950 119

1960 865

1970 2,822

1980 5,263

1991 15,970

Vrcholný počet zvěstovatelů

4,000

1950 1

1960 49

1970 296

1980 599

1991 3,127

Průměrný počet průkopníků

 [Rámeček a mapa na straně 66]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Rudé moře

Adenský záliv

JEMEN

SÚDÁN

Nil

Omdurman

Chartúm

Eritrea

Asmara

DŽIBUTSKO

ETIOPIE

Addis Abeba

SOMÁLSKO

Mogadišo

KEŇA

Nairobi

Mombasa

Rovník

Viktoriino jezero

UGANDA

Kampala

ZAIR

RWANDA

BURUNDII

TANZANIE

Zanzibar

Dar es Salaam

Mbeya

MALAWI

ZAMBIE

Indický oceán

SEYCHELY

MADAGASKAR

[Rámeček]

KEŇA

Hlavní město: Nairobi

Úřední jazyk: svahilština a angličtina

Převládající náboženství: různé víry

Počet obyvatel: 23 000 000

Kancelář odbočky: Nairobi

[Obrázek na straně 69]

Mladí pastevci v Keni

 [Obrázky na straně 71]

Keňa, strhující domov divokých zvířat

 [Obrázky na straně 74]

Olga Smithová s dvěma dětmi se loučí s manželem Grayem a jeho bratrem Frankem, když se vydávají na plavbu do východní Afriky

Frank Smith poblíž středu města Nairobi roku 1931

Gray Smith vydává svědectví v Keni roku 1931

[Obrázek na straně 76]

David Norman a Robert Nisbet v Durbanu v Jižní Africe roku 1931 těsně před odjezdem lodi do Dar es Salaamu

 [Obrázky na straně 79]

George Nisbet, Gray a Olga Smithovi a Robert Nisbet přejíždějí řeku Limpopo a odpočívají cestou do východní Afriky roku 1935

[Obrázek na straně 88]

Setkání dlouholetých zvěstovatelů u kávy a čaje v okolí Nairobi roku 1985: zleva Muriel Nisbetová, Margaret Stephensonová, Vera Palliserová, Mary Whittingtonová, a William Nisbet

[Obrázek na straně 93]

Ingilizi Caliopiová s Marií Girgisovou v Chartúmu v Súdánu

[Obrázek na straně 96]

Misionáři z Gileadu: Dean Haupt a Haywood Ward v Addis Abebě

[Obrázek na straně 99]

Malá kancelář etiopské odbočky v Addis Abebě roku 1953

[Obrázek na straně 105]

Hosea Njabula a jeho manželka Leya byli mezi prvními, kdo šířili dobrou zprávu v Tanzanii

[Obrázek na straně 107]

Devět z těch, kteří poznali pravdu v jižní Tanzanii ve 30. letech. Zleva do prava: Andrew Chungu, Obeth Mwaisabila, Timothy a Ana Kafuko, Leya Nsile, Joram Kajumba, Jimu Mwaikwaba, Stela a Semu Mwasakuna

[Obrázek na straně 108]

Thompson Kangale, trpělivý učitel svých východoafrických bratrů

[Obrázek na straně 123]

George Kadu a Margaret Nyende vzpomínají na rané dny v Ugandě, když více než před 35 lety slyšeli pravdu

[Obrázek na straně 131]

První misionářský domov a kancelář odbočky v Nairobi v Keni byly otevřeny 1. února 1963

[Obrázky na straně 139]

V roce 1965 byl druhou keňskou kanceláří odbočky v Nairobi byt v nejvyšším patře; dole je pohled zezadu na třetí kancelář odbočky v roce 1970 před rozšířením

[Obrázek na straně 141]

Lamond Kandama, zvláštní průkopník, který působí více než 50 let v Zambii, Tanzanii a Keni s Esinalou a Stanleyem Makumbovými. Ti strávili více než 40 let ve zvláštní službě v Ugandě a v Keni, většinou jako cestující služebníci

[Obrázek na straně 142]

John a Kay Jasonovi v nairobském bételu mají za sebou přes 50 let služby plným časem

[Obrázek na straně 157]

Skupina šťastných Rwanďanů po křtu

[Obrázek na straně 158]

Anna Nabulyová, jedna z ugandských vytrvalých kazatelek

[Obrázek na straně 169]

Gebregziabher Woldetnsae, dozorce, který se vydával pro druhé až do smrti

 [Obrázky na straně 177]

Tváře, které očekáváme při vzkříšení. Všichni byli zavražděni pro svou věrnou oddanost dobré zprávě. Zleva nahoře: Ayele Zelelew, Hailu Yemiru, Wubie Ayele, Kaba Ayana, Gebreyohanes Adhanom, Adera Teshome, Wondimu Demera, Kasa Gebremedhin, Eshetu Mindu

[Obrázek na straně 192]

Gaspard Rwakabubu, Joseph Koroti a Ferdinand I’Mugarula po propuštění z vězení v Kigali se radostně účastnili mezinárodního sjezdu v Nairobi roku 1985

[Obrázek na straně 199]

Krajský sjezd v Mbale, Uganda, v roce 1987

[Obrázek na straně 201]

Současná keňská kancelář odbočky a domov bétel v Nairobi po rozšíření

[Obrázek na straně 202]

Bernard Musinga strávil 20 let ve východní Africe jako cestující služebník a než se vrátil do své rodné Zambie, byl členem výboru odbočky