Přejít k článku

Přejít na obsah

 BIBLE MĚNÍ ŽIVOT LIDÍ

I já můžu pomáhat druhým

I já můžu pomáhat druhým
  • ROK NAROZENÍ: 1981

  • RODNÁ ZEMĚ: GUATEMALA

  • DŘÍVE: TĚŽKÉ DĚTSTVÍ

MOJE MINULOST:

Narodil jsem se v Aculu, odlehlém městě v kopcovité krajině na západě Guatemaly. Naše rodina patří k etnické skupině Ixilů, kteří mají mayský původ. Jako malý kluk jsem se kromě španělštiny naučil i náš domorodý jazyk. V prvních letech mého života ještě v Guatemale zuřila občanská válka, která trvala celkem 36 let. Tehdy hodně Ixilů zemřelo.

Když mi byly čtyři roky, můj sedmiletý bratr si hrál s ručním granátem, který vybuchl. Přišel jsem kvůli tomu o zrak, a můj bratr dokonce o život. Dětství jsem proto strávil v instituci pro nevidomé děti ve městě Guatemala, kde jsem se naučil Braillovo písmo. Nedokázal jsem pochopit, proč mi zaměstnanci zakazovali povídat si s ostatními dětmi a proč se mi spolužáci vyhýbali. Byl jsem pořád sám a každý rok jsem se těšil na dva měsíce, kdy budu doma s maminkou. Byla na mě vždycky hodná a měla se mnou soucit. Ale když mi bylo deset let, zemřela. Ztratil jsem jediného člověka na světě, který mě miloval. Strašně špatně jsem to nesl.

V jedenácti letech jsem se vrátil do svého rodného města a začal žít u nevlastního bratra a jeho rodiny. Starali se o mě v hmotném ohledu, ale nikdo mi nedokázal pomoct citově. Občas jsem volal k Bohu: „Proč mi zemřela maminka? Proč musím být slepý?“ Lidé mi říkali, že je to Boží vůle. A tak jsem došel k závěru, že Bůh je bezcitný a nespravedlivý. Jediným důvodem, proč jsem nespáchal sebevraždu, bylo to, že jsem neměl, jak to udělat.

Kvůli svému handicapu jsem byl fyzicky i citově zranitelný. Několikrát jsem se stal obětí sexuálního zneužívání. Nikomu jsem o tom ale neřekl, protože jsem si myslel, že by to nikoho nezajímalo. Málokdy se se mnou dal někdo do řeči a já jsem nemluvil s nikým. Byl jsem jen sám se sebou, utápěl se ve svých pocitech a nikomu nevěřil.

JAK BIBLE ZMĚNILA MŮJ ŽIVOT:

Jednou během školní přestávky za mnou přišli manželé, kteří byli svědkové Jehovovi.  Poprosila je o to jedna moje učitelka, která se mnou měla soucit. Řekli mi o biblickém slibu, že přijde doba, kdy mrtví budou vzkříšeni a slepí zase uvidí. (Izajáš 35:5; Jan 5:28, 29) To, co mi říkali, se mi líbilo, ale bylo pro mě těžké s nimi mluvit, protože jsem na to nebyl zvyklý. I když jsem byl hodně uzavřený, rádi a trpělivě mě dál navštěvovali, aby mě učili o Bibli. Ti manželé to měli do našeho města víc než deset kilometrů a museli jít přes horský hřeben.

Můj nevlastní bratr mi o nich řekl, že bývají hezky, ale dost skromně oblečení. Přesto mi vždycky přinesli nějaký malý dárek a projevili o mě osobní zájem. Cítil jsem, že tak obětaví můžou být jen praví křesťané.

Bibli jsem studoval pomocí publikací v Braillově písmu. I když jsem probírané myšlenky rozumově chápal, vnitřně jsem některé věci nedokázal přijmout. Například pro mě bylo těžké uvěřit tomu, že Bohu záleží na mně osobně a že podobně se o mě můžou zajímat i lidé. Chápal jsem, proč Jehova dočasně připouští zlo, ale nebylo pro mě vůbec jednoduché vnímat ho jako milujícího Otce. *

To, co jsem se z Bible dozvídal, mi pomohlo změnit názor. Poznal jsem třeba, že Bůh hluboce soucítí s těmi, kdo trpí. O svých služebnících, se kterými se špatně jednalo, řekl: „Bezesporu jsem viděl trápení svého lidu, . . . dobře znám bolesti, jimiž trpí.“ (2. Mojžíšova 3:7) Když jsem si začal vážit Jehovových krásných vlastností, motivovalo mě to, abych mu zasvětil svůj život. V roce 1998 jsem se dal pokřtít a stal se svědkem Jehovovým.

S bratrem, jehož rodina si mě vzala domů

Asi rok po křtu jsem navštěvoval kurz pro nevidomé ve městě Escuintla. Jeden starší z místního sboru zjistil, že když jsem ve svém rodném městě, je pro mě obtížné chodit na shromáždění. Do nejbližšího sálu Království to totiž bylo přes stejný horský hřeben, jaký museli překonávat manželé, co se mnou dřív studovali Bibli. Urazit takovou cestu pro mě bylo hodně náročné. Ten starší mi chtěl pomoct, a tak požádal jednu rodinu svědků v Escuintle, aby si mě vzali k sobě domů a pomáhali mi navštěvovat shromáždění. Dodneška se o mě starají, jako bych byl jejich vlastní.

Mohl bych vyprávět o spoustě dalších situací, kdy mi členové sboru projevili opravdovou lásku. Všechno jsou to pro mě důkazy, že svědkové Jehovovi jsou praví křesťané. (Jan 13:34, 35)

JAKÝ UŽITEK MI TO PŘINESLO:

Už se necítím bezcenný. Mám naději a smysluplný život. Hodně času trávím tím, že pomáhám druhým poznat Bibli. Díky tomu se nezaměřuju na svůj handicap. Mám taky výsadu sloužit jako sborový starší a občas mám v okolních sborech biblickou přednášku pro veřejnost. Dokonce mívám proslovy na regionálních sjezdech, kde jsou tisíce lidí.

Při přednášce používám Bibli v Braillově písmu

V roce 2010 jsem v Salvadoru absolvoval školu služebního vzdělávání, které se dnes říká škola pro zvěstovatele Království. Díky ní dokážu své povinnosti ve sboru plnit líp. Toto školení ve mně posílilo pocit, že mě Bůh Jehova miluje a váží si mě. Pro své dílo může vyškolit kohokoli.

Ježíš řekl: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35) Dnes můžu opravdu říct, že jsem šťastný. I když jsem si to nikdy nemyslel, i já můžu pomáhat druhým.

^ 13. odst. Odpověď na otázku, proč Bůh připouští utrpení, najdete v 11. kapitole knihy Co Bible doopravdy říká?, kterou vydali svědkové Jehovovi.