Přejít k článku

Přejít na obsah

Mezináboženská spolupráce – Schvaluje ji Bůh?

Mezináboženská spolupráce – Schvaluje ji Bůh?

„Spojuje nás náboženství, nebo rozděluje?“ Tuto otázku dostali čtenáři listu The Sydney Morning Herald. Velká většina (asi 89 procent) těch, kdo odpověděli, se domnívala, že nás náboženství rozděluje.

ZASTÁNCI mezináboženské spolupráce to však vidí úplně jinak. „Ukažte mi náboženství, kterému nezáleží na soucitu . . ., kterému nezáleží na tom, jak se staráme o životní prostředí . . ., kterému nezáleží na pohostinnosti,“ prohlásil Eboo Patel, zakladatel organizace Interfaith Youth Core, která usiluje o to, aby se spolupráce mezi náboženstvími stala společenskou normou.

A skutečně, buddhisté, katolíci, protestanti, hinduisté, muslimové a mnozí jiní věřící příležitostně spojují své síly, aby bojovali proti chudobě nebo za lidská práva, usilovali o zákaz pozemních min nebo upozorňovali na ekologické problémy. Členové různých náboženství se scházejí a mluví o tom, jak podpořit vzájemné porozumění a jak se mohou navzájem obohatit. Oslavují svou rozmanitost konáním obřadů, při kterých zapalují svíčky, pořádáním festivalů, hudbou, modlitbami a tak dále.

Je směšování různých náboženství cestou k překonání rozporů mezi jednotlivými vyznáními? Je mezináboženská spolupráce prostředkem, kterým chce Bůh zlepšit svět?

JEDNOTA – ZA JAKOU CENU?

Jedna z největších mezináboženských organizací se chlubí, že její členové zastupují přes 200 různých vyznání a že je aktivní v 76 zemích. Prohlašuje, že jejím cílem je „podporovat trvalou mezináboženskou spolupráci na každodenní úrovni“. To se však snadněji řekne, než udělá. Podle zakladatelů této organizace například musely být její stanovy pečlivě formulovány tak, aby neurazily žádné z těch mnoha náboženství, která dokument podepsala. Jedním ze sporných bodů bylo už to, zda by se ve stanovách mělo mluvit o Bohu. Nakonec byly všechny zmínky o Bohu vynechány.

Pokud se ale vyloučí Bůh, jakou roli ještě hraje víra? A jak se takové hnutí liší od nějaké nenáboženské charitativní nebo humanitární organizace? Výše uvedená organizace proto sama sebe označuje za instituci nikoli náboženskou, ale „napomáhající ke spolupráci“.

STAČÍ ŠÍŘIT DOBRO?

„Všechna velká náboženství přinášejí v zásadě stejné poselství: je to láska, soucit a ochota odpouštět,“ říká dalajlama, který je jedním z předních zastánců mezináboženského dialogu. Dodává: „Důležité je, aby se tyto vlastnosti projevovaly v každodenním životě.“

 Je pravda, že takové ctnosti jako láska, soucit a ochota odpouštět jsou nesmírně důležité. Ježíš pronesl výrok, kterému se říká Zlaté pravidlo a který zní: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim.“ (Matouš 7:12) Spočívá ale pravá víra jenom v šíření dobra?

Apoštol Pavel na adresu mnoha lidí, kteří v jeho době sloužili Bohu, řekl: „Vždyť jim dosvědčuji, že mají horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání.“ Co na tom bylo špatně? Pavel vysvětlil: „Protože Boží spravedlnost neznali, . . . snažili se zřídit svou vlastní.“ (Římanům 10:2, 3) Tito lidé neměli přesné poznání o tom, co od nich Bůh očekává, a proto jejich horlivost a víra byly marné. (Matouš 7:21–23)

BIBLICKÝ NÁZOR

„Šťastní jsou ti, kdo působí pokoj,“ řekl Ježíš. (Matouš 5:9, poznámka pod čarou) A podle toho, co učil, také jednal – doporučoval řešit věci nenásilnou cestou a lidem různého vyznání přinášel poselství o pokoji. (Matouš 26:52) Ty, kdo na jeho učení kladně reagovali, spojilo nezlomné pouto lásky. (Kolosanům 3:14) Bylo ale Ježíšovým cílem pouze překlenout rozdíly mezi lidmi pocházejícími z různého prostředí, aby spolu dokázali pokojně vycházet? Byl ochoten připojit se k druhým v jejich způsobu uctívání?

Náboženští vůdci, kteří patřili k sektě farizeů nebo saduceů, Ježíšovi tvrdě odporovali, a dokonce se ho snažili zabít. Jak reagoval? Svým učedníkům dal pokyn: „Nechte je být. Jsou to slepí vůdci.“ (Matouš 15:14) Ježíš takové lidi nepokládal za své duchovní bratry.

O něco později vznikl křesťanský sbor v řeckém Korintu – ve městě, kde vedle sebe žili lidé mnoha kultur a náboženství. Jak se měli křesťané v tomto prostředí chovat? Apoštol Pavel jasně ukázal, že by se neměli podílet na žádném jiném způsobu uctívání, když napsal: „Vždyť co má společného spravedlnost a nezákonnost? Nebo jaké podílnictví má světlo s tmou? Jaký je dále soulad mezi Kristem a Belijalem [neboli Satanem]?“ Pak dodal: „Vyjděte proto z jejich středu a oddělte se.“ (2. Korinťanům 6:14, 15, 17)

Je zjevné, že Bible mezináboženskou spolupráci neschvaluje. Pravé jednoty se přesto dá dosáhnout. Zajímalo by vás jak?

ZÁKLAD PRAVÉ JEDNOTY

Mezinárodní vesmírná stanice, která krouží kolem naší planety, je výsledkem spolupráce asi patnácti zemí. Dokážete si představit, že by takový technický zázrak mohl vzniknout, kdyby se tyto země neshodly na tom, podle jakého projektu ho zkonstruují?

Právě v takové situaci se nachází současné mezináboženské hnutí. Vyzdvihuje se sice spolupráce a vzájemná úcta, ale neexistuje žádná shoda, pokud jde o to, na základě jakého projektu budovat víru. Výsledkem je, že morální a naukové otázky rozdělují jednotlivá náboženství stejně jako dřív.

Bible obsahuje Boží měřítka, která lze přirovnat k určitému projektu. Na tom, co Bible říká, můžeme postavit svůj život. Ti, kdo tato měřítka přijímají, překonávají rasové i náboženské předsudky a učí se spolupracovat v pokoji a jednotě. Bůh to kdysi předpověděl těmito slovy: „Pak totiž změním národům jazyk na čistý, aby všichni vzývali Jehovovo jméno, aby mu sloužili rameno vedle ramena.“ K jednotě tedy vede to, když lidé mluví „čistým jazykem“ neboli když se řídí normou, kterou pro uctívání stanovil Bůh. (Sefanjáš 3:9; Izajáš 2:2–4)

Svědkové Jehovovi vás srdečně zvou, abyste přišli do některého sálu Království ve vašem okolí a sami se přesvědčili o tom, že mezi sebou mají pozoruhodný pokoj a jednotu. (Žalm 133:1)