Smrt je nepříjemné téma. Mnozí lidé o ní nechtějí mluvit. Ale dřív nebo později se s ní všichni setkáme. A její osten je ostrý a působí bolest.

Na ztrátu rodiče, partnera nebo dítěte se nedá úplně připravit. Ať už taková tragédie nastane neočekávaně, nebo se přibližuje dlouhou dobu, bolestná je vždycky. A pocit, že tím všechno končí, může být zdrcující.

Antonio, kterému při dopravní nehodě zemřel otec, popisuje, jak se cítil: „Je to, jako kdyby vám někdo zapečetil dům a odnesl klíče. Nemůžete se vrátit domů, ani na chvilku. Zůstanou vám jenom vzpomínky. Je to nová realita. Snažíte se ji popírat – protože vám to připadá strašně nespravedlivé –, ale nic s tím nenaděláte.“

Dorothy, která ve 47 letech ovdověla, se po této ztrátě rozhodla hledat odpovědi na některé otázky. Byla učitelkou v nedělní škole, a tak si nikdy nemyslela, že smrtí všechno končí. Ale chyběly jí jasné odpovědi. „Co se s námi stane, když zemřeme?“ zeptala se svého duchovního v anglikánské církvi. „To nikdo přesně neví,“ odpověděl jí. „Musíme prostě počkat a uvidíme.“

Opravdu nám nezbývá nic jiného než si říct „počkáme a uvidíme“? Je nějaký způsob, jak můžeme spolehlivě poznat, zda smrtí opravdu všechno končí?