Přejít k článku

Přejít na obsah

„Historie nelže“

„Historie nelže“

Dne 14. června 2007 Státní pošta v Estonsku vydala pamětní poštovní známku vyobrazenou vpravo. Při této příležitosti bylo oznámeno: „Tato pamětní známka byla vydána za účelem připomenutí obětí stalinistické genocidy Estonců.“ Mezi roky 1941 a 1951 byly desítky tisíc Estonců násilně deportovány ze země.

„HISTORIE nelže.“ To je v Estonsku dobře známé pořekadlo a v různých obměnách existuje i v jiných zemích. Pravda je, že minulost nemůžeme změnit, ale rozhodně se z ní můžeme poučit. Šalomoun, moudrý král starověkého Izraele, řekl: „To všechno jsem viděl, když jsem uvažoval o všem, co se odehrává pod sluncem v čase, kdy člověk panuje nad člověkem k jeho záhubě.“ (Kazatel 8:9, Bible21)

O pravdivosti tohoto biblického výroku mocným způsobem svědčí to, co se odehrálo před několika desetiletími v Estonsku a v dalších částech východní Evropy. Lidské vlády způsobily utrpení bezpočtu nevinných lidí, kteří byli násilně vyhoštěni do vzdálených míst, kde se měli usídlit nebo kde měli být vězněni v pracovních táborech.

Podle estonských historiků bylo mezi lety 1941 a 1951 z této malé země deportováno více než 46 000 občanů. Většina z nich kvůli své politické příslušnosti, jiní kvůli své národnosti nebo společenskému postavení. Svědkové Jehovovi zase byli pronásledováni pro své náboženské přesvědčení.

Útok na bohabojné lidi

Ve studii vydané v roce 2004 univerzitou v Tartu, se historička Aigi Rahiová Tammová vyjádřila takto: „Od roku 1948 do doku 1951 bylo zatčeno 72 svědků Jehovových a další lidé, kteří se s nimi stýkali. Byla však naplánována deportace daleko většího rozsahu, která se uskutečnila v noci 1. dubna 1951, a to nejen v pobaltských zemích, ale také v Moldavsku, západní Ukrajině a Bělorusku.“

Už před rokem 1951 byli svědkové Jehovovi v Estonsku zatýkáni, vystaveni psychickému nátlaku, vyslýcháni a vězněni. Rozsáhlá deportace byla zcela jistě akcí, která měla vést k tomu, že svědkové Jehovovi z této země úplně zmizí.

Datum 1. dubna 1951 se objevuje i na zmíněné známce. Je na ní také číslo 382, jež odkazuje na počet svědků a jejich dětí, kteří byli ten den deportováni. Číslo zahrnuje  i příbuzné a sousedy, kteří svědky nebyli. Během toho dne probíhalo zatýkání v celé zemi. Tu noc byli všichni ze zatčených, mladí i staří, nahnáni do železničních dobytčích vozů, které směřovaly na Sibiř.

Ella Toomová

Jedním z těchto svědků byla tehdy 25letá Ella Toomová. * Vypráví, jak vypadal typický výslech: „Úředník se mě snažil zastrašit a požadoval, abych přestala kázat. Jednou se zeptal: ‚Chceš žít? Nebo chceš s tím svým Bohem zemřít na sibiřských pláních?‘“ Navzdory tomu Ella nebojácně pokračovala v kázání dobré zprávy. Byla poslána na Sibiř a během dalších téměř šesti let byla přemísťována z jednoho pracovního tábora do druhého.

Mezi stovkami těch, kdo byli deportováni bez soudního slyšení, byla také mladá svědkyně Hiisi Lemberová. K událostem z 1. dubna 1951 říká: „Přišli nečekaně uprostřed noci a nařídili nám: ‚Máte půl hodiny. Sbalte si věci!‘“ Pod rouškou tmy byly Hiisi a její šestiletá dcera odvedeny na vlakovou stanici. Skřípající vlak potom jel od stanice ke stanici a nabíral další svědky. „Byli jsme nahnáni do dobytčích vozů. Naštěstí byl zvířecí trus zmrzlý, jinak nevím, jak bychom v tom stáli. Vezli nás opravdu jako dobytek.“

Tato vyčerpávající dvoutýdenní cesta vlakem byla děsivým zážitkem. Cestovalo se v přeplněných vagónech a nehygienických podmínkách. Mladí i staří byli po všech stránkách pokořeni a zbaveni důstojnosti. Někteří z nich plakali a odmítali jíst. Svědkové však jeden druhého povzbuzovali a pomáhali si, zpívali náboženské písně a dělili se o veškeré jídlo, které měli. Vyhnancům bylo řečeno, že Sibiř bude jejich „trvalým bydlištěm“.

Hiisi Lemberová a její dcera Maaja

Hiisi vzpomíná, jaké láskyplné podpory se jí během té strastiplné cesty dostalo ze strany spoluvěřících: „V jedné stanici náš vlak zastavil vedle vlaku z Moldavska. Přes stěnu vagónu jsme slyšeli, jak se nás jeden muž ptá, kdo jsme a kam jedeme. Vysvětlili jsme mu, že nevíme, kam jedeme, a že jsme svědkové Jehovovi z Estonska. V jeho vlaku zaslechli náš rozhovor jiní svědkové. Skrz otvor ve vagónu nám hodili velký bochník chleba a sušené švestky.“ Hiisi pokračuje: „Tehdy jsme začali chápat rozsah celého tažení proti svědkům Jehovovým, a sice že proběhlo ve všech republikách Sovětského svazu.“

Dvě dospívající svědkyně Corinna a její sestra Ene byly od své maminky odděleny víc než šest let. Maminka, také svědkyně Jehovova, byla zatčena již dříve a poslána do pracovního tábora. Potom během té nechvalně známé dubnové noci byly tyto dvě dívky odvedeny z domova a nahnány do dobytčího vagónu. „Ve vlaku nám jedna svědkyně se dvěma dětmi nabídla, že se o nás postará,“ vzpomíná s vděkem Corinna, „a ujistila nás, že můžeme žít s ní a jejími dětmi jako jedna rodina.“

Co následovalo, když dorazili do cíle? Den poté, co přicestovali do mrazivé sibiřské pustiny, začal ponižující „trh s otroky“. Muži  z nedalekých zemědělských družstev přišli, aby si vybrali své dělníky. Corinna vypráví: „Slyšeli jsme, jak se mezi sebou dohadují: ‚Ty už do traktoru řidiče máš. Tenhle je můj.‘ Nebo: ‚Já už jsem si dva staříky vzal, teď je řada na tobě.‘“

Ene a její sestra Corinna

Corinna a Ene byly statečné dívky. Později řekly: „Po mamince se nám velmi stýskalo a moc jsme si přály být zase v její teplé náruči.“ Navzdory tomu všemu si zachovaly pevnou víru i smysl pro humor. Corinna dodává: „Na jednu stranu bylo dobré, že nás maminka nevidí, protože jsme někdy musely pracovat v hrozné zimě bez pořádného oblečení.“

Nevinní lidé v Estonsku a dalších zemích, svědky Jehovovy nevyjímaje, v minulosti zakusili nesmírné bezpráví. (Viz rámeček „Těžko představitelný teror“.) I přes takové nespravedlivé zacházení a utrpení jsou svědkové Jehovovi v Estonsku až dodnes činorodou skupinou šťastných lidí.

Před námi je nádherná budoucnost

V Bibli je jasně řečeno, že Bůh Jehova nenávidí bezpráví. Píše se tam: „Každý, kdo činí tyto věci, každý činitel bezpráví, je . . . něčím odporným Jehovovi, tvému Bohu.“ (5. Mojžíšova 25:16) Přestože Bůh v minulosti zlo připouštěl, brzy přijde doba, kdy ho odstraní. „Ještě chvilku,“ řekl žalmista, „a ničemný již nebude; a jistě budeš věnovat pozornost jeho místu, a on nebude. Ale mírní, ti budou vlastnit zemi a vskutku naleznou své největší potěšení v hojnosti pokoje.“ (Žalm 37:10, 11)

Před námi je opravdu nádherná vyhlídka. Minulost sice změnit nemůžeme, ale můžeme udělat něco pro to, abychom si zajistili dobrou budoucnost. Vybízíme vás, abyste Boha lépe poznali a zjistili, co můžete udělat pro to, abyste žili v době, kdy na zemi bude skutečná spravedlnost. (Izajáš 11:9)

^ 10. odst. Vyprávění Elly Toomové vyšlo v Probuďte se! z dubna 2006 na stranách 20–24.