Přejít k článku

Přejít na obsah

 Co zajímá naše čtenáře

Účastnili se křesťané v prvním století politického dění?

Účastnili se křesťané v prvním století politického dění?

▪ Předtím než Ježíš vystoupil do nebe, dal svým učedníkům jasné pokyny, jak by měli vykonávat kazatelskou službu, ale nedal jim žádné doporučení týkající se politiky. (Matouš 28:18–20) Učedníci se proto řídili zásadou, kterou Ježíš vyjádřil už dříve: „Splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Marek 12:17)

Jak tato zásada Ježíšovým následovníkům pomáhala žít ve světě a přitom nebýt jeho částí? Jak rozlišovali, kde je hranice mezi tím, co patří césarovi neboli státu, a tím, co patří Bohu?

Apoštol Pavel považoval účast na politickém dění za překročení této hranice. „Pavel byl ochoten použít své římské občanství, když žádal o zákonný soudní proces, ale nelobboval v žádné otázce veřejné politiky,“ uvádí kniha Beyond Good Intentions—A Biblical View of Politics (Dobré úmysly nestačí — Biblický názor na politiku).

K čemu Pavel vybízel své spolukřesťany? Tatáž kniha dodává: „V dopisech, které adresoval spoluvěřícím v tak významných městech, jako byl Korint, Efez a Řím, nejsou žádné zmínky o politickém hašteření.“ V knize je také uvedeno, že Pavel „přikazoval podřizovat se vládě, ale ani v jednom ze svých mnoha dopisů nenavrhoval místním církvím žádnou taktiku, jak veřejné instituce ovlivňovat“. (Římanům 12:18; 13:1, 5–7)

Křesťané, kteří žili po Pavlově smrti, ještě několik desetiletí důsledně rozlišovali mezi svými povinnostmi vůči Bohu a vůči státu. K těm, kdo měli politickou moc, se chovali s úctou, ale do politických aktivit se nezapojovali. Kniha Beyond Good Intentions říká: „Ačkoli první křesťané byli přesvědčeni, že jejich povinností je respektovat vládní úřady, nemysleli si, že by se měli účastnit politického dění.“

Asi 300 let po Kristově smrti však došlo ke změně. Teolog Charles Villa-Vicencio napsal: „Když se za vlády Konstantina politické struktury změnily, křesťané začali houfně vstupovat do státních služeb a do armády a přijímat politické funkce.“ (Between Christ and Caesar) K čemu to vedlo? Vzniklá nábožensko-politická směsice se na konci čtvrtého století n. l. stala státním náboženstvím Římské říše.

I dnes mnohá náboženství, která tvrdí, že následují Krista, povzbuzují své členy k účasti na politickém dění. Taková náboženství však Krista nenapodobují a neřídí se ani příkladem křesťanů z prvního století.