Přejít k článku

 Praktické rady pro rodinný život

Když má dospívající dítě pochybnosti o vašem náboženství

Když má dospívající dítě pochybnosti o vašem náboženství

Mnozí mladí časem přijmou náboženství svých rodičů. (2. Timoteovi 3:14) Někteří však ne. Co můžete dělat, když vaše dítě začne mít pochybnosti o vašem náboženství? Tento článek rozebírá, jak v takové situaci postupují svědkové Jehovovi.

„Já to vzdávám. Náboženství mých rodičů není nic pro mě.“ (Cora, 18) *

JSTE přesvědčeni, že vaše náboženství učí pravdu o Bohu. Věříte, že Bible nabízí ten nejlepší způsob života. A tak je jenom přirozené, že hodnoty, které máte, se snažíte vštípit svým dětem. (5. Mojžíšova 6:6, 7) Co když ale vaše dospívající dítě přestává mít o duchovní věci zájem? Co když začne zpochybňovat to, co dřív tak nadšeně přijímalo? (Galaťanům 5:7)

Pokud se ve vaší rodině něco takového děje, neznamená to, že jste jako křesťanští rodiče selhali. Příčinou může být celá řada faktorů. Jedno je však jisté: To, jak v takové situaci zareagujete, bude rozhodující pro to, zda se vaše dítě k vašemu náboženství spíše přikloní, nebo ho naopak zavrhne. Pokud svému dospívajícímu vyhlásíte válku, čeká vás náročný a velmi pravděpodobně předem prohraný boj. (Kolosanům 3:21)

Mnohem lepší je držet se této rady apoštola Pavla: „Pánův otrok . . . nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, ovládat se.“ (2. Timoteovi 2:24) Jak můžete ve chvíli, kdy dospívající zpochybňuje vaši víru, ukázat, že jste způsobilí vyučovat?

Dívejte se pod povrch

Nejprve zkuste zjistit, jaké faktory ovlivňují postoj vašeho dítěte. Například:

  • Cítí se osamělé, protože nemá v křesťanském sboru žádné přátele? „Protože jsem chtěla mít přátele, skamarádila jsem se s několika spolužačkami. To zbrzdilo můj duchovní pokrok na celá léta. Zájem o duchovní věci jsem ztratila hlavně kvůli špatné společnosti a teď toho hořce lituju.“ (Lenore, 19)

  •   Chybí mu sebevědomí, takže je pro něj těžké mluvit o své víře? „Když jsem ještě chodil do školy, dělalo mi problémy mluvit o svém náboženství se spolužáky. Bál jsem se, že si budou myslet, že jsem divný, nebo že mě budou brát jako nějakého pánbíčkáře. Každého, kdo se nějak odlišoval, odepsali a já jsem nechtěl, aby se to stalo i mně.“ (Ramón, 23)

  • Má pocit, že je nad jeho síly žít podle křesťanských měřítek? „Zdálo se mi, že biblický slib o věčném životě je na konci nějakého strašně vysokého schodiště, a já jsem ještě na hony daleko od prvního schodu. Dostat se až nahoru mi připadalo jako nadlidský úkol, a tak jsem si říkala, že to radši rovnou vzdám.“ (Renee, 16)

Popovídejte si o tom

Co se skrývá pod povrchem v případě vašeho dítěte? Tím nejlepším způsobem, jak to zjistit, je zeptat se ho. Dávejte si však pozor na to, aby rozhovor nepřešel v hádku. Spíše jednejte v duchu vybídky z Jakuba 1:19: „Každý člověk má být rychlý k slyšení, pomalý k mluvení, pomalý k zlobě.“ Dejte svému dítěti čas. Přistupujte k němu s „trpělivostí a uměním vyučovat“, stejně jako byste to dělali s lidmi mimo vaši rodinu. (2. Timoteovi 4:2)

Pokud vaše dospívající dítě například začíná bojkotovat křesťanská shromáždění, zkuste přijít na to, v čem je problém. Buďte však trpěliví. Úspěchu pravděpodobně nedosáhnete, pokud budete s dítětem jednat podle následujícího scénáře.

Syn: Já už prostě nechci chodit na shromáždění.

Otec: [výhrůžným tónem] Jak to myslíš, že nechceš?

Syn: Je tam nuda, to je všechno.

Otec: Tak takhle ty smýšlíš o Bohu? On tě nudí? To tedy ne, chlapečku! Dokud budeš bydlet pod naší střechou, budeš chodit s námi, ať se ti to líbí, nebo ne!

Bůh od rodičů vyžaduje, aby o něm své děti učili, a od dětí zase vyžaduje, aby své rodiče poslouchaly. (Efezanům 6:1) Po svém dítěti však určitě chcete víc, než aby se duchovním činnostem věnovalo jenom formálně a na křesťanská shromáždění chodilo z donucení. Přáli byste si, aby tam pokud možno bylo přítomno nejen fyzicky, ale i myslí a srdcem.

Šance, že tohoto cíle dosáhnete, bude větší, pokud zjistíte, co se skrývá za postojem vašeho dítěte. Všimněte si, že výše uvedený rozhovor mohl proběhnout mnohem efektivněji, kdyby měl otec tuto myšlenku na paměti.

Syn: Já už prostě nechci chodit na shromáždění.

Otec: [klidným tónem] Co tě k tomu vede?

Syn: Je tam nuda, to je všechno.

Otec: Máš pravdu, že sedět skoro dvě hodiny může být nuda. Co je na tom pro tebe nejtěžší?

Syn: Nevím. Asi bych prostě v tu dobu chtěl být někde jinde.

Otec: Vidí to tak i tvoji kamarádi ve sboru?

Syn: To je právě ten problém. Já žádné nemám — aspoň teď už ne. Od té doby, co se můj nejlepší kamarád odstěhoval, nemám si  s kým povídat. Všichni ostatní si to tam užívají, jenom já ne.

Tím, že otec z tohoto scénáře dokázal syna rozpovídat, nejen zjistil, co se skrývá pod povrchem — v tomto případě osamělost —, ale také si získal jeho důvěru a nechal si otevřené dveře pro další rozhovor. (Viz rámeček  „Buďte trpěliví“.)

Mnozí mladí během času zjistí, že když odhodlaně čelí situacím, které ohrožují jejich duchovní růst, mají pak větší sebeúctu a upevní si svou víru. Vraťme se k příkladu Ramóna, který se ve škole bál přihlásit k tomu, že je křesťanem. Nakonec zjistil, že mluvit o své víře není tak strašné, jak si původně představoval, a to ani tehdy, když to vede k posměchu. Vypráví:

„Jednou si ze mě nějaký spolužák dělal legraci kvůli mému náboženství. Cítil jsem, jak mě celá třída pozoruje, a začal jsem z toho mít nervy. Pak jsem se rozhodl, že přejdu do protiútoku, a spolužáka jsem se zeptal na jeho víru. K mému překvapení byl ještě nervóznější než já. Zjistil jsem, že mnozí mladí mají nějaké náboženské názory, ale nerozumí jim. Já své názory alespoň dokážu vysvětlit. A tak pokud jde o víru, hloupě by se měli cítit mí spolužáci, a ne já.“

VYZKOUŠEJTE: Vybídněte své dospívající dítě, aby se vyjádřilo k tomu, co pro něj znamená být křesťanem. Jaký užitek to z jeho pohledu přináší? Jaké oběti to od něj naopak vyžaduje? Převažuje užitek nad oběťmi? Pokud ano, jak moc? (Marek 10:29, 30) Vaše dítě si může své úvahy napsat na papír a použít k tomu dva sloupečky. Nalevo si napíše, jaké oběti musí přinášet, a napravo, jaký užitek z toho má. To mu může pomoci, aby identifikovalo svůj problém a pracovalo na jeho řešení.

Dospívající a jeho „síla rozumu“

Rodiče i odborníci pozorují, že je velký rozdíl mezi tím, jak uvažuje malé dítě a dospívající. (1. Korinťanům 13:11) Zatímco pro dítě je typické uvažovat konkrétně, v černobílých pojmech, dospívající má sklon přemýšlet abstraktněji. Malému dítěti například stačí říct, že Bůh stvořil všechno. (1. Mojžíšova 1:1) Dospívajícího však mohou napadnout otázky typu: Jak si můžu být jistý, že Bůh existuje? Proč by laskavý Bůh připouštěl ničemnost? Jak je možné, že Bůh existoval vždy? (Žalm 90:2)

 Zdálo by se, že takové otázky jsou ve víře vašeho dospívajícího dítěte krokem zpátky. Ve skutečnosti jde však spíše o krok kupředu. To, že o takových věcech přemýšlí, může být důležitým rysem jeho duchovního růstu. (Skutky 17:2, 3)

Dospívající se tak navíc učí pracovat „se svou silou rozumu“. (Římanům 12:1, 2) Výsledkem je, že chápe, „jaká je šířka a délka a výška a hloubka“ křesťanské víry, a to v míře, v jaké to jako dítě chápat nemohl. (Efezanům 3:18) Více než kdy dříve je proto nyní nutné pomoci vašemu dospívajícímu dítěti do hloubky přemýšlet o jeho názorech a tak si vypěstovat pevné přesvědčení o tom, v co věří. (Přísloví 14:15; Skutky 17:11)

VYZKOUŠEJTE: Vraťte se se svým dospívajícím dítětem k základním námětům, které možná oba považujete za samozřejmé. Zkuste ho podnítit, aby uvažovalo například o těchto otázkách: Na základě čeho jsem já osobně přesvědčen, že existuje Bůh? Z jakých důvodů věřím v to, že se o mě stará? Proč si myslím, že je vždy v mém nejlepším zájmu poslouchat Boží zákony? Dávejte si pozor, abyste mu nevnucovali své názory. Místo toho mu pomozte vypěstovat si vlastní přesvědčení. Díky tomu bude jeho víra pevnější.

Víra na základě přesvědčení

Bible mluví o mladém Timoteovi, který znal svaté spisy už „od útlého dětství“. Apoštol Pavel ho však přesto vybízel: „Pokračuj v tom, co ses naučil a o čem ses přesvědčil, abys tomu věřil.“ (2. Timoteovi 3:14, 15) Stejně jako tomu bylo v případě Timotea, i vy jste možná vaše dospívající dítě poučovali o biblických zásadách od jeho narození. Nyní ho však musíte vést k tomu, aby si vytvořilo své vlastní přesvědčení.

V knize Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi, 1. díl, je řečeno: „Dokud s tebou tvé dítě žije pod jednou střechou, máš právo od něj vyžadovat, aby se společně s rodinou věnovalo duchovním činnostem. Cílem však není, aby jen mechanicky plnilo nějaké úkoly. Chceš přece, aby si Boha doopravdy zamilovalo.“ Pokud budete mít na mysli tento cíl, pomůžete svému dospívajícímu dítěti získat pevnou víru, která bude neoddělitelnou součástí nejen vašeho, ale i jeho života. * (1. Petra 5:9)

^ 4. odst. Jména v tomto článku byla změněna.

^ 40. odst. Více informací najdete ve Strážné věži z 1. května 2009 na stranách 10–12 a v knize Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi, 1. díl, na stranách 315–318.

K ZAMYŠLENÍ

  • Jak reaguji, když moje dítě vyjadřuje pochybnosti o mém náboženském přesvědčení?

  • Jaké myšlenky z tohoto článku bych mohl uplatnit, abych svou reakci zlepšil?