Přejít k článku

Přejít na obsah

Vdovy a vdovci — Co potřebují? Jak jim můžete pomoci?

Vdovy a vdovci — Co potřebují? Jak jim můžete pomoci?

Vdovy a vdovci — Co potřebují? Jak jim můžete pomoci?

Ve spoře osvětlené kuchyni svého malého bytu Jeanne mechanicky prostírá. Vždyť musí taky něco jíst. Najednou si všimne, že na stůl položila dva talíře . . . a propukne v pláč. Ze zvyku prostřela pro dva lidi. A přitom to jsou už dva roky, co její milovaný manžel zemřel.

TI, KDO ztrátu manželského partnera nezažili, si nedovedou představit, jak velká je to bolest. Faktem je, že lidská mysl se s takovou hroznou skutečností smiřuje jen pomalu. Beryl, které je 72 let, se s náhlou smrtí svého manžela zpočátku nedokázala vyrovnat. „Nemohla jsem tomu věřit,“ říká. „Neuměla jsem si představit, že už se nikdy neobjeví ve dveřích.“

Lidé, kterým byla amputována končetina, někdy zažívají pocit, jako by ji stále měli. Podobně i člověk, který ztratil manželského partnera, může mít občas pocit, že jej zahlédl v davu, nebo se přistihne, že na něj mluví, jako kdyby žil.

Když někdo zažije takovou ztrátu, jeho přátelé a členové rodiny často nevědí, jak reagovat. Znáte někoho, kdo ovdověl? Pokud ano, jak ho můžete podpořit? Co byste měli vědět, chcete-li vdovám a vdovcům pomoci, aby se s takovou ztrátou vyrovnali? Jak jim můžete pomoci, aby časem znovu získali chuť do života?

Čemu se vyhnout

Přátele a členy rodiny může skličovat, když vidí, jaké utrpení jejich blízký prožívá, a tak se s dobrým úmyslem snaží zkrátit dobu, kdy se vyrovnává se svým zármutkem. Jeden odborník, který v rámci průzkumu mluvil se 700 vdovami a vdovci, však napsal: „Žádná ‚správná‘ délka truchlení neexistuje.“ A tak místo abyste se snažili proudy slz zastavit, dopřejte pozůstalému dostatek času, aby se ze svého žalu vyplakal. (1. Mojžíšova 37:34, 35; Job 10:1)

Je jistě vhodné, když pozůstalému pomůžete s formalitami, jež jsou spojené s pohřbem. Nemyslete si však, že všechno musíte vzít do svých rukou. Paul, kterému je 49 let, říká: „Od těch, kdo mi prakticky pomáhali se zařizováním, bylo laskavé, že mi umožnili, abych o záležitostech, které pokládám za důležité, rozhodl sám. To, aby pohřeb mé manželky proběhl hladce, pro mě hodně znamenalo. Považoval jsem to za poslední věc, kterou pro ni můžu udělat.“

Určitou míru pomoci nepochybně ocení každý. Eileen, 68letá vdova, vzpomíná: „Domluvit pohřeb a zařídit všechno to papírování bylo těžké, protože jsem nebyla schopná jasně myslet. Naštěstí mi s tím pomohl syn se snachou.“

Také se nebojte o zemřelém mluvit. Beryl, o které již byla zmínka, říká: „Přátelé pro mě byli mimořádnou pomocí. Všimla jsem si ale, že mnozí se vyhýbají jakékoli zmínce o mém manželu Johnovi. Bylo to, jako by nikdy neexistoval, a mně to bylo líto.“ Časem si vdovy a vdovci mohou přát popovídat si o svém partnerovi otevřeně. Vzpomínáte si na nějaký jeho laskavý skutek nebo zábavnou příhodu, kterou jste spolu zažili? Bez obav se pozůstalého zeptejte, zda by o tom chtěl slyšet. Pokud by to bylo vhodné, mohli byste také říct, co jste na zesnulém oceňovali anebo proč vám chybí. To pozůstalému pomůže, aby si uvědomil, že není sám, kdo pociťuje ztrátu. (Římanům 12:15)

Dejte si pozor, abyste v dobré vůli nezavalili truchlícího radami. Netlačte na něj, aby dělal rozhodnutí rychle. * Použijte naopak rozlišovací schopnost a položte si otázku: Jakými praktickými kroky mohu příteli nebo příbuznému pomoci v jednom z nejobtížnějších období jeho života?

Co dělat můžete

Ve dnech bezprostředně po úmrtí ovdovělý partner nejspíš uvítá praktickou pomoc. Mohli byste mu nějakou dobu vařit, ubytovat příbuzné, kteří přijedou, nebo mu dělat společnost?

Je třeba si také uvědomit, že muži a ženy se mohou se zármutkem a osamělostí vyrovnávat odlišně. Například v některých částech světa více než polovina mužů znovu uzavře manželství během osmnácti měsíců po ovdovění. K něčemu takovému dochází u žen jen velmi zřídka. Čím je tento rozdíl dán?

Obecně vžitou představou je, že muži se znovu žení proto, aby uspokojili svoje tělesné a sexuální potřeby. Tak to ale není vždy. Důvodem je ve skutečnosti to, že muži mají sklon svěřovat se výlučně partnerce, a proto po její smrti pociťují hlubokou osamělost. Vdovy si naproti tomu často dokážou snáz najít citovou podporu, a to i když se o ně po smrti manžela přestanou zajímat jeho přátelé. Uvedený sklon mužů částečně vysvětluje, proč mnozí z nich považují nové manželství za jediný způsob, jak se dostat z osamělosti — i navzdory riziku, že nový vztah navážou příliš rychle. Dá se tedy říct, že vdovy většinou pocity osamělosti zvládají lépe.

Ať už je pozůstalým muž nebo žena, co můžete udělat, abyste jeho nebo její břemeno osamělosti zmírnili? Helen, 49letá vdova, říká: „Mnozí mají dobré úmysly, ale neprojeví iniciativu. Často nabízejí: ‚Pokud bych ti s něčím mohl pomoct, dej mi vědět.‘ Ocenila jsem ale, když mi někdo nabídl něco konkrétního, například když řekl: ‚Jdu nakupovat, nechceš jít se mnou?‘“ Paul, jehož manželka zemřela na rakovinu, vysvětluje, proč byl rád, když ho někdo vytáhl ven: „Někdy člověk nemá chuť být s lidmi ani mluvit o své situaci. Ale když stráví večer v přátelské společnosti, je mu mnohem lépe. Necítí se tak osamělý. Ví, že lidé se o něj opravdu zajímají, a díky tomu je to pro něj snazší.“ *

Kdy je empatie zvlášť zapotřebí

Helen zjistila, že citovou podporu potřebovala nejvíc tehdy, když se většina příbuzných vrátila ke každodenním činnostem. Vysvětluje: „Přátelé a členové rodiny se vám ze začátku věnují, ale pak se jejich život vrátí do starých kolejí. Jenže váš ne.“ Praví přátelé si tuto skutečnost uvědomí a dál budou pozůstalému k dispozici a nepřestanou ho podporovat.

Je možné, že vdova nebo vdovec budou potřebovat společnost zvlášť při výročí svatby nebo partnerovy smrti. Eileen, o které již byla zmínka, vypráví, že překonat osamělost při výročí svatby jí pomáhá její dospělý syn. Říká: „Každý rok se mnou Kevin stráví celý tento den. Jdeme spolu na oběd a je to čas jen pro nás dva.“ Co kdybyste si zaznamenali, která období jsou pro ovdovělé členy rodiny nebo přátele nejobtížnější? Pak s nimi můžete tyto dny strávit nebo o to požádat někoho jiného. (Přísloví 17:17)

Někteří zjistili, že útěchu jim mohou poskytnout ti, kdo také zažili ztrátu manželského partnera. Annie, která ovdověla před osmi lety, se o přátelství s jinou vdovou vyjádřila: „Její pevné odhodlání na mě velmi zapůsobilo a dodalo mi sílu jít dál.“

Vdovy a vdovci se po překonání počátečních stadií zármutku skutečně mohou stát zdrojem motivace a povzbuzení pro druhé. Dvě vdovy, o kterých je zmínka v Bibli, totiž mladá žena Rut a její tchyně Noemi, měly ze vzájemné podpory velký užitek. Jejich dojímavý příběh ukazuje, jak jim oboustranný zájem pomohl překonat zármutek a vyrovnat se s náročnou situací, v níž se ocitly. (Rut 1:15–17; 3:1; 4:14, 15)

Čas pro uzdravení

K tomu, aby ovdovělí lidé byli opět schopni normálně žít, musejí najít rovnováhu mezi vzpomínáním na zesnulého a péčí o vlastní potřeby. Moudrý král Šalomoun uznal, že je „čas plakat“. Řekl ale také, že musí nastat „čas uzdravovat“. (Kazatel 3:3, 4)

Paul popisuje, jak obtížné bylo nežít minulostí. Znázornil to takto: „S manželkou jsme byli jako dva stromky, které rostly vzájemně propletené. Když ale jeden strom zemřel a byl odstraněn, ten druhý vypadal jako zdeformovaný. Připadalo mi hrozně divné být sám.“ Ve snaze zůstat věrní zesnulému partnerovi někteří odmítají odpoutat se od minulosti. Jiní by zase považovali za zradu, kdyby se začali znovu těšit ze života, a proto se vyhýbají zábavě a nechtějí poznávat nové lidi. Jak je možné pomoci vdovám a vdovcům, aby se pozvolna začali uzdravovat a vrátili se k normálnímu životu?

Především pozůstalému umožněme, aby vyjádřil své pocity. Herbert, který je vdovcem šest let, říká: „Obzvlášť cenné pro mne byly chvíle, kdy ti, kdo mě přišli navštívit, tiše seděli a naslouchali mým nostalgickým vzpomínkám a myšlenkám, které se mi zrovna honily hlavou. Je mi jasné, že jsem nebyl vždy tím nejpříjemnějším společníkem, ale moc jsem si jejich empatie vážil.“ Na Paula silně zapůsobilo jednání jednoho zralého přítele, který byl iniciativní a pravidelně se zajímal o to, jak Paul svou situaci zvládá psychicky. Vzpomíná: „Byl jsem mu vděčný za jeho upřímný a mírný přístup a často jsem se mu svěřoval.“ (Přísloví 18:24)

Když pozůstalý vyjadřuje rozporuplné pocity jako lítost, vinu nebo hněv, dělá klíčový krok k tomu, aby se s novou situací vyrovnal. Král David například vylil své srdce tomu nejlepšímu důvěrnému příteli, jakého mohl mít, totiž Jehovovi Bohu. Díky tomu našel sílu, aby „vstal“ a přijal smutnou skutečnost, že jeho malý syn zemřel. (2. Samuelova 12:19–23)

I když je to zpočátku obtížné, časem se pozůstalý musí vrátit zpátky ke každodenním činnostem. Můžete ho přizvat, například když jdete nakupovat nebo na večerní procházku? Můžete přítele požádat, aby vám poradil s některými záležitostmi? Je to další způsob, jak ho na chvíli vytrhnout z osamělosti. Mohl by vám pomoci s nějakými opravami? Mohla by vám ovdovělá přítelkyně pohlídat děti nebo se s vámi podělit o recept na svoji specialitu? Kromě toho, že tyto prosby představují impuls k činnosti, jsou také ujištěním, že pozůstalý má stále ještě pro co žít.

Tím, že se ovdovělý člověk zase otevře svému okolí, může postupně získat radost ze života, a dokonce si i stanovit nové cíle. Tak to bylo v případě Yonette, 44leté matky, která před časem ovdověla. Vzpomíná: „Bylo pro mě velmi těžké vrátit se do normálního života. Věnovat se každodenním povinnostem, vyjít s penězi a postarat se o tři děti bylo náročné.“ Časem se však Yonette naučila to zvládat, lépe komunikovat s dětmi a také přijímat pomoc od blízkých přátel.

„Život zůstává vzácným darem“

Pokud přátelé a členové rodiny mají poskytnout účinnou pomoc, musí mít realistický přístup. U ovdovělého člověka se mohou období relativního klidu a období deprese střídat celé měsíce, nebo dokonce roky. ‚Rána jeho vlastního srdce‘ může být opravdu velmi těžká. (1. Královská 8:38, 39)

Právě během období sklíčenosti bude asi pozůstalý potřebovat jemně postrčit správným směrem, aby nepřestal žít v realitě a nestáhl se do ústraní. Díky takové podpoře dokázalo mnoho vdov a vdovců dát svému životu nový směr. Claude, 60letý vdovec a nyní celodobý kazatel v Africe, říká: „I když člověk zažije bolestnou ztrátu manželského partnera, život zůstává vzácným darem.“

Když někdo ovdoví, natrvalo mu to změní život. Přesto ale takový člověk může hodně obohatit druhé. (Kazatel 11:7, 8)

[Poznámky pod čarou]

^ 16. odst. Další podněty k tomu, jak poskytnout praktickou pomoc pozůstalému, najdete v brožuře Když zemře někdo z vašich milovaných na stranách 20–25. Vydali ji svědkové Jehovovi.

[Praporek na straně 11]

Praví přátelé dál budou pozůstalému k dispozici a nepřestanou ho podporovat.

[Rámeček a obrázek na straně 12]

 Nechat si věci po zemřelém, nebo ne?

„Nechala jsem si spoustu manželových osobních věcí,“ říká Helen, jejíž manžel zemřel před několika málo lety. „Zjišťuji, že postupem času mi připomínají stále více hezkých zážitků. Žádné z těch věcí jsem se nechtěla hned zbavit, protože jsem si uvědomovala, že city se během doby mění.“

Naproti tomu Claude, který ovdověl před více než pěti lety, se vyjádřil takto: „Pokud jde o mne, na svou manželku myslím i bez toho, že bych měl kolem sebe její osobní věci. Domnívám se, že když jsem je dal pryč, pomohlo mi to přijmout realitu a překonat zármutek.“

Uvedené výroky ukazují, že lidé se ohledně věcí, které patřily zemřelému, rozhodují různě. Od přátel a příbuzných je proto moudré, když se nesnaží vnutit pozůstalému svůj názor. (Galaťanům 6:2, 5)

[Obrázky na straně 9]

Jsou některé dny, kdy by pozůstalí vaši podporu zvlášť ocenili?

[Obrázek na straně 9]

Pamatujte na ně, když někam jdete

[Obrázky na straně 10]

Přizvěte vdovy a vdovce ke svým běžným činnostem nebo rekreaci