Přejít k článku

Přejít na obsah

Posilujte svou rodinu ‚líbeznými slovy‘

Posilujte svou rodinu ‚líbeznými slovy‘

 Posilujte svou rodinu ‚líbeznými slovy‘

MINUTY plynuly a David byl stále rozmrzelejší. Čekal v autě na svou manželku a přitom se pořád díval na hodinky. Když jeho manželka Diane konečně vyšla z domu, vybuchl.

„Jak to, žes mě nechala tak dlouho čekat?“ vykřikl. „Vždycky chodíš pozdě! To se nemůžeš aspoň jednou vypravit včas?“

Pro Diane to bylo jako rána. Rozplakala se a běžela zpátky domů. V tu chvíli si David uvědomil, že udělal hloupou chybu. Neovládl se a všechno tím jenom zhoršil. Co teď? Vypnul motor, zhluboka vzdychl a pomalu šel za manželkou do domu.

Nepřipadá vám tento výjev realistický? Také jste už někdy chtěli vzít svá slova zpět? Když mluvíme bezmyšlenkovitě, často řekneme něco, čeho později litujeme. Bible velmi vhodně říká: „Srdce spravedlivého rozjímá, co odpovědět.“ (Přísloví 15:28)

Jasně myslet, dříve než promluvíme, však může být obtížné — zejména když se zlobíme, máme strach nebo se cítíme dotčeni. Každá snaha mluvit o svých pocitech se zvlášť mezi nejbližšími členy rodiny snadno zvrtne v obviňování nebo kritizování toho druhého. To zase může druhého zranit nebo vyvolat hádku.

Co bychom mohli udělat, aby to dopadlo lépe? Jak můžeme udržet své city na uzdě, aby nás nepřemohly? Některé prospěšné rady načerpáme u Šalomouna, jednoho z pisatelů Bible.

Zvažujme, co říkat a jak to říkat

Když Šalomoun, pisatel biblické knihy Kazatel, zaznamenával svůj střízlivý výklad o marnosti života, psal o svém námětu zřejmě se silným zaujetím. Napsal: „Nenáviděl jsem život.“ A jednou se o životě vyjádřil, že to je „marnost marností“. (Kazatel 2:17; 12:8, poznámka pod čarou) Šalomoun však v knize Kazatel nevypočítává svá zklamání. Nemyslel si, že je vhodné mluvit pouze o negativních stránkách života. V závěru své knihy ukazuje, že „se snažil najít líbezná slova a napsat správná slova pravdy“. (Kazatel 12:10)

Šalomoun si zřejmě uvědomoval, že své pocity musí ovládat. Dá se říci, že si stále kladl otázky: ‚Je to, o čem se chystám mluvit, skutečně pravda, je to přesné? Jestliže použiji tato slova, budou to druzí považovat za příjemné a přijatelné?‘ Šalomoun hledal „líbezná slova“ pravdy, a proto byl schopen zabránit tomu, aby jeho vlastní pocity zastřely jeho uvažování.

 Výsledkem není pouze mistrovské literární dílo, ale také bohatý, Bohem inspirovaný zdroj moudrých výroků objasňujících smysl života. (2. Timoteovi 3:16, 17) Mohl by nám Šalomounův přístup k pojednání o citově velmi vypjatém námětu pomáhat, abychom se svými blízkými lépe komunikovali? Podívejme se na jeden příklad.

Učme se ovládat své pocity

Představme si, že chlapec přinese domů ze školy vysvědčení a vypadá sklíčeně. Otec si vysvědčení prohlédne a u jednoho předmětu si všimne špatné známky. Hned se rozzlobí a vzpomene si, že chlapec mnohokrát dělal domácí úkoly až na poslední chvíli. Nejraději by se na něj rozkřikl: „Jsi prostě líný. Když to takhle povedeš dál, nikam to nedotáhneš!“

Otec by neměl hned dát najevo své negativní pocity, ale nejdříve by si měl položit otázku: ‚Mám vůbec pravdu a je to přesně tak?‘ Tato otázka mu pomůže, aby se nenechal svými pocity unést, takže by neviděl, jak je to ve skutečnosti. (Přísloví 17:27) Opravdu chlapec v životě špatně skončí jenom proto, že má potíže s jedním předmětem? Je lenost jeho vlastností, anebo ty úkoly odkládá, protože v tom předmětu něco nechápe? Bible opakovaně zdůrazňuje, jak velkou cenu má rozumný, realistický názor. (Titovi 3:2; Jakub 3:17) Chtějí-li rodiče své dítě povzbudit, musí mu říkat „správná slova pravdy“.

Hledejme ta pravá slova

Jakmile se otec rozhodne, co řekne, mohl by si položit otázku: ‚Jak se mám vyjádřit, aby to bylo pro mého syna příjemné a přijatelné?‘ Najít ta pravá slova skutečně není snadné. Ale rodiče musí brát v úvahu, že dospívající mají mnohdy sklon vidět věci černobíle. Možná považují jedno selhání nebo slabost za tak závažné, že pak vidí sami sebe ve špatném světle. A jestliže některý z rodičů reaguje přehnaně, může negativní pocity svého dítěte ještě prohloubit. V Kolosanům 3:21 je uvedeno: „Nepopouzejte své děti, aby nepodléhaly sklíčenosti.“

Takovými výrazy jako „nikdy“ a „vždycky“ se obvykle skutečnost zevšeobecní nebo zveličí. Může si dítě zachovat sebeúctu, když mu rodič říká: „Z tebe nikdy nic nebude“? Jestliže dítě ve svém životě často slyší podobné odsuzující výroky, možná si začne myslet, že není vůbec k ničemu. To je samozřejmě nejen skličující, ale také nepravdivé.

Za všech okolností bývá mnohem lepší zdůraznit kladné stránky. V situaci, kterou jsme zde naznačili, by otec mohl například říci: „Vidím, že tě ta špatná známka mrzí. Ale zdá se mi, že se obvykle snažíš dělat úkoly dobře. Pojď si o tom předmětu popovídat a společně přijdeme na to, jak takové obtíže překonávat.“ Jestliže chce otec svému synovi co nejlépe pomoci, možná mu položí konkrétní otázky, aby zjistil, zda příčinou nejsou ještě nějaké jiné problémy.

Laskavý a dobře promyšlený přístup bude pravděpodobně mnohem účinnější než dát průchod emocím. Bible nás ujišťuje, že ‚příjemná řeč je sladká pro duši a je uzdravením pro kosti‘. (Přísloví 16:24) V pokojném, láskyplném prostředí se dobře daří nejen dětem, ale vlastně všem členům rodiny.

„Z hojnosti srdce“

Vzpomeňme si na manžela, o němž byla zmínka na začátku tohoto článku. Neměl spíš chvilku hledat „líbezná slova“ pravdy než na manželku vychrlit výčitky? V takové situaci by bylo dobré, kdyby si manžel položil několik otázek. ‚Je sice pravda, že moje žena by se měla snažit být přesnější, ale skutečně chodí pozdě vždycky? Je právě teď ta nejvhodnější chvíle mluvit o jejích nedostatcích? Když budu mluvit zlostně a kriticky, povzbudí ji to vůbec, aby se chtěla zlepšit?‘ Jestliže se neukvapíme a položíme si takové  otázky, můžeme se vyvarovat toho, že bychom neúmyslně zranili někoho ze svých blízkých. (Přísloví 29:11)

Co však máme dělat, když naše rodinné rozhovory opakovaně končí hádkou? Možná by pomohlo, kdybychom se podívali hlouběji pod povrch a prozkoumali, z jakých pocitů vycházela naše slova. To, co říkáme, zejména když jsme rozrušeni nebo pod tlakem, možná hodně vypoví o tom, jací jsme ve svém nitru. Ježíš řekl: „Z hojnosti srdce mluví ústa.“ (Matouš 12:34) Jinými slovy, do naší řeči se mnohdy promítnou naše nejniternější myšlenky, touhy a postoje.

Díváme se na život realisticky, optimisticky a s nadějí? Pak se to pravděpodobně projeví v obsahu i tónu našich rozhovorů. Máme sklon k neúměrné přísnosti, pesimismu nebo ke kritizování? Tím, co říkáme nebo jak něco říkáme, bychom pak mohli druhé srážet. Možná si ani neuvědomujeme, že začínáme uvažovat nebo mluvit negativně. Dokonce bychom mohli být přesvědčeni, že se díváme na věci správně. Musíme si však dávat pozor, abychom sami sebe neklamali. (Přísloví 14:12)

Jsme vděčni za to, že máme Boží Slovo. Bible nám totiž pomáhá zkoumat naše myšlenky a posoudit, které jsou správné a které potřebují úpravu. (Hebrejcům 4:12; Jakub 1:25) Bez ohledu na to, jaké sklony jsme zdědili nebo jakou jsme měli výchovu, všichni se můžeme rozhodnout — pokud to opravdu chceme —, že svůj způsob uvažování a své jednání změníme. (Efezanům 4:23, 24)

Chceme-li posoudit svůj způsob komunikace s druhými, můžeme nejen použít Bibli, ale můžeme udělat ještě něco jiného — jednoduše se druhých zeptat. Například požádejme manželského partnera nebo své dítě, aby nám upřímně řekli, jak si v tomto ohledu vedeme. Také si můžeme promluvit s některým přítelem, který je duchovně vyspělý a dobře nás zná. Ale k tomu, abychom jejich slova přijali a udělali potřebné změny, musíme být pokorní.

Nejprve přemýšlejme a potom mluvme!

V konečném důsledku, pokud opravdu nechceme druhým lidem svými slovy ubližovat, musíme jednat podle slov v knize Přísloví 16:23: „Inteligentní [to znamená moudří] lidé nejprve přemýšlejí a potom mluví; jejich slova jsou pak přesvědčivější.“ (Today’s English Version) Ovládat své pocity nemusí být vždy snadné. Jestliže se však snažíme druhé chápat, a ne je obviňovat nebo srážet, pak pro nás bude možná snadnější vyjadřovat se správnými slovy.

Nikdo z nás ovšem není dokonalý. (Jakub 3:2) Všichni někdy mluvíme bezmyšlenkovitě. (Přísloví 12:18) Na základě Božího Slova se však můžeme naučit nejprve přemýšlet a potom mluvit, a také dávat pocitům a zájmům druhých přednost před svými vlastními. (Filipanům 2:4) Buďme rozhodnuti hledat „líbezná slova“ pravdy, zejména když mluvíme se členy své rodiny. Ty, které milujeme, pak nebudeme svou řečí zraňovat ani srážet, ale budeme je posilovat a povzbuzovat. (Římanům 14:19)

[Obrázek na straně 12]

Co dělat, abychom neřekli něco, čeho bychom později litovali?