Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jehovovo požehnání obohatilo můj život

Jehovovo požehnání obohatilo můj život

NARODILA jsem se roku 1927 v městečku Wakaw v kanadské provincii Saskatchewan. Bylo nás celkem sedm dětí – čtyři chlapci a tři děvčata. Už jako malá jsem tak poznala, jaké to je mít kolem sebe spoustu lidí.

Když ve třicátých letech propukla Velká hospodářská krize, pocítila to i naše rodina. Hlady jsme ale nikdy netrpěli. Měli jsme slepice a krávu, a tak nám doma nikdy nechyběla vajíčka, mléko, smetana, sýr a máslo. Asi si dovedete představit, že jsme se všichni museli dost otáčet.

Na tu dobu vzpomínám moc ráda. Třeba si vybavuju, že když tatínek na podzim jezdíval do města na trh, kde prodával, často se vracel s krabicí čerstvě natrhaných jablek. Domem se pak vždycky linula jejich sladká vůně. To bylo něco, mít každý den šťavnaté jablíčko!

NAŠE RODINA POZNÁVÁ PRAVDU

Bylo mi šest, když se moji rodiče poprvé setkali s pravdou. Předcházela tomu velmi smutná událost. Krátce po porodu totiž zemřel můj bratr Johnny. Zdrcení rodiče se ptali místního kněze: „Kde teď Johnny je?“ Ten jim tvrdil, že jejich dítě není v nebi, ale v předpeklí, protože nebylo pokřtěné. Řekl taky, že pokud mu zaplatí, bude se za Johnnyho modlit, aby šel do nebe. Asi si umíte představit, jaký to byl pro rodiče šok. Ztratili veškeré iluze a zařekli se, že s knězem už nikdy nepromluví. Ale o tom, kde jejich syn je, přemýšlet nepřestali.

Jednoho dne se mamince dostala do ruky brožura Kde jsou mrtví?, kterou vydali svědkové Jehovovi. Začala ji číst a byla tím tak nadšená, že když přišel tatínek z práce domů, řekla mu: „Už vím, kde je Johnny! Spí, ale jednou přijde den, kdy se probudí.“ Tatínek ten večer přečetl celou brožuru jedním dechem. Když se dozvěděli pravdu o smrti a když si přečetli biblický slib, že mrtví budou vzkříšeni, spadl jim kámen ze srdce. (Kaz. 9:5, 10; Sk. 24:15)

Pravda nám změnila život a přinesla nám radost a útěchu. Rodiče začali se svědky Jehovovými studovat Bibli a chodit na jejich shromáždění do malého sboru ve Wakaw, kde měla většina lidí ukrajinský původ. Krátce nato se pustili do kázání.

Nedlouho potom jsme se přestěhovali do provincie Britská Kolumbie. Nový sbor nás vřele přijal. Moc ráda vzpomínám, jak jsme si doma společně připravovali Strážnou věž na nedělní shromáždění. Naše láska k Jehovovi a k biblickým pravdám stále rostla. Jehovovo požehnání opravdu obohacovalo náš život.

 Je pravda, že pro nás děti nebylo jednoduché veřejně mluvit o své víře. Hodně nám v tom ale pomáhalo služební shromáždění. Často jsme si s mojí mladší sestrou Evou nacvičovaly úvody do služby a pak je na shromáždění předvedly. I když jsme byly obě plaché, naučilo nás to mluvit s druhými o Bibli. Za toto vynikající školení jsem moc vděčná.

Moc ráda vzpomínám i na to, jak nás navštěvovali celodobí služebníci. Například během spolupráce s naším sborem u nás přespával krajský dozorce Jack Nathan. * Vyprávěl nám spoustu úžasných zážitků a uměl nás upřímně pochválit. To nás motivovalo, abychom Jehovovi dál věrně sloužili.

Říkala jsem si: „Až vyrostu, chci být jako strejda Jack.“ Tehdy jsem ještě netušila, jak moc mi jeho příklad pomůže, abych jednou také začala s celodobou službou. V patnácti už jsem byla rozhodnutá sloužit Jehovovi. Roku 1942 jsme se s Evou daly pokřtít.

ZKOUŠKY MOJÍ VÍRY

Během druhé světové války se zvedla vlna vlastenectví. Jedna mimořádně netolerantní učitelka, slečna Scottová, vyloučila ze školy moje dvě sestry a brášku. Odmítli totiž vzdát poctu vlajce. Nakonec oslovila i moji třídní a naléhala na ni, aby mě taky vyloučila. Ale moje učitelka řekla: „Žijeme ve svobodné zemi a máme právo se vlasteneckých obřadů neúčastnit.“ I přes nátlak slečny Scottové moje třídní jasně řekla: „Je na mně, jak se rozhodnu.“

Slečna Scottová jí odpověděla: „Ne, není to na vás. Pokud Melitu nevyloučíte, podám na vás stížnost.“ Moje třídní pak rodičům vysvětlila, že i když s tím vnitřně nesouhlasí, musí mě vyloučit, protože by jinak přišla o místo. Ale dostali jsme aspoň nějaké materiály, abychom se mohli učit sami doma. Zanedlouho jsme se přestěhovali do města vzdáleného asi 30 kilometrů, kde nás přijali na jinou školu.

Během válečných let byly naše publikace zakázány, a tak jsme dům od domu chodili jenom s Biblí v ruce. Díky tomu jsme se naučili dobře vydávat svědectví přímo z Písma. Pomohlo nám to k duchovnímu pokroku a ještě víc jsme cítili Jehovovu podporu.

ZAČÍNÁM SLOUŽIT CELODOBĚ

Stříhání mi šlo, dokonce jsem získala i několik ocenění

Jakmile jsme s Evou dokončily školu, přihlásily jsme se do průkopnické služby. Ze začátku jsem pracovala v lahůdkářství v jednom obchodním domě. Protože jsem ale doma stříhala členy rodiny, udělala jsem si časem kadeřnický kurz. Trval šest měsíců a po jeho dokončení se mi podařilo najít práci v kadeřnickém salónu na dva dny v týdnu. K tomu jsem ještě dvakrát do měsíce školila další kadeřnice. Díky tomu jsem mohla dál průkopničit.

V roce 1955 jsem chtěla jet na sjezd „Triumfující Království“ do New Yorku a pak do Norimberku. Než jsem ale odjela do New Yorku, potkala jsem bratra Nathana Knorra, který sloužil  ve světovém ústředí. Spolu s manželkou přijeli na sjezd ve Vancouveru. Byla jsem požádána, abych sestru Knorrovou ostříhala. Bratru Knorrovi se výsledek moc líbil a chtěl si se mnou popovídat. Během rozhovoru jsem se zmínila, že před odletem do Německa budu chvilku v New Yorku. Bratr Knorr mi proto nabídl, jestli bych nechtěla přijít na devítidenní výpomoc do brooklynského betelu.

Tato cesta mi změnila život. V New Yorku jsem potkala mladého bratra Theodora Jaracze, kterému přátelé říkali Ted. Hned zkraje mě zaskočil otázkou: „Jsi v průkopnické?“ Řekla jsem, že ne. Moje kamarádka LaVonne to zaslechla a řekla: „Ale ano, je.“ Ted se jí překvapeně zeptal: „Tak kdo to ví líp – ty, nebo ona?“ Vysvětlila jsem mu, že jsem v průkopnické byla a že v ní chci pokračovat hned, jak se vrátím ze sjezdů.

MUŽ, KTERÉHO JSEM SI VZALA

Ted se narodil v Kentucky roku 1925 a v patnácti se zasvětil Jehovovi. O dva roky později začal s průkopnickou, i když byl v rodině jediný, kdo přijal pravdu. V celodobé službě nakonec strávil 67 let.

V červenci 1946, když mu bylo dvacet, absolvoval 7. třídu biblické školy Strážné věže Gilead. Pak sloužil jako krajský dozorce v Clevelandu v Ohiu. Přibližně o čtyři roky později byl jmenován služebníkem pobočky v Austrálii, kde strávil následujících pět let.

Ted byl na sjezdu v Norimberku taky. Strávili jsme tam nějaký čas spolu a zamilovali jsme se do sebe. Byla jsem ráda, že má za cíl sloužit Jehovovi naplno. Hluboce ho miloval a svůj vztah k němu bral velmi vážně. Zároveň byl i laskavý a přátelský k lidem. Viděla jsem, že zájmy druhých jsou pro něj důležitější než jeho vlastní. Po sjezdu jel Ted zpátky do Austrálie a já do Vancouveru. Začali jsme si ale dopisovat.

Zanedlouho se Ted vrátil do Spojených států a později se přestěhoval do Vancouveru, kde sloužil jako průkopník. Moje rodina si ho moc oblíbila. Můj starší bráška Michael měl vždycky tendenci mě chránit. K bratrům, kteří se o mě dřív zajímali, měl často nějaké výhrady. S Tedem se ale rychle skamarádil. Řekl mi: „Melito, vybrala sis dobře. Buď na něho hodná a nenech si ho utéct.“

Vzali jsme se v roce 1956 a strávili mnoho šťastných let v celodobé službě

I já jsem si velmi vážila toho, jaký Ted je. Desátého prosince 1956 jsme se vzali. Po svatbě jsme průkopničili ve Vancouveru, potom v Kalifornii a pak jsme byli v krajské službě v Missouri a Arkansasu. Asi 18 let jsme bydleli každý týden u jiné rodiny a procestovali velkou část Spojených států. Ve službě jsme měli spoustu krásných zážitků a poznali jsme mnoho skvělých bratrů a sester. Byli jsme sice pořád na cestách, ale radost, kterou jsme zažívali, nám to bohatě vynahradila.

Na Tedovi jsem si vážila zvlášť toho, že svůj vztah s Jehovou nikdy nepovažoval za samozřejmost. Byl vděčný, že může sloužit nejvyšší bytosti ve vesmíru. Milovali jsme společné studium a čtení Bible. Večer před spaním jsme si klekli k posteli a Ted se za nás pomodlil. Pak jsme se ještě pomodlili každý zvlášť. Vždycky jsem poznala, když Teda něco trápilo – vstal totiž  z postele, znovu si kleknul a dlouho se modlil. Líbilo se mi, jak si s Jehovou povídá o vážných věcech i o maličkostech.

Po několika letech manželství mi Ted řekl, že začne při Památné slavnosti přijímat symboly. Vysvětlil mi: „Hodně jsem o tom s Jehovou mluvil, abych si byl naprosto jistý, že dělám to, co si přeje.“ Přiznám se, že mě to úplně nepřekvapilo. Vážila jsem si toho, že mám příležitost podporovat Kristova bratra, který bude jednou sloužit v nebi. (Mat. 25:35–40)

NOVÉ POVĚŘENÍ

K našemu velkému překvapení byl Ted v roce 1974 jmenován členem vedoucího sboru. Za nějakou dobu jsme byli pozváni do brooklynského betelu. Zatímco Ted se věnoval úkolům, které měl ve vedoucím sboru, já jsem pracovala v úklidu nebo kadeřnickém salónu.

Součástí Tedovy práce byly i návštěvy poboček v různých zemích. Obzvlášť ho zajímalo, jak probíhá kazatelská činnost za Železnou oponou. Jednou když jsme byli na dovolené ve Švédsku, mi Ted řekl: „Melito, v Polsku je činnost svědků zakázaná a já bych těm bratrům strašně rád pomohl.“ A tak přestože jsme si potřebovali odpočinout, vyřídili jsme si víza a jeli do Polska. Ted se setkal s několika bratry, kteří tam tehdy vedli dílo. Společně šli na dlouhou procházku, aby je nikdo nemohl odposlouchávat. Čtyři dny intenzivně projednávali různé záležitosti. Když jsem viděla, jak je Ted spokojený, že těm bratrům může pomáhat, měla jsem z toho radost i já.

Znovu jsme tam jeli v listopadu 1977 s F. W. Franzem a Danielem Sydlikem. Byla to první oficiální návštěva členů vedoucího sboru v Polsku. I když byla naše činnost pořád pod zákazem, podařilo se jim setkat s bratry, kteří měli zodpovědné úkoly, s průkopníky a s dlouholetými svědky v různých polských městech.

Ted s dalšími bratry před ministerstvem spravedlnosti v Moskvě po tom, co byla naše organizace oficiálně registrována

Příští rok jel Ted do Polska znovu, tentokrát s Miltonem Henschelem. Setkali se s vládními představiteli, kteří byli k našim aktivitám stále tolerantnější. V roce 1982 polská vláda povolila bratrům jednodenní sjezdy. Další rok už proběhly větší sjezdy, většinou v pronajatých halách. I když byla činnost svědků ještě pořád zakázaná, konaly se roku 1985 čtyři sjezdy na velkých stadionech. V květnu 1989, kdy se  plánovaly ještě větší sjezdy, polská vláda svědky Jehovovy oficiálně uznala. Byl to jeden z nejradostnějších okamžiků Tedova života.

Oblastní sjezd v Polsku

ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY

V roce 2007 jsme cestovali na zasvěcení jihoafrické pobočky. V Anglii měl ale Ted problém s krevním tlakem, a tak mu lékař doporučil, aby tu cestu odložil. Když se jeho stav zlepšil, vrátili jsme se do Spojených států. O několik týdnů později měl ale těžkou mrtvici, po které ochrnul na pravou stranu těla.

Zotavoval se pomalu a ze začátku nebyl schopný pracovat. Naštěstí ale mohl dál zřetelně mluvit. Navzdory překážkám se snažil být co nejaktivnější. Po telefonu v našem obýváku se dokonce účastnil každotýdenních schůzek vedoucího sboru.

Ted byl moc vděčný za skvělou lékařskou péči, kterou v betelu dostával. Postupně se jeho stav o hodně zlepšil. Zvládal některé své teokratické úkoly a pořád měl dobrou náladu.

O tři roky později měl ale druhou mrtvici a ve středu 9. června 2010 zemřel. I když mi bylo vždycky jasné, že Ted bude muset svůj pozemský běh jednou ukončit, cítila jsem nepopsatelnou bolest. Pořád mi moc chybí a každý den děkuju Jehovovi za těch nádherných 53 let, která jsme spolu mohli strávit a během kterých jsem měla možnost ho podporovat. Jsem vděčná, že mi Ted pomáhal se k Jehovovi přiblížit, a nepochybuju, že mu jeho nové úkoly přinášejí spoustu radosti.

ZVYKÁM SI NA NOVÉ OKOLNOSTI

Bavilo mě pracovat v betelovém kadeřnictví a předávat zkušenosti druhým

Po těch mnoha šťastných a intenzivně prožitých letech s Tedem pro mě není lehké zvyknout si na nové okolnosti. Moc rádi jsme si povídali s návštěvami v betelu a v našem sále Království. Když už se mnou Ted není a ubývá mi sil, nemůžu s lidmi trávit tolik času. I tak se ale s bratry a sestrami v betelu a ve sboru cítím moc dobře. Zvládat betelový režim není lehké, ale jsem šťastná, že tady můžu Jehovovi sloužit. A taky pořád miluju kazatelskou službu. Často jsem sice unavená a už nevydržím dlouho na nohou, ale dělá mi radost, že můžu vydávat svědectví na ulici a vést biblická studia.

Když vidím, jak hrozně dnes lidé ve světě žijí, jsem vděčná, že jsem Jehovovi mohla sloužit s tak skvělým manželem. Jehovovo požehnání skutečně obohatilo můj život. (Přísl. 10:22)

^ 13. odst. Životní příběh Jacka Nathana vyšel ve Strážné věži z 1. září 1990 na stranách 10–14.