Přejít k článku

Přejít na obsah

Ochotně se nabídli: Slouží v Rusku

Ochotně se nabídli: Slouží v Rusku

V ROCE 1991 měli svědkové Jehovovi v Rusku obrovskou radost, když byl zrušen dlouholetý zákaz jejich činnosti a byli oficiálně uznáni. Tehdy by jen málokoho napadlo, že počet svědků desetinásobně vzroste až na dnešních 170 000. Mezi těmi, kdo v Rusku pilně pracují na duchovní žni, jsou i bratři a sestry, kteří se sem přistěhovali ze zahraničí. (Mat. 9:37, 38) Chcete některé z nich poznat?

OCHOTNÍ BRATŘI POMÁHAJÍ SBORŮM

V roce, kdy byl zrušen zákaz naší činnosti v Rusku, bylo Matthewovi Velké Británie 28 let. V jednom proslovu na oblastním sjezdu tehdy řečník zdůraznil, že sbory ve východní Evropě potřebují pomoc. Jako příklad uvedl sbor v Sankt Petěrburgu, ve kterém byl jen jeden služební pomocník a žádný starší. Zvěstovatelé tam přitom vedli několik stovek biblických studií! „Po tom proslovu jsem o situaci v Rusku pořád přemýšlel,“ říká Matthew. „Mluvil jsem s Jehovou o tom, že bych se tam rád přestěhoval.“ Našetřil si nějaké peníze, prodal většinu toho, co měl, a v roce 1992 se do Ruska odstěhoval. Jak se mu tam vedlo?

Matthew

„Ruština mi dala pořádně zabrat. Bavit se s lidmi o hlubších duchovních námětech bylo zpočátku nad moje síly,“ vzpomíná Matthew. Další problém byl s bydlením. „Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem se musel narychlo stěhovat do jiného bytu.“ Těmito překážkami se ale nenechal odradit. Říká: „Přestěhovat se do Ruska bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal. Naučil jsem se daleko víc spoléhat na Jehovu a mnohokrát jsem zažil, jak mě vede.“ Časem byl jmenován starším a zvláštním průkopníkem. Dnes slouží v pobočce svědků Jehovových blízko Sankt Petěrburgu.

Hiró, který pochází z Japonska, absolvoval v roce 1999 školu služebního vzdělávání. Tehdy mu bylo  25 let. Jeden z instruktorů mu navrhl, aby uvažoval o službě v zahraničí. Hiró se dozvěděl, že je zapotřebí pomoct v Rusku, a tak se začal učit rusky. Pak udělal další praktickou věc. „Odjel jsem do Ruska na šest měsíců. Jel jsem tam v listopadu, abych zjistil, jestli přežiju tu drsnou zimu.“ Když se potom vrátil do Japonska, žil velmi skromně, aby si našetřil peníze a mohl se do Ruska vrátit – tentokrát natrvalo.

Hiró a Světlana

Hiró žije v Rusku už 12 let a za tu dobu sloužil v několika sborech. Někdy se stalo, že byl ve sboru jediným starším a staral se o více než 100 zvěstovatelů. V jednom z nich měl každý týden většinu programů na služebním shromáždění a vedl teokratickou školu, studium Strážné věže a sborové studium knihy v pěti skupinách. Chodil také na spoustu pastýřských návštěv. Když se ohlíží zpět, říká: „Byl to skvělý pocit pomáhat bratrům a sestrám, aby upevnili svůj vztah s Jehovou.“ Co mu přineslo to, že se ochotně nabídl pro službu v zahraničí? Říká: „Než jsem se do Ruska odstěhoval, sloužil jsem jako starší a průkopník. Ale mám pocit, jako bych si za tu dobu, co jsem tady, vytvořil s Jehovou úplně nový vztah. Naučil jsem se na něho spoléhat naprosto ve všem.“ V roce 2005 se Hiró oženil se Světlanou a dál spolu slouží jako pravidelní průkopníci.

Michael s Olgou a Marina s Matthewem

Matthew, kterému je 34, a jeho o šest let mladší bratr Michael pocházejí z Kanady. Když do Ruska přijeli poprvé, překvapilo je, kolik lidí chodí na shromáždění, ale jak málo je tam jmenovaných bratrů. Matthew vypráví: „Do sboru, který jsem navštívil, chodilo 200 lidí, ale shromáždění vedl jen jeden starší pokročilého věku a jeden mladý služební pomocník. Když jsem to viděl, řekl jsem si, že těm bratrům prostě musím pomoct.“ Do Ruska se přestěhoval v roce 2002.

O čtyři roky později přijel do Ruska i Michael a brzy zjistil, že bratrů je ve sborech stále nedostatek. Jako služební pomocník dostal na starosti sborové výkaznictví, literaturu a obvody. Navíc mu byla svěřena práce, kterou obvykle dělá tajemník. Měl také přednášky pro veřejnost a pomáhal při organizování sjezdů a na stavbách sálů Království. Ochotní bratři, kteří by se takových úkolů ujali, jsou ve sborech zapotřebí i dnes. Je to náročná, ale odměňující práce. Michael, který je teď starším, říká: „Z toho, že pomáhám bratrům, mám velkou radost. Je to to nejlepší, co můžu dělat.“

Po čase se Matthew oženil s Marinou a Michael si vzal Olgu. Společně s dalšími ochotnými služebníky oba páry dál podporují rychle se rozrůstající sbory.

HORLIVÉ SESTRY POMÁHAJÍ VE SLUŽBĚ

Tetjana

Tetjaně bylo 16 let, když v jejím sboru na Ukrajině v roce 1994 začalo sloužit šest zvláštních průkopníků z České republiky, Polska a Slovenska. Má na ně moc hezké vzpomínky. Vypráví: „Byli velmi přátelští a milí. Službě se věnovali naplno a skvěle znali Bibli.“ Když viděla, jak Jehova tyto obětavé služebníky podporuje, řekla si: Chci být jako oni.

A tak se rozhodla, že bude o prázdninách sloužit v odlehlých oblastech Ukrajiny a Běloruska, kde nikdy nikdo nekázal. Byla z toho tak nadšená, že se jí v hlavě zrodil plán odjet sloužit do Ruska. Nejdřív tam jela na návštěvu za jednou sestrou, která  se přistěhovala ze zahraničí. Zároveň se snažila najít si nějakou práci, při které by mohla průkopničit. V roce 2000 se do Ruska přestěhovala. Co ji tam čekalo?

Vzpomíná: „Protože jsem si nemohla dovolit bydlet sama, musela jsem si pronajmout pokoj v bytě, kde bydleli i další lidi. Zdaleka to nebylo ideální. Byly chvíle, kdy jsem se chtěla vrátit domů. Ale Jehova mi vždycky pomohl si uvědomit, že stojí za to vydržet.“ Dnes Tetjana slouží v Rusku jako misionářka. Říká: „Ta léta v cizině mi přinesla spoustu nezapomenutelných zážitků a získala jsem hodně přátel. Hlavně to ale posílilo moji víru.“

Masako

Masako Japonska, které bylo nedávno 50 let, vždycky chtěla být misionářkou, ale její zdravotní problémy jí v tom bránily. Když se jí zdraví trochu zlepšilo, rozhodla se, že bude sloužit jako průkopnice v Rusku. Bylo pro ni těžké najít slušné bydlení a stabilní práci. Ona se ale nevzdala a živila se jako učitelka japonštiny a uklízečka. Co jí pomáhá ve službě pokračovat?

Těch 14 let, co slouží v Rusku, Masako hodnotí takto: „Radost, kterou zažívám, daleko předčí všechny těžkosti. Díky tomu, že kážu v oblastech, kde je málo zvěstovatelů, je můj život pestrý a nabitý zážitky. Když na vlastní kůži zažívám, jak mi Jehova zajišťuje jídlo, oblečení a bydlení, vnímám to jako novodobý zázrak.“ Masako občas káže také v Kyrgyzstánu a pomáhá ve skupinkách, kde se mluví anglicky, čínsky a ujgursky. Momentálně slouží jako průkopnice v Sankt Petěrburgu.

POMÁHAJÍ I CELÉ RODINY

Inga a Michail

Mnoho rodin se do zahraničí stěhuje proto, aby si finančně přilepšily. Ale jsou i rodiny, které se do ciziny stěhují ze stejného důvodu jako kdysi Abraham a Sára – kvůli duchovním hodnotám.  (1. Mojž. 12:1–9) Patří k nim manželé Michail Inga, kteří pocházejí z Ukrajiny. Do Ruska se přestěhovali v roce 2003 a brzy našli lidi, kteří toužili poznat pravdu.

Michail vypráví: „Jednou jsme byli v oblasti, kde ještě nikdo nekázal. V jednom domě nám otevřel starší muž a zeptal se: ‚Vy jste kazatelé?‘ Když jsme mu řekli, že ano, odpověděl: ‚Věděl jsem, že jednou přijdete! Přece není možné, aby se nesplnila Ježíšova slova.‘ Pak citoval Matouše 24:14.“ Michail pokračuje: „V té oblasti jsme našli i skupinu asi deseti baptistek, které si upřímně přály poznat pravdu. Měly knihu Žít navždy a každý víkend pomocí ní studovaly Bibli. Hodiny jsme odpovídali na jejich otázky, zpívali s nimi písně Království a taky jsme si s nimi dali večeři. Je to jeden ze zážitků, na které vzpomínám vůbec nejradši.“ Michail a Inga se shodují na tom, že služba v takových oblastech je přiblížila k Jehovovi, naučila je ještě víc milovat lidi a nesmírně obohatila jejich život. Dnes jsou spolu v krajské službě.

Oksana, Oleksij a Jurij

Manželé Jurij Oksana pocházejí z Ukrajiny, je jim kolem pětatřiceti a mají třináctiletého syna Oleksije. V roce 2007 navštívili ruskou pobočku. Na mapě Ruska, která tam byla, je zaujala obrovská nepřidělená území. „Když jsme to viděli, uvědomili jsme si, jak naléhavě tam potřebují pomoc,“ říká Oksana. „Byl to pro nás impulz, abychom se do Ruska přestěhovali.“ Co dalšího jim pomohlo? Jurij vypráví: „V našich publikacích jsme si četli různé články, například ‚Můžete sloužit v zahraničí?‘. * Do oblasti, kterou nám pobočka doporučila, jsme se zajeli podívat a zároveň se tam poohlédli po bydlení a práci.“ Do Ruska se přestěhovali v roce 2008.

Ze začátku pro ně bylo těžké najít práci a několikrát se museli stěhovat. Jurij říká: „Hodně jsme se modlili, abychom neztratili odhodlání, a dál jsme Jehovovi sloužili s důvěrou, že nás podpoří. Ověřili jsme si, že když dáme zájmy jeho Království na první místo, on se o nás postará. Naši rodinu to ještě víc semklo a duchovně posílilo.“ (Mat. 6:22, 33) A jaký má služba v cizině vliv na mladého Oleksije? „Moc mu to prospělo,“ říká Oksana. „V devíti letech se zasvětil Jehovovi a dal se pokřtít. Všímá si, kolik lidí tady potřebuje slyšet dobrou zprávu, a to ho motivuje, aby byl každé prázdniny v pomocné průkopnické službě. Když vidíme, jak ho služba baví a s jakým nadšením se jí věnuje, máme z něho velkou radost.“ Jurij a Oksana dnes slouží jako zvláštní průkopníci.

„JEDINÉ, ČEHO LITUJU“

Ze všech těchto vyjádření je jasné, že pokud se někdo chce přestěhovat do míst, kde je nedostatek zvěstovatelů, musí se plně spoléhat na Jehovu. Ti, kdo to udělali, zjistili, že nové prostředí s sebou přináší nové problémy. Zároveň ale zažívají velkou radost z toho, že hodně lidí reaguje na dobrou zprávu pozitivně. Mohl by ses i ty přestěhovat někam, kde bratři potřebují pomoct? Pokud to uděláš, možná se budeš cítit jako Jurij, který o svém rozhodnutí říká: „Jediné, čeho lituju, je to, že jsem se nepřestěhoval už dřív.“

^ 20. odst. Viz Strážnou věž z 15. října 1999, strany 23–27.