Přejít k článku

Přejít na obsah

Záleží na tom, kdo si všímá tvojí práce?

Záleží na tom, kdo si všímá tvojí práce?

BECALEL a Oholiab byli zkušení řemeslníci. Jako otroci v Egyptě nejspíš museli vyrábět tolik cihel, že by na to nejradši zapomněli. Ta doba už ale byla pryč. A to, čím byli pověřeni teď, bylo dílo hodné mistrů. Dostali totiž na starost zhotovení svatostánku. (2. Mojž. 31:1–11) Některé z těch úžasných věcí, které vytvořili, ale mohl spatřit jen málokdo. Byli snad rozladění z toho, že jim jejich práce nepřinesla obdiv? Záleželo na tom, kdo si jejich práce všímal? A záleží na tom, kdo si všímá tvojí práce?

VÝJIMEČNÉ DÍLO SKRYTÉ LIDSKÝM ZRAKŮM

Některé části vybavení svatostánku byly skutečnými skvosty. Patřili k nim například zlatí cherubíni na víku truhly smlouvy, o jejichž nádheře se zmínil i apoštol Pavel. (Hebr. 9:5) Krása těchto soch z tepaného zlata musela být dechberoucí. (2. Mojž. 37:7–9)

Kdyby se díla Becalela a Oholiaba našla dnes, určitě by byla vystavena v nejvýznamnějších muzeích, kam by je přicházely obdivovat davy lidí. Tehdy to ale bylo úplně jinak. Zlatí cherubíni byli umístěni do Nejsvětější, do které směl vstoupit pouze velekněz, a to jen jednou ročně, v Den smíření. (Hebr. 9:6, 7)

SPOKOJENÍ I BEZ POTLESKU

Jak by ses cítil na místě Becalela a Oholiaba, kdybys věděl, že tvoje dílo, do kterého jsi vložil tolik úsilí, uvidí jen pár lidí? Dnes mají mnozí lidé ze své práce dobrý pocit jenom v případě, že jim přinese chválu a uznání. Hodnotu práce posuzují podle toho, jaký úspěch má u druhých. Mezi Jehovovými služebníky je to ale jinak. Tak jako Becalel a Oholiab máme dobrý pocit především z toho, že svojí prací sloužíme Bohu a že máme jeho schválení.

V Ježíšově době bylo běžné, že se náboženští představitelé modlili tak, aby udělali dojem na ostatní. Ježíš ale radil něco jiného: Modlete se upřímně a nesnažte se při tom druhé oslnit. K čemu takový postoj vede? „Otec, který  se dívá vskrytu, [vám] oplatí.“ (Mat. 6:5, 6) Důležité není, co si o našich modlitbách myslí druzí, ale co si o nich myslí Jehova. Skutečnou hodnotu mají tehdy, když se líbí jemu. To platí o všem, co pro Jehovu děláme. Hodnota naší práce se neodvíjí od reakce druhých. Důležité je, že těší Jehovu, který „se dívá vskrytu“.

Po dokončení svatostánku se objevil oblak, který „začal zakrývat stan setkání a Jehovova sláva naplnila svatostánek“. (2. Mojž. 40:34) Bylo to jasným dokladem toho, že Jehova práci Becalela a Oholiaba schválil. Jak myslíš, že se tehdy cítili? Přestože se nikde ve svatostánku nevyjímala plaketa s jejich jmény, určitě je těšilo vědomí, že díky Jehovovu požehnání se práce podařila. (Přísl. 10:22) A i v následujících letech je muselo hřát u srdce, když viděli, že to, co vytvořili, slouží k uctívání Jehovy. Až budou Becalel s Oholiabem vzkříšeni, nejspíš budou překvapeni, že se svatostánek používal dlouhých pět století.

Lidé možná tvoji obětavou práci nevidí, ale Jehova ano

V Jehovově organizaci dnes pracuje mnoho animátorů, výtvarníků, hudebníků, fotografů, překladatelů a redaktorů. Žádný z nich se pod svoji práci nepodepisuje, takže ji jakoby nikdo nevidí. To samé se dá říct i o mnoha činnostech, které vykonávají bratři a sestry ve více než 110 000 sborech po celém světě. Pozoruje snad někdo účetního služebníka při vyplňování nejrůznějších výkazů? Přihlíží snad někdo s obdivem, když tajemník připravuje sborovou zprávu o službě? Zatleská snad někdo bratrovi nebo sestře, když v sále Království něco opraví?

I když Becalel a Oholiab odvedli na svatostánku mistrovskou práci, nezískali za to žádnou medaili ani jiné ocenění, kterým by se mohli pochlubit. Získali ale něco mnohem cennějšího – Jehovovo schválení. Můžeme si být jistí, že si Jehova jejich práce všímal. Vezměme si z nich příklad a služme Jehovovi ochotně a s pokorou.