Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Stále si připomínám svou první lásku k Jehovovi

Stále si připomínám svou první lásku k Jehovovi

BYL začátek léta 1970 a já jsem ležel ve vojenské nemocnici Valley Forge ve Phoenixville v americkém státě Pensylvánie. Ošetřovatel mi každou půlhodinu měřil krevní tlak. Bylo mi dvacet let a měl jsem vážnou infekční nemoc. Ošetřovatel, který byl jen o pár let starší než já, vypadal ustaraně. Krevní tlak mi pořád klesal. Zeptal jsem se ho: „Ty jsi asi ještě neviděl nikoho umřít, viď?“ Zbledl jako stěna a řekl: „Ne, ještě ne.“

Tehdy to se mnou nevypadalo moc růžově. Ale jak jsem se v té nemocnici ocitl? Rád bych vám vyprávěl něco ze svého života.

PRVNÍ ZÁŽITKY Z VÁLKY

Onemocněl jsem ve Vietnamu, když jsem tam za války sloužil jako sanitář na operačním sále. Těšilo mě pomáhat nemocným a zraněným a chtěl jsem se stát chirurgem. Do Vietnamu jsem přiletěl v červenci 1969. Jako všichni nováčci jsem dostal týden na to, abych si zvykl na jiné časové pásmo a úmorné vedro.

Hlásil jsem se v chirurgické nemocnici, která byla součástí základny Dong Tam v deltě řeky Mekong. Krátce po mém příchodu začaly přilétat vrtulníky plné raněných vojáků. Byl jsem velký vlastenec a rád jsem pracoval, a tak jsem se chtěl hned zapojit. Raněné jsme připravovali k operaci a rychle převáželi do malých klimatizovaných plechových buněk, které sloužily jako operační sály. Do tohoto malého prostoru se natěsnali chirurg, anesteziolog a další dva členové operačního týmu a snažili se udělat maximum, aby vojákům zachránili život. Všiml jsem si, že vrtulníky přivezly také černé pytle, které nikdo nevyložil. Dozvěděl jsem se, že v těch pytlích jsou části těl vojáků, kteří byli při bojové akci roztrháni na kusy. Tak pro mě začala válka.

HLEDÁM BOHA

O biblické pravdě jsem něco věděl už v mládí

S biblickou pravdou jsem se setkal už v mládí. Maminka studovala Bibli se svědky Jehovovými,  ale nikdy nedospěla ke křtu. Když za ní svědkové přicházeli na studium, vždycky jsem byl rád u toho. Někdy v té době jsme s mým nevlastním tátou šli kolem jednoho sálu Království. „Co to je?“ zeptal jsem se ho. Odpověděl mi: „Tyhle lidi si vždycky drž od těla.“ Protože jsem měl nevlastního tátu rád a věřil mu, jeho radou jsem se řídil. A tak jsem kontakt se svědky Jehovovými ztratil.

Po návratu z Vietnamu jsem cítil, že mi Bůh v životě chybí. Bolestné vzpomínky mě citově hodně otupily. Zdálo se mi, že nikdo pořádně nechápe, co se ve Vietnamu děje. Pamatuji si na protestní demonstrace, jejichž účastníci nazývali americké vojáky vrahy dětí. Bylo to kvůli zprávám, že jsou ve válce zabíjeny nevinné děti.

Abych utišil svůj duchovní hlad, začal jsem navštěvovat bohoslužby různých církví. Vždycky jsem Boha miloval, ale to, co jsem viděl a slyšel v kostelech, mě nijak nezaujalo. Nakonec jsem se v Delray Beach na Floridě vypravil do sálu Království svědků Jehovových. Bylo to jednu únorovou neděli v roce 1971.

Když jsem vešel dovnitř, právě končila přednáška, a tak jsem zůstal na studium Strážné věže. Námět si sice nepamatuji, ale dodnes mi utkvělo v paměti, jak malé děti listovaly v Bibli a hledaly si biblické verše. To na mě udělalo velký dojem. Tiše jsem seděl, poslouchal a pozoroval dění. Když jsem ze sálu odcházel, oslovil mě jeden milý, asi osmdesátiletý bratr. Jmenoval se Jim Gardner. Podal mi knihu Pravda, která vede k věčnému životu a zeptal se: „Můžu vám nabídnout tuhle knihu?“ Domluvili jsme se, že ve čtvrtek dopoledne přijdu na své první biblické studium.

Večer jsem musel jít do práce. Byl jsem zaměstnaný v jedné soukromé nemocnici v Boca Raton, kde jsem sloužil na pohotovosti. Směna mi začínala v jedenáct hodin večer a končila v sedm ráno. Protože se v noci nic nedělo, začetl jsem se do knihy, kterou jsem dostal v sále. Všimla si mě jedna zdravotní sestra, moje nadřízená. Vytrhla mi knihu z ruky, podívala se na název a zakřičela na mě: „Snad se k nim nechceš dát?“ Knihu jsem jí zase sebral a řekl: „Jsem teprve v půlce, ale už to tak vypadá.“ Nechala mě být a já jsem knihu přes noc dočetl.

Bibli se mnou studoval Jim Gardner, pomazaný bratr, který znal Charlese T. Russella

Když jsem přišel na první studium s bratrem Gardnerem, zeptal jsem se ho: „Co budeme studovat?“ „Tu knihu, kterou jsem vám dal,“ odpověděl. „Tu už mám přečtenou,“ řekl jsem. Bratr Gardner mi laskavě navrhl: „Dobře, ale zkusme se podívat na první kapitolu.“ Žasl jsem, kolik myšlenek jsem přehlédl. Bratr mě přiměl, abych si ve své Bibli krále Jakuba vyhledal řadu biblických veršů. Konečně jsem poznával pravdu o pravém Bohu, Jehovovi. Bratr Gardner, kterému  jsem s láskou říkal Jim, se mnou to dopoledne prostudoval z knihy Pravda tři kapitoly. Potom jsme každý čtvrtek probrali další tři. Ta setkání jsem miloval. Bral jsem to jako velkou čest, že mě vyučuje pomazaný bratr, který osobně znal Charlese Taze Russella.

Už za několik týdnů mě bratři schválili jako zvěstovatele. Z řady věcí jsem měl obavy, například ze služby dům od domu, ale Jim mi je pomohl překonat. (Sk. 20:20) Díky spolupráci s ním jsem si kazatelskou službu oblíbil. Stále ji pokládám za největší výsadu, jakou mám. Být Božím spolupracovníkem je nádherná věc. (1. Kor. 3:9)

MOJE PRVNÍ LÁSKA K JEHOVOVI

Teď bych vám rád vyprávěl o něčem velmi osobním – o své první lásce k Jehovovi. (Zjev. 2:4) Ta mi pomáhá vyrovnávat se s bolestnými vzpomínkami na válku i s mnoha dalšími zkouškami. (Iz. 65:17)

Láska k Jehovovi mi pomáhá vyrovnávat se s bolestnými vzpomínkami na válku i s mnoha dalšími zkouškami.

Dal jsem se pokřtít v červenci 1971 na Yankee Stadium při oblastním sjezdu „Boží jméno“

Často vzpomínám na jeden neobyčejný den na jaře 1971. Krátce předtím jsem se musel vystěhovat z bytu, kde mi rodiče dovolili bydlet. Můj nevlastní táta nechtěl mít v bytě, jehož byl majitelem, žádného svědka Jehovova. V té době jsem neměl moc peněz. V nemocnici, kde jsem pracoval, jsem dostával výplatu jednou za 14 dní a zrovna jsem dal většinu peněz za pěkné oblečení, abych mohl chodit do kazatelské služby a Jehovu dobře reprezentovat. Měl jsem něco našetřeno, ale to bylo v bance v Michiganu, ve státě, kde jsem vyrůstal. Takže mi několik dní nezbývalo nic jiného než přespávat v autě. Holil jsem se a myl na benzinkách.

 V době, kdy jsem přespával v autě, jsem jednou jel rovnou ze směny v nemocnici na schůzku před službou do sálu Království. Měl jsem několik hodin čas, a tak jsem si našel místo za sálem, kde mě nikdo neviděl, a tam jsem se posadil. V té chvíli se mi začaly vracet vzpomínky na Vietnam. Znovu jsem viděl zkrvavené vojáky, cítil pach spáleného lidského masa a slyšel mladé muže, jak se mě se zoufalým pohledem ptají: „Dostanu se z toho? Dostanu se z toho?“ Věděl jsem, že zemřou, ale snažil jsem se nedat na sobě nic znát a utěšovat je, jak jsem nejlíp uměl. A teď, jak jsem tak seděl za sálem, mě zaplavil příval emocí.

Zvlášť když zažívám zkoušky a těžkosti, dělám, co je v mých silách, abych svou první lásku k Jehovovi neztratil.

Po tvářích mi stékaly slzy a úpěnlivě jsem se modlil. (Žalm 56:8) Začal jsem hluboce přemýšlet o naději na vzkříšení. Pak mi to došlo: Prostřednictvím vzkříšení Jehova odčiní všechny ty masakry, které jsem viděl, a odstraní i citovou bolest, která mě i mnoho dalších trápí. Bůh těm mladým mužům vrátí život a dá jim příležitost, aby se o něm dozvěděli pravdu. (Sk. 24:15) V tu chvíli mi začalo srdce přetékat láskou k Jehovovi. Cítil jsem ji ve svém nejhlubším nitru. Ten den si dodnes připomínám. Od té doby dělám, co je v mých silách, abych – zvlášť když zažívám zkoušky a těžkosti – svou první lásku k Jehovovi neztratil.

JEHOVA JE KE MNĚ DOBRÝ

Ve válce lidé dělají strašné věci. Já jsem nebyl výjimkou. Ale pomáhá mi, když rozjímám nad dvěma verši, které mám moc rád. Ten první je Zjevení 12:10 a 11, kde se říká, že Ďábel je poražen nejen slovem našeho svědectví, ale také krví Beránka. Druhý je Galaťanům 2:20. Z tohoto verše čerpám jistotu, že Ježíš Kristus zemřel „za mne“. Jehova se na mě dívá skrze Ježíšovu krev a odpouští mi věci, které jsem dělal. Když tohle vím, umožňuje mi to mít čisté svědomí a motivuje mě to, abych ze všech sil pomáhal druhým poznat pravdu o našem milosrdném Bohu Jehovovi. (Hebr. 9:14)

Když se ohlížím zpátky, moc si vážím toho, že se o mě Jehova vždycky staral. Například jakmile Jim zjistil, že přespávám v autě, ještě ten den mě zkontaktoval se sestrou, která měla penzion. Pevně věřím, že Jima a tu milovanou sestru Jehova použil, aby se mi postaral o pěkné bydlení. Jehova je tak laskavý! O své věrné služebníky opravdu pečuje.

UČÍM SE SKLOUBIT HORLIVOST S TAKTEM

V květnu 1971 jsem se musel vypravit do Michiganu, abych si tam zařídil nějaké věci. Před odjezdem z Delray Beach jsem naplnil kufr auta publikacemi a pak se vydal po dálnici na dlouhou cestu na sever. Než jsem projel sousední stát Georgia, byl kufr prázdný. Horlivě jsem kázal dobrou zprávu o Království na nejrůznějších místech. Rozdával jsem traktáty dokonce mužům na toaletách, když jsem zastavil na odpočívadle, a zašel jsem i do věznic. Dodnes si říkám, jestli některá semena, která jsem tehdy zasadil, vzklíčila. (1. Kor. 3:6, 7)

Musím ale přiznat, že když jsem poznával pravdu, nebyl jsem moc taktní, zvlášť když jsem mluvil s nejbližší rodinou. Protože ve mně první láska k Jehovovi hořela tak silně, kázal jsem jim nebojácně, ale také dost neomaleně. Své bratry Johna a Rona mám moc rád, a tak jsem se jim snažil pravdu vnutit. Později jsem se jim za svůj necitlivý přístup omluvil. Nikdy jsem se však nepřestal  modlit, aby pravdu přijali. Od té doby jsem se díky vzdělání od Jehovy naučil být při kázání a vyučování taktnější. (Kol. 4:6)

DALŠÍ VZÁCNÉ VZTAHY

Pořád si uchovávám svou lásku k Jehovovi, ale nezapomínám ani na další vzácné vztahy. Na prvním místě je to moje drahá manželka Susan. Chtěl jsem partnerku, která mi bude pomáhat ve službě Jehovovi. A Susan je silná, duchovně zaměřená žena. Živě si vzpomínám, jak jsem ji jednou přišel navštívit v době, kdy jsme spolu chodili. Seděla na verandě domu svých rodičů v Cranstonu ve státě Rhode Island. Četla si Strážnou věž a při ruce měla Bibli. Silně na mě zapůsobilo, že si i u vedlejšího článku vyhledávala biblické texty. To je ale duchovní člověk, pomyslel jsem si. Vzali jsme se v prosinci 1971. Jsem vděčný, že je od té doby po mém boku a podporuje mě. Čeho si na ní opravdu vážím, je to, že i když mě miluje, Jehovu miluje ještě víc.

Se Susan a našimi syny, Paulem a Jessem

Narodili se nám dva synové, Jesse a Paul. Když vyrůstali, bylo vidět, že Jehova je s nimi. (1. Sam. 3:19) Přijali pravdu za svou a dělají nám rodičům čest. Vytrvale Jehovovi slouží, protože si také uchovávají svou první lásku k němu. Oba jsou už přes dvacet let v celodobé službě. Jsem  také hrdý na své krásné snachy Stephanie a Racquel, které jsou pro mě jako vlastní dcery. Oba synové si vzali duchovně smýšlející manželky, které Jehovu milují celým srdcem a celou duší. (Ef. 6:6)

Kážeme s rodinou ve zřídka propracovávaném obvodu

Po křtu jsem 16 let sloužil ve státě Rhode Island, kde jsem navázal řadu vzácných přátelství. Mám spoustu nádherných vzpomínek na vynikající starší, s nimiž jsem sloužil. A jsem vděčný za ty mnohé cestující dozorce, kteří na mě měli dobrý vliv a které tady ani nemůžu všechny vyjmenovat. Spolupracovat s muži, kteří si udržují svou první lásku k Jehovovi, je velká výsada. V roce 1987 jsme se přestěhovali do Severní Karolíny, abychom sloužili v místě, kde je to víc zapotřebí. Tam jsme si vytvořili další cenné vztahy. *

Jako krajský dozorce vedu schůzku před službou

V srpnu 2002 jsme se Susan přijali pozvání stát se členy rodiny betel v Pattersonu ve Spojených státech. Pracoval jsem ve služebním oddělení a Susan v prádelně. Tu práci milovala. Potom jsem v srpnu 2005 dostal výsadu sloužit jako člen vedoucího sboru. Vůbec jsem neměl pocit, že bych toho byl hoden. I moje drahá manželka byla na rozpacích, když si představila, kolik je s tím spojeno odpovědnosti, práce a cestování. Nikdy jí nebylo příjemné cestovat letadlem a teď toho nalétáme víc než dost. Susan říká, že jí laskavé postřehy jiných manželek členů vedoucího sboru pomohly v tom, aby byla rozhodnutá maximálně mě podporovat. Zvládá to výborně a já si jí za to moc vážím.

V kanceláři mám kolem sebe řadu fotografií, které pro mě hodně znamenají. Připomínají mi, jaký mám báječný život. Za to, že si uchovávám první lásku k Jehovovi, dostávám už teď úžasnou odměnu.

Moc rád trávím čas s rodinou

^ 31. odst. Podrobnosti o celodobé službě bratra Morrise můžeš najít ve Strážné věži z 15. března 2006, strana 26.