Přejít k článku

Přejít na obsah

Proč je vyloučení láskyplné opatření

Proč je vyloučení láskyplné opatření

„KDYŽ jsem poslouchal oznámení, že můj syn byl vyloučený, měl jsem pocit, jako by se mi zhroutil celý svět,“ vzpomíná Julian. „Byl nejstarší z našich dětí a měli jsme k sobě hodně blízko. Dělali jsme spolu spoustu věcí. Vždycky byl příkladný, ale pak se najednou začal chovat naprosto nepřijatelně. Manželka často plakala a já nevěděl, jak ji utěšit. Pořád dokola jsme si říkali, jestli jsme jako rodiče neudělali nějakou chybu.“

Jak to, že vyloučení křesťana je láskyplné opatření, když způsobuje tolik bolesti? Z jakých důvodů je podle Bible nutné udělat něco tak drastického? A co přesně vede k tomu, že je křesťan vyloučený?

DVA FAKTORY, KTERÉ VEDOU K VYLOUČENÍ

Aby byl svědek Jehovův vyloučený, musí se zároveň sejít dva faktory. Za prvé, pokřtěný svědek se dopustí vážného hříchu. A za druhé, nečiní pokání.

Jehova od nás nevyžaduje dokonalost, ale má určitá měřítka svatosti a od svých služebníků očekává, že se jim přizpůsobí. Například trvá na tom, že se musíme vyhýbat vážným hříchům, jako je sexuální nemravnost, modlářství, krádež, vydírání, vražda nebo spiritismus. (1. Kor. 6:9, 10; Zjev. 21:8)

Souhlasíš, že Jehovova bezchybná měřítka jsou rozumná a jsou pro naši ochranu? Kdo z nás by kolem sebe nechtěl mít pokojné, slušné lidi, kterým se dá důvěřovat? V našem společenství bratrů a sester takové příjemné prostředí máme. Když jsme se totiž Jehovovi zasvětili, každý z nás mu dal slib, že se v životě bude držet zásad z jeho Slova.

Ale co když pokřtěný křesťan podlehne lidské slabosti a dopustí se vážného hříchu? Jehovovi věrní služebníci v minulosti takové chyby udělali, ale on je hned nezavrhl. Typickým příkladem je král David, který se dopustil cizoložství a vraždy. Prorok Natan mu přesto řekl: „Jehova . . . nechává tvůj hřích projít.“ (2. Sam. 12:13)

Jehova Davidovi odpustil proto, že upřímně činil pokání. (Žalm 32:1–5) A stejné je to dnes. Když Jehovův služebník, který zhřešil, upřímně činí pokání a přestane jednat špatně, bude mu odpuštěno. (Sk. 3:19; 26:20) Když ale starší, kteří tvoří právní výbor, nevidí, že křesťan upřímně činí pokání, musí ho vyloučit.

Na první pohled se může zdát, že je to kruté, zvlášť pokud máme k dotyčnému blízký vztah. Ale Jehova nám ve svém Slově ukazuje dobré důvody, proč je možné vyloučení hříšníka považovat za láskyplné opatření.

 JAKÝ TO MŮŽE PŘINÉST UŽITEK

Ježíš řekl, že „moudrost se prokazuje jako spravedlivá svými skutky“ neboli tím, jaké přináší výsledky. (Mat. 11:19) Moudré rozhodnutí vyloučit nekajícného hříšníka rozhodně přináší dobré výsledky. Jaké?

Vyloučení hříšníka dělá čest Jehovovu jménu. Nosíme Jehovovo jméno, takže naše chování na něj nevyhnutelně vrhá dobré nebo špatné světlo. (Iz. 43:10) Je to stejné, jako když děti přináší rodičům svým chováním čest nebo jim naopak dělají ostudu. Lidé si vytváří názor na Jehovu do určité míry podle toho, jak se chovají ti, kdo nosí jeho jméno. Když jako Boží služebníci přijímáme jeho morální zásady za své a držíme se jich, přispíváme k dobré pověsti jeho jména. Podobně to fungovalo v Ezekielově době, kdy si lidé z ostatních národů spojovali Jehovovo jméno se Židy. (Ezek. 36:19–23)

Kdybychom se chovali špatně, Jehovovu jménu bychom tím dělali ostudu. Apoštol Petr křesťanům řekl: „Jako poslušné děti se přestaňte utvářet podle tužeb, které jste měli dříve ve své nevědomosti, ale ve shodě s tím Svatým, který vás povolal, staňte se i vy sami svatými v celém svém chování, protože je napsáno: ‚Budete svatí, protože já jsem svatý.‘“ (1. Petra 1:14–16) Svaté, čisté chování přináší Jehovovu jménu čest.

Když někdo ze svědků Jehovových dělá něco špatného, je pravděpodobné, že se o tom dozvědí jeho přátelé a známí. Pokud je takový člověk vyloučený ze sboru, je z toho vidět, že Jehova má čistý lid, který si chce svoji čistotu udržet, a proto jedná podle biblických pokynů. Jednou se stalo, že na shromáždění do sálu Království ve Švýcarsku přišel neznámý muž a řekl, že se chce stát členem sboru. Vysvětlil, že jeho sestra byla vyloučená za nemravnost a on chce patřit k organizaci, která „netoleruje špatné chování“.

Vyloučení hříšníka chrání čistý křesťanský sbor. Křesťané v Korintu ve svém sboru nechávali bratra, který vědomě jednal špatně. Apoštol Pavel jim ukázal, proč je to nebezpečné. Řekl, že takoví lidé můžou mít na sbor stejný vliv jako kvas na těsto. Vysvětlil: „Trochu kvasu zkvasí celé těsto.“ Potom Korinťany vybídl: „Odstraňte toho ničemu ze svého středu.“ (1. Kor. 5:6, 11–13)

Člověk, o kterém se Pavel zmínil, žil nemravně a nijak se za to nestyděl. A někteří členové sboru dokonce začali jeho jednání omlouvat. (1. Kor. 5:1, 2) Když byl takový závažný hřích ve sboru tolerován, ostatní křesťany to mohlo svádět, aby taky začali dělat něco nemravného, jak to bylo v jejich zkaženém městě běžné. Co se z toho učíme? Pokud se úmyslné hříchy přehlížejí, vede to k tomu, že ostatní přestanou brát Jehovovy zásady vážně. (Kaz. 8:11) Nekajícní hříšníci můžou být navíc jako „skály utajené pod vodou“, na kterých ztroskotá víra dalších členů sboru. (Juda 4, 12)

Vyloučení může hříšníkovi pomoct, aby přišel k rozumu. Ježíš jednou vyprávěl o mladém muži, který odešel z domova. Vedl zhýralý život a promrhal celé své dědictví. Dostal tvrdou lekci a zjistil, že život mimo jeho domov je nemilosrdný a prázdný. Marnotratný syn nakonec přišel k rozumu, činil pokání a ke své rodině se vrátil. (Luk. 15:11–24) Ježíš popsal, jakou radost měl láskyplný otec, když se jeho syn začal na věci dívat správně. To nám pomáhá pochopit, jaké pocity má Jehova. Ujišťuje nás: „Mám potěšení ne ze smrti ničemného, ale z toho, že se ničemný obrací zpět od své cesty a skutečně zůstává naživu.“ (Ezek. 33:11)

Pro křesťana je sbor duchovní rodina. Když je z něj vyloučený, možná si uvědomí, co všechno ztratil. Hořké následky jeho jednání a zároveň hezké vzpomínky na dobu, kdy měl dobrý vztah s Jehovou a s jeho služebníky, mu můžou pomoct, aby přišel k rozumu.

 Pokud si má člověk uvědomit svoji chybu, je zapotřebí láska a důslednost. Žalmista David řekl: „Kdyby mě udeřil spravedlivý, byla by to milující laskavost, a kdyby mě pokáral, byl by to olej na hlavu.“ (Žalm 141:5) Můžeme si to přirovnat. Představ si dva turisty, kteří v zimě vyrazí na výlet. Jeden z nich se cestou úplně vyčerpá. Začne trpět podchlazením a chce se mu spát. Kdyby ale teď usnul, zemře. A tak zatímco čekají na záchranáře, kamarád mu občas dá facku, aby ho udržel vzhůru. Ta facka ho sice může bolet, ale zároveň mu může zachránit život. Stejně tak si David uvědomoval, že může být potřeba, aby ho někdo ukáznil. Věděl, že to může být hodně nepříjemné, ale že je to pro jeho dobro.

V mnoha případech je vyloučení přesně takovým ukázněním, jaké chybující křesťan potřebuje. Julianův syn, o kterém jsme mluvili na začátku, asi po deseti letech změnil svůj život, vrátil se do sboru a teď slouží jako starší. Přiznává: „Když jsem byl vyloučený, musel jsem nést následky svého jednání. Právě takové ukáznění jsem potřeboval.“ (Hebr. 12:7–11)

LÁSKYPLNÝ PŘÍSTUP K VYLOUČENÝM

Vyloučení je sice duchovní katastrofa, ale nakonec to může dopadnout dobře. Každý z nás může svým dílem přispět k tomu, že splní svůj účel.

Vyloučeným, kteří činí pokání, starší pomáhají vrátit se k Jehovovi

Starší, kteří mají smutný úkol sdělit křesťanovi, že bude vyloučený, se snaží jednat stejně láskyplně jako Jehova. Když s ním mluví o svém rozhodnutí, laskavě a jasně mu vysvětlí, co musí udělat, aby mohl být do sboru znovu přijat. Vyloučeného, na kterém je vidět, že mění svůj postoj, můžou jednou za čas navštívit a připomenout mu, jak se může k Jehovovi vrátit. *

Členové rodiny můžou dát najevo svoji lásku ke sboru a k chybujícímu tím, že rozhodnutí o vyloučení respektují. Julian, který to tak dělal, vysvětluje: „Pořád byl můj syn, ale to, jak žil, mezi námi vytvořilo propast.“

Všichni ve sboru můžou projevit lásku založenou na zásadách, když se budou vyhýbat jakémukoli kontaktu s vyloučeným člověkem. (1. Kor. 5:11; 2. Jana 10, 11) Podpoří tak ukáznění, které mu Jehova poskytuje prostřednictvím starších. Taky se můžou víc věnovat rodině vyloučeného, pro kterou je situace hodně náročná. Můžou jí dávat najevo svoji lásku a citově ji podporovat. Neměli by v členech rodiny vyvolávat pocit, že jsou ze společnosti ostatních křesťanů vyloučení i oni. (Řím. 12:13, 15)

„Vyloučení je nezbytné opatření. Pomáhá nám žít v souladu s Jehovovými zásadami,“ uzavírá Julian. „I přes všechnu tu bolest přináší z dlouhodobého hlediska dobré výsledky. Kdybych špatné chování svého syna toleroval, nikdy by se nevzpamatoval.“

^ 24. odst. Viz Strážnou věž z 15. dubna 1991, strany 21–23.