Přejít k článku

Přejít na obsah

Proč ráda pomáhám druhým stát se Kristovými učedníky

Proč ráda pomáhám druhým stát se Kristovými učedníky

 Životní příběh

Proč ráda pomáhám druhým stát se Kristovými učedníky

Vypráví Pamela Moseleyová

V roce 1941 se odehrávala letecká bitva o Anglii a právě tehdy mě maminka vzala do Leicesteru na sjezd svědků Jehovových. Slyšely jsme tam zvláštní přednášku o dětech, kterou měl Joseph Rutherford. Když jsme se s maminkou křtily, viděla jsem, že ti, kdo nám pomohli k duchovnímu pokroku, jsou velmi šťastní. V té době jsem si však ještě neuvědomovala, kolik radosti je spojeno s tím, když druhým lidem pomáháme stát se Kristovými učedníky.

NAŠE cesta za poznáním Bible začala o rok dříve. Stále si pamatuji ten hrozný zářijový den roku 1939, kdy vypukla druhá světová válka. Viděla jsem, jak mamince po tvářích stékají slzy a jak se pořád ptá: „Proč svět nedokáže žít v míru?“ Moji rodiče během první světové války sloužili v armádě, a tak válečné hrůzy zažili na vlastní kůži. Maminka zmíněnou otázku položila anglikánskému pastorovi v Bristolu. Ten pouze řekl: „Války vždycky byly a vždycky budou.“

Krátce nato nás navštívila jedna letitá paní, která patřila ke svědkům Jehovovým. Maminka se i jí zeptala: „Proč svět nedokáže žít v míru?“ Žena vysvětlila, že války patří ke znamení toho, že žijeme v závěru nynějšího násilného systému věcí. (Matouš 24:3–14) Zakrátko už s námi její dcera studovala Bibli. Obě byly mezi těmi, kdo s radostí přihlíželi našemu křtu. Proč jsou lidé, kteří pomáhají druhým stát se Kristovými učedníky, tak šťastní? Později jsem to pochopila. Dovolte mi, abych vám alespoň stručně pověděla, co jsem se naučila během těch více než 65 let, kdy jsem druhým pomáhala poznat biblickou pravdu.

 Nacházím ve vyučování radost

Kázat o Království jsem začala v Bristolu, když mi bylo jedenáct let. Jeden bratr mi dal gramofon a kartu se svědectvím, načež řekl: „Teď jdi do všech domů na tamté straně ulice.“ A tak jsem se úplně sama vydala do služby. Byla jsem samozřejmě velmi nervózní. Nejprve jsem majiteli domu přehrála biblickou přednášku a pak jsem mu ukázala kartu se svědectvím, ve které byl vybídnut, aby od nás přijal biblickou literaturu.

Na začátku padesátých let se začal klást větší důraz na to, abychom ve službě dům od domu četli z Bible. Byla jsem plachá, a tak vést rozhovory s cizími lidmi a vysvětlovat jim biblické verše mi zprvu připadalo těžké. Nakonec jsem však získala sebedůvěru. Od té doby mi služba přinášela opravdovou radost. Někteří lidé nás dřív považovali jen za prodejce knih, ale když jsme jim četli a vysvětlovali biblické texty, začali se na nás dívat jako na učitele Božího slova. Tento způsob vydávání svědectví se mi tak líbil, že jsem chtěla sloužit ještě víc. Proto jsem v září roku 1955 vstoupila do průkopnické služby.

Vytrvalost přináší odměnu

K prvním věcem, které jsem se naučila, patřilo to, že vytrvalost spojená s laskavostí může přinést odměnu. Jednou jsem zanechala časopis Strážná věž ženě jménem Violet Moriceová. Když jsem ji znovu navštívila, otevřela dveře dokořán, spokojeně si založila ruce a pozorně mi naslouchala, jak jí vysvětluji některé pasáže z Písma. Při každém dalším setkání se zdálo, že má opravdový zájem. Ale když jsem jí nabídla pravidelné biblické studium, řekla: „Ne, děkuji. Začnu s tím, až budou děti větší.“ Byla jsem tak zklamaná! V Bibli se píše, že je „čas hledat a čas vzdát se něčeho jako ztraceného“. (Kazatel 3:6) Já jsem se však rozhodla, že se nevzdám.

Po měsíci jsem se k Violet vrátila a rozebraly jsme některé další biblické verše. Netrvalo dlouho a studovaly jsme u dveří každý týden. Nakonec mi řekla: „Myslím, že bude lepší, když půjdete dovnitř.“ Po čase byla pokřtěna jako svědek Jehovův. Stala se z ní opravdu skvělá spolukřesťanka a má blízká přítelkyně.

Jednoho dne Vilolet zažila hrozný otřes, když zjistila, že manžel bez jejího vědomí prodal jejich dům a že ji opustil. S pomocí jednoho laskavého spolukřesťana naštěstí ještě tentýž den odpoledne sehnala jiné bydlení. Byla Jehovovi tak vděčná, že se rozhodla sloužit po zbytek života jako průkopnice. Když jsem viděla, jak ji Jehovův duch podněcuje k horlivosti pro pravé uctívání, uvědomila jsem si, proč učit druhé o Bibli přináší člověku takovou radost. Byla jsem rozhodnuta, že se to stane mou celoživotní náplní.

V roce 1957 jsme s Mary Robinsonovou dostaly za úkol sloužit jako průkopnice v průmyslové oblasti Rutherglen ve skotském Glasgow. Kázaly jsme za každého počasí — když byla mlha, foukal vítr, pršelo nebo sněžilo —, ale vynaloženého úsilí jsme nikdy nelitovaly. Jednoho dne jsem se seznámila s Jessie. Biblické studium s ní bylo moc hezké, ale její manžel Wally byl komunista a zprvu se mi vyhýbal. Když pak začal studovat a zjistil, že ideální podmínky pro život nastolí pouze Boží Království, byl nadšený. Časem i tito manželé začali druhým pomáhat, aby se stali Kristovými učedníky.

První dojem může být klamný

Později jsme byly přiděleny do nového působiště, skotského města Paisley. Jednoho dne jsem tam byla ve službě a jistá žena mi zabouchla dveře  přímo před nosem. Vzápětí mě však vyhledala a omluvila se mi. Když jsem ji příští týden navštívila, řekla: „Měla jsem pocit, jako bych zabouchla dveře před Bohem. Prostě jsem vás musela najít.“ Ta žena se jmenovala Pearl. Prozradila mi, že se velmi zklamala ve svých přátelích a příbuzných, a tak se modlila k Bohu, aby jí pomohl nějakou pravou přítelkyni najít. „A pak jste k mým dveřím přišla vy,“ pokračovala Pearl. „Teď si uvědomuji, že právě vy musíte být tou pravou přítelkyní.“

Přátelit se s Pearl nebylo vždy jednoduché. Bydlela na vrcholku strmého kopce, kam jsem se musela pokaždé vyšplhat pěšky. Když jsem ji jednoho dne šla vyzvednout, abychom se spolu vydaly na její první shromáždění, vítr a déšť mě málem povalily na zem. Deštník se mi rozerval na kusy, a tak jsem ho zahodila. Pouhých šest měsíců poté, co přede mnou Pearl zabouchla dveře, symbolizovala své zasvěcení se Bohu křtem ve vodě.

Brzy nato se rozhodl studovat Bibli i její manžel a zanedlouho jsme šli spolu do služby dům od domu. Jako obvykle pršelo. „Nedělej si starosti,“ řekl. „V podobném počasí stojím celé hodiny na fotbale, tak proč bych nestál v dešti kvůli Jehovovi?“ Tuto skotskou houževnatost jsem vždy obdivovala.

Když jsem pak po desítkách let strávených v zahraničí přijela do Skotska na návštěvu a viděla, že většina těch, s nimiž jsem studovala, stále vytrvává ve víře, cítila jsem hluboké uspokojení. Takovou radost přináší to, když druhým pomáháme stát se Kristovými učedníky. (1. Tesaloničanům 2:17–20) V roce 1966, tedy po více než osmi letech průkopnické služby ve Skotsku, mě bratři pozvali do biblické školy Strážné věže Gilead, kde jsem měla být vyškolena jako misionářka.

Sloužím v zahraničí

Dostala jsem pověření kázat v tropické části Bolívie, ve městě Santa Cruz, kde byl sbor asi o 50 zvěstovatelích. Toto město mi připomínalo Divoký západ, jak bývá vykreslován v hollywoodských filmech. Když na ty časy vzpomínám, myslím, že jsem byla docela obyčejná misionářka. Nikdy mě nenapadli krokodýli, neobklopil mě násilný dav, neztratila jsem se v poušti ani jsem nezažila potopení lodi na otevřeném moři. Mnohem větší vzrušení mi přinášelo pomáhat druhým stát se učedníky.

Jednou z prvních žen, s nimiž jsem v Santa Cruz studovala Bibli, byla Antonia. Vést studium ve španělštině však pro mě bylo náročné. Jednou se Antoniin malý syn zeptal: „Mami, ona mluví špatně schválně, aby nás rozesmála?“ Pravdu nakonec přijala jak Antonia, tak i její dcera Yolanda. Jeden její přítel, student práv, kterému přezdívali Dito, také začal studovat Bibli a chodit na shromáždění. Díky němu jsem ohledně předkládání biblické pravdy získala další cenné poučení: Někdy lidé zkrátka potřebují jemně postrčit.

Když Dito začal studium zanedbávat, řekla jsem mu: „Dito, Jehova tě nenutí, aby ses postavil na stranu jeho Království. Musíš se pro to rozhodnout sám.“ Reagoval na to slovy, že Bohu sloužit chce. A tak jsem dodala: „Máš tady vystavené ty obrázky revolucionáře. Kdyby je tu někdo viděl, myslel by si snad, že ses rozhodl pro Boží Království?“ To bylo jemné pošťouchnutí, které potřeboval.

O dva týdny později vypukla revoluce a mezi vysokoškolskými studenty a policií došlo k přestřelce. „Zmizme odtud!“ křičel Dito na jednoho svého přítele. Ten ale odpověděl: „Ani nápad! Vždyť to je náš velký den, na který jsme čekali.“ Popadl pušku a běžel na střechu univerzitní budovy. Byl jedním z osmi Ditových kamarádů, kteří toho dne zemřeli. Zřejmě si dovedete představit, jak jsem šťastná, když Dita vidím, protože kdyby se tehdy nerozhodl stát se pravým křesťanem, mohl být dnes už dávno po smrti.

Pozoruji doklady působení Jehovova ducha

Jednou jsem ve službě procházela kolem domu, o němž jsem si myslela, že už jsme tam byli.  Zavolala z něj však na mě jedna žena. Jmenovala se Ignacia. Svědky Jehovovy sice znala, ale kvůli prudkému odporu svého manžela Adalberta — statného policisty — nedělala duchovní pokroky. Neměla jasno v mnoha základních biblických naukách, a tak jsem s ní začala studovat. Ačkoli byl Adalberto rozhodnutý biblickému studiu zabránit, měla jsem možnost si s ním docela dlouho povídat o jiných věcech. To byl první krok k navázání přátelství.

Představte si, jakou radost jsem měla, když se Ignacia stala láskyplným členem sboru a upřímně se snažila v duchovním i hmotném ohledu pomáhat těm, kdo potřebovali útěchu. Časem se stal svědkem i její manžel a tři z jejich dětí. Když Adalberto pochopil význam dobré zprávy, šel na policejní stanici a mluvil se svými kolegy s takovým zápalem, že mezi nimi získal 200 objednávek na pravidelný odběr časopisů Strážná věž Probuďte se!

Jehova dává vzrůst

V Santa Cruz jsem sloužila šest let a pak jsem byla přidělena do La Pazu, hlavního města Bolívie, kde jsem strávila dalších 25 let. Tam se také na začátku sedmdesátých let nacházela odbočka svědků Jehovových, kde tehdy pracovalo pouze dvanáct betelitů. Jak se kazatelské dílo šířilo, bylo zapotřebí dalších prostor. Proto byla v rychle rostoucím městě Santa Cruz postavena nová budova. Odbočka tam přesídlila roku 1998 a já jsem dostala pozvání, abych se stala členem rodiny betel. Dnes zde slouží přes 50 bratrů a sester.

V roce 1966 byl v Santa Cruz jediný sbor, ale nyní je jich tam více než 50. V celé Bolívii tenkrát působilo 640 svědků, kdežto dnes se jejich počet rozrostl na téměř 18 000!

Jsem šťastná, že moje služba v Bolívii přinesla a stále přináší své ovoce. Kromě toho mě povzbuzuje také věrnost spolukřesťanů po celém světě. Všichni máme radost z toho, že Jehova kázání o Království žehná. A pomáhat druhým, aby se stali Kristovými učedníky, nám přináší skutečné potěšení. (Matouš 28:19, 20)

[Obrázek na straně 13]

V průkopnické službě ve Skotsku

[Obrázky na straně 15]

Sloužím v bolivijské odbočce; (vložený obrázek) při graduaci 42. třídy Gileadu