Přejít k článku

Přejít na obsah

Správná rozhodnutí mi přinesla trvalé štěstí

Správná rozhodnutí mi přinesla trvalé štěstí

 Životní příběh

Správná rozhodnutí mi přinesla trvalé štěstí

Vypráví Paul Kushnir

V ROCE 1897 se moji prarodiče přestěhovali z Ukrajiny do Kanady a usadili se poblíž města Yorkton v provincii Saskatchewan. Vzali s sebou i své čtyři děti — tři chlapce a jednu dívku jménem Marinka. Té jsem se v roce 1923 narodil já jako její sedmé dítě. Tehdy byl život sice prostý, ale zato poklidný. Měli jsme zdravé jídlo, teplé oblečení a vláda lidem poskytovala základní služby. Když bylo potřeba vykonat nějakou rozsáhlejší práci, přátelští sousedé si rádi vzájemně vypomohli. V zimě roku 1925 nás navštívil jeden člověk patřící k badatelům Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi. Díky této návštěvě jsme učinili rozhodnutí, za něž jsem až dodnes vděčný.

Naše rodina přijímá pravdu

Maminka si od badatele Bible vzala několik brožur a brzy si uvědomila, že nalezla pravdu. Dělala rychlé duchovní pokroky a v roce 1926 byla pokřtěna. Díky tomu, že se stala badatelkou Bible, získala naše rodina zcela nový pohled na život. Spolukřesťané měli u nás doma dveře vždy otevřené. Ubytovávali jsme mimo jiné i cestující dozorce, kterým se tehdy říkalo poutníci. V roce 1928 nám jeden cestující dozorce promítl „Drama Eureka“, což byla zjednodušená verze „Fotodramatu Stvoření“. Půjčil si od nás dětí žábu na hraní, která vydávala cvakavý zvuk. Když žába cvakla, byl to signál pro výměnu diapozitivu. Na naši žábu jsme tehdy byli patřičně hrdí!

Se svým obytným autem k nám jezdíval cestující dozorce jménem Emil Zarysky. Někdy ho doprovázel jeho dospělý syn, který nás děti povzbuzoval, abychom se stali průkopníky a věnovali kázání a vyučování Božího slova značnou část svého času. Průkopníky byli i mnozí z těch, kdo u nás bydleli. Jednomu z nich tehdy maminka zašívala košili  a on měl mezitím půjčenou jinou od nás. Když odjížděl, omylem si ji přibalil ke svým věcem. Po delší době ji poslal zpět a omlouval se, že ji vrací tak pozdě. Napsal: „Nemohl jsem si dovolit dát deset centů za poštovné.“ Jak bychom byli rádi, kdyby si tu košili nechal! Doufal jsem, že jednou budu podobně obětavým průkopníkem. Jsem mamince vděčný, že byla vždy tak pohostinná, protože náš život byl díky tomu bohatší a naše láska ke společenství bratrů rostla. (1. Petra 4:8, 9)

Tatínek se badatelem Bible sice nestal, ale v uctívání Boha nám nebránil. V roce 1930 bratrům dokonce dovolil, aby v jeho velké stodole uspořádali jednodenní sjezd. I když mi bylo teprve sedm, tato radostná a důstojná událost na mě hluboce zapůsobila. Roku 1933 pak tatínek zemřel. Maminka tedy zůstala sama s osmi dětmi, ale ze svého rozhodnutí vést nás po cestě pravého uctívání ani trochu neslevila. Trvala na tom, že s ní budu chodit na shromáždění. Tenkrát se mi shromáždění zdála nekonečná a přál jsem si jít za ostatními dětmi, které si venku mohly hrát. Z úcty k mamince jsem však zůstal. Když vařila, často odcitovala nějaký biblický verš a zkoušela mě z toho, kde je v Bibli uveden. V roce 1933 jsme měli rekordní sklizeň, a tak maminka za vydělané peníze koupila auto. Někteří sousedé ji kritizovali, protože takovou koupi považovali za mrhání penězi. Maminka však byla toho názoru, že auto bude při našich teokratických činnostech užitečné. A měla pravdu.

Druzí mi pomohli udělat správná rozhodnutí

V životě mladého člověka nastane čas, kdy musí učinit rozhodnutí, jež budou mít vliv na jeho budoucnost. A právě v takovém období moje dvě starší sestry Helen a Kay začaly s průkopnickou službou. Jedním průkopníkem, kterého jsme u nás doma vždy rádi viděli, byl John Jazewsky. Tohoto vynikajícího mladého muže maminka požádala, aby nám nějakou dobu pomáhal s prací na farmě. Později se John a Kay vzali a sloužili jako průkopníci nedaleko našeho domova. Když mi bylo dvanáct, pozvali mě, abych s nimi během školních prázdnin v kazatelské službě spolupracoval. Tak jsem si mohl vyzkoušet, jaké to je, být průkopníkem.

Časem jsme se s mým bratrem Johnem dokázali jakž takž postarat o farmu. Díky tomu mohla maminka v letních měsících sloužit jako pomocná průkopnice, jak bychom řekli dnes. Cestovala na dvoukolém voze, který táhl starý kůň. Otec dal tomuto tvrdohlavému „mezkovi“ jméno Saul, ale v maminčiných rukou se kůň vždycky změnil v poddajného tvora, kterého snadno zvládla. John i já jsme farmu milovali, ale když nám maminka po návratu z kazatelské služby vyprávěla své zážitky, naše láska k farmě se postupně vytrácela, zatímco láska k průkopnické službě sílila. V roce 1938 jsem se kázání začal věnovat ve větší míře a 9. února 1940 jsem byl pokřtěn.

Za nějaký čas jsem byl ve sboru jmenován služebníkem. Staral jsem se o sborové záznamy a měl jsem radost z každého náznaku růstu. Ve městě, které bylo asi 15 kilometrů od našeho domova, jsem měl osobní obvod. V zimě jsem tam chodil každý týden a jednu nebo dvě noci jsem vždy přespal v podkroví u jedné rodiny, která projevovala o Bibli zájem. Jistý luteránský kazatel mi po našem rozhovoru — při němž jsem byl poněkud netaktní — vyhrožoval, že pokud nenechám jeho „stádo“ na pokoji, zavolá policii. Ale to jen posílilo mé rozhodnutí ve službě pokračovat.

V roce 1942 si moje sestra Kay a její manžel John naplánovali, že pojedou na  sjezd do Clevelandu v Ohiu ve Spojených státech. Byl jsem nadšený, když mě pozvali, abych jel s nimi. Tento sjezd byl jednou z nejpůsobivějších událostí, jaké jsem kdy zažil. Utvrdil mě v mých plánech do budoucna. Když bratr Nathan Knorr, který tehdy celosvětové dílo vedl, ve svém působivém proslovu mluvil o tom, že se hledá 10 000 průkopníků, ihned jsem se rozhodl, že se stanu jedním z nich.

V lednu 1943 do našeho sboru přijel cestující dozorce jménem Henry. Měl burcující přednášku, která nás ohromně nadchla. Příští den teplota klesla na minus 40 stupňů Celsia a kvůli silnému severozápadnímu větru se zdálo, že je ještě chladněji. V takovém mrazu jsme obyčejně zůstávali doma, ale Henry chtěl jít za každou cenu do služby. V krytých saních zvaných „caboose“, které byly tažené koněm a uvnitř měly kamínka na dřevo, tedy Henry a někteří další vyjeli do vesnice vzdálené 11 kilometrů. Já sám jsem šel na opětovnou návštěvu k jedné rodině, která měla pět synů. Souhlasili s biblickým studiem a časem přijali pravdu.

Kážu navzdory zákazu

Během druhé světové války bylo dílo Království v Kanadě zakázáno. Biblickou literaturu jsme museli schovávat, ale na farmě byla spousta skrýší. Policie u nás často dělávala domovní prohlídky, ale nikdy nic nenašla. Při kázání jsme používali jen Bibli. Scházeli jsme se v malých skupinkách a my s Johnem jsme byli vybráni, abychom sloužili jako tajní kurýři.

Během války se náš sbor podílel na celostátní kampani, při níž se rozšiřovala brožura End of Nazism (Konec nacismu). Do služby jsme vyrazili uprostřed noci. Byl jsem tehdy velmi nervózní. Vždy jsme se tiše přikradli k domu a brožuru jsme nechali na prahu. Byl to ten nejděsivější zážitek, jaký jsem kdy měl. Když jsme všechny výtisky roznesli, pocítil jsem ohromnou úlevu! Pak jsme rychle pelášili k zaparkovanému autu, ujistili se, že jsme všichni, a zmizeli ve tmě.

Průkopnická služba, vězení a sjezdy

Prvního května 1943 jsem se rozloučil s maminkou. S dvaceti kanadskými dolary v peněžence a malým kufříkem jsem odcestoval do svého prvního působiště, kde jsem měl sloužit jako průkopník. Bratr Tom Troop a jeho milující rodina v Quill Lake v Saskatchewanu mě pohostinně přijali. Následující rok jsem začal kázat v odlehlém obvodu ve Weyburnu. Když jsem 24. prosince 1944 sloužil na ulici, byl jsem zatčen. Nějaký čas jsem strávil v místním vězení a pak mě poslali do pracovního tábora v Jasperu v provincii Alberta. Byli tam se mnou i jiní svědkové a společně jsme obdivovali Jehovovo stvoření, když jsme pozorovali velkolepé panorama Skalnatých hor. Začátkem roku 1945 nám táboroví dozorci dovolili zúčastnit se jednoho shromáždění v Edmontonu. Bratr Knorr přednesl vzrušující zprávu o pokroku celosvětového díla. Už jsme se nemohli dočkat, až budeme propuštěni a znovu se naplno zapojíme do služby.

Když jsem byl z vězení venku, znovu jsem začal sloužit jako průkopník. Krátce nato bylo oznámeno, že v Los Angeles v Kalifornii se bude konat sjezd „Rozmach ve všech národech“. Jeden bratr z mého nového působiště vybavil své nákladní auto sedadly pro dvacet cestujících a 1. srpna 1947 jsme se vydali na skutečně pozoruhodný výlet. Urazili jsme 7 200 kilometrů a projížděli jsme prériemi, pouštěmi a majestátní krajinou včetně Yellowstonského a Yosemitského národního parku. Celá cesta nám trvala 27 dní a byl to úžasný zážitek!

Samotný sjezd byl něčím nezapomenutelným. Chtěl jsem si ho co nejvíc užít, a tak jsem přes den sloužil jako pořadatel a v noci jako hlídač. Po schůzce se zájemci o misionářskou službu jsem vyplnil přihlášku, ale v to,  že by mě pozvali, jsem moc nedoufal. V roce 1948 pak byli průkopníci požádáni, aby vypomohli s kazatelským dílem v provincii Québec. A tak jsem na tuto výzvu zareagoval. (Izajáš 6:8)

Gilead a další výsady

Když jsem v roce 1949 obdržel pozvání do 14. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, byl jsem nadšený. Toto školení posílilo mou víru a přiblížilo mě k Jehovovi. John a Kay již absolvovali 11. třídu a sloužili jako misionáři v Severní Rhodesii (nyní Zambii). Můj bratr John absolvoval Gilead v roce 1956. Až do své smrti sloužil s manželkou Friedou v Brazílii. Celkem tam strávil 32 let.

V den mé graduace, která se konala v únoru 1950, mě velmi povzbudily dva telegramy — jeden od maminky a druhý od rodiny Troopových z Quill Lake. V tom druhém, nadepsaném slovy „Pro našeho absolventa“, bylo napsáno: „Tohle je tvůj den všech dnů, kterého si vážit máš; štěstí, radost ze svých snů, kéž vždy v službě prožíváš.“

Dostal jsem za úkol sloužit ve městě Québec, ale nějaký čas jsem ještě zůstal na farmě Království ve státě New York, kde tehdy škola Gilead probíhala. Jednoho dne se mě bratr Knorr zeptal, zda bych byl ochoten jet do Belgie. Ale za pár dní chtěl vědět, zda bych se ujal služby v Nizozemsku. Když jsem dostal pověřovací dopis, stálo v něm, že se mám „ujmout práce služebníka odbočky“. Málem jsem z toho omdlel.

Dne 24. srpna 1950 jsem se vydal na jedenáctidenní plavbu do Nizozemska. Měl jsem tedy dost času na to, abych si přečetl právě uveřejněná Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa. Konečně jsem 5. září 1950 dorazil do Rotterdamu, kde mě vřele uvítala rodina betel. Navzdory ničivým následkům druhé světové války se bratrům podařilo znovu rozběhnout křesťanskou činnost. Poslouchal jsem vyprávění bratrů o tom, jak zůstávali během krutého pronásledování ryzí, a říkal jsem si, že pro ně možná bude náročné sloužit pod vedením nezkušeného mladíka. Brzy jsem však zjistil, že mé obavy byly nepodložené.

Některým věcem samozřejmě bylo třeba věnovat pozornost. Do Nizozemska jsem přijel právě v době, kdy se měl konat oblastní sjezd, a udivilo mě, že tisíce delegátů byly ubytovány ve sjezdovém areálu. Před dalším oblastním sjezdem jsem navrhl, aby delegáti bydleli v soukromých domech. Bratři souhlasili s tím, že je to dobrá myšlenka, ale ne pro jejich zemi. Když jsme zmíněnou věc prohovořili, dohodli jsme se na kompromisu — jedna polovina delegátů bude ubytována ve sjezdovém areálu a druhá ve sjezdovém městě u lidí, kteří nejsou svědky. Na sjezd přijel i bratr Knorr a já jsem se před ním o tomto řešení s určitou hrdostí zmínil. Ale  veškerý pocit zadostiučinění se rychle rozplynul, když jsem si později přečetl zprávu o sjezdu ve Strážné věži. Stálo tam: „Jsme přesvědčeni, že bratři příště projeví víru a zajistí pro návštěvníky sjezdu ubytování tam, kde je to nejlepší pro vydávání svědectví, tedy v soukromých domech.“ A přesně to jsme také „příště“ udělali.

V červenci 1961 byli dva zástupci naší odbočky pozváni do Londýna na schůzku s bratry z jiných odboček. Bratr Knorr oznámil, že Svaté Písmo — Překlad nového světa bude možné přeložit do dalších jazyků včetně holandštiny. To byla vzrušující zpráva! Naštěstí jsme neměli sebemenší ponětí o rozsáhlosti takového projektu. O dva roky později, v roce 1963, jsem měl výsadu vést na sjezdu v New Yorku program, při němž byla Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa v holandštině uveřejněna.

Závažná rozhodnutí a nové úkoly

V srpnu 1961 jsem se oženil s Leidou Wamelinkovou. Celá její rodina přijala pravdu v roce 1942, tedy v době, kdy svědky pronásledovali nacisté. Od roku 1950 Leida sloužila jako průkopnice a v roce 1953 přišla do betelu. Když jsem viděl, jak se v betelu i ve sboru nasazuje, usoudil jsem, že to bude věrná a oddaná životní partnerka.

Když jsme byli svoji něco přes rok, obdržel jsem pozvání na desetiměsíční dodatečné školení do Brooklynu. Manželky tam však tehdy pozvány nebyly. Leida na tom po zdravotní stránce nebyla moc dobře, ale přesto láskyplně souhlasila s tím, abych pozvání přijal. Později se jí zdraví ještě zhoršilo. Snažili jsme se dál vykonávat své úkoly, ale nakonec jsme došli k závěru, že by bylo lepší pokračovat v celodobé službě mimo betel. A tak jsem začal sloužit jako cestující dozorce. Krátce nato musela Leida podstoupit vážnou operaci. Díky láskyplné podpoře našich přátel jsme však tuto situaci dokázali zvládnout, a o rok později jsme se dokonce mohli ujmout oblastní služby.

S Leidou jsme sedm let cestovali po sborech a těšili se z krásné služby. Pak před námi opět vyvstalo těžké rozhodování, když mě bratři pozvali, abych vyučoval ve škole služby Království, která probíhala v betelu. To pro nás znamenalo náročnou změnu, protože jsme oblastní službu milovali. Ale i tak jsme pozvání přijali. Vyučoval jsem 47 tříd, a školení vždy trvalo dva týdny. Díky této škole jsem měl úžasnou příležitost těšit se z duchovního společenství se sborovými staršími.

Během té doby jsem se chystal, že v roce 1978 navštívím maminku. Ale 29. dubna 1977 náhle přišel telegram, že zemřela. Byl jsem naprosto zdrcený, protože jsem si uvědomil, že už neuslyším její vřelý hlas a neřeknu jí, jak vděčný jsem jí za všechno, co pro mě udělala.

Když celý kurz školy služby Království končil, bratři se zeptali, zda bychom s Leidou nechtěli zůstat jako členové rodiny betel. Deset let jsem pak byl koordinátorem výboru odbočky. Časem vedoucí sbor jmenoval nového koordinátora, který se příslušných odpovědností mohl ujmout lépe. Za to jsem velmi vděčný.

Sloužíme podle svých možností

Oběma je nám nyní 83 let. V celodobé službě jsem strávil více než 60 krásných let a z toho posledních 45 spolu s mojí oddanou manželkou. Podporovala mě při všech úkolech, protože to považovala za součást své věrné služby Jehovovi. V betelu i ve sboru se nyní snažíme dělat to, na co nám ještě stačí síly. (Izajáš 46:4)

Čas od času si zavzpomínáme na některý z významných okamžiků našeho života. Nelitujeme ničeho, co jsme ve službě pro Jehovu vykonali, a jsme přesvědčeni, že rozhodnutí, která jsme udělali v mládí, byla ta nejlepší. Rozhodně chceme dál sloužit Jehovovi a oslavovat jej ze všech svých sil.

[Obrázek na straně 13]

Se starším bratrem Billem a naším koněm Saulem

[Obrázek na straně 15]

Naše svatba v srpnu 1961

[Obrázek na straně 15]

S Leidou dnes