Přejít k článku

Přejít na obsah

Ebla — Starověké město znovu spatřuje světlo světa

Ebla — Starověké město znovu spatřuje světlo světa

 Ebla — Starověké město znovu spatřuje světlo světa

V létě roku 1962 mladý italský archeolog Paolo Matthiae prozkoumával pláně v severozápadní Sýrii. Nebyl si jist, jaké výsledky to přinese, protože vnitrozemí Sýrie bylo považováno za archeologicky chudé. O dva roky později začal s vykopávkami na místě zvaném Tell Mardích, asi 60 kilometrů jižně od Aleppa. To, co tam našel, označují mnozí odborníci za ‚nejdůležitější archeologický objev 20. století‘.

STAROVĚKÉ nápisy svědčily o existenci města jménem Ebla. Nikdo však nevěděl, pod kterým z mnoha tellů neboli pahorků roztroušených po Středním východě by se toto město dalo najít. Jeden text mluvil o vítězství akkadského krále Sargona nad „Mari, Jarmuti a Eblou“. Na jiném nápisu se sumerský král Gudea zmiňuje o velmi ceněných kládách, které získal z „hor Ibly [Ebly]“. Jméno Ebla se také objevuje v egyptském Karnaku na seznamu starověkých měst, která dobyl faraón Thutmóse III. Je tedy pochopitelné, proč se archeologové snažili Eblu najít.

Další pátrání přineslo své ovoce. V roce 1968 se podařilo objevit část sochy Ibbid-Lima, vládce Ebly. Byl na ní nápis v akkadštině, který ukazoval, že socha byla zasvěcena bohyni Ištar, která „zářila v Eble“. Archeologické nálezy tak začaly odhalovat „nový jazyk, nové dějiny a novou kulturu“.

Potvrzení, že Tell Mardích skutečně skrývá starověkou Eblu, přišlo v letech 1974 a 1975. Tehdy byly nalezeny klínopisné tabulky, na nichž se jméno Ebla objevovalo opakovaně. Vykopávky ukázaly, že Ebla prošla přinejmenším dvěma významnými obdobími osídlení. Po prvním období byla zničena, ale později byla znovu vystavěna. Ke zkáze pak došlo podruhé a město na mnoho staletí zmizelo z dějin.

Jedno město, bohaté dějiny

Většina starověkých měst byla vybudována v naplaveninových nížinách, jako je ta mezi řekami Tigris a Eufrat. Taková místa totiž umožňovala intenzivní zemědělskou činnost. První města, o kterých se píše v Bibli, ležela právě v Mezopotámii. (1. Mojžíšova 10:10) Zdá se, že jméno Ebla znamená „bílá skála“ a poukazuje na vápencové podloží, na němž bylo město vystavěno. Výběr místa zřejmě souvisel s tím, že vápencová vrstva zaručovala přítomnost přírodního zdroje vody, což na území vzdáleném od velkých řek byl důležitý faktor.

Omezené množství srážek v oblasti Ebly vedlo k tomu, že se zde ve větší míře pěstovaly pouze obilniny, vinná réva a olivovníky. Toto území bylo také vhodné pro chov hospodářských zvířat, především ovcí. Ebla ležela na výhodném místě mezi mezopotamskou nížinou a středomořským pobřežím, takže se stala centrem pro obchod se dřevem, polodrahokamy a kovy. Vládla nad oblastí, kterou obývalo asi 200 000 lidí. Přibližně desetina z nich žila přímo ve městě.

O velkoleposti tohoto období eblajské civilizace svědčí pozůstatky velkého paláce.  Vcházelo se do něj branou, která byla vysoká asi 12 až 15 metrů. Palác byl v průběhu doby několikrát zvětšován, aby se vyhovělo rostoucím potřebám stále mocnější vlády. Úředníci pracovali pod složitým systémem hierarchie — král a královna měli k ruce „pány“ a „starší“.

V paláci bylo nalezeno více než 17 000 hliněných tabulek a úlomků. Původně zde bylo pravděpodobně více než 4 000 úplných tabulek pečlivě uložených na dřevěných policích. Tyto dokumenty svědčí o rozsáhlé obchodní činnosti, jež v Eble probíhala. Město obchodovalo například s Egyptem, jak je patrné z královských symbolů dvou faraónů. Tabulky byly psány především sumerským klínopisem. Některé však byly v eblajštině, což je velmi starobylý semitský jazyk, který byl právě díky nim rozluštěn. Objevem tak starého semitského jazyka byli orientalisté překvapeni. Je zajímavé, že na některých tabulkách byly seznamy položek jak v sumerštině, tak v eblajštině. Kniha Ebla—Alle origini della civiltà urbana (Ebla — Původ městské civilizace) označuje tyto tabulky za „nejstarší známé slovníky“.

Je nepochybné, že Ebla byla také vojenskou mocností. Potvrzují to reliéfy zobrazující eblajské válečníky, jak popravují své nepřátele nebo jak ukazují jejich useknuté hlavy. Nádhera Ebly však skončila, když se její dějiny proťaly s dějinami nastupujících mocností, Asýrie a Babylóna. Dnes je obtížné přesně vysledovat všechny tehdejší události, ale zdá se, že proti Eble nejprve vytáhl Sargon I. (nikoli ten, o němž mluví Izajáš 20:1) a potom jeho vnuk Narám-Sín. Archeologické nálezy svědčí o tom, že střety byly násilné a boje nelítostné.

Jak jsme již uvedli, za čas se město pozvedlo z trosek, a dokonce na tomto území opět získalo významné postavení. Nové město bylo vybudováno podle podrobného plánu, což mu přidalo na velkoleposti. V dolní části města byl svatý okrsek zasvěcený bohyni Ištar, která byla jako bohyně plodnosti uctívána také v Babylóně. Možná jste slyšeli o slavné  Ištařině bráně, která byla v troskách Babylóna objevena. Zvláště působivou stavbou v Eble je budova, v níž pravděpodobně byli chováni lvi považovaní za posvátná zvířata bohyně Ištar. Tím se dostáváme k eblajskému náboženství.

Náboženství v Eble

Tak jako na jiných místech starověkého východu, i v Eble uctívali panteon bohů. Patřili do něj Baal, Hadad (což je jméno, které bylo součástí jmen některých syrských králů) a Dagan. (1. Královská 11:23; 15:18; 2. Královská 17:16) Pro Eblajce byla všechna jejich božstva předmětem posvátné bázně. V úctě měli dokonce i bohy jiných národů. Z archeologických nálezů vyplývá, že zvláště ve druhém tisíciletí př. n. l. byli jako bohové uctíváni i zesnulí členové královské rodiny.

Eblajci však nespoléhali jen na své bohy. Nová Ebla byla také obehnána mohutným opevněním v podobě dvojitých hradeb, které by vzbudily respekt u každého nepřítele. Vnější hradba měla obvod téměř tři kilometry. Její zbytky jsou jasně patrné až dodnes.

Avšak i obnovená Ebla dospěla ke svému konci. Byli to zřejmě Chetité, kdo kolem roku 1600 př. n. l. zasadili této bývalé mocnosti smrtící ránu. Podle jedné starověké básně byla Ebla „roztříštěna jako keramická nádoba“. Netrvalo dlouho a zmizela z dějin. Jistý dokument napsaný křižáky, kteří roku 1098 mířili k Jeruzalému, se zmiňuje o místě, kde Ebla kdysi stála. Mluví se tam o něm jako o osamělém opevnění jménem Mardích. Ebla byla zapomenuta, ale po mnoha staletích přece jen znovu spatřila světlo světa.

[Rámeček na straně 14]

EBLA A BIBLE

Článek uveřejněný v roce 1976 v časopise Biblical Archeologist vzbudil zájem vědců zabývajících se biblickými dějinami. Učenec, který rozluštil eblajské tabulky, naznačil, že tabulky mimo jiné možná obsahují jména osob a míst, o nichž se o staletí později mluví v Bibli. Někteří vědci však z toho zřejmě vyvodili závěry, které v článku přímo uvedeny nebyly, a začali psát, že v Eble byly objeveny archeologické důkazy o věrohodnosti 1. Mojžíšovy. * Jezuita Mitchell Dahood tvrdil, že „hliněné tabulky [z Ebly] vrhají světlo na nejasná místa v Bibli“. Byl například přesvědčen, že tabulky by mohly vysvětlit „problematiku starověkého jména Boha Izraele“.

Nyní jsou tyto texty zkoumány objektivněji. Hebrejština i eblajština jsou semitské jazyky, a proto není vyloučeno, že některá jména měst a osob mohou znít podobně jako jména v Bibli, nebo že se dokonce jedná o stejná jména. To však nedokazuje, že se také jedná o stejná místa nebo stejné osoby. Teprve čas ukáže, do jaké míry budou mít objevy v Eble vliv na studium historických faktů z biblických dob. Pokud jde o Boží jméno, autor článku v časopise Biblical Archeologist popřel, že by se někdy zmínil o přítomnosti jména „Jahve“ v eblajských textech. Někteří učenci zastávají názor, že klínopisný znak vykládaný jako ja označuje pouze jedno z mnoha božstev eblajského panteonu. Řada jiných odborníků považuje tento znak za pouhý mluvnický prvek. V žádném případě se však nevztahuje na jediného pravého Boha Jehovu. (5. Mojžíšova 4:35; Izajáš 45:5)

[Poznámka pod čarou]

^ 19. odst. Pojednání o tom, jak archeologie potvrzuje to, co je napsáno v Bibli, najdete ve 4. kapitole knihy Bible — Slovo Boží, nebo lidské?, kterou vydali svědkové Jehovovi.

[Mapa a obrázek na straně 12]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

VELKÉ MOŘE

KANAÁN

SÝRIE

Aleppo

Ebla (Tell Mardích)

Eufrat

[Podpisek]

Archeolog: Missione Archeologica Italiana a Ebla-Università degli Studi di Roma ‘La Sapienza’

[Obrázek na straně 12 a 13]

Zlatý náhrdelník datovaný do doby kolem roku 1750 př. n. l.

[Obrázek na straně 13]

Zbytky velkého paláce

[Obrázek na straně 13]

Umělecká rekonstrukce znázorňující archiv s hliněnými tabulkami

[Obrázek na straně 13]

Klínopisná tabulka

[Obrázek na straně 13]

Egyptský královský kyj 1750–1700 př. n. l.

[Obrázek na straně 13]

Eblajský válečník s hlavami nepřátel

[Obrázek na straně 14]

Stéla zasvěcená bohyni Ištar

[Podpisek]

Missione Archeologica Italiana a Ebla-Università degli Studi di Roma ‘La Sapienza’

[Podpisek obrázku na straně 13]

Všechny obrázky (s výjimkou zbytků paláce): Missione Archeologica Italiana a Ebla-Università degli Studi di Roma ‘La Sapienza’