Životní příběh

Jehova splnil mé přání být misionářkou

Vypráví Sheila Winfield da Conceiçãová

Když nás jednou navštívila misionářka, která přijela z Afriky, vyprávěla nám, že tam, kde chodí kázat, ji všichni zvou dál a pozorně naslouchají dobré zprávě o Božím Království. Pomyslela jsem si, že bych dala všechno za to, abych mohla na takovém místě sloužit také. Bylo mi tehdy třináct let a tento rozhovor ve mně vzbudil touhu být misionářkou.

NAŠE rodina však začala poznávat Jehovu už dávno před touto návštěvou. Jednoho rána roku 1939 zaklepali na naše dveře ve městě Hemel Hempstead hned za hranicemi Velkého Londýna dva pěkně oblečení mladíci. Byli to svědkové Jehovovi. Mně byl tehdy teprve rok, takže si na tu návštěvu nepamatuji. Maminka se s mladíky nechtěla bavit, a tak jim řekla, že by to mohlo zajímat manžela, ale že ten není doma a vrátí se nejdříve v devět večer. Byla pořádně překvapená, když se oba svědkové ještě ten večer opravdu vrátili. Jakmile se tatínek, Henry Winfield, ujistil o jejich názorech na politické i národnostní otázky, pozval je dál a přijal nabídku biblického studia. Dělal velmi rychlé pokroky a brzy byl pokřtěn. O několik let později začala studovat i moje maminka Kathleen a byla pokřtěna roku 1946.

V roce 1948 jsem začala pravidelně kázat dobrou zprávu o Božím Království. Říkala jsem si, že bych potřebovala hodinky, abych si mohla přesně měřit čas, který strávím ve službě. Když jsme si to my děti nezkazily špatným chováním, každou sobotu jsme dostávaly jako  kapesné šestipenci. Já jsem si skoro celé dva roky dávala šestipence stranou, abych si mohla koupit nejlevnější hodinky, jaké byly k dostání. Mladší z mých dvou bratrů, Ray, ale vždycky prosil tatínka, aby mu místo šestipence dal dvě třípence. Jednou trval na svém tak dlouho, až tatínka rozzlobil. Ray začal plakat a řekl, že ty dvě třípence potřebuje kvůli určitému tajemství, které má s Jehovou. Nakonec přiznal: „Jedna třípence je do schránky v sále Království a ta druhá je pro mě.“ Maminka se rozplakala radostí, tatínek hned zařídil, aby Ray své třípence mohl dostávat, a já jsem se naučila, jak důležité je podporovat dílo Království finančně.

Někdy v té době tatínek udělal určité změny, abychom se mohli přestěhovat do oblasti, kde bylo více zapotřebí kazatelů Království. V roce 1949 prodal pole a štěrkovnu a vstoupil do průkopnické služby, což znamenalo, že se více věnoval kazatelské práci. Já jsem se také zasvětila Jehovovi a 24. září 1950 jsem to dala najevo křtem. Od té doby jsem se vždycky o letních prázdninách přihlásila do prázdninové průkopnické služby, která se do určité míry podobala dnešní pomocné průkopnické službě. Znamenalo to strávit každý měsíc kázáním 100 hodin. To však byl teprve začátek. Brzy jsem zatoužila podporovat čisté uctívání ještě více.

Chci se stát misionářkou

V roce 1951 byl tatínek pověřen službou ve městě Bideford v severní části hrabství Devon. Jak jsem se již zmínila v úvodu, brzy po našem příchodu do města přijela do sboru na návštěvu misionářka z Afriky. Od té doby jsem všechna svá rozhodnutí podřizovala cíli stát se misionářkou. Učitelé ve škole o mém přání věděli a dělali všechno, co jen mohli, aby mě od něho odradili. Doufali, že budu usilovat o kariéru. Když jsem ale poslední den školy přišla do sborovny, abych učitelům poděkovala a rozloučila se s nimi, jeden z nich mi řekl: „Gratulujeme vám! Jste jediná ze studentů, která opravdu ví, co od života chce. Přejeme vám, abyste svého cíle dosáhla.“

Neztrácela jsem čas a našla jsem si práci na částečný úvazek, abych se mohla přihlásit do pravidelné průkopnické služby, což jsem udělala 1. prosince 1955. Později se ke mně přidala i maminka a oba sourozenci. Po několik let tedy byli všichni členové naší rodiny průkopníky.

Sloužím v Irsku

Po roce jsem dostala pozvání, abych sloužila v Irsku. Byl to další krok k tomu, abych dosáhla svého cíle a stala se misionářkou. V únoru 1957 jsem tedy spolu s dalšími dvěma mladými průkopnicemi, June Napierovou a Beryl Barkerovou, přijela do města Cork v jižním Irsku.

Kázání v Irsku bylo náročné. Představitelé římskokatolické církve naší práci hodně odporovali. Když jsme šly kázat do nějakého domu  nebo obytné čtvrti, vždycky jsme se ujistily, že se máme kudy dostat pryč, kdybychom musely obvod narychlo opustit. Kola jsme si schovávaly mimo místo, kde jsme kázaly, ale stejně se občas stalo, že je někdo objevil a prořízl nám duše, případně je alespoň vypustil.

Když jsme jednou s Beryl kázaly v rozlehlé obytné čtvrti, skupina dětí na nás začala pokřikovat urážky a házet po nás kameny. Zašly jsme tedy do nějakého obchodu, který si někdo zařídil u sebe v domě a prodával tam mléko. Venku se začal srocovat dav. Beryl měla mléko ráda, a proto velmi pomalu vypila dvě nebo tři sklenice a doufala, že dav se mezitím rozejde. To se ale nestalo. Pak vstoupil do obchodu jakýsi mladý kněz. Měl nás za turistky, a tak se nabídl, že nás provede po okolí. Nejdřív nás však vzal s sebou do jiné místnosti v domě, kde jsme chvíli tiše seděly, než udělil poslední pomazání jednomu umírajícímu starci. Pak jsme všichni tři vyšli z domu. Když lidé uviděli, že jsme v družném hovoru s knězem, rozešli se.

Jedu do Gileadu

V roce 1958 se v New Yorku konal mezinárodní sjezd Božská vůle. Tatínek se na něj chystal a já jsem chtěla jet také, ale neměla jsem peníze. Pak ale neočekávaně zemřela babička, která mi odkázala 100 liber. Zpáteční letenka na sjezd stála 96 liber, takže jsem si ihned jednu rezervovala.

Brzy nato přijel zástupce odbočky svědků Jehovových v Británii a vybídl všechny zvláštní průkopníky, kteří jeli na sjezd, aby si vyplnili přihlášku do biblické školy Strážné věže Gilead, kde jsou školeni budoucí misionáři. Nemohla jsem věřit vlastním uším! Jenomže bratr dal přihlášku všem kromě mě. Byla jsem totiž příliš mladá. Prosila jsem ho, abych dostala přihlášku i já, a vysvětlila jsem mu, že už tak trochu misionářkou jsem, protože jsem odešla z rodné země a sloužím v zahraničí. Když viděl mé odhodlání, svolil. Úpěnlivě jsem se modlila, abych byla do školy přijata. Netrvalo dlouho a přišla odpověď. Byla jsem pozvána do Gileadu!

K mé velké radosti jsem byla zařazena do 33. třídy spolu s dalšími 81 průkopníky ze 14 zemí. Pět měsíců školení uteklo jako voda. Ke konci kurzu k nám měl bratr Nathan H. Knorr podnětný čtyřhodinový proslov. Všechny povzbudil, aby zůstali svobodní, pokud to bude možné. (1. Korinťanům 7:37, 38) Ale těm z nás, kdo plánovali, že jednoho dne vstoupí do manželství, doporučil, abychom si každý udělali seznam požadavků, které by měl splňovat náš manželský partner. A pak, když se objeví někdo, kdo by připadal v úvahu, můžeme ho na základě těchto požadavků prozkoumat.

Můj seznam požadavků na případného manžela vypadal takto: Musí to být misionář,  musí milovat Jehovu, musí znát Bibli lépe než já, musí být ochoten zůstat bezdětný až do Armagedonu, abychom mohli pokračovat v celodobé službě, musí mluvit plynně anglicky a musí být starší než já. Pro dvacetiletou dívku, která právě vyrážela do vzdálené země za svým pověřením, byl tento seznam velkou pomocí.

První léta v Brazílii

Naše graduace proběhla v neděli 2. srpna 1959. Všem studentům bylo oznámeno, do které země byli přiděleni. Vehanouch Yazedjianová, Sarah Grecová, Ray a Inger Hatfieldovi, Sonia Springateová, Doreen Hinesová a já jsme byli posláni do Brazílie. Byli jsme uchváceni. Už jsem v mysli viděla pralesy, hady, kaučukovníky a domorodé Indiány. Po příjezdu mě ale čekalo velké překvapení. Neocitla jsem se v amazonském deštném pralese, ale v prosluněné moderní metropoli — v Rio de Janeiru, tehdy hlavním městě Brazílie.

Hned jsme se pustili do náročného úkolu — naučit se portugalsky. První měsíc jsme se jazyk učili 11 hodin denně. Krátkou dobu jsem žila a kázala v Riu, kde jsem bydlela v odbočce svědků Jehovových. Potom jsem se stěhovala do misionářského domova ve městě Piracicaba ve státě São Paulo a později do misionářského domova ve městě Porto Alegre ve státě Rio Grande do Sul.

V roce 1963 jsem obdržela pozvání, abych šla pracovat do překladatelského oddělení v odbočce. Dohled nad tímto oddělením měl bratr Floriano Ignez da Conceição, který nás po našem příjezdu do země učil portugalsky. Poznal pravdu roku 1944, v době, kdy bylo v Brazílii jen asi 300 svědků Jehovových. Studoval ve 22. třídě Gileadu. Po několika měsících mého pobytu v odbočce mě bratr Conceição požádal, abych se na začátku polední přestávky chvíli zdržela, protože se mnou chce o něčem mluvit. Nejdřív jsem se trochu lekla. Provedla jsem snad něco? Když se konečně ozval gong ohlašující přestávku, zeptala jsem se ho, co potřebuje. Odpověděl: „Chceš si mě vzít?“ Byla jsem v šoku. Poprosila jsem ho, aby mi dal čas na rozmyšlenou, a zmatená jsem běžela do jídelny.

Floriano nebyl první bratr, který o mě projevil zájem. Nikdo z předchozích nápadníků ale nesplňoval mé požadavky na vhodného manželského partnera. Jsem si jistá, že seznam mi pomohl, abych neudělala špatné rozhodnutí. Tentokrát bylo vše jinak, protože Floriano odpovídal všem mým požadavkům. A tak jsme byli 15. května 1965 oddáni.

Bojujeme s nemocí

Floriano i já jsme se v manželství cítili šťastní, i když jsme v průběhu doby čelili některým potížím. K těm patří i manželovy zdravotní problémy, které se u něj objevily už krátce před svatbou. Mnoho let předtím mu zkolabovala levá plíce a stále si z té doby nesl následky, které mu teď začaly působit velké bolesti. Nakonec jsme kvůli tomu museli odejít z betelu. Byli jsme pověřeni zvláštní průkopnickou službou ve městě Teresópolis, v hornaté oblasti státu Rio de Janeiro. Doufali jsme, že tamní podnebí mu udělá dobře.

V prosinci 1965 jsem navíc dostala zprávu, že moje maminka je vážně nemocná — měla rakovinu. Celých sedm let, kdy jsem byla pryč, jsme si s maminkou pravidelně psaly, ale za tu dobu jsem ji ani jednou neviděla. Nyní nám tedy zaplatila cestu do Anglie, abychom za ní mohli přijet. Podstoupila operaci, ale lékařům se rakovinu vyléčit nepodařilo. I když byla maminka těžce nemocná a upoutaná na lůžko, stále měla velkou touhu předávat dobrou zprávu. Obstarala si proto psací stroj a diktovala dopisy. Také vždycky krátce mluvila o pravdě s lidmi, kteří ji přišli navštívit. Zemřela 27. listopadu 1966. Ještě v tom měsíci však strávila kázáním 10 hodin. Tatínek dál věrně sloužil Jehovovi jako pravidelný průkopník až do své smrti v roce 1979.

Po maminčině smrti jsme se s Florianem vrátili do Brazílie a dál jsme působili ve státě Rio de Janeiro, kde jsme až dodnes. Floriano  zpočátku sloužil jako krajský dozorce v hlavním městě tohoto státu, ale ani z této výsady jsme se neradovali dlouho. Manželův zdravotní stav se opět velmi zhoršil. Vrátili jsme se do Teresópolidy, kde jsme působili jako zvláštní průkopníci.

Manžel po léta podstupoval bolestivá léčení a nakonec roku 1974 mu lékaři levou plíci odstranili. Nemohl už sloužit jako předsedající dozorce ani jako zvláštní průkopník, ale během návštěvních hodin v nemocnici vedl biblická studia. Jedno z nich probíhalo v angličtině — studentem byl Bob, jistý Američan v důchodu. Bob přijal pravdu a dospěl ke křtu. Floriano se postupně zotavil a od té doby až dodnes zase slouží jako zvláštní průkopník.

Jehova žehná mé službě

I nadále jsem byla zvláštní průkopnicí a ve své práci jsem cítila Jehovovo požehnání. Dostalo se mi cti, že jsem mohla v Teresópolidě pomoci víc než 60 lidem, aby zasvětili svůj život Jehovovi. Patří k nim žena jménem Jupira, kterou jsem zároveň učila číst. Postupně jsem studovala s osmi jejími dospělými dětmi. A dnes slouží Jehovovi nejen Jupira, ale také víc než 20 jejích příbuzných. Jeden z nich slouží jako starší, tři další jako služební pomocníci a dvě ženy z této rodiny jsou průkopnice.

Když jsem někomu pomáhala poznat pravdu, naučila jsem se neztrácet víru v to, že se z něj stane můj spoluvěřící. Jednou jsem byla na biblickém studiu u mladé ženy, která se jmenovala Alzemira, když přišel její manžel Antônio a začal mi vyhrožovat, že na mě pustí dva veliké psy, jestliže okamžitě neodejdu. Po této události jsem se s Alzemirou vídala jen příležitostně. Trvalo to celých sedm let, dokud se mi nepodařilo přesvědčit Antônia, aby mi dovolil s jeho manželkou znovu studovat. Dál však trval na tom, že o Bibli nebudu mluvit s ním. Jednoho deštivého dne jsem ale Antônia přizvala ke studiu. A ukázalo se, že problém spočívá v tom, že je negramotný. Od té doby Floriano a jiní bratři vedli s Antôniem studium a učili ho číst. Dnes už jsou Alzemira i její manžel pokřtění. Antônio je pro sbor velkým přínosem, protože rád spolupracuje v kazatelské službě s mladými zvěstovateli.

Za těch dvacet let strávených v Teresópolidě jsme měli takových zážitků mnohem víc. Na začátku roku 1988 jsme dostali pokyn, abychom se přestěhovali do města Niterói, kde jsme sloužili příštích 5 let. Naším dalším působištěm bylo Santo Aleixo. Pak jsme byli posláni do města Japuíba v samém středu státu Rio de Janeiro a byli jsme u zrodu sboru Ribeira.

Jednoduchý, ale bohatý život

V průběhu let jsme měli s Florianem výsadu pomoci víc než 300 lidem, aby zasvětili svůj život Jehovovi. Někteří z nich dnes pracují v odbočce a jiní slouží jako průkopníci, starší nebo služební pomocníci. Jsem nesmírně vděčná za to, že Jehova nás prostřednictvím svatého ducha použil k tomu, abychom pomohli tolika lidem. (Marek 10:29, 30)

Je pravda, že Floriano se musel a stále musí vyrovnávat s vážnými zdravotními problémy. Navzdory tomu ale zůstává pevný a pozitivní a nadále důvěřuje Jehovovi. Říkává: „Šťastní nemusíme být jen tehdy, když máme bezproblémový život. Štěstí vyplývá z toho, že Jehova nám pomáhá se s problémy vyrovnat.“ (Žalm 34:19)

Roku 2003 lékaři objevili v mém levém oku rakovinu. Podstoupila jsem chirurgický zákrok, při němž mi bylo vsazeno umělé oko, které musím mnohokrát denně čistit. I přesto mám díky Jehovovi stále dost sil, abych mohla sloužit jako zvláštní průkopnice.

Co se týče hmotných věcí, vedla jsem jednoduchý život, ale díky tomu, že Jehova mi v mém působišti žehnal, jsem bohatá duchovně. To, co tehdy ona misionářka vyprávěla o kazatelské službě v Africe, jsem zažila i já zde v Brazílii. Ano, Jehova mi dal opravdu bohatou odměnu, když splnil mé přání stát se misionářkou.

[Obrázek na straně 9]

S rodinou v roce 1953

[Obrázek na straně 9]

Během kazatelské služby v Irsku roku 1957

[Obrázek na straně 10]

S dalšími misionářkami roku 1959 v Brazílii. Zleva doprava: Já, Inger Hatfieldová, Doreen Hinesová a Sonia Springateová

[Obrázek na straně 10]

S manželem