Přejít k článku

Přejít na obsah

Jehova mi pomáhal zvládat náročné životní okolnosti

Jehova mi pomáhal zvládat náročné životní okolnosti

 Životní příběh

Jehova mi pomáhal zvládat náročné životní okolnosti

VYPRÁVÍ DALE IRWIN

„OSM DĚTÍ JE DOST! SE ČTYŘČATY DVOJNÁSOBNÁ STAROST.“ Tak zněl titulek článku, který byl otištěn v místních novinách a oznamoval, že do naší rodiny se čtyřmi dcerami přibyla čtyřčata. Když jsem byl mladý, neměl jsem v úmyslu se oženit, natožpak mít děti. A co se nestalo — teď jsem jich měl osm!

NARODIL jsem se v roce 1934 ve městě Mareeba v Austrálii a byl jsem nejmladší ze tří dětí. Naše rodina se později odstěhovala do Brisbane, kde maminka vyučovala v nedělní škole metodistické církve.

Začátkem roku 1938 se v místních novinách objevila zpráva, že Josephu F. Rutherfordovi ze světového ústředí svědků Jehovových možná nebude povolen vstup do Austrálie. Když nás pak doma navštívila jedna svědkyně Jehovova, maminka se jí zeptala: „Proč s ním takhle jednají?“ Ta žena odpověděla: „Cožpak Ježíš neřekl, že lidé budou jeho následovníkům dělat těžkosti?“ Maminka pak dostala brožurku s názvem Uzdravení, která poukazovala na mnoho rozdílů mezi pravým a falešným náboženstvím. * Tato brožurka na ni silně zapůsobila, a tak mě a mé sourozence vzala následující neděli na shromáždění svědků Jehovových. Otec zpočátku silně odporoval tomu, že se stýkáme se svědky, ale občas sepsal několik biblických otázek a maminka je pak měla předat některému z bratrů. Ten na základě Bible vypracoval písemné odpovědi a maminka je donesla otci.

 Jednu neděli šel otec na shromáždění s námi, protože chtěl svědkům na rovinu říct, co si o nich myslí. Ale potom, co si popovídal s cestujícím dozorcem, který byl v té době ve sboru na návštěvě, svůj postoj změnil, a dokonce dovolil, aby se u nás doma konalo každý týden studium Bible, jehož se účastnili zájemci z okolí.

Rodiče byli pokřtěni v září roku 1938 a já jsem byl spolu se svými sourozenci pokřtěn v prosinci roku 1941 na celostátním sjezdu, který se konal v Hargreavově parku v Sydney, ve státě Nový Jižní Wales. Bylo mi sedm let. Od té doby jsem s rodiči pravidelně chodil kázat. Ve službě dům od domu tehdy svědkové používali přenosné gramofony a pouštěli lidem nahrávky biblických přednášek.

Stále mám v živé paměti bratra jménem Bert Horton. Vlastnil auto se zvukovou aparaturou — bylo vybavené výkonným zesilovačem a velkým reproduktorem, který byl přimontován ke střeše. Spolupracovat s Bertem bylo vzrušující, zvláště pro chlapce mého věku. Když jsme například na některém kopci přehrávali biblickou přednášku, často jsme viděli, jak k nám míří policejní auto. Bert rychle vypnul aparaturu a odjeli jsme k jinému vzdálenému kopci, kde jsme pustili další nahrávku. Od Berta a jemu podobných bratrů, kteří projevovali věrnost a odvahu, jsem se toho hodně naučil o důvěře v Jehovu a o smělosti. (Matouš 10:16)

Když mi bylo dvanáct, pravidelně jsem chodil po vyučování sám do kazatelské služby. Jednou jsem ve službě narazil na rodinu Adsheadových. Oba rodiče, jejich osm dětí a mnoho vnoučat časem přijali pravdu. Děkuji Jehovovi, že mi dovolil, abych do této znamenité rodiny přinesl biblickou pravdu, i když jsem byl jen chlapec. (Matouš 21:16)

První výsady ve službě Bohu

V osmnácti letech jsem se začal naplno věnovat kazatelské službě jako průkopník a mým působištěm se stal Maitland ve státě Nový Jižní Wales. V roce 1956 jsem byl pozván, abych sloužil v australské odbočce v Sydney. Z celkového počtu dvaceti pracovníků tvořili asi třetinu pomazaní křesťané, kteří měli naději, že budou s Kristem vládnout v jeho nebeském Království. To, že jsem s nimi mohl spolupracovat, byla skutečně velká výsada. (Lukáš 12:32; Zjevení 1:6; 5:10)

Mé rozhodnutí zůstat svobodný se rozplynulo, když jsem poznal Judy Helbergovou, pohlednou průkopnici, která byla do odbočky pozvána, aby mi dočasně vypomáhala s jedním rozsáhlým projektem. Judy a já jsme se do sebe zamilovali a o dva roky později jsme se vzali. Potom jsme vstoupili do krajské služby, což znamenalo navštívit každý týden jeden sbor svědků Jehovových a povzbudit místní bratry a sestry.

V roce 1960 se nám narodila první dcera Kim. Dnes by to znamenalo zanechat krajské služby a usadit se. Tehdy jsme však k našemu velkému překvapení dostali nabídku, abychom v této službě pokračovali. Hodně jsme se v tomto ohledu modlili, a pak jsme nabídku přijali. Během následujících sedmi měsíců s námi Kim urazila autobusem, letadlem a vlakem 13 000 kilometrů. Sbory, které jsme  navštěvovali ve státech Queensland a Severní teritorium, od sebe dělila velká vzdálenost. Vlastní auto jsme tehdy neměli.

Byli jsme vždy ubytováni u bratrů a sester. Kvůli tropickému podnebí měly tehdy ložnice obvykle místo dveří závěs, a tak když Kim začala v noci plakat, bylo to pro nás stresující. Nakonec se ukázalo, že pečovat o dítě a zároveň plnit své pověření je příliš náročný úkol. A tak jsme se usadili v Brisbane a já začal pracovat jako malíř reklam. Dva roky po narození Kim jsme měli další dceru jménem Petina.

Vyrovnávám se s tragédií

V roce 1972, když bylo děvčatům 12 a 10 let, Judy zemřela na Hodgkinovu chorobu, což je typ lymfomu. Tato ztráta naší rodinou hluboce otřásla. Během doby, kdy byla Judy nemocná, a také po její smrti nás však Jehova utěšoval prostřednictvím svého Slova, svatého ducha a společenství našich bratrů. Posílilo nás i vydání Strážné věže, které vyšlo krátce po této tragédii. Obsahovalo článek, který pojednával o osobních zkouškách, včetně bolestné ztráty někoho blízkého, a ukazoval, jak nám zkoušky mohou pomoci rozvíjet takové bohulibé vlastnosti, jako jsou vytrvalost, víra a ryzost. * (Jakub 1:2–4)

Po Judyině smrti jsme se s děvčaty hodně sblížili. Ale musím říct, že mě stálo velké úsilí, abych plnil úlohu obou rodičů. Moje dvě úžasné dcery mi to však velmi usnadňovaly.

Znovu se žením a rodina se rozrůstá

Po nějaké době jsem se znovu oženil. S mojí novou manželkou Mary jsme toho měli hodně společného. Také ona přišla o svého manžela v důsledku Hodgkinovy choroby. A rovněž měla dvě dcery — Colleen a Jennifer. Colleen byla asi o tři roky mladší než Petina. Nyní tedy byla v naší rodině čtyři děvčata ve věku 14, 12, 9 a 7 let.

S Mary jsme se rozhodli, že zpočátku bude každý ukázňovat svoje vlastní děti, dokud si ty ostatní nezvyknou přijímat vedení od nevlastního rodiče. V našem manželství jsme měli dvě důležitá pravidla. Za prvé, naše neshody jsme nikdy neřešili před dětmi, a za druhé, podle biblické zásady zaznamenané v Efezanům 4:26 jsme o problémech mluvili tak dlouho, dokud jsme nenašli řešení — i když to někdy trvalo hodiny!

Všichni si na život v nové rodině zvykli překvapivě dobře, ale se ztrátou partnera jsme se vyrovnávali pomalu. Například pondělní večer byl pro Mary „večerem pláče“. Když skončilo naše rodinné studium a děvčata šla spát, často se stávalo, že Mary už nedokázala dál potlačovat své city a rozplakala se.

Mary si přála, abychom spolu měli vlastní dítě. Naše první dítě žel potratila. Když znovu otěhotněla, čekalo nás velké překvapení. Ultrazvuk odhalil, že budeme mít ne jedno, ale čtyři miminka! Byl jsem jako omráčený. Je mi 47 let a brzy ze mě bude otec osmi  dětí! Čtyřčata se narodila císařským řezem 14. února 1982, ve 32. týdnu těhotenství. Narodila se v tomto pořadí: Clint (1,6 kilogramu), Cindy (1,9 kilogramu), Jeremy (1,4 kilogramu) a Danette (1,7 kilogramu). Děti si nebyly vůbec podobné.

Hned po porodu přišel Mariin lékař a posadil se vedle mě.

„Máte strach z toho, jak se o všechny ty děti postaráte?“ zeptal se mě.

„To víte,“ řekl jsem, „je to pro mě něco nového.“

Jeho další slova mě opravdu překvapila a zároveň povzbudila.

„Váš sbor vás v tom nenechá,“ řekl. „Stačí, když jen naznačíte, že potřebujete pomoc, a hned se vám nabídne tisíc ochotných rukou!“

Za pouhé dva měsíce byla čtyři poměrně zdravá miminka z nemocnice doma a z velké části to byla zásluha právě tohoto vynikajícího porodníka a jeho lékařského týmu.

Náročná péče o čtyřčata

Abychom dali věcem nějaký řád, sestavili jsme s Mary 24hodinový rozvrh. Čtyři starší dcery byly vynikající chůvy. A jak tehdy řekl lékař — stačilo jen ‚naznačit‘ a sbor nám přispěchal na pomoc. Už předtím jeden náš dlouholetý přítel John MacArthur zorganizoval skupinu svědků, kteří byli řemeslníci, aby rozšířili náš dům. Když se pak děti narodily, pomáhala o ně pečovat skupina sester. Všechny tyto laskavé skutky byly projevem křesťanské lásky v praxi. (1. Jana 3:18)

V jistém smyslu byla naše čtyřčata „sborovými dětmi“. Ještě dnes berou mnohé láskyplné bratry a sestry, kteří nás podporovali, jako svoji rodinu. Mary je vynikající manželkou a matkou. Pro naše děti se vždy nesobecky rozdávala a skutečně uplatňovala to, co se naučila z Božího slova a od organizace. A lepší rady neexistují! (Žalm 1:2, 3; Matouš 24:45)

I nadále jsme pravidelně každý týden chodili na křesťanská shromáždění a do kazatelské služby, ačkoli zvládnout to se čtyřmi malými dětmi bylo dost náročné. V té době pro nás bylo požehnáním, že jsme mohli vést biblické studium s dvěma manželskými páry. Tito manželé byli tak laskaví, že na studium docházeli k nám. To pro nás bylo ulehčením, ale i přesto byla Mary někdy tak unavená, že při studiu usnula se spícím dítětem v náruči. Časem se jak jedni, tak i druzí manželé stali našimi duchovními bratry a sestrami.

Křesťanská výchova odmalička

Dokonce ještě dříve, než uměla čtyřčata chodit, brali jsme je s Mary a staršími dcerami do kazatelské služby. Když se učili chodit, rozdělili jsme si je s Mary po dvou, a tak nebylo těžké je zvládnout. Právě díky nim se často rozproudil rozhovor s přátelskými lidmi. Jednou jsem se setkal s mužem, který tvrdil, že to, v jaký den a v jakém astrologickém znamení se člověk narodí, určuje, jakou bude mít povahu. Nepřel jsem se s ním, ale zeptal jsem se, zda bych mohl v průběhu dopoledne přijít ještě jednou. Souhlasil, a tak jsem se vrátil se čtyřčaty. Udiveně na ně hleděl a já jsem je zatím postavil vedle sebe v tom pořadí, jak se narodili. Následoval přátelský rozhovor nejen o jejich viditelných tělesných rozdílech, ale také o tom, jak velmi se liší jejich osobnost, což jeho teorii uštědřilo tvrdou ránu. „To mě podržte! Že já jsem se o tom začal bavit  zrovna s vámi,“ řekl. „Asi to budu muset ještě prozkoumat.“

Když byla čtyřčata ještě batolaty, neplatilo na ně, když jsme je ukázňovali všechny najednou, a tak jsme to dělali jednotlivě. Přesto věděly, že pro všechny platí stejná pravidla. Když bylo zapotřebí, aby ve škole zaujaly správný postoj v otázkách týkajících se svědomí, pevně se zastávaly biblických zásad a vzájemně se podporovaly, a Cindy při tom vystupovala jako jejich mluvčí. Lidé brzy pochopili, že jde o silnou čtyřku, kterou nelze jen tak přehlížet!

Stejně jako pro jiné rodiče, ani pro nás nebylo snadné dětem pomáhat, aby v období dospívání zůstaly věrné Jehovovi. Můžeme s jistotou říci, že by to bylo mnohem těžší, kdyby nás nepodporoval milující sbor a kdybychom neměli hojnost duchovního pokrmu od viditelné části Jehovovy organizace. Usilovali jsme o to, abychom měli pravidelné rodinné studium Bible a aby mezi námi byla stále otevřená komunikace, i když to vždy nebylo snadné. Toto úsilí se však vyplatilo, protože všech osm dětí se rozhodlo sloužit Jehovovi.

Léta přibývají

Během let jsem obdržel mnoho duchovních výsad. Sloužím jako sborový starší, městský dozorce a zástupce krajského dozorce. Také jsem členem místního výboru pro styk s nemocnicemi, jehož účelem je pomáhat lékařům spolupracovat s pacienty z řad svědků Jehovových, když je třeba řešit otázku krevní transfuze. Rovněž mám tu výsadu, že smím provádět svatební obřady. Během 34 let jsem oddal asi 350 dvojic, včetně mých šesti dcer.

Stále Jehovovi děkuji za podporu, kterou mi věrně poskytovala nejprve Judy a nyní Mary. (Přísloví 31:10, 30) Byly mi oporou při práci, kterou jsem vykonával jako sborový starší, a zároveň dávaly dobrý příklad v kazatelské službě a snažily se v našich dětech rozvíjet bohulibé vlastnosti.

V roce 1996 u mě lékaři zjistili mozkovou poruchu, která způsobuje, že se mi třesou ruce a ztrácím rovnováhu. Proto už nepracuji jako malíř reklam. Přesto stále nacházím mnoho radosti ve službě Jehovovi, i když mi to jde nyní pomaleji než dříve. Pozitivní ovšem je, že jsem se naučil lépe se vcítit do situace jiných letitých lidí.

Když se ohlížím za svým životem, děkuji Jehovovi za to, že byl mně i mé rodině vždy ochoten pomoci, abychom dokázali radostně zvládat mnohé náročné úkoly. (Izajáš 41:10) S Mary a také s našimi osmi dětmi jsme rovněž vděční za znamenitou rodinu duchovních bratrů a sester, kteří jsou pro nás oporou. Všichni prokázali svoji lásku tolika způsoby, že je ani nemůžeme spočítat. (Jan 13:34, 35)

[Poznámky pod čarou]

^ 6. odst. Vydali svědkové Jehovovi. Dnes se již netiskne.

^ 17. odst. Viz Strážnou věž číslo 21 z roku 1972, strany 424–429.

[Obrázek na straně 12]

S maminkou, starším bratrem Garthem a sestrou Dawn, když jsme se v roce 1941 chystali na sjezd v Sydney

[Obrázek na straně 13]

S Judy a malou Kim během krajské služby v Queenslandu

[Obrázek na straně 15]

Po narození čtyřčat nám naše čtyři starší dcery a sbor poskytly podporu