Přejít k článku

„Porovnejme jeden biblický verš s druhým“

„Porovnejme jeden biblický verš s druhým“

JISTÝ muž jel vlakem do New Yorku a našel na podlaze jakousi brožurku. ‚Lidská duše je smrtelná,‘ psalo se v ní. To muže, který byl duchovním, zaujalo, a tak ji začal číst. Byl ohromen, protože nikdy předtím nepochyboval, že nauka o nesmrtelnosti duše je pravdivá. Tehdy ještě nevěděl, kdo tuto brožurku napsal. Nicméně si uvědomil, že uvedené argumenty jsou věrohodné, podepřené Písmem a že látka stojí za důkladné prozkoumání.

Tímto duchovním byl George Storrs. Zmíněná příhoda se odehrála v roce 1837, tedy ve stejném roce, kdy Charles Darwin do svého zápisníku poprvé zaznamenal myšlenky, jež vedly ke vzniku jeho evoluční teorie. Většina lidí tehdy věřila v Boha, a náboženství hrálo v jejich životě důležitou roli. Mnozí lidé četli Bibli a vzhlíželi k ní jako k autoritě.

Storrs později zjistil, že brožurku napsal jistý Henry Grew z Philadelphie v Pensylvánii. Grew se pevně držel zásady, že „Bible . . . se dokáže nejlépe vysvětlit sama“. Se svými společníky studoval Bibli a měli přitom za cíl přizpůsobit jejím radám svůj život i svou činnost. Jejich studium odhalilo některé krásné pravdy, které jsou v Písmu obsaženy.

To, co Grew napsal, Storrse podnítilo, aby pečlivě prozkoumal, co Písmo říká o duši, a aby o tomto námětu diskutoval s některými duchovními. Po pěti letech důkladného bádání se nakonec rozhodl, že drahocennou biblickou pravdu, kterou objevil, uveřejní. Nejprve napsal kázání, které přednesl jednu neděli roku 1842. Uvědomoval si však, že chce-li námět smrtelnosti lidské duše vysvětlit důkladně, bude takových kázání muset připravit více. Nakonec jich bylo celkem šest a Storrs je vydal v díle Six Sermons (Šestero kázání). Porovnával jeden biblický verš s druhým, aby odkryl nádhernou pravdu pohřbenou pod nánosem nauk, kterými křesťanstvo zneuctívalo Boha.

Učí Bible o nesmrtelnosti duše?

V Bibli se píše, že Ježíšovi pomazaní následovníci oblékají nesmrtelnost jako odměnu za svoji věrnou službu. (1. Korinťanům 15:50–56) Storrs usuzoval, že pokud je nesmrtelnost odměnou pro věrné lidi, pak duše ničemných nemůže být nesmrtelná. O této věci nespekuloval, ale místo toho zkoumal Písmo. Uvažoval o textu u Matouše 10:28, kde se píše: „Bojte se toho, jenž může i duši i tělo zničit v pekle.“ (King James Version) Duše tedy může být zničena. Storrs také poukazoval na Ezekiela 18:4, kde je uvedeno: „Duše, která hřeší, ta umře.“ (KJ) Když se vzala v úvahu celá Bible, nádherná pravda vyplula na povrch. „Jestliže je můj názor na  tuto věc správný,“ napsal Storrs, „pak se mnohé pasáže Písma, jež byly zamlženy obecně přijímanou naukou o nesmrtelnosti duše, stávají jasnými, krásnými a nabývají hlubokého významu a síly.“

Co však takové biblické texty jako Juda 7? Tam se píše: „Jako Sodoma a Gomora, a okolní města, potom co stejně jako ti předešlí se vydávaly smilstvu a vycházely za nezvyklým užíváním těla, jsou dány jako výstraha, neboť snášejí trest věčného ohně.“ (KJ) Při čtení tohoto textu by snad někdo mohl dojít k závěru, že duše těch, kdo byli zabiti v Sodomě a Gomoře, jsou věčně trýzněny ohněm. Storrs napsal: „Porovnejme jeden biblický verš s druhým.“ Potom citoval 2. Petra 2:5, 6, kde je napsáno: „A neušetřil starodávný svět, ale zachoval Noema, . . . když uvedl potopu na svět bezbožníků; a obrátil v popel města Sodomských a Gomorských a odsoudil je zničením, dávaje tak příklad budoucím bezbožníkům.“ (KJ) Ano, Sodoma a Gomora byly obráceny v popel, byly navždy zničeny i se svými obyvateli.

„Petrův dopis nám pomáhá knihu Juda pochopit,“ vysvětlil Storrs. „Společně zcela zřetelně ukazují, jakou nelibost Bůh projevil vůči hříšníkům. . . . Soudy, jimiž stihl starodávný svět, Sodomu a Gomoru, jsou stálou neboli ‚věčnou‘ výstrahou a varováním čili ‚příkladem‘ všem lidem až do skonání světa.“ Juda tedy poukazuje na to, že účinek ohně, který zničil Sodomu a Gomoru, je věčný. To však nemění nic na skutečnosti, že lidská duše je smrtelná.

Storrs nepostupoval tak, že by dával do souvislosti jen ty biblické texty, které by podporovaly jeho názor, zatímco by přehlížel jiné. Uvažoval o kontextu každého z nich a také o celkovém zaměření Bible. Pokud se některý verš zdál být v rozporu s jinými, Storrs pátral po logickém vysvětlení v ostatních částech Bible.

Russellovo bádání v Písmu

Mezi těmi, kdo se stali spolupracovníky George Storrse, byl i jistý mladý muž, který organizoval biblickou studijní skupinu v Pittsburghu v Pensylvánii. Jmenoval se Charles Taze Russell. Jeden z jeho prvních článků na biblické téma byl uveřejněn v roce 1876 v časopise Bible Examiner, který Storrs redigoval. Russell uznával, že na něj měli určitý vliv dřívější badatelé Bible. Později, když byl vydavatelem časopisu Zion’s Watch Tower (Sionská Strážná věž), oceňoval, že mu Storrs hojně pomáhá jak mluveným, tak psaným slovem.

Ve svých osmnácti letech založil C. T. Russell skupinu ke studiu Bible a zavedl způsob, jak Bibli studovat. A. H. Macmillan, badatel Bible, který s Russellem spolupracoval, tuto metodu popsal takto: „Někdo položil otázku. Hovořilo se o ní. Vyhledaly se všechny biblické texty, které se k ní vztahovaly, a pak, když byly uvedeny tyto texty do uspokojivého souladu, byl učiněn závěr a ten zaznamenán.“

Russell byl přesvědčen, že když je Bible brána jako celek, musí odhalit poselství, jež je harmonické a jež je v souladu jak s Biblí samotnou, tak s vlastnostmi jejího Božského Autora. Kdykoli se zdálo, že je nějaká část Bible těžko pochopitelná, Russell věřil, že by měla být objasněna a vysvětlena pomocí jiných částí Písma.

Badatelé Bible v 19. století, kteří vysvětlení různých veršů hledali v Písmu: George Storrs, Henry Grew, Charles Taze Russell a A. H. Macmillan

Původní křesťanská metoda

Avšak nebyl to ani Russell, ani Storrs či Grew, kdo přišel jako první s tím, aby Písmo vysvětlovalo samo sebe. Metoda porovnávání biblických textů sahá hluboko do historie až k Zakladateli křesťanství, Ježíši Kristu. Aby Ježíš objasnil pravý význam určitého textu, používal řadu jiných veršů. Například když farizeové kritizovali jeho učedníky za to, že o Sabatu otrhávají klasy, Ježíš jim na základě  zprávy z 1. Samuelovy 21:6 ukázal, jak by měl být zákon o Sabatu uplatňován. Náboženští vůdci tuto zprávu dobře znali — popisovala, jak David a jeho muži jedli chleby předložení. Ježíš pak poukázal na tu část Zákona, v níž se říkalo, že z chleba vystavení mají jíst pouze áronští kněží. (2. Mojžíšova 29:32, 33; 3. Mojžíšova 24:9) Přesto bylo Davidovi dovoleno, aby chleby snědl. Ježíš svou přesvědčivou argumentaci uzavřel slovy z knihy Ozeáš: „Kdybyste . . . byli rozuměli, co to znamená: ‚Chci milosrdenství, a ne oběť‘, nebyli byste odsoudili nevinné.“ (Matouš 12:1–8) To je skutečně krásný příklad toho, jak porovnávání jednoho textu s jinými texty vede k přesnému porozumění.

Apoštol Pavel dokládal pravdivost svého vyučování tím, že se odvolával na biblické texty

Ježíšovi následovníci se tohoto vzoru drželi a při objasňování některých biblických veršů se odvolávali na jiné. Když apoštol Pavel vyučoval lidi v Tesalonice, „rozmlouval [s nimi] z Písem, vysvětloval a dokazoval pomocí odkazů, že bylo nutné, aby Kristus trpěl a vstal z mrtvých“. (Skutky 17:2, 3) Také v dopisech, které Pavel napsal pod božskou inspirací, nechal Bibli, aby vysvětlovala sama sebe. Například když psal Hebrejcům, citoval jeden verš za druhým, aby dokázal, že Zákon byl stínem budoucích dobrých věcí. (Hebrejcům 10:1–18)

Tuto tradiční křesťanskou metodu tedy upřímní badatelé Bible v 19. století a na začátku 20. století jednoduše oživili. Porovnávání biblických textů s jinými je až dodnes uplatňováno v časopise Strážná věž. (2. Tesaloničanům 2:15) Svědkové Jehovovi tuto metodu používají, když rozebírají určitý biblický verš.

Prozkoumejme kontext

Jak můžeme při čtení Bible napodobit vynikající vzor Ježíše a jeho věrných následovníků? Nejprve můžeme uvažovat o bezprostředním kontextu biblického verše, který právě zkoumáme. Jak nám může kontext pomoci, abychom porozuměli významu čtené pasáže? Ukažme si to na Ježíšových slovech, která jsou zaznamenána u Matouše 16:28: „Vpravdě vám říkám, že někteří z těch, kteří zde stojí, vůbec neokusí smrt, dokud nejprve neuvidí Syna člověka přicházet v jeho království.“ Někdo by se snad mohl domnívat, že se tento výrok nesplnil, protože všichni Ježíšovi učedníci, kteří byli u toho, když jej Ježíš pronesl, zemřeli před zřízením Božího Království v nebi. V díle The Interpreter’s Bible se o tomto verši dokonce píše: „Předpověď se nesplnila, a pozdější křesťané považovali za nutné vysvětlit to tak, že šlo o metaforu.“

Avšak kontext tohoto verše a také kontext paralelních zpráv u Marka a Lukáše, nám pomáhají porozumět skutečnému významu tohoto biblického textu. Jaké Matoušovo vyprávění následovalo hned po slovech, jež jsou citována výše? Matouš napsal: „O šest dnů později vzal Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana s sebou a odvedl je samotné na vysokou horu. A byl před nimi proměněn.“ (Matouš 17:1, 2) Také Marek a Lukáš dávají to, co Ježíš poznamenal o Království, do spojitosti se zprávou o proměnění. (Marek 9:1–8; Lukáš 9:27–36) Ježíšův příchod v královské moci byl znázorněn jeho proměněním — tím, že se v přítomnosti tří apoštolů objevil ve své slávě. Petr potvrzuje správnost tohoto porozumění, když mluví o ‚moci a přítomnosti našeho Pána Ježíše Krista‘ v souvislosti s tím, že se stal svědkem Ježíšova proměnění. (2. Petra 1:16–18)

Necháváš Bibli, aby vysvětlovala sama sebe?

Co když nemůžeš porozumět nějakému biblickému verši, přestože jsi uvažoval o jeho kontextu? Možná ti pomůže, když tento verš srovnáš s jinými verši a budeš přitom brát v úvahu celkové zaměření Bible. K tomu můžeš využít jednu skvělou pomůcku. Najdeš ji  ve Svatém Písmu — Překladu nového světa, které je nyní k dispozici, buď celé nebo jeho část, v 57 jazycích. Touto pomůckou je seznam křížových odkazů, který se v mnoha vydáních této Bible nachází na každé straně ve středovém sloupci. Svaté Písmo — Překlad nového světa (se studijními poznámkami) obsahuje těchto křížových odkazů více než 125 000. Úvod k této Bibli vysvětluje: „Pečlivé srovnávání křížových odkazů a studium doprovodných poznámek pod čarou odhalí, že všech 66 knih Bible je ve vzájemném souladu a tvoří vlastně jednu jedinou knihu, kterou inspiroval Bůh.“

Podívejme se, jak nám mohou křížové odkazy pomoci porozumět biblickému verši. Zamysli se například nad jednou událostí ze života Abrama neboli Abrahama. Přemýšlej o této otázce: Kdo se ujal vedení, když Abram a jeho rodina vycházeli z Uru? Podle zprávy v 1. Mojžíšově 11:31 „vzal Terach svého syna Abrama a . . . Lota . . . a svou snachu Sarai . . . a vyšli s ním z Uru Chaldejců, aby šli do země Kanaán. Časem přišli do Charanu a usídlili se tam.“ Kdyby si někdo přečetl jen tuto pasáž, mohl by dojít k závěru, že to byl Abramův otec Terach, kdo se ujal vedení. V Překladu nového světa u tohoto verše nacházíme jedenáct křížových odkazů. Poslední z nich nás přivádí ke Skutkům 7:2, kde čteme Štěpánova slova určená Židům v prvním století: „Bůh slávy se objevil našemu praotci Abrahamovi, když byl v Mezopotámii, předtím, než se usídlil v Charanu, a řekl mu: ‚Vyjdi ze své země a od svých příbuzných a pojď do země, kterou ti ukážu.‘“ (Skutky 7:2, 3) Spletl si to Štěpán s Abramovým odchodem z Charanu? Rozhodně ne, protože jde o část inspirovaného Božího slova. (1. Mojžíšova 12:1–3)

Proč se tedy v 1. Mojžíšově 11:31 píše, že „Terach [vzal] svého syna Abrama“ a ostatní ze své rodiny a vyšli z Uru? Terach byl stále hlavou patriarchální rodiny a souhlasil s tím, že půjde s Abramem, a z toho důvodu byla zásluha za přestěhování do Charanu připsána jemu. Když zmíněné dva texty srovnáme a uvedeme do souladu, můžeme přesně porozumět tomu, co se odehrálo. Abram svého otce uctivě přesvědčil, aby z Uru podle Božího příkazu vyšel.

Když čteme Písmo, měli bychom brát v úvahu kontext a celkové zaměření Bible. Křesťané jsou vybízeni: „Nepřijali jsme . . . ducha světa, ale ducha, který je od Boha, abychom znali věci, které nám Bůh laskavě dal. O těchto věcech také mluvíme, ne slovy, jež vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jež vyučuje duch, když spojujeme duchovní záležitosti s duchovními slovy.“ (1. Korinťanům 2:11–13) Rozhodně musíme Jehovu úpěnlivě prosit, aby nám pomohl jeho Slovu porozumět. A také se musíme snažit ‚spojovat duchovní záležitosti s duchovními slovy‘, a to tak, že u biblického verše, o němž právě uvažujeme, budeme zkoumat kontext a budeme vyhledávat verše, které s ním souvisejí. Nadále se tedy věnujme studiu Božího slova a hledejme nádherné klenoty v podobě biblických pravd.