Přejít k článku

Přejít na obsah

„Kdokoli dbá kárání, je chytrý“

„Kdokoli dbá kárání, je chytrý“

 „Kdokoli dbá kárání, je chytrý“

„PŘIVEĎ přece své srdce k ukázňování a své ucho k řečem poznání,“ píše se v Příslovích 23:12. Výraz „ukázňování“, což znamená mravní výchovu, zde zahrnuje jak ukázňování sebe sama, tak kárání od druhých. K takovému ukázňování je zapotřebí vědět, v jakém ohledu je náprava nutná a jak ji zjednat. K ukázňování jsou tedy nezbytné ‚řeči poznání‘ pocházející z důvěryhodného zdroje.

Znamenitou studnicí takových moudrých výroků je biblická kniha Přísloví. V ní jsou zaznamenána přísloví, jež slouží k tomu, „aby člověk poznal moudrost a kázeň, . . . aby přijal ukázňování, které dává pochopení, spravedlnost a soud a přímost“. (Přísloví 1:1–3) Je moudré, když k nim ‚přivádíme své ucho‘. V 15. kapitole knihy Přísloví nalezneme spolehlivé rady, jak zvládat hněv, používat jazyk a šířit poznání. Zamysleme se teď nad několika verši z této kapitoly.

Jak lze ‚odvrátit vztek‘?

Starověký izraelský král Šalomoun popisuje, jaký vliv mají slova na hněv nebo vztek. Uvádí: „Odpověď, když je mírná, odvrací vztek, ale slovo, které působí bolest, budí hněv.“ (Přísloví 15:1) Slovo „hněv“ se používá pro popis prudkého hnutí mysli z nelibosti. „Vztek“ se definuje jako „prudké vzplanutí hněvu“ a je těžké ho ovládnout. Jak nám zmíněné přísloví pomáhá správně reagovat na hněv jiného člověka a také zvládat svůj vlastní hněv?

Ostrá, zraňující slova mohou ještě zhoršit už tak napjatou situaci. Naopak mírná odpověď často uklidňuje. Jenomže odpovědět rozhněvanému člověku mírně není vždy snadné. Pomůže nám v tom však, když se budeme snažit pochopit, co dotyčného rozhněvalo. „Pochopení člověka jistě zvolňuje jeho hněv,“ říká Bible, „a je z jeho strany krásné, jestliže přejde přestupek.“ (Přísloví 19:11) Co když je onen člověk rozhněvaný proto, že si nevěří nebo chce na sebe upoutat pozornost? Skutečná příčina možná nemá nic společného s tím, co jsme řekli nebo udělali. Když se setkáme s hněvivou reakcí v křesťanské službě, cožpak to není často z toho  důvodu, že oslovený je nesprávně informován o našich názorech nebo má předsudky? Měli bychom si snad jeho reakci brát osobně a obořit se na něj? I když možná nedokážeme hned rozeznat, co je příčinou jeho hněvu, pokud bychom zareagovali zraňujícími slovy, značilo by to nedostatek sebekázně. Taková reakce by nebyla na místě.

Rada, abychom odpovídali mírně, má velkou cenu také pro zvládnutí našeho vlastního hněvu. Uvedené doporučení můžeme uplatnit tak, že se naučíme vyjadřovat své pocity způsobem, který druhé neuráží. Při jednání se členy rodiny bychom neměli mluvit drsně nebo se navzájem častovat nadávkami, ale naopak se snažit vyjadřovat své city klidně. Slovní útoky obvykle vyvolávají odezvu v tomtéž duchu. Když druhému člověku sdělíme své pocity jemně, nebudou naše slova tak vyčítavá a mohou jej pohnout k tomu, aby se omluvil nebo aby věc napravil.

„Jazyk moudrých koná dobro“

Sebekázeň ovlivňuje to, jak mluvíme, i to, o čem mluvíme. „Jazyk moudrých koná dobro s poznáním,“ říká Šalomoun, „ale ústa hlupáků překypují pošetilostí.“ (Přísloví 15:2) Jestliže toužíme pomáhat druhým a mluvíme s nimi o Božím záměru a o tom, co úžasného pro nás Jehova dělá, nekonáme snad „dobro s poznáním“? Hlupák to nedělá, protože mu chybí poznání.

Šalomoun nyní přerušuje výklad o používání jazyka a uvádí protiklad, který vede k zamyšlení. Říká: „Oči Jehovovy jsou na každém místě a dávají pozor na lidi špatné i dobré.“ (Přísloví 15:3) Z toho můžeme mít radost, protože jsme dostali ujištění, že „pokud jde . . . o Jehovu, jeho oči se toulají po celé zemi, aby ukázal svou sílu ve prospěch těch, jejichž srdce je vůči němu úplné“. (2. Paralipomenon 16:9) Pokud konáme dobro, Bůh o tom ví. Jeho pozornosti neunikají ani ti, kdo činí, co je špatné — za své skutky se musí zodpovídat.

Šalomoun dále zdůrazňuje, jakou hodnotu má mírný jazyk. Král říká: „Klidný jazyk je stromem života, ale jeho překroucenost znamená zhroucení v duchu.“ (Přísloví 15:4) Výraz ‚strom života‘ vyvolává představu něčeho, co má ozdravné a vyživující účinky. (Zjevení 22:2) Klidná mluva moudrého člověka je pro ty, kdo jí naslouchají, osvěžením. Působí na jejich dobré vlastnosti. Naopak podvodný nebo zvrácený jazyk drtí ducha těch, kdo naslouchají.

Přijímají ukázňování a „rozptylují poznání“

„Každý pošetilý znevažuje ukázňování od svého otce,“ pokračuje moudrý král, „ale kdokoli dbá kárání, je chytrý.“ (Přísloví 15:5) Může někdo ‚dbát kárání‘, které nedostal? Nepoznáváme tedy z tohoto verše, že pokud někdo potřebuje usměrnit, mělo by se mu ukáznění dostat? V rodině je udílení kázně odpovědností rodičů, a to zejména otce. Povinností dětí je toto ukázňování přijímat. (Efezanům 6:1–3) Nějakým způsobem jsou však ukázňováni všichni Jehovovi služebníci. „Koho . . . Jehova miluje, toho ukázňuje,“ čteme v Hebrejcům 12:6, „vskutku mrská každého, koho přijímá za syna.“ Z toho, jak na ukázňování reagujeme, se pozná, zda jsme moudří, nebo pošetilí.

Šalomoun mluví o dalším protikladu, když říká: „Rty moudrých stále rozptylují [„rozsívají“, „Ekumenický překlad“] poznání, ale srdce hlupáků takové není.“ (Přísloví 15:7) Šířit poznání je jako rozsévat semeno. Starověký rolník nevysypal všechno semeno na jedno místo. Rozptýlil je vždy po troškách na celém poli. Stejné je to s šířením poznání. Například v kazatelské službě by nebylo moudré, kdybychom na osloveného najednou vychrlili všechno, co víme o Bibli. Moudrý člověk  je v řeči ukázněný. ‚Rozptyluje‘ poznání postupně — pokaždé objasní jen jednu biblickou pravdu a pak na ní staví. Bere při tom v úvahu, jak oslovený reaguje. Tak to dělal i náš velký Vzor, Ježíš Kristus, když mluvil se Samaritánkou. (Jan 4:7–26)

Když předáváme poznání, naše řeč musí být poučná a užitečná. Jestliže mají naše slova něco sdělovat a zároveň druhé povzbuzovat, je třeba si je dobře promyslet. A proto „srdce spravedlivého rozjímá, co odpovědět“. (Přísloví 15:28) Je opravdu důležité, aby naše slova byla jako příjemný déšť, který prosytí půdu a přináší prospěch, a ne jako nevítaný příval, který odplaví vše, co mu stojí v cestě.

‚Svatí v chování‘

Rozptylovat poznání o Jehovovi a jeho záměru a předkládat Bohu „ovoce rtů“ coby „oběť chvály“ je jistě projevem moudrosti. (Hebrejcům 13:15) Má-li však být taková oběť Jehovovi přijatelná, musíme být „svatými v celém svém chování“. (1. Petra 1:14–16) Tuto důležitou pravdu nám působivě předkládá Šalomoun ve dvou příslovích obsahujících protiklady. Říká: „Oběť ničemných je Jehovovi něčím odporným, ale v modlitbě přímých má zalíbení. Cesta ničemného je Jehovovi něčím odporným, ale toho, kdo usiluje o spravedlnost, miluje.“ (Přísloví 15:8, 9)

Jak se dívají na kárání ti, kdo opouštějí cestu k životu, a co takové lidi čeká? (Matouš 7:13, 14) „Ukázňování je špatné pro toho, kdo opouští stezku; kdokoli nenávidí kárání, zemře.“ (Přísloví 15:10) Někteří z těch, kdo se dopouštějí nesprávného jednání, se rozhodnou opustit stezku spravedlnosti, místo aby přijali usměrnění od odpovědných osob v křesťanském sboru a činili pravé pokání. Jak pošetilé to je! V Ekumenickém překladu toto přísloví zní: „Tvrdé pokárání postihne toho, kdo opouští stezku, kdo domluvy nenávidí, zemře.“

Co když někdo předstírá, že přijímá kárání, ale ve skutečnosti ho nenávidí? I to je nemoudré. „Šeol a místo zničení jsou před Jehovou,“ říká izraelský král. „Oč více srdce synů lidstva!“ (Přísloví 15:11) Obrazně řečeno, nic nemůže být od živého Boha vzdálenější než šeol, místo mrtvých. A přesto je šeol před ním — Bůh zná totožnost a osobnost všech, kdo tam jsou, a je schopen je vzkřísit. (Žalm 139:8; Jan 5:28, 29) Vědět, co má člověk v srdci, tedy pro Jehovu opravdu nemůže být problém. „Všechno je obnažené  a otevřeně vystavené očím toho, jemuž máme skládat účty,“ napsal apoštol Pavel. (Hebrejcům 4:13) Člověka lze přetvářkou oklamat, ale Boha nikoli.

Ten, kdo odmítá ukázňování, nejen nenávidí kárání, ale také pohrdá lidmi, kteří mu je udělují. „Posměvač nemiluje toho, kdo ho kárá,“ říká Šalomoun. Dále tuto myšlenku rozvádí, když vyjadřuje obdobný výrok: „K moudrým nepůjde.“ (Přísloví 15:12) Pak lze jen těžko doufat, že takový člověk urovná svou stezku.

Pozitivní smýšlení

Spojovacím článkem následujících tří Šalomounových přísloví je zmínka o srdci. Moudrý král popisuje, jak se naše emoce odráží na našem vzezření. Říká: „Radostné srdce dobře působí na vzezření, ale kvůli bolesti srdce je zkrušený duch.“ (Přísloví 15:13)

Co může způsobit, že cítíme bolest v srdci? „Úzkostlivá péče v srdci muže je to, co působí, aby se sklonilo [ve smutku],“ píše se v Bibli. (Přísloví 12:25) Co můžeme udělat pro to, aby nepříznivé životní okolnosti nezdrtily našeho ducha? Je dobré nezabývat se v mysli neustále okolnostmi, které snad nemůžeme příliš ovlivnit. Místo toho rozjímejme o bohatém duchovním požehnání, které nám Jehova dává dnes, a o tom, co pro nás udělá v budoucnosti. Tím se bude prohlubovat náš vztah k němu. A když se budeme přibližovat ke ‚šťastnému Bohu‘, rozhodně to naše smutné srdce rozradostní. (1. Timoteovi 1:11)

Velkou útěchu a radost můžeme načerpat také z toho, co je napsáno v Bibli. Muže, jehož „potěšení je v Jehovově zákoně, a v jeho zákoně si čte polohlasem dnem i nocí“, žalmista prohlásil za šťastného. (Žalm 1:1, 2) Jestliže budeme číst Bibli a rozjímat o tom, co je v ní řečeno, povzbudí nás to i tehdy, když máme v srdci bolest. Další pomocí je naše křesťanská služba. Bůh, který nás touto službou pověřil, nás ujišťuje, že „ti, kdo sejí semeno se slzami, budou sklízet dokonce s radostným voláním“. (Žalm 126:5)

„Srdce s porozuměním je to, které pátrá po poznání,“ říká Šalomoun, „ale ústa hloupých lidí usilují o pošetilost.“ (Přísloví 15:14) Toto přísloví vyzdvihuje propastný rozdíl mezi radou moudrého člověka a radou pošetilce. Když člověk, který má srdce s porozuměním, chce udělit radu, nejprve pátrá po poznání. Pozorně naslouchá, aby zjistil, jak se věci skutečně mají. Pátrá v Písmu, aby našel zákony a zásady, které se na danou situaci vztahují. Jeho rada je řádně podložena Božím slovem. Pošetilý člověk se naopak neobtěžuje obeznámit se situací a bez rozmyslu řekne to první, co ho napadne. Když tedy potřebujeme od někoho poradit, je moudré jít za poučeným a zralým člověkem, a ne za někým, kdo by mohl mít sklon říci nám to, co chceme slyšet. Je skvělé, že máme v křesťanském sboru „dary v podobě lidí“, kteří ‚pátrají po poznání‘, dříve než udělí radu. (Efezanům 4:8)

Další přísloví ukazuje, proč je prospěšné, když smýšlíme pozitivně. Izraelský král říká: „Všechny dny ztrápeného jsou špatné; ale komu je dobře u srdce, má ustavičně hostinu.“ (Přísloví 15:15) V životě přicházejí chvíle dobré i zlé, radost i slzy. Když se budeme zaobírat jen tím negativním, naši mysl zcela ovládne zármutek a celý náš život bude chmurný. Když naopak dovolíme, aby v naší mysli převládaly myšlenky na to, jak nám osobně Bůh žehná a jakou naději nám dává, pak to, co nám působí trápení, ustoupí do pozadí a budeme zažívat vnitřní radost. Díky pozitivnímu smýšlení můžeme mít „ustavičně hostinu“.

Rozhodně tedy dbejme ukázňování a važme si ho. Kéž ho necháme působit nejen na své city, mluvu a jednání, ale také na naše smýšlení.

[Obrázek na straně 13]

„Odpověď, když je mírná, odvrací vztek“

[Obrázek na straně 15]

Rodiče by měli ukázňování brát jako svou odpovědnost

[Obrázek na straně 15]

„Rty moudrých stále rozptylují poznání“