Přejít k článku

Přejít na obsah

Pevně jsme se rozhodli sloužit Jehovovi

Pevně jsme se rozhodli sloužit Jehovovi

 Životní příběh

Pevně jsme se rozhodli sloužit Jehovovi

VYPRÁVÍ RAIMO KUOKKANEN

Roku 1939 vypukla v Evropě druhá světová válka a na moji zem, Finsko, zaútočil Sovětský svaz. Otec odešel na frontu bojovat v řadách finské armády. Brzy začaly ruské vojenské letouny bombardovat město, kde žila naše rodina. Matka mě proto poslala k babičce, která žila v bezpečnější oblasti.

V ROCE 1971 jsem sloužil jako misionář v Ugandě ve východní Africe. Když jsem jednou kázal dům od domu, proběhl kolem mě dav vyděšených lidí. Uslyšel jsem výstřely a běžel domů. Když se střelba přiblížila, skočil jsem do škarpy u silnice. Pomalu jsem se plazil k domovu, zatímco mi nad hlavou hvízdaly kulky.

Účinkům druhé světové války jsem se sotva mohl vyhnout, ale proč jsme se s manželkou vystavili nebezpečí v podobě nepokojů ve východní Africe? Odpověď úzce souvisí s naším rozhodnutím sloužit Jehovovi.

Podněty k budoucímu rozhodnutí

Narodil jsem se v roce 1934 v Helsinkách. Můj otec byl povoláním malíř pokojů a tato práce jej jednou zavedla do budovy, v níž sídlila finská odbočka svědků Jehovových. Svědkové mu tam řekli o sborových shromážděních, která pořádali. Když otec přišel domů, zmínil se o těchto shromážděních před matkou.  Tehdy na ně matka nechodila, ale později si o biblických námětech začala povídat s jednou kolegyní, která ke svědkům patřila. Matka brzy pochopila závažnost toho, co se učí, a v roce 1940 se stala pokřtěným svědkem Jehovovým.

Krátce předtím si mě babička vzala k sobě na venkov, abych tam přečkal druhou světovou válku. Matka, která zůstala v Helsinkách, začala babičce a také své mladší sestře psát o tom, čemu věří svědkové Jehovovi. Obě to zajímalo a mluvily o těch věcech i se mnou. Občas přijeli babičku navštívit cestující zástupci svědků Jehovových a povzbuzovali nás, ale k tomu, že budu sloužit Jehovovi, jsem se tehdy ještě nerozhodl.

Začíná duchovní školení

Když v roce 1945 válka skončila, vrátil jsem se do Helsinek a matka mě začala brát s sebou na shromáždění svědků Jehovových. Občas jsem šel místo toho do kina. Ale matka mi vždycky vyprávěla o přednášce, kterou na shromáždění slyšela, a znovu a znovu mi kladla na srdce jednu myšlenku: Armagedon je velmi blízko. K tomuto přesvědčení jsem došel i já a přestal jsem shromáždění vynechávat. Postupně rostlo moje ocenění pro biblickou pravdu a spolu s ním i moje touha podílet se na všech činnostech sboru.

Líbily se mi hlavně sjezdy, ať už velké nebo malé. V létě roku 1948 jsem byl na prázdninách u babičky a účastnil jsem se oblastního sjezdu, který se konal poblíž. Na tom sjezdu měl být pokřtěn jeden můj přítel. Navrhl mi, abych udělal totéž. Řekl jsem mu, že s sebou nemám plavky, ale on odpověděl, že mi půjčí svoje, až bude mít křest za sebou. Souhlasil jsem a 27. června 1948 jsem byl ve věku 13 let pokřtěn.

Po sjezdu se matka od několika přátel o mém křtu dozvěděla. Hned jak jsme se zase viděli, se mě zeptala, proč jsem podnikl tak závažný krok, aniž jsem se s ní o tom poradil. Vysvětlil jsem jí, že už jsem porozuměl základním biblickým naukám a tomu, že před Bohem nesu odpovědnost za své jednání.

Moje odhodlání sílí

Bratři ve sboru mě utvrzovali v mém rozhodnutí sloužit Jehovovi. Chodili se mnou do služby dům od domu a skoro každý týden mi přidělovali nějaký úkol na shromáždění. (Skutky 20:20) Když mi bylo 16 let, měl jsem svou první veřejnou přednášku. Krátce nato jsem byl v našem sboru jmenován služebníkem biblických studií. Všechny tyto duchovní činnosti mi pomáhaly ke zralosti. Musel jsem však ještě překonávat strach z lidí.

V té době jsme konání veřejné přednášky na oblastním sjezdu oznamovali pomocí velkých plakátů. Každý z nás měl na sobě zavěšené dva plakáty, jeden vpředu a druhý vzadu. Byly spojené řemínky a visely nám na ramenou. Někteří lidé nám proto říkali sendvičáci.

Když jsem jednou stál se „sendvičovým“ plakátem na rohu jedné tiché ulice, všiml jsem si, že přímo ke mně míří skupinka mých spolužáků. Jak procházeli kolem, dívali se tak, že ve mně byla malá dušička. Modlil jsem se k Jehovovi o odvahu a zůstal jsem tam stát. To, že jsem už tehdy musel překonávat strach z člověka, mě připravilo na větší zkoušku — zkoušku, zda zachovám křesťanskou neutralitu.

Na základě vládního nařízení jsme společně s několika dalšími mladými svědky měli nastoupit ke službě v armádě. Podle nařízení jsme se dostavili na vojenskou základnu, ale tam jsme uctivě odmítli obléknout si uniformy. Úředníci nás vzali do vazby a krátce poté jsme byli odsouzeni k šesti měsícům vězení. Délka trestu byla ještě navýšena o těch osm měsíců, které bychom jinak strávili na vojně. Celkem nás tedy neutrální postoj stál 14 měsíců svobody.

Ve vězeňských barácích jsme se každý den scházeli, abychom vedli biblické rozhovory. Za těch několik měsíců stihli mnozí z nás  přečíst celou Bibli dvakrát. Když nám trest vypršel, většina z nás opouštěla vězení s pevnějším odhodláním sloužit Jehovovi, než jsme měli kdy dříve. Mnozí z těchto kdysi mladých bratrů až dodnes věrně slouží Jehovovi.

Po propuštění jsem se vrátil k rodičům. Brzy nato jsem se seznámil s Veerou, horlivou sestrou, která byla krátce předtím pokřtěna. Vzali jsme se v roce 1957.

Večer, který změnil náš život

Když jsme si jednou večer povídali s několika odpovědnými bratry z odbočky, jeden z nich se nás zeptal, zda bychom chtěli vstoupit do krajské služby. Celou noc jsem strávil na modlitbách a nakonec jsem zavolal do odbočky s tím, že nabídku přijímáme. Vstoupit do celodobé služby pro mě znamenalo opustit výnosné zaměstnání, ale my jsme byli rozhodnuti dávat Království na první místo v životě. A tak jsem začal v prosinci 1957 sloužit jako krajský dozorce. Bylo mi tehdy 23 let a Veeře 19. Navštěvovat a povzbuzovat sbory Jehovova lidu ve Finsku byla radostná práce a věnovali jsme se jí tři roky.

Na sklonku roku 1960 jsem dostal pozvání do biblické školy Strážné věže Gilead v Brooklynu v New Yorku. Společně s dvěma dalšími bratry z Finska jsem byl zařazen do zvláštního desetiměsíčního kurzu, ve kterém jsme dostali školení ohledně provozu odbočky. Naše manželky zůstaly ve Finsku a pracovaly mezitím v odbočce.

Když se kurz chýlil ke konci, zavolal si mě k sobě do kanceláře Nathan H. Knorr, který tehdy dohlížel na celosvětové dílo svědků Jehovových. Bratr Knorr mi navrhl, že bych mohl s manželkou sloužit jako misionář v Malgašské republice, což je dnešní Madagaskar. Napsal jsem Veeře a zeptal se jí, co na to říká, a ona okamžitě odpověděla: „Ano.“ Když jsem se vrátil do Finska, rychle jsme se začali připravovat na život na Madagaskaru.

Radost a zklamání

V lednu roku 1962 jsme přiletěli do hlavního města Antananarivo. Měli jsme na sobě beranice a tlusté kabáty, protože jsme z Finska odlétali v zimě. V tropickém vedru, které panovalo na Madagaskaru, jsme však rychle změnili šatník. Jako první misionářský domov nám sloužil malý domek s jednou ložnicí. Už v něm bydlel jiný misionářský pár, a tak jsme s Veerou spali na verandě.

Pustili jsme se do studia francouzštiny, což byl na Madagaskaru úřední jazyk. Bylo to poměrně obtížné, protože sestra Carbonneauová, která nás učila, s námi nemohla komunikovat žádným jazykem, který bychom s Veerou znali oba. Francouzštinu nám vysvětlovala anglicky, ale Veera anglicky neuměla. A tak jsem všechno, co sestra Carbonneauová říkala, překládal Veeře do finštiny. Ale pak jsme si uvědomili, že gramatickým pojmům rozumí Veera lépe ve švédštině, a proto jsem jí začal francouzskou gramatiku vysvětlovat švédsky. Brzy jsme se ve francouzštině zlepšili natolik, že jsme se mohli pustit do studia místního jazyka, malgaštiny.

Hned své první biblické studium na Madagaskaru jsem zahájil s mužem, který mluvil pouze malgašsky. Vyhledával jsem  verše ve finské Bibli a pak jsme se společně snažili najít je v jeho Bibli malgašské. Nemohl jsem mu verše ani pořádně vysvětlit, ale přesto pravda zakořenila v jeho srdci a nakonec se ten muž dal pokřtít.

V roce 1963 navštívil Madagaskar Milton Henschel z ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Brzy nato byla na Madagaskaru založena odbočka a já jsem byl jmenován jejím dozorcem. Zároveň jsem však i nadále sloužil jako krajský a oblastní dozorce. Celou tu dobu nám Jehova bohatě žehnal. V letech 1962 až 1970 vzrostl počet zvěstovatelů Království na Madagaskaru z 85 na 469.

Když jsme se jednoho dne v roce 1970 vrátili z veřejné služby, našli jsme na našich dveřích lístek, který všem misionářům svědků Jehovových nařizoval, aby se dostavili do kanceláře ministra vnitra. Zde nám jistý úředník sdělil, že z nařízení vlády musíme zemi neprodleně opustit. Když jsem se zeptal, kvůli jakému zločinu mám být deportován, úředník odpověděl: „Monsieur Kuokkanen, nic špatného jste neprovedl.“

„Už jsme tady osm let,“ řekl jsem. „Jsme tu doma. Nemůžeme zkrátka jen tak odjet.“ Ale veškerá snaha byla marná — všichni misionáři museli do týdne odcestovat. Odbočka byla uzavřena a dohled nad dílem převzal jeden z místních bratrů. Ještě než jsme naše drahé bratry na Madagaskaru opustili, dozvěděli jsme se, kde bude naše příští působiště — v Ugandě.

Začínáme znovu

Několik dní po odjezdu z Madagaskaru jsme dorazili do Kampaly, hlavního města Ugandy. Hned jsme se začali učit lugandštinu, což je krásný zpěvný jazyk, který je nicméně obtížné si osvojit. Ostatní misionáři nejdříve pomohli Veeře naučit se anglicky a v tomto jazyce jsme mohli účinně kázat.

Horké, vlhké podnebí v Kampale si vybralo svou daň na Veeřině zdraví. Byli jsme proto přiděleni do jiného města v Ugandě, do Mbarary, kde bylo podnebí mírnější. Byli jsme tam jedinými svědky a už první den ve službě nám přinesl pěkný zážitek. Mluvil jsem právě s jedním mužem, který mě pozval dál. Mezitím vyšla z kuchyně jeho manželka Margaret, která  slyšela můj úvod. Veera s ní zahájila biblické studium. Margaret dělala pěkné pokroky, byla pokřtěna a stala se z ní horlivá zvěstovatelka Království.

Pouliční boje

V roce 1971 vtrhla do našeho klidného života v Ugandě občanská válka. Jednoho dne vypukly boje i v okolí misionářského domova. Právě tehdy jsem zažil to, o čem jsem psal v úvodu svého vyprávění.

Skryt před zraky vojáků jsem se připlazil škarpou do misionářského domova. Veera už tam byla. V jednom rohu jsme si postavili jakýsi „bunkr“ z matrací a nábytku. Celý týden jsme nevycházeli ven a jenom poslouchali z rádia, co je nového. Krčili jsme se v našem bunkru a občas slyšeli, jak se od zdi odrážejí kulky. V noci jsme vůbec nesvítili, aby to vypadalo, že v domě nikdo není. Jednou přišli před dveře vojáci a něco křičeli. Ani jsme se nepohnuli a jen se tiše modlili k Jehovovi. Když boje skončily, přišli za námi sousedé a děkovali nám za to, že se jim nic nestalo. Byli přesvědčeni, že Jehova nás všechny ochránil, a my jsme jim dali za pravdu.

Pak byl nějakou dobu klid. Až jednou ráno jsme v rádiu zaslechli zprávu, že ugandská vláda zakázala činnost svědků Jehovových. Hlasatel oznámil, že všichni svědkové Jehovovi se mají vrátit ke svému původnímu náboženství. Snažil jsem se náš případ řešit s vládními činiteli, ale bezvýsledně. Potom jsem šel požádat o audienci u prezidenta Idi Amina, ale v přijímací kanceláři mi řekli, že prezident je zaneprázdněn. Vrátil jsem se ještě mnohokrát, ale nikdy se mi nepodařilo se s prezidentem setkat. Nakonec jsme museli v červenci 1973 Ugandu opustit.

Z jednoho roku je deset

Když jsme opouštěli naše drahé bratry v Ugandě, znovu jsme zažili ten smutek, jako když jsme byli vykázáni z Madagaskaru. Ještě než jsme se přesunuli do našeho dalšího působiště, do Senegalu, odcestovali jsme do Finska. Tam nás zastihla zpráva, že naše pověření bylo zrušeno, a dostali jsme pokyn, abychom ve Finsku zůstali. Zdálo se, že naše misionářská služba je u konce. Ve Finsku jsme sloužili jako zvláštní průkopníci a později jsem byl znovu jmenován krajským dozorcem.

Roku 1990 už odpor proti dílu na Madagaskaru nebyl tak silný a k našemu překvapení jsme dostali z ústředí v Brooklynu otázku, zda bychom se tam na jeden rok nevrátili. Chtěli jsme, ale v cestě nám stály dvě překážky. Museli jsme se starat o mého zestárlého otce a Veera měla i nadále zdravotní potíže. V listopadu 1990 můj otec zemřel, což mě velmi zarmoutilo. Veeřin zdravotní stav se však zlepšoval, a tak jsme mohli opět doufat, že se k misionářské službě vrátíme. V září 1991 jsme odcestovali na Madagaskar.

V tomto působišti jsme měli původně zůstat rok, ale nakonec jsme tam strávili deset let. Za tu dobu vzrostl počet zvěstovatelů ze 4 000 na 11 600. Misionářská služba mi přinášela velkou radost. Někdy mě však napadalo, zda nějak nezanedbávám svou drahou manželku — její tělesné a citové potřeby. Ale Jehova nám oběma dal sílu pokračovat. Nakonec jsme se v roce 2001 vrátili do Finska, kde od té doby pracujeme v odbočce. I nadále horlivě podporujeme zájmy Království a stále s láskou vzpomínáme na Afriku. Jsme rozhodnuti činit Jehovovu vůli, bez ohledu na to, jaký úkol nám dá. (Izajáš 6:8)

[Mapa na straně 12]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

FINSKO

EVROPA

[Mapa na straně 14]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

AFRIKA

MADAGASKAR

[Mapa na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

AFRIKA

UGANDA

[Obrázek na straně 14]

V den naší svatby

[Obrázky na straně 14 a 15]

Z krajské služby ve Finsku (rok 1960). . .

. . . do misionářské služby na Madagaskaru (rok 1962)

[Obrázek na straně 16]

Veera a já dnes