Přejít k článku

Přejít na obsah

Smrt — Bolestná realita

Smrt — Bolestná realita

 Smrt — Bolestná realita

„OD OKAMŽIKU narození neustále platí, že člověk může kdykoli zemřít,“ napsal britský historik Arnold Toynbee. Pak dodal: „A tato možnost se nakonec nevyhnutelně uskuteční.“ Když smrt postihne milovaného člena rodiny nebo blízkého přítele, působí nám to nezměrný žal.

Smrt je děsivá realita, se kterou se lidstvo musí vyrovnávat již celá tisíciletí. Když nám nějaká milovaná osoba zemře, zaplaví nás pocit bezmocnosti. A tento smutek si nevybírá. Nikdo ho není ušetřen. „Zármutek dělá z nás všech znovu děti — smazává všechny rozdíly dané intelektem. Ani ti nejmoudřejší nevědí nic.“ Tato slova napsal v devatenáctém století jeden esejista. Pod tíhou zármutku jsme jako malé děti — jsme bezmocní, nedokážeme na situaci cokoli změnit. Bohatství ani moc nemohou milovaného člověka vrátit k životu. Ani moudří a intelektuálové neznají odpovědi. Silní pláčou stejně jako slabí.

Starověký izraelský král David si taková muka prožil, když zemřel jeho syn Absalom. Poté, co se král dozvěděl o jeho smrti, se dal do pláče a volal: „Můj synu Absalome, můj synu, můj synu Absalome! Ó, kdybych tak byl zemřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!“ (2. Samuelova 18:33) Mocný král, který si podmanil silné nepřátele, teď nemohl dělat nic, jen si bezmocně přát, aby ‚poslednímu nepříteli, smrti‘, podlehl místo svého syna on sám. (1. Korinťanům 15:26)

Může něco zahojit rány způsobené smrtí? Pokud ano, jakou naději mrtví mají? Uvidíme ještě někdy své milované? Na tyto otázky odpovídá na základě Bible následující článek.