Přejít k článku

Přejít na obsah

Příklad rodičů mi dodával sílu

Příklad rodičů mi dodával sílu

 Životní příběh

Příklad rodičů mi dodával sílu

VYPRÁVÍ JANEZ REKELJ

Bylo to roku 1958. S mojí ženou Stankou jsme byli vysoko v Alpách, v horském pásmu Karavanky na jugoslávsko-rakouské hranici. Snažili jsme se utéct do Rakouska. Hrozilo nám při tom velké nebezpečí, protože ozbrojené hlídky pohraniční stráže chtěly stůj co stůj každému zabránit v přechodu. Došli jsme k okraji srázu, který pod námi klesal do závratné hloubky. Poprvé v životě jsme hleděli na rakouskou stranu hor! Pokračovali jsme na východ, dokud jsme nedošli k mírnějšímu svahu, pokrytému ostrým kamením a štěrkem. Přivázali jsme se k sobě celtovinou, kterou jsme měli s sebou, a pomalu klouzali po horském úbočí vstříc nejisté budoucnosti.

RÁD bych vám vyprávěl, jak jsme se do této situace dostali a jak mě příklad mých věrných rodičů povzbuzoval, abych zůstal oddaný Jehovovi i v náročných zkouškách.

Vyrůstal jsem ve Slovinsku, což je dnes malá země ve střední Evropě. Leží v lůně Alp a sousedí na severu s Rakouskem, na západě s Itálií, na jihu s Chorvatskem a na východě s Maďarskem. V době, kdy se narodili moji rodiče, Franc a Rozalija Rekeljovi, však bylo Slovinsko součástí rakousko-uherské monarchie. Po skončení první světové války bylo začleněno do nového státu nazvaného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V roce 1929 se název státu změnil na Jugoslávii, což doslova znamená „Jižní Slávie“. Téhož roku, 9. ledna,  jsem se narodil. Žili jsme na okraji vesnice Podhom nedaleko malebného Bledského jezera.

Moje matka byla vychována v přísně katolickém prostředí. Jeden z jejích strýců byl kněz a tři její tety byly jeptišky. Hodně si přála mít svou Bibli, aby si v ní mohla číst a dobře jí rozumět. Můj otec si ale o náboženství myslel svoje. Byl znechucen tím, jakou úlohu náboženství hrálo ve Velké válce v letech 1914–1918.

Poznáváme pravdu

Nějakou dobu po skončení války se matčin bratranec Janez Brajec a jeho žena Ančka stali badateli Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi. Janez a Ančka v té době žili v Rakousku. Asi od roku 1936 Ančka často jezdila k mé matce na návštěvu. Obstarala nám Bibli, kterou matka brzy přečetla, a sehnala také několik výtisků Strážné věže a jiných biblických publikací ve slovinštině. Poté, co v roce 1938 Hitler zabral Rakousko, se Janez a Ančka přestěhovali zpátky do Slovinska. Dobře si vybavuji, že to byli vzdělaní a moudří lidé, kteří skutečně milovali Jehovu. Často s matkou mluvili o pravdách z Bible, což vedlo k tomu, že zasvětila svůj život Jehovovi. Byla pokřtěna v roce 1938.

Matka se přestala podílet na různých nebiblických zvycích, jako je třeba slavení Vánoc, přestala jíst jelita a také spálila všechny náboženské obrazy a sochy, které jsme měli doma. Pobouřila tím hodně lidí v okolí. Odpor na sebe nenechal dlouho čekat. Matčiny tety, které byly jeptišky, se ji snažily v dopise přesvědčit, aby se vrátila k Panně Marii a k církvi. Když jim však matka odepsala a požádala je, aby jí daly odpovědi na určité biblické otázky, už se neozvaly. I můj dědeček se matce postavil na odpor. Nebyl to zlý člověk, ale byl pod velkým tlakem sousedů a příbuzných. Několikrát proto zničil matce všechnu biblickou literaturu, ale Bible se nikdy nedotkl. Na kolenou matku prosil, aby se vrátila k církvi. Zašel dokonce tak daleko, že jí vyhrožoval s nožem v ruce. To už ale zakročil můj otec a dal dědečkovi jasně najevo, že takové chování trpět nebude.

Otec byl toho názoru, že matka má právo číst Bibli a věřit, čemu chce, a tohoto jejího práva se zastával. Nakonec byl v roce 1946 pokřtěn i on. Když jsem viděl, že díky síle od Jehovy se matka dokázala nebojácně postavit za pravdu i navzdory odporu a že Jehova ji za  její víru odměňuje, podnítilo mě to, abych si i já vytvořil k Bohu vztah. Velmi užitečné bylo také to, že matka měla ve zvyku mi předčítat Bibli a biblické publikace.

Matka také vedla dlouhé rozhovory se svou sestrou, Marijí Repeovou, a nakonec jsme byli s tetou Marijí pokřtěni oba ve stejný den uprostřed července 1942. Jeden bratr přednesl krátký proslov a my jsme pak byli pokřtěni v kádi u našeho domu.

Nucené práce za druhé světové války

V roce 1942, kdy naplno zuřila druhá světová válka, do Slovinska vtrhla německá a italská vojska. Tyto státy se pak spolu s Maďarskem o území Slovinska rozdělily. Rodiče odmítli vstoupit do nacistické organizace Volksbund. Já jsem zase odmítal ve škole říkat „Heil Hitler“ a můj učitel o tom zřejmě informoval úřady.

Byli jsme vlakem odvezeni na zámek nedaleko Hüttenbachu v Bavorsku, který sloužil jako tábor nucených prací. Otec zařídil, abych mohl pracovat u místního pekaře a jeho rodiny a také u něj bydlet. V té době jsem se naučil pekařství, což se mi později velmi hodilo. Mezitím byl celý zbytek naší rodiny (včetně tety Marije a její rodiny) přemístěn do tábora v Gunzenhausenu.

Na konci války jsem se chystal jet za rodiči a na cestu jsem se chtěl vydat společně s jistou skupinou lidí. Večer před odjezdem se z ničeho nic objevil otec. Kdoví jak bych skončil, kdybych cestoval s tou skupinou, protože v ní byli dost pochybní lidé. Znovu jsem tak pocítil Jehovovu laskavou péči, protože mě prostřednictvím mých rodičů chránil a školil. Tři dny jsme cestovali s otcem pěšky, než jsme se sešli s rodinou. V červnu 1945 jsme se pak všichni dostali zpátky domů.

Po válce se v Jugoslávii chopili moci komunisté pod vedením prezidenta Josipa Broze Tita. Pro svědky Jehovovy se tedy situace nezlepšila.

V roce 1948 přijel jeden bratr z Rakouska, a my jsme ho pozvali na jídlo. Jenomže policie ho sledovala, a potom zatýkala všechny bratry, které navštívil. I otec byl zatčen za to, že bratra pozval dál a nenahlásil ho na policii. Strávil kvůli tomu dva roky ve vězení. Pro matku to bylo opravdu náročné období. Musela si poradit bez manžela a navíc věděla, že já i můj mladší bratr se zanedlouho ocitneme ve zkoušce související s neutralitou.

Výkon trestu v Makedonii

V listopadu roku 1949 jsem dostal povolávací rozkaz. Šel jsem se přihlásit, abych vysvětlil, že kvůli svému svědomí odmítám sloužit v armádě. Vůbec mě však nevyslechli a poslali mě spolu s jinými rekruty vlakem do Makedonie, tedy na opačný konec Jugoslávie.

Tři roky jsem byl odříznut od rodiny a křesťanských bratrů, bez jakékoli literatury, a dokonce i bez Bible. Bylo to náročné období. Nad vodou mě drželo rozjímání o Jehovovi a o příkladu jeho Syna, Ježíše Krista. Sílu mi dodával také příklad mých rodičů. Zoufalství jsem nepropadl i díky tomu, že jsem se neustále modlil.

Mezitím jsem byl poslán do věznice v Idrizovu nedaleko Skopje. V tomto vězení dostávali  trestanci různé úkoly a pracovali také jako řemeslníci. Já jsem byl nejdřív uklízečem a poslíčkem v kancelářích. Jeden z vězňů, který byl dříve u tajné policie, mě sice často šikanoval, ale jinak jsem dobře vycházel s každým — s dozorci, s vězni, a dokonce i s ředitelem vězeňské továrny.

Později jsem se dozvěděl, že ve vězeňské pekárně potřebují pekaře. Několik dní nato se ředitel přišel podívat na nástup. Procházel před řadou vězňů, až se zastavil u mě a zeptal se: „Jsi pekař?“ „Ano, pane,“ řekl jsem. „Zítra ráno se budeš hlásit v pekárně,“ přikázal. Ten vězeň, který mě předtím šikanoval, pak často chodil kolem pekárny, ale nemohl na tom nic změnit. Pracoval jsem tam od února do července 1950.

Pak jsem byl přemístěn do kasáren Volkoderi v jižní Makedonii, blízko Prespanského jezera. Z nedalekého města Oteševo jsem mohl posílat dopisy domů. Pracoval jsem sice i s partou silničářů, ale většinu času jsem pracoval v pekárně a to mi usnadňovalo život. V listopadu 1952 jsem byl propuštěn.

Během té doby, kdy jsem v Podhomu nebyl, vznikl v mé domovské oblasti sbor. Scházel se nejprve v budově jednoho penzionu ve městě Spodnje Gorje, ale později můj otec upravil pro shromáždění jednu místnost v našem domě. Po svém návratu z Makedonie jsem se k bratrům s radostí připojil. Také jsem obnovil známost se Stankou, se kterou jsem se seznámil před tím, než jsem šel do vězení. Vzali jsme se 24. dubna 1954. Klidné období však netrvalo dlouho.

Výkon trestu v Mariboru

V září roku 1954 jsem znovu dostal povolávací rozkaz. Tentokrát jsem byl odsouzen na více než tři a půl roku do vězení. Trest jsem si odpykával v Mariboru, který leží na východním konci Slovinska. Hned jak to šlo, opatřil jsem si nějaké papíry a tužky a začal si psát všechno, na co jsem si dokázal vzpomenout — biblické verše, citáty ze Strážné věže a myšlenky z jiných křesťanských publikací. Ty poznámky jsem si pročítal, a jakmile jsem si zase na něco vzpomněl, hned jsem to připsal. Nakonec z toho byla celá knížka. Pomáhalo mi to stále se zaměřovat na pravdu a zůstat duchovně pevný. Také jsem se modlil a věnoval čas rozjímání. Po duchovní stránce mi to dodávalo sílu a také odvahu mluvit s druhými o pravdě.

V té době jsem každý měsíc směl dostat jeden dopis a mít jednu patnáctiminutovou návštěvu. Stanka vždycky cestovala vlakem přes noc, aby mě mohla navštívit brzy ráno a mohla se domů vrátit ještě týž den. Její návštěvy mi vlévaly do žil sílu. Jednou jsem vymyslel a uskutečnil plán, jak získat Bibli. Seděli jsme se Stankou u stolu naproti sobě a byli jsme pod dohledem stráže. Když se strážný nedíval, hodil jsem Stance do kabelky dopis, v němž jsem ji prosil, aby si při další návštěvě dala do kabelky Bibli.

Stanka i moji rodiče to však považovali za příliš nebezpečné, a proto rozebrali jeden výtisk Křesťanských řeckých písem na části a potom stránky zapekli do několika housek. A tak se ke mně vytoužená Bible nakonec dostala. Stejnou cestou mi Stanka předávala Strážnou věž, kterou ručně opisovala. Pokaždé jsem si pořídil vlastní opis a originál zničil.  Kdyby pak u mě někdo články našel, nemohl by zjistit, jak jsem se k nim dostal.

Nepřestával jsem vydávat svědectví, a spoluvězni říkali, že určitě budu mít problémy. Jednou jsem dost živě diskutoval s nějakým vězněm o Bibli, a náhle jsme zaslechli, jak v zámku zaharašil klíč. Dovnitř vešel dozorce. Hned mě napadlo, že mě zavřou na samotku. O to ale dozorci vůbec nešlo. Slyšel náš rozhovor a chtěl se připojit. Když jsem mu zodpověděl několik otázek, spokojeně odešel a dveře cely za sebou zase zamkl.

Krátce před mým propuštěním mě komisař zodpovědný za převýchovu vězňů pochválil za to, že jsem se tak odhodlaně zastával pravdy. Bral jsem to jako příjemnou odměnu za úsilí, které jsem věnoval oznamování Jehovova jména. V květnu 1958 jsem byl znovu propuštěn z vězení.

Útěk do Rakouska a odjezd do Austrálie

V srpnu roku 1958 zemřela moje matka, která předtím byla nějakou dobu nemocná. V září toho roku jsem dostal už třetí povolávací rozkaz. Toho večera jsme se Stankou dospěli k závažnému rozhodnutí, které vedlo k dobrodružnému přechodu přes hranice, o němž jsem se už zmínil. Nikomu jsme nic neřekli, sbalili jsme si batohy, vzali celtovinu a vyrazili. Dům jsme opustili oknem a zamířili k rakouské hranici, na západ od hory Velki Stol. Zdálo se, že nám Jehova pomáhá najít východisko, jako by viděl, že potřebujeme pomoc.

Úřady v Rakousku nás poslaly do uprchlického tábora nedaleko Salcburku. Žili jsme tam šest měsíců a většinu času jsme trávili se svědky z okolí, takže v táboře jsme příliš nebyli. Jiní lidé v táboře nemohli pochopit, jak jsme si dokázali tak rychle najít přátele. V té době jsme se poprvé v životě účastnili sjezdu a něčím naprosto novým pro nás byla také možnost svobodně kázat dům od domu. Našli jsme si tam opravdu blízké přátele, a když přišel čas odjezdu, bylo těžké se s nimi rozloučit.

Od rakouských úřadů jsme dostali možnost vycestovat do Austrálie. Ani ve snu by nás nenapadlo, že pojedeme tak daleko. Vlakem jsme odcestovali do Janova v Itálii a odtamtud lodí do Austrálie. Nakonec jsme se usadili ve městě Wollongong ve státě Nový Jižní Wales. Tam se nám 30. března 1965 narodil syn Philip.

V Austrálii jsme měli mnoho příležitostí ke službě — kázali jsme například mezi imigranty z oblasti bývalé Jugoslávie. Vděčíme Jehovovi za bohaté požehnání, ke kterému jistě patří i to, že služba pro něj stmeluje naši rodinu. Philip má se svou ženou Susie výsadu pracovat v australské odbočce svědků Jehovových. Strávili také dva roky v odbočce ve Slovinsku.

Dnes už máme se Stankou kvůli pokročilému věku zdravotní problémy a jiné těžkosti, ale služba Jehovovi nám stále přináší radost. Jsem velmi vděčný za to, že mi rodiče dali tak skvělý příklad. Stále mě posiluje a pomáhá mi, abych se řídil Pavlovou radou: „Radujte se z naděje. Snášejte soužení. Vytrvávejte v modlitbě.“ (Římanům 12:12)

[Obrázek na straně 16 a 17]

Moji rodiče koncem 20. let

[Obrázek na straně 17]

Moje matka (vpravo) s Ančkou, která ji přivedla k pravdě

[Obrázek na straně 18]

Se Stankou krátce po svatbě

[Obrázek na straně 19]

Sbor, který se scházel u nás v domě v roce 1955

[Obrázek na straně 20]

S manželkou, synem Philipem a jeho ženou Susie