Přejít k článku

Přejít na obsah

Jsem slabý, a přesto mocný

Jsem slabý, a přesto mocný

 Životní příběh

Jsem slabý, a přesto mocný

VYPRÁVÍ LEOPOLD ENGLEITNER

Důstojník SS vytáhl pistoli, přiložil mi ji k hlavě a zeptal se: „Jsi připraven zemřít? Teď zmáčknu spoušť. Ty jsi opravdu beznadějný případ.“ „Jsem připraven,“ odpověděl jsem a snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas. Uklidnil jsem se, zavřel oči a čekal, až stiskne spoušť. Ale nic se nedělo. „Takového pitomce ani nestojí za to zastřelit!“ křičel a oddálil zbraň od mého spánku. Jak jsem se do této zoufalé situace dostal?

NARODIL jsem se 23. července roku 1905 ve městě Aigen-Voglhub v rakouských Alpách. Byl jsem nejstarším synem dělníka z pily. Maminka byla dcerou jednoho tamního rolníka. Moji rodiče byli chudí, ale pracovití lidé. Rané dětství jsem strávil v Bad Ischlu nedaleko Salcburku, mezi malebnými jezery a vrcholky majestátních hor.

V dětství jsem často uvažoval o tom, jak je život nespravedlivý — nejen kvůli tomu, že má rodina byla chudá, ale také kvůli tomu, že jsem měl vrozené pokřivení páteře. Tato vada mi totiž působila takovou bolest zad, že jsem skoro nemohl stát zpříma. Ve škole jsem nesměl chodit na tělocvik, a spolužáci se mi proto posmívali.

Ke konci první světové války, to mi nebylo ani 14 let, jsem se rozhodl, že je čas najít si práci, abych se zbavil bídy. Mým věrným společníkem byl svíravý hlad a navíc mě oslabovaly záchvaty vysoké horečky, což byl následek španělské chřipky. To byla  nemoc, jež usmrtila miliony lidí. „K čemu by nám mohl být takový padavka jako ty?“ To byla odpověď většiny sedláků, u kterých jsem se ucházel o práci. Jeden laskavý sedlák si mě však nakonec najal.

Nadchla mě Boží láska

Maminka byla sice horlivá katolička, ale do kostela jsem chodil velmi zřídka, hlavně proto, že otec se o náboženství příliš nezajímal. A mně vadilo uctívání obrazů, které je v římskokatolické církvi tak rozšířené.

Jednoho dne, bylo to v říjnu 1931, mě jeden přítel poprosil, abych s ním šel na náboženské shromáždění badatelů Bible, což bylo tehdejší označení svědků Jehovových. Tam jsem získal biblické odpovědi na důležité otázky, jako například: Líbí se Bohu uctívání obrazů? (2. Mojžíšova 20:4, 5) Existuje ohnivé peklo? (Kazatel 9:5) Budou mrtví vzkříšeni? (Jan 5:28, 29)

Nejvíce na mě zapůsobilo zjištění, že Bůh neschvaluje kruté války mezi lidmi, a to ani když jsou vedeny údajně v jeho jménu. Poznal jsem, že „Bůh je láska“ a že má vznešené jméno Jehova. (1. Jana 4:8; Žalm 83:18) Byl jsem uchvácen, když jsem se dozvěděl, že díky Jehovovu Království budou moci lidé žít věčně a šťastně v celosvětovém ráji. Také jsem poznal, že některým nedokonalým lidem dává Bůh úžasnou vyhlídku, když je povolává k tomu, aby sloužili s Ježíšem v Božím nebeském Království. Byl jsem připraven věnovat tomuto Království všechno. V květnu 1932 jsem se tedy nechal pokřtít a stal jsem se svědkem Jehovovým. To vyžadovalo odvahu, protože Rakousko bylo tehdy přísně katolické a panovala v něm náboženská nesnášenlivost.

Narážím na opovržení a odpor

Rodiče byli zděšeni, když jsem vystoupil z církve, a kněz tuto novinku ihned rozhlásil z kazatelny. Sousedé si přede mnou opovržlivě uplivovali. Já jsem byl však rozhodnut, že se stanu celodobým služebníkem, a v lednu 1934 jsem začal s průkopnickou službou.

Politická situace byla čím dál napjatější, protože v naší oblasti získávala silný vliv nacistická strana. V době, kdy jsem sloužil jako průkopník ve Štýrsku, v údolí řeky Enns, mi byla policie stále v patách. Musel jsem být proto ‚obezřetný jako had‘. (Matouš 10:16) Od roku 1934 do roku 1938 bylo pronásledování neodmyslitelnou součástí mého každodenního života. I když jsem byl nezaměstnaný, nepřiznali mi dávky pro nezaměstnané a byl jsem několikrát odsouzen na kratší či delší dobu do vězení kvůli kazatelské činnosti.

Hitlerovi vojáci obsazují Rakousko

V březnu roku 1938 vpochodovaly do Rakouska Hitlerovy oddíly. Během několika dnů bylo přes 90 000 lidí — asi dvě procenta celé dospělé populace — zatčeno a posláno do věznic nebo koncentračních táborů. Byli obviněni z toho, že kladou odpor nacistickému režimu. Svědkové Jehovovi byli na to, co je čeká, do jisté míry připraveni. V létě roku 1937 se několik členů mého domovského sboru vydalo na kole do Prahy, aby se tam zúčastnili mezinárodního sjezdu. Byla to cesta dlouhá 350 kilometrů. A právě tam slyšeli o hrůzách, kterým byli vystaveni naši spoluvěřící v Německu. Bylo jasné, že teď jsme na řadě my.

Od toho dne, kdy Hitlerovy oddíly vstoupily do Rakouska, museli svědkové Jehovovi přejít do ilegality. Shromáždění i kazatelská činnost se konaly tajně. Biblická literatura se sice pašovala ze Švýcarska, ale bylo jí málo. Naši spolukřesťané ve Vídni proto literaturu tajně vyráběli. Já jsem ji často doručoval svědkům jako kurýr.

 Do koncentračního tábora

Dne 4. dubna 1939 jsem byl společně se třemi spolukřesťany zatčen gestapem, když jsme v Bad Ischlu pořádali Slavnost na památku Kristovy smrti. Odvezli nás na velitelství státní policie v Linci. Byla to moje první jízda autem, ale byl jsem natolik zneklidněný, že jsem si to vůbec neužil. V Linci jsem byl podroben řadě zničujících výslechů, ale své víry jsem se nezřekl. Pět měsíců poté jsem byl předveden před vyšetřujícího soudce v Horních Rakousích. Trestní řízení proti mně bylo neočekávaně zastaveno. Mé utrpení však ještě neskončilo. Mezitím poslali mé tři společníky do koncentračního tábora, kde později zemřeli. Zachovali věrnost až do konce.

Nadále jsem byl ve vazbě a 5. října 1939 mi oznámili, že budu převezen do koncentračního tábora Buchenwald v Německu. Na nádraží v Linci čekal na vězně zvláštní vlak. Každý vagon byl rozdělen na cely pro dvě osoby. Muž, se kterým jsem sdílel celu já, nebyl nikdo jiný než bývalý hejtman Horních Rakous, doktor Heinrich Gleissner.

S doktorem Gleissnerem jsme zapředli zajímavý rozhovor. Opravdově se zajímal o mou nelehkou situaci a byl zděšen, když jsem mu řekl, že i v době, kdy byl v úřadu on, měli svědkové Jehovovi v jeho regionu mnoho právních problémů. S lítostí mi řekl: „Pane Engleitnere, nemohu odčinit, co špatného se stalo, ale chci se vám upřímně omluvit. Zdá se, že naše vláda se dopustila justičního omylu. Kdykoli budete potřebovat nějakou pomoc, jsem připraven udělat vše, co bude v mých silách.“ Naše kroky se znovu zkřížily po válce. Doktor Gleissner mi pomohl, abych od vlády získal odškodné určené obětem nacistického režimu.

„Zastřelím tě“

Do koncentračního tábora v Buchenwaldu jsem se dostal 9. října 1939. Brzy nato se dozorce táborové věznice dozvěděl, že mezi novými vězni je svědek Jehovův, a zaměřil se na mě. Krutě mě bil. Když si nakonec uvědomil, že mě nemůže donutit, abych zapřel svou víru, řekl: „Zastřelím tě, Engleitnere. Ale než to udělám, můžeš napsat svým rodičům lístek na rozloučenou.“ Přemýšlel jsem, jaká slova útěchy bych mohl své rodině napsat, ale pokaždé, když jsem přiložil pero k papíru, mě dozorce udeřil do pravého loktu, takže jsem papír jen počmáral. Začal se mi smát: „To je ale idiot! Neumí ani napsat dva rovné řádky. Ale číst Bibli, to by mu šlo.“

Jak jsem vyprávěl v úvodu, dozorce pak vytáhl pistoli a přiložil mi ji k hlavě, takže jsem uvěřil, že opravdu stiskne spoušť. Potom mě zavřel do malé, přeplněné cely. Až  do rána jsem musel stát. Stejně bych ale nemohl usnout, protože mě bolelo celé tělo. Od spoluvězňů se mi dostalo jediné útěchy: „Zemřít kvůli nějakému hloupému náboženství je k ničemu!“ Doktor Gleissner byl v sousední cele. Slyšel, co se stalo, a zamyšleně pronesl: „Odporné pronásledování křesťanů opět zvedá hlavu!“

Během léta roku 1940 se museli každou neděli všichni vězňové povinně hlásit na práci v kamenolomu, i když předtím jsme obvykle mívali v tento den volno. Bylo to odvetné opatření za „poklesky“ některých vězňů. Poručili nám, abychom z kamenolomu do tábora nosili velké balvany. Dva vězňové se snažili dát mi na záda obrovský kámen a já se pod jeho vahou div nezhroutil. Na pomoc mi však nečekaně přišel Arthur Rödl, obávaný Lagerführer neboli velitel tábora. Když viděl, jak se s tím balvanem trápím, řekl mi: „S tímhle kamenem na zádech do tábora nikdy nedojdeš! Okamžitě ho sundej!“ To byl příkaz, který jsem poslechl opravdu rád. Pak Rödl ukázal na mnohem menší kámen a poručil: „Zvedni tenhle a odnes ho do tábora. Ten už uneseš!“ Potom se otočil na našeho dozorce a nařídil: „Nechte badatele Bible, ať se vrátí na baráky. Za jeden den se toho napracovali až dost!“

Byl jsem velmi rád, že na konci každého pracovního dne mohu být v kontaktu se svou duchovní rodinou. Zařídili jsme rozdělování duchovní potravy. Jeden z bratrů vždycky napsal na útržek papíru nějaký biblický verš a dal papírek ostatním. Do tábora byla také propašována Bible. Rozdělili jsme ji na několik částí. Mně byla na tři měsíce svěřena kniha Job, kterou jsem schovával do ponožky. Zpráva o Jobovi mi pomohla, abych zůstal pevný.

Nakonec jsem byl 7. března 1941 zařazen do velkého transportu, s nímž jsem se dostal do koncentračního tábora v Niederhagenu. Můj zdravotní stav se den ze dne zhoršoval. Jednou jsem dostal spolu s dvěma bratry za úkol skládat do beden nějaké nářadí. Po skončení práce jsme se spolu s jinou skupinou vězňů vraceli na barák. Jeden příslušník SS si všiml, že nejdu tak rychle jako ostatní. Rozzuřil se natolik, že mě zezadu bez varování surově nakopl a způsobil mi vážné zranění. I přes nesnesitelnou bolest jsem však druhý den musel jít pracovat.

Nečekané propuštění

Tábor v Niederhagenu byl v dubnu 1943 nakonec vyklizen. Byl jsem tedy převezen do vyhlazovacího tábora v Ravensbrücku.  V červnu 1943 jsem znenadání dostal nabídku, že mohu být z koncentračního tábora propuštěn. Tentokrát podmínkou nebylo, abych se vzdal své víry. Musel jsem jen dát souhlas s tím, že budu až do konce svého života vykonávat nucenou práci v zemědělství. Byl jsem ochoten se k tomu zavázat, jen abych unikl hrůzám tábora. Šel jsem k táborovému doktorovi na závěrečné vyšetření. Doktora překvapilo, že mě vidí. „Cože, ty jsi pořád svědek Jehovův?“ zvolal. „Je to tak, pane doktore,“ odpověděl jsem. „No, pak nevidím jediný důvod, proč bychom tě měli propustit. Ale vlastně to bude úleva, když se takového ubožáka zbavíme.“

S tím ubožákem vůbec nepřeháněl. Zdravotně jsem na tom byl opravdu velmi zle. Kůži jsem měl zčásti rozežranou od vší, následkem bití jsem neslyšel na jedno ucho a celé tělo jsem měl pokryté hnisajícími vředy. Po 46 měsících strádání, věčného hladovění a nucené práce jsem vážil jen 28 kilogramů. V tomto stavu jsem byl 15. července 1943 z Ravensbrücku propuštěn.

Vlakem mě poslali do mého domovského města a ani mě cestou nehlídala eskorta. Přihlásil jsem se na velitelství gestapa v Linci. Tam mi důstojník předal propouštěcí papíry a varoval mě: „Jestli si myslíš, že tě propouštíme kvůli tomu, abys pokračoval ve své ilegální činnosti, tak se šeredně mýlíš! Pomáhej ti pánbůh, jestli tě ještě jednou přistihneme, jak kážeš.“

Konečně doma! Matka nic v mém pokoji nezměnila. Všechno zůstalo tak, jako před mým prvním zatčením 4. dubna 1939. I má Bible ležela otevřená na nočním stolku. Padl jsem na kolena a ze srdce děkoval Jehovovi.

Brzy jsem byl přidělen na práci do jednoho statku v horách. Sedlák, který byl v dětství mým přítelem, mi dokonce dával malý plat, i když to nebyla jeho povinnost. Před válkou mi tento přítel dovolil, abych si u něj schoval nějakou biblickou literaturu. Teď jsem byl šťastný, že mohu tuto malou zásobu literatury využít k tomu, abych načerpal duchovní sílu. Na statku jsem měl vše potřebné k životu, a tak jsem byl rozhodnut, že tam přečkám až do konce války.

Skrývám se v horách

Poklidné dny svobody však netrvaly dlouho. V polovině srpna 1943 jsem dostal nařízení, abych se hlásil u vojenského doktora na lékařskou prohlídku. Ten mě nejprve kvůli mým špatným zádům prohlásil za nezpůsobilého k aktivní službě. Tentýž doktor ale o týden později své nálezy přezkoumal a verdikt zněl: „Zdravotně způsobilý pro aktivní službu na frontě.“ Vojenské úřady mě na čas ztratily z očí, ale 17. dubna 1945, krátce před koncem války, na mě nakonec přišly. Dostal jsem povolávací rozkaz a měl jsem sloužit v první linii.

Vzal jsem si trochu jídla, oblečení a Bibli a šel se ukrýt do nedalekých hor. Zpočátku jsem mohl spát pod širým nebem, ale počasí se zhoršilo a napadlo půl metru sněhu. Úplně jsem promokl. Podařilo se mi dojít k horské chatě, která stála ve výšce skoro 1 200 metrů nad mořem. Celý jsem se třásl. Rozdělal jsem v krbu oheň, zahřál jsem se a vysušil si oblečení. Pak jsem na lavičce před krbem usnul vyčerpáním. Najednou mě probudila ostrá bolest. Hořel jsem! Válel  jsem se po podlaze, abych udusil plameny. Všude na zádech se mi udělaly puchýře.

Rozhodl jsem se podstoupit velké riziko a před rozedněním jsem se připlížil zpět na horský statek, ale sedlákova žena měla strach a poslala mě pryč. Řekla mi, že po mě všude pátrají. Vydal jsem se tedy k rodičům. Dokonce i oni zprvu váhali, zda mě mají pustit dál, ale nakonec mě nechali spát na seníku a matka mi ošetřila rány. Po dvou dnech už ale byli rodiče velmi neklidní, a tak jsem se rozhodl, že bude nejlepší odejít zpět do hor a schovat se tam.

Pátého května 1945 mě probudil hlasitý zvuk. Rozeznal jsem nízko letící spojenecká letadla. V tu chvíli jsem věděl, že Hitlerův režim byl svržen. Jehovův duch mě posílil, abych vydržel nepopsatelné utrpení. Poznal jsem pravdivost výroku v Žalmu 55:22, který mě tolik utěšoval od začátku mých zkoušek. Tehdy jsem ‚uvrhl své břemeno na Jehovu‘, a přestože jsem byl tělesně slabý, Jehova mě podpíral, když jsem kráčel „údolím hlubokého stínu“. (Žalm 23:4)

Jehovova moc se v mém případě ‚zdokonalila ve slabosti‘

Po válce se život pomalu vracel do normálních kolejí. Nejdříve jsem pracoval jako námezdný dělník na horském statku u svého přítele. Své povinnosti vykonávat po zbytek života nucenou zemědělskou práci jsem byl zbaven až po zásahu amerických okupačních vojsk v dubnu 1946.

Po skončení války začali křesťanští bratři v Bad Ischlu a okolí pravidelně pořádat shromáždění. Horlivě se opět pustili do kázání. Dostal jsem nabídku, abych pracoval v jednom podniku jako noční hlídač, a tak jsem mohl nadále sloužit jako průkopník. Nakonec jsem se usadil nedaleko města Sankt Wolfgang a v roce 1949 se oženil s Theresií Kurzovou, která měla dceru z předchozího manželství. Žili jsme spolu 32 let, dokud má drahá manželka v roce 1981 nezemřela. Více než sedm let jsem se o ni staral.

Po smrti Theresie jsem se vrátil do průkopnické služby, což mi pomohlo překonat smutek z této velké ztráty. V současnosti sloužím jako průkopník a starší ve svém sboru v Bad Ischlu. Jsem odkázán na invalidní vozík, a tak o naději na Království mluvím s lidmi v městském parku nebo před vlastním domem, a nabízím jim biblickou literaturu. Krásné rozhovory o Bibli jsou pro mě zdrojem veliké radosti.

Když se ohlížím zpět do minulosti, mohu s jistotou říci, že přes hrozné zážitky, kterými jsem musel projít, jsem nijak nezatrpkl. Někdy mě samozřejmě zkoušky sklíčily, ale vřelý vztah k Jehovovi Bohu mi pomohl taková náročná období překonat. I v mém životě se potvrdila připomínka, kterou Pán dal Pavlovi: „Má moc se zdokonaluje ve slabosti.“ Nyní, ve věku téměř 100 let, mohu i já říci slova, která vyřkl apoštol Pavel: „Mám zalíbení ve slabostech, v urážkách, v případech nouze, v pronásledováních a obtížích pro Krista. Když jsem totiž slabý, pak jsem mocný.“ (2. Korinťanům 12:9, 10)

[Obrázky na straně 25]

Zatčen gestapem, duben 1939

Žaloba sepsaná gestapem, květen 1939

[Podpisek]

Fotografie i dokument: Soukromý archiv; B. Rammerstorfer

[Obrázek na straně 26]

Nedaleké hory skýtaly útočiště

[Podpisek obrázku na straně 23]

Foto Hofer, Bad Ischl, Rakousko