Přejít k článku

Přejít na obsah

Opuštěný sirotek nalézá milujícího otce

Opuštěný sirotek nalézá milujícího otce

Životní příběh

Opuštěný sirotek nalézá milujícího otce

VYPRÁVÍ DIMITRIS SIDIROPOULOS

„Hni sebou, vezmi zbraň a střílej!“ zařval důstojník a podával mi pušku. Poklidně jsem mu dal najevo, že to neudělám. Přihlížející vojáci byli zděšeni, když viděli, jak mi nad hlavou začaly hvízdat kulky z velitelovy pušky. Zdálo se, že mě smrt nemine. Naštěstí jsem to přežil. Nebylo to však poprvé, kdy byl můj život ohrožen.

MOJE rodina patřila k etnické menšině žijící poblíž města Kayseri v oblasti Kappadokie v Turecku. Zdá se, že v prvním století n. l. tam někteří lidé přijali křesťanství. (Skutky 2:9) Ale začátkem dvacátého století už byla situace dávno úplně jiná.

Z uprchlíka se stal sirotek

Narodil jsem se v roce 1922. Několik měsíců nato uprchla naše rodina kvůli etnickému konfliktu do Řecka. Moji rodiče byli vyděšeni a vzali s sebou pouze mě — několikaměsíčního kojence. Po nevýslovných útrapách se zbídačeni dostali do vesnice Kiria, která ležela poblíž města Drama na severu Řecka.

Když mi byly 4 roky a narodil se můj mladší bratr, zemřel nám tatínek. Bylo mu sice jen 27 let, ale nesmírné soužení, které prožíval v té těžké, traumatizující době, jej zcela vyčerpalo. Moje maminka zakoušela nepopsatelnou bolest a strádání a brzy také zemřela. Zůstali jsme s bratrem úplně opuštěni a neměli jsme nic. Posílali nás z jednoho sirotčince do druhého, až jsem se nakonec dostal do Tesaloniky a v tamějším sirotčinci jsem se začal učit mechanikem.

V době, kdy jsem vyrůstal mezi chladnými, nehostinnými stěnami sirotčinců, jsem přemýšlel o tom, proč někteří lidé zažívají tolik utrpení a nespravedlnosti. Kladl jsem si otázku, proč Bůh takové věci připouští. V hodinách náboženství jsme se učili, že Bůh je všemohoucí, ale nikdo nám rozumně nevysvětlil, proč existuje zlo a proč ho je na světě tolik. Stále se opakovalo tvrzení, že řecká pravoslavná církev je ta nejlepší. Ptal jsem se: „Jestliže je pravoslavná církev ta nejlepší, proč se k ní nehlásí všichni lidé?“ Nedostal jsem ale žádnou uspokojující odpověď.

Náš učitel však měl hlubokou úctu k Bibli a zdůrazňoval nám, že je to posvátná kniha. Ředitel sirotčince měl stejný názor, ale z nějakého neznámého důvodu se neúčastnil bohoslužeb. Když jsem se na to ptal, bylo mi řečeno, že kdysi studoval se svědky Jehovovými, a o tom náboženství jsem nic nevěděl.

Když moje výuka v tesalonickém sirotčinci skončila, bylo mi 17 let. Nějaký čas předtím začala druhá světová válka a Řecko bylo okupováno nacisty. Lidé na ulicích umírali hlady. Abych přežil, utekl jsem na venkov a pracoval jako nádeník za velmi nízkou mzdu.

Bible mi dala odpovědi

Když jsem se v dubnu 1945 vrátil do Tesaloniky, navštívila mě Paschalia — sestra jednoho mého kamaráda z dětství, se kterým jsem bydlel v několika sirotčincích. Řekla mi, že její bratr je nezvěstný, a ptala se, zda nevím, kde by mohl být. Během řeči mi sdělila, že patří ke svědkům Jehovovým, a zmínila se o tom, že se Bůh o lidi zajímá.

Rozhořčeně jsem se proti tomu ohradil. Proč musím zrovna já trpět už od dětství? Proč jsem osiřel? Kde byl Bůh, když jsme ho nejvíc potřebovali? Odpověděla: „Víš určitě, že je za to odpovědný Bůh?“ Ukázala mi z Bible, že lidem nepůsobí utrpení Bůh. Pomohla mi pochopit, že Stvořitel lidi miluje a brzy dá věci do pořádku. Na základě biblických textů u Izajáše 35:5–7 a ve Zjevení 21:3, 4 mi ukázala, že války, boje, nemoci a smrt budou brzy odstraněny a že věrní lidé budou žít věčně na zemi.

Našel jsem rodinu, která mi poskytla podporu

Dozvěděl jsem se, že Paschaliin bratr zahynul v jedné potyčce partyzánů. Navštívil jsem proto její rodinu, abych je utěšil, ale namísto toho poskytli útěchu z Bible oni mně. Pak jsem přijel znovu, abych se dozvěděl další povzbudivé biblické myšlenky. Brzy jsem se zapojil do malé skupiny svědků Jehovových, která se tajně scházela ke studiu Bible a k uctívání Boha. Svědkové byli sice zakázáni, ale já jsem byl přesto rozhodnut se s nimi nadále scházet.

Tato skupina pokorných křesťanů se mi stala vřelou a láskyplnou rodinou, po níž jsem toužil. Poskytli mi duchovní posilu a pomoc, kterou jsem naléhavě potřeboval. Získal jsem tak nesobecké a starostlivé přátele, kteří byli připraveni a ochotni mi pomáhat a povzbuzovat mě. (2. Korinťanům 7:5–7) Ještě důležitější však bylo to, že mi pomohli více se přiblížit k Jehovovi, který se tehdy pro mě stal láskyplným nebeským Otcem. Jeho vlastnosti jako láska, soucit a hluboký zájem mě k němu velmi přitahovaly. (Žalm 23:1–6) Konečně jsem našel duchovní rodinu a milujícího Otce. Zapůsobilo to na mé srdce. Brzy jsem se zasvětil Jehovovi a v srpnu 1945 jsem byl pokřtěn.

Díky křesťanským shromážděním rostlo nejen mé poznání, ale prohlubovala se také moje víra. V místě nebyla žádná doprava, a tak jsme často na shromáždění chodili pěšky. Bylo to šest a půl kilometru a cestou jsme vedli nezapomenutelné duchovní rozhovory. Koncem roku 1945, kdy jsem se dozvěděl o možnosti podílet se na kazatelské činnosti plným časem, jsem začal s průkopnickou službou. Silný vztah k Jehovovi byl pro mě životně důležitý, protože moje víra a bezúhonnost měla být brzy vyzkoušena až do krajnosti.

Odpor má opačný účinek

Policisté často vtrhli do míst, kde se konala shromáždění, a vyhrožovali, že nás zabijí. V Řecku zuřila občanská válka, a proto bylo v zemi vyhlášeno stanné právo. Nepřátelské skupiny se navzájem prudce nenáviděly a začaly proti sobě bojovat. Této situace využili duchovní a namluvili úřadům, že jsme komunisté, což vedlo ke krutému pronásledování.

Během dvou let jsme byli několikrát zatčeni a šestkrát odsouzeni až na čtyři měsíce vězení. Věznice však byly plné politických vězňů, a tak jsme byli vždy posláni pryč. Po nečekaném propuštění na svobodu jsme pokračovali v kazatelské činnosti až do té doby, než nás opět zatkli, což se stalo během jednoho týdne i třikrát. Věděli jsme, že mnoho bratrů bylo posláno do vyhnanství na opuštěné ostrovy. Měl bych tak silnou víru i já, kdyby mě potkala taková zkouška?

Podmínky se výrazně zhoršily, když jsem byl pod policejním dozorem. Aby mě úřady mohly dobře sledovat, byl jsem poslán do vesnice Evosmos poblíž Tesaloniky, kde byla policejní stanice. Kousek odtud jsem si pronajal pokoj, a abych se uživil, chodil jsem do domácností leštit měděné hrnce a pánve. Tehdy jsem se věnoval v okolních vesnicích průkopnické službě a díky svému zaměstnání bylo možné snadno se dostat k lidem, aniž to vzbuzovalo podezření policie. Výsledkem bylo, že někteří lidé slyšeli dobrou zprávu a příznivě na ni zareagovali. Více než deset z nich nakonec zasvětilo svůj život Jehovovi.

V osmi věznicích během deseti let

Do konce roku 1949 jsem byl pod policejním dozorem a pak jsem se vrátil do Tesaloniky a těšil se na to, že budu pokračovat v celodobé službě. Myslel jsem si, že už mám nejtěžší zkoušky za sebou. V roce 1950 jsem však byl nečekaně vyzván, abych nastoupil do armády. Jako křesťan jsem chtěl zůstat neutrální a byl jsem rozhodnut ‚neučit se válce‘. (Izajáš 2:4) To byl začátek dlouhé a strastiplné cesty, která mě dovedla do některých z nejhorších věznic v Řecku.

Všechno to začalo ve městě Drama. Během prvních týdnů mého uvěznění byl zahájen výcvik nově odvedených vojáků. Jednoho dne mě vzali na střelnici. Jeden důstojník mi podával pušku a nařídil mi, abych střílel. Odmítl jsem to udělat, a tak po mě začal střílet. Když ostatní důstojníci viděli, že trvám na svém, začali mě surově bít. Zapálené cigarety mi zamačkávali do dlaní. Poté mě zavřeli do samovazby. Tak to pokračovalo tři dny. Bolest způsobená popáleninami od cigaret byla nesnesitelná a jizvy na rukou mi zůstaly po mnoho let.

Předtím než mě odsoudil válečný soud, jsem byl přemístěn do vojenského tábora v Herákleionu na Krétě. Tam mě chtěli donutit, abych porušil svou ryzost, a byl jsem proto surově bit. Bál jsem se, abych ve zkoušce nepodlehl, a proto jsem se vroucně modlil a prosil nebeského Otce, aby mě posílil. Připomínal jsem si Jeremjášova slova: „Jistě budou proti tobě bojovat, ale nezískají nad tebou převahu, neboť ‚jsem s tebou,‘ je Jehovův výrok, ‚abych tě osvobodil‘.“ (Jeremjáš 1:19) „Boží pokoj“ mě utěšil a pomohl mi získat vnitřní klid. Pochopil jsem, jak moudré je bezmezně důvěřovat Jehovovi. (Filipanům 4:6, 7; Přísloví 3:5)

Následoval soudní proces, a já jsem byl odsouzen na doživotí. Svědkové Jehovovi byli pokládáni za největší „nepřátele státu“. Trest jsem si začal odpykávat v Itsedinu, což je věznice poblíž města Canea. Umístili mě do samovazby. Itsedin byla stará pevnost a moje cela se hemžila krysami. Aby mi nelezly přímo po těle, omotal jsem se od hlavy až k patě starou, roztrhanou přikrývkou. Dostal jsem těžký zápal plic. Lékař mi řekl, že je nutné, abych seděl venku na slunci, a tak se mi naskytla příležitost mluvit na dvorku s mnoha vězni. Můj zdravotní stav se však zhoršil a kvůli rozsáhlému krvácení do plic jsem byl převezen do nemocnice v Herákleionu.

Potřebnou pomoc mi opět poskytla moje duchovní rodina křesťanských bratrů a sester. (Kolosanům 4:11) Bratři z Herákleionu mě pravidelně navštěvovali, utěšovali a povzbuzovali. Požádal jsem je o literaturu, abych mohl vydávat svědectví těm, kdo projevili zájem. Bratři mi přinesli kufr s dvojitým dnem, ve kterém jsem mohl bezpečně schovávat literaturu. Pociťoval jsem opravdové štěstí z toho, že během svého pobytu ve věznicích jsem pomohl minimálně šesti spoluvězňům, aby se stali pravými křesťany.

Občanská válka mezitím skončila a můj trest byl snížen na 10 let. Tuto dobu jsem byl ve věznicích v Réthymnu, Genti Koule a v Kassandře. Po téměř deseti letech strávených v osmi věznicích jsem byl propuštěn a vrátil jsem se do Tesaloniky, kde mě moji milovaní křesťanští bratři vřele přivítali a láskyplně se o mě postarali.

Duchovní růst v křesťanském společenství bratrů

Tehdy již svědkové Jehovovi v Řecku sloužili v relativní svobodě. Okamžitě jsem se chopil příležitosti pokračovat v celodobé službě. Zanedlouho přišlo další požehnání, když jsem se seznámil s věrnou křesťanskou sestrou Katinou, která milovala Jehovu a byla velmi horlivá v kazatelské službě. V říjnu roku 1959 jsme se vzali. Narodila se nám dcera Agape. To, že jsem měl vlastní křesťanskou rodinu, mi bylo další pomocí, aby se mé rány z dětství zahojily. Nejdůležitější však bylo to, že naše rodina sloužila pod ochrannou péčí milujícího nebeského Otce Jehovy. (Žalm 5:11)

Těžká ekonomická situace mě přinutila přestat s průkopnickou službou, ale podporoval jsem manželku, která v ní pokračovala. Významnou událostí v mém křesťanském životě byla návštěva mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v Norimberku v roce 1969. V rámci příprav na cestu jsem zašel na policejní stanici požádat o vystavení pasu. Když se šla manželka po více než dvou měsících zeptat, jak je možné, že jsem pas ještě nedostal, vytáhl úředník ze zásuvky tlustou složku a řekl: „Žádáte o pas pro toho člověka, aby mohl lidi v Německu obracet na víru? Na to zapomeňte! Je to nebezpečná osoba.“

Díky Jehovovi a díky tomu, že mi pomohli moji bratři, jsem byl zařazen do skupiny, která dostala společný pas, takže jsem se mohl toho nádherného sjezdu zúčastnit. Vrcholný počet přítomných přesáhl 150 000. Jasně jsem viděl, jak Jehovův duch vede a sjednocuje tuto celosvětovou duchovní rodinu. Jakou hodnotu má křesťanské společenství, jsem ještě více ocenil v průběhu následujících let.

V roce 1977 moje milovaná manželka a věrná spolupracovnice zemřela. Ze všech sil jsem se snažil vychovat naši dceru podle biblických zásad. Opět jsem však nezůstal sám. Moje duchovní rodina mi znovu přišla na pomoc. Za podporu, kterou mi bratři poskytli v této těžké době, jim budu vždycky vděčný. Někteří se k nám dokonce na nějaký čas přistěhovali, aby mi pomohli starat se o moji dceru. Nikdy nezapomenu na jejich obětavou lásku. (Jan 13:34, 35)

Agape dospěla a vdala se za bratra Eliase. Mají spolu čtyři syny, kteří jsou všichni v pravdě. V posledních letech jsem měl několik mozkových příhod a mé zdraví se zhoršuje. Dcera a její rodina se o mě dobře starají. I přes chatrné zdraví mám stále mnoho důvodů se radovat. Pamatuji si na dobu, kdy bylo v celé Tesalonice jen asi sto bratrů, kteří se tajně scházeli v domácnostech. Nyní je v této oblasti asi pět tisíc horlivých svědků. (Izajáš 60:22) Na sjezdech se mě mladí bratři ptají: „Pamatuješ, jak jsi k nám domů nosíval časopisy?“ Je možné, že je místo rodičů četly jejich děti, což vedlo k jejich duchovnímu pokroku.

Když pozoruji růst Jehovovy organizace, uvědomuji si, že stálo za to vytrvat ve všech zkouškách, které mě potkaly. Často říkám svým vnoučatům a jiným mladým lidem, aby pamatovali na svého nebeského Otce ve svém mládí, a on je nikdy neopustí. (Kazatel 12:1) Jehova prokázal pravdivost svých slov a stal se pro mě „otcem chlapců bez otce“. (Žalm 68:5) I když jsem byl v dětství opuštěným sirotkem, nakonec jsem našel starostlivého Otce!

[Obrázek na straně 22]

Ve vězení v městě Drama jsem pracoval jako kuchař

[Obrázek na straně 23]

S Katinou v náš svatební den v roce 1959

[Obrázek na straně 23]

Sjezd, který se konal v lese poblíž Tesaloniky koncem 60. let dvacátého století

[Obrázek na straně 24]

S dcerou v roce 1967