Přejít k článku

Přejít na obsah

‚Byli jste koupeni za cenu‘

‚Byli jste koupeni za cenu‘

 ‚Byli jste koupeni za cenu‘

„Byli [jste] koupeni za cenu. Rozhodně oslavujte Boha.“ (1. KORINŤANŮM 6:20)

1, 2. (a) Jak se podle mojžíšského Zákona mělo zacházet s izraelskými otroky? (b) Jak se mohl rozhodnout otrok, který miloval svého pána?

„OTROCTVÍ bylo ve starověkém světě velmi rozšířené a všeobecně uznávané,“ píše se v díle Holman Illustrated Bible Dictionary. „Práce otroků tvořila základ ekonomiky Egypta, Řecka a Říma. V prvním křesťanském století byl otrokem každý třetí člověk v Itálii a každý pátý člověk jinde.“

2 Otroctví existovalo také ve starověkém Izraeli, ale hebrejským otrokům zaručoval mojžíšský Zákon ochranu. V Zákoně bylo například stanoveno, že Izraelita nemohl sloužit jako otrok déle než šest let. V sedmém roce měl ‚vyjít jako ten, jemuž byla dána volnost, bez vyplacení‘. Předpisy, které platily pro zacházení s otroky, byly však natolik spravedlivé a humánní, že v mojžíšském Zákoně existovalo následující opatření: „Kdyby otrok naléhavě říkal: ‚Opravdu miluji svého pána, svou manželku a své syny; nechci vyjít jako ten, jemuž je dána volnost‘, potom ho jeho pán přivede před pravého Boha a přivede ho ke dveřím nebo ke dveřnímu sloupku; a jeho pán mu probodne ucho šídlem, a on bude jeho otrokem na neurčitý čas.“ (2. Mojžíšova 21:2–6; 3. Mojžíšova 25:42, 43; 5. Mojžíšova 15:12–18)

3. (a) Jaký druh otroctví na sebe vzali křesťané v prvním století? (b) Co nás podněcuje k tomu, abychom sloužili Bohu?

3 Opatření v podobě dobrovolného otroctví bylo předobrazem toho druhu otroctví, v němž jsou praví křesťané. Například pisatelé Bible jako Pavel, Jakub, Petr a Juda se  sami označili za otroky Boha a Krista. (Titovi 1:1; Jakub 1:1; 2. Petra 1:1; Juda 1) Křesťanům v Tesalonice Pavel připomněl, že „se obrátili k Bohu od svých model, [aby] sloužili jako otroci živému a pravému Bohu“. (1. Tesaloničanům 1:9) Co tyto křesťany podnítilo, aby se dobrovolně stali Božími otroky? Přemýšlejme, jak tomu bylo v případě izraelského otroka, který se vzdal své osobní svobody. Co ho k tomu vedlo? Nebyla to snad láska k jeho pánovi? Základem křesťanského otroctví je láska k Bohu. Když pravého a živého Boha poznáme a zamilujeme si ho, chceme mu sloužit „celým svým srdcem a celou svou duší“. (5. Mojžíšova 10:12, 13) Vznikají však otázky: Jestliže se staneme otroky Boha a Krista, co to všechno zahrnuje? Jaký vliv to má na náš každodenní život?

„Všechno dělejte k Boží slávě“

4. Jak se staneme otroky Boha a Krista?

4 Jedna definice uvádí, že otrok je „člověk, který je zákonným vlastnictvím jiného nebo jiných a který má povinnost bezvýhradně poslouchat“. Jehovovým zákonným vlastnictvím se staneme tehdy, když mu zasvětíme svůj život a dáme se pokřtít. Apoštol Pavel vysvětlil: „Nepatříte . . . sami sobě, neboť jste byli koupeni za cenu.“ (1. Korinťanům 6:19, 20) Touto cenou je samozřejmě výkupní oběť Ježíše Krista, protože na jejím základě nás Bůh přijímá za své služebníky, ať jsme pomazanými křesťany, nebo jejich společníky, kteří mají pozemskou naději. (Efezanům 1:7; 2:13; Zjevení 5:9) Od svého křtu tedy „patříme Jehovovi“. (Římanům 14:8) A jelikož jsme byli koupeni za drahocennou krev Ježíše Krista, staneme se také otroky Kristovými a jsme povinni zachovávat jeho přikázání. (1. Petra 1:18, 19)

5. Kterou základní povinnost máme jakožto Jehovovi otroci a jak ji můžeme plnit?

5 Otroci musí svého pána poslouchat. Naše otroctví je dobrovolné a pramení z toho, že svého Pána milujeme. V 1. Jana 5:3 je uvedeno: „Láska k Bohu . . . znamená, že zachováváme jeho přikázání; jeho přikázání však nejsou břemenem.“ V našem případě je tedy poslušnost důkazem naší lásky a podřízenosti.  Je to patrné ve všem, co děláme. „Ať . . . jíte, nebo pijete, nebo děláte cokoli jiného,“ řekl Pavel, „všechno dělejte k Boží slávě.“ (1. Korinťanům 10:31) Svým každodenním životem — a to i svým jednáním v malých věcech — chceme dávat najevo, že ‚pracujeme jako otroci pro Jehovu‘. (Římanům 12:11)

6. Jaký vliv na naše rozhodování v životě má to, že jsme Božími otroky? Ukaž to na příkladu.

6 Vůli našeho nebeského Pána Jehovy chceme brát velmi vážně například tehdy, když stojíme před nějakým rozhodováním. (Malachiáš 1:6) Obtížná rozhodnutí mohou být zkouškou naší poslušnosti vůči Bohu. Zachováme se podle jeho rady, anebo se budeme řídit přáním svého srdce, které je ‚zrádné‘ a „k zoufání“? (Jeremjáš 17:9) Jedna svobodná křesťanka jménem Melisa byla teprve krátce pokřtěna, když se o ni začal zajímat jistý mladý muž. Budil dojem slušného člověka a také už studoval Bibli se svědky Jehovovými. Jeden starší přesto s Melisou promluvil o tom, že je moudré řídit se Jehovovým nařízením, abychom do manželství vstupovali „pouze v Pánu“. (1. Korinťanům 7:39; 2. Korinťanům 6:14) „Řídit se touto radou pro mě nebylo snadné,“ připouští Melisa. „Ale rozhodla jsem se, že Boží jasný příkaz poslechnu, protože jsem se Bohu zasvětila, abych činila jeho vůli.“ Když dnes Melisa vidí, jak se situace vyvinula, říká: „Jsem velmi vděčná, že jsem se tou radou řídila. Onen muž brzy přestal studovat. Nebýt toho, že jsem vztah ukončila, byla bych teď vdaná za nevěřícího člověka.“

7, 8. (a) Proč by nám nemělo příliš záležet na tom, abychom se líbili lidem? (b) Ukaž na příkladu, jak je možné překonat strach z člověka.

7 Jsme-li otroky Boha, nesmíme se stát otroky lidí. (1. Korinťanům 7:23) Nikdo z nás pochopitelně nechce být neoblíbený, ale musíme mít na paměti, že křesťané zastávají jiná měřítka než svět. Pavel se zeptal: „Snažím [se], abych se líbil lidem?“ A vyvodil tento závěr: „Kdybych se ještě líbil lidem, nebyl bych Kristův otrok.“ (Galaťanům 1:10) My se jednoduše nemůžeme podvolit tlaku vrstevníků a chtít se líbit lidem. Co tedy můžeme dělat, abychom se nepřizpůsobili?

 8 Zamysleme se nad příkladem Eleny, mladé křesťanky žijící ve Španělsku. Někteří její spolužáci byli dárci krve. Věděli, že Elena by jako svědek Jehovův krev nedarovala a že by krevní transfuzi ani nepřijala. Když se Eleně naskytla příležitost, aby celé třídě vysvětlila svoje stanovisko, nabídla se, že přednese referát. „Po pravdě řečeno, byla jsem z toho velmi nervózní,“ vzpomíná. „Dobře jsem se ale připravila a výsledky překonaly moje očekávání. Mnozí spolužáci si mě začali vážit a učitel mi řekl, že obdivuje činnost, které se věnuji. Hlavně jsem měla dobrý pocit z toho, že jsem obhájila Jehovovo jméno a že jsem dokázala jasně vysvětlit důvody pro svůj biblický postoj. (1. Mojžíšova 9:3, 4; Skutky 15:28, 29) Ano, jakožto otroci Boha a Krista se lišíme od svého okolí. Pokud jsme však připraveni své přesvědčení uctivě obhájit, je možné, že si nás lidé budou vážit. (1. Petra 3:15)

9. Co se můžeme naučit od anděla, který se objevil apoštolu Janovi?

9 Máme-li stále na paměti, že jsme Boží otroci, také nám to může pomáhat, abychom zůstali pokorní. Na apoštola Jana při jedné příležitosti tak mocně zapůsobilo velkolepé vidění nebeského Jeruzaléma, že padl, aby uctíval před nohama anděla, který sloužil jako Boží mluvčí. „Pozor!“ řekl mu anděl. „Nedělej to! Jsem jen spoluotrok tvůj a tvých bratrů, kteří jsou proroci, a těch, kdo zachovávají slova tohoto svitku. Uctívej Boha.“ (Zjevení 22:8, 9) Tohoto anděla si mohou vzít za vzor všichni Boží otroci! Někteří křesťané možná zastávají ve sboru zvlášť odpovědné postavení. Nicméně Ježíš řekl: „Kdokoli se chce stát velkým mezi vámi, bude vaším služebníkem, a kdokoli chce být první mezi vámi, bude vaším otrokem.“ (Matouš 20:26, 27) Jsme Ježíšovými následovníky, a každý z nás je tudíž otrokem.

„Co jsme udělali, to jsme měli udělat“

10. Uveď biblické příklady toho, že věrným Jehovovým služebníkům nepřipadalo vždy snadné činit Boží vůli.

10 Pro nedokonalé lidi není vždy snadné činit Boží vůli. Když Jehova požádal Mojžíše, aby šel a vyvedl Izrael z egyptského otroctví, prorok se zdráhal poslechnout. (2. Mojžíšova 3:10, 11; 4:1, 10) Když Jonáš dostal za úkol prohlašovat poselství soudu obyvatelům Ninive, „vstal a utíkal před Jehovou do Taršiše“. (Jonáš 1:2, 3) Baruch, písař a tajemník proroka Jeremjáše, naříkal, že je unavený. (Jeremjáš 45:2, 3) A co my? Co bychom měli dělat v situaci, kdy naše přání nebo to, čemu bychom sami dali přednost, není ve shodě s tím, co si od nás přeje Bůh? Odpověď dává jedno podobenství, které vyprávěl Ježíš.

11, 12. (a) Stručně vyprávěj Ježíšovo podobenství zaznamenané u Lukáše 17:7–10. (b) Jaké poučení můžeme z Ježíšova podobenství vyvodit?

11 Ježíš vyprávěl o otroku, který se celý den na poli staral o stádo svého pána. Když přišel domů, unavený po asi dvanácti hodinách tvrdé práce, pán ho nevyzval, aby se posadil a v klidu si dal něco dobrého k večeři. Namísto toho mu řekl: „Přichystej mi něco, abych se navečeřel, a obleč si zástěru a služ mi, dokud se nenajím a nenapiji, a potom můžeš  jíst a pít.“ O svoje vlastní potřeby se otrok mohl postarat až potom, co obsloužil svého pána. Ježíš toto podobenství uzavřel slovy: „Tak i vy, když jste udělali všechno, čím jste byli pověřeni, řekněte: ‚Jsme neužiteční otroci. Co jsme udělali, to jsme měli udělat.‘“ (Lukáš 17:7–10)

12 Ježíš tímto podobenstvím nechtěl ukázat, že by si Jehova nevážil toho, co děláme v jeho službě. Bible jasně říká: „Bůh . . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ (Hebrejcům 6:10) Jádrem Ježíšova podobenství je spíše to, že otrok si nemůže dělat, co chce, ani se nemůže zaměřovat na vlastní pohodlí. Když jsme se zasvětili Bohu a rozhodli se být jeho otroky, souhlasili jsme s tím, že jeho vůle bude pro nás důležitější než naše vlastní. Svá přání musíme Boží vůli podřídit.

13, 14. (a) Ve kterých situacích možná musíme potlačit svá vlastní přání? (b) Proč bychom se měli poddat Boží vůli?

13 Možná je pro nás velmi namáhavé pravidelně studovat Boží slovo a publikace ‚věrného a rozvážného otroka‘. (Matouš 24:45) Snad čtení nikdy nebylo naší silnou stránkou nebo studujeme publikaci, která rozebírá „hluboké Boží věci“. (1. Korinťanům 2:10) Přesto bychom si na osobní studium měli pravidelně vyhrazovat čas. Možná se budeme muset ukáznit, abychom se posadili a studijní látce věnovali potřebný čas. Jak jinak bychom si však vytvořili touhu po ‚hutném pokrmu, který patří zralým lidem‘? (Hebrejcům 5:14)

14 A co chvíle, kdy se vracíme domů unavení po celodenní práci? Snad se musíme velmi přemáhat, abychom ještě šli na křesťanské shromáždění. Nebo je možné, že naší povaze vůbec neodpovídá to, abychom v kazatelské službě mluvili s neznámými lidmi. Sám Pavel připustil, že mohou nastat situace, kdy dobrou zprávu oznamujeme „proti své vůli“. (1. Korinťanům 9:17) Přesto všechny tyto věci děláme, protože Jehova — náš nebeský Pán, kterého milujeme — nám říká, že bychom to dělat měli. A není snad pravda, že pokud se přemůžeme a studujeme, jdeme na shromáždění nebo kážeme, vždy z toho nakonec máme dobrý pocit a jsme osvěženi? (Žalm 1:1, 2; 122:1; 145:10–13)

Neohlížejme se na „věci za sebou“

15. Jak dal Ježíš najevo příkladnou podřízenost vůči Bohu?

15 Ježíš Kristus dal vynikajícím způsobem najevo, že je podřízen svému nebeskému Otci. Řekl svým učedníkům: „Nesestoupil [jsem] z nebe, abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 6:38) Když prožíval trýzeň v zahradě Getsemane, modlil se: „Můj Otče, jestliže je to možné, ať ode mne odejde tento pohár. Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Matouš 26:39)

16, 17. (a) Jak bychom měli pohlížet na věci, které jsme nechali za sebou? (b) Vysvětli, proč Pavel mohl své světské vyhlídky realisticky ohodnotit jako „množství smetí“.

16 Ježíš Kristus si přeje, abychom zůstali věrni svému rozhodnutí být Božími otroky. Řekl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a dívá se na věci za sebou, se nehodí pro Boží království.“ (Lukáš 9:62) Když jako otroci sloužíme Bohu, rozhodně není správné stále se v myšlenkách vracet k věcem, které jsme nechali za sebou. Naopak, měli bychom si hluboce vážit všeho, co jsme získali díky tomu, že jsme se rozhodli být Božími otroky. Pavel napsal Filipanům: „Všechno opravdu také považuji za ztrátu kvůli vynikající hodnotě poznání Krista Ježíše, svého Pána. Kvůli němu jsem strpěl ztrátu všeho a považuji to za množství smetí, abych získal Krista.“ (Filipanům 3:8)

17 Jen si představme, co všechno Pavel považoval za smetí a opustil, aby jako Boží otrok  mohl získat duchovní odměnu. Nejenže se vzdal pohodlného života, který mu nabízel svět, ale zřekl se i příležitosti stát se v budoucnu vůdčí osobností judaismu. Pokud by se Pavel judaismu dále věnoval, dost možná by časem získal podobné postavení jako Simeon, syn jeho učitele Gamaliela. (Skutky 22:3; Galaťanům 1:14) Simeon se stal vůdcem farizeů a měl — i přes určité výhrady — významnou roli v židovském povstání proti Římu v letech 66–70 n. l. V tomto konfliktu přišel o život, buď rukou židovských extremistů, nebo římských vojáků.

18. Na příkladu ukaž, že pěkné výsledky ve službě Jehovovi nám přinášejí štěstí.

18 Mnozí svědkové Jehovovi následují Pavlův příklad. Jean vypráví: „Za několik let po ukončení školy jsem získala místo výkonného tajemníka u jednoho prominentního advokáta v Londýně. Práce mě bavila a vydělávala jsem hodně peněz, ale srdce mi říkalo, že bych mohla dělat víc ve službě Jehovovi. Nakonec jsem podala výpověď a začala s průkopnickou službou. Tento krok jsem udělala před téměř dvaceti lety a jsem za to velmi vděčná. Žádná sekretářská práce by nikdy nemohla obohatit můj život tak jako průkopnická služba. Nic nepřináší větší uspokojení než to, když člověk vidí, jak Jehovovo slovo může někomu změnit život. Mít na této přeměně svůj podíl je něco úžasného. To, co Jehovovi dáváme, není ničím ve srovnání s tím, co od něj dostáváme.“

19. K čemu bychom měli být odhodláni a proč?

19 Naše okolnosti se v průběhu doby mohou měnit. Nic to však nemění na skutečnosti, že jsme se zasvětili Bohu. Stále jsme Jehovovými otroky a on nás nechává, abychom se rozhodovali, jak nejlépe využívat svůj čas, svou energii, své dary a své další možnosti. To, jak se v tomto ohledu rozhodujeme, tedy může vypovídat o naší lásce k Bohu. Z našich rozhodnutí je patrné i to, jak velké osobní oběti jsme ochotni přinášet. (Matouš 6:33) Ať jsou naše okolnosti jakékoli, neměli bychom snad být odhodláni dávat Jehovovi to nejlepší? Pavel napsal: „Jestliže je zde . . . nejprve pohotovost, je zvláště přijatelná podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá.“ (2. Korinťanům 8:12)

„Máte své ovoce“

20, 21. (a) Jaké ovoce mají Boží otroci? (b) Jak Jehova odměňuje ty, kdo mu dávají to nejlepší, co mohou?

20 To, že jsme Božími otroky, nás nijak neutiskuje. Naopak, otevírá nám to cestu k úniku z otroctví, které vede ke zkáze a okrádá nás o štěstí. „Protože jste byli osvobozeni od hříchu, ale stali jste se otroky Boha,“ napsal Pavel, „máte své ovoce ke svatosti a nakonec věčný život.“ (Římanům 6:22) To, že jako otroci sloužíme Bohu, nám přináší ovoce ke svatosti, protože ze svatého neboli mravně čistého chování máme v mnoha směrech užitek. Navíc díky tomu máme vyhlídku na věčný život v budoucnosti.

21 Jehova je ke svým otrokům štědrý. Když mu sloužíme se všech sil, otevírá nám „nebeské propusti“ a vylévá na nás ‚požehnání, až již není nedostatek‘. (Malachiáš 3:10) A je před námi nádherná vyhlídka sloužit Jehovovi jako jeho otroci neustále po celou věčnost!

Vzpomínáš si?

• Z jakého důvodu se stáváme Božími otroky?

• Jak dáváme najevo svou podřízenost Boží vůli?

• Proč bychom měli být ochotni stavět Jehovovu vůli před svou vlastní?

• Proč bychom se neměli ‚dívat na věci za sebou‘?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 16 a 17]

Opatření v podobě dobrovolného otroctví bylo předobrazem otroctví křesťanského

[Obrázek na straně 17]

Božími otroky se staneme při svém křtu

[Obrázky na straně 17]

Křesťané dávají Boží vůli na první místo

[Obrázek na straně 18]

Mojžíš se zdráhal přijmout své pověření